Čtyřdenní pracovní týden: Abychom byli produktivnější, musíme pracovat míň

Zkuste se na rodinné večeři, mezi známými nebo nedejbože na sítích zmínit o tom, že byste chtěli čtyřdenní pracovní týden bez snížení platu. Že už s tím úspěšně experimentují nejen v zahraničí, ale i v některých českých firmách, a že to funguje. Skoro určitě se objeví někdo s tvrzením, že jste flákači a nemakačenka, že byste chtěli všechno zadarmo, aby vám pečení holubi sami do pusy lítali a že takhle budeme brzo na mizině. Že je třeba naopak makat ještě tvrději, trávit v práci přesčasy a nejlíp monitorovat, aby zaměstnanci nezaháleli a svých osm a víc hodin bez přestávky dřeli.

Jenomže kdyby to tak bylo, už jsme na špici. Češi jsou totiž v trávení času v práci experti, sedíme v ní v průměru o pět hodin týdně déle než Němci a skoro o deset víc než Nizozemci. A údajně až 40 procent času „proflákáme“. Přesto se nám ale pořád nedaří najít tu bájnou produktivitu, aby tyto hodiny byly co k čemu. V žebříčcích produktivity práce zaostáváme, jsme až na 16. místě v rámci EU a hluboko pod průměrem. Proto je asi těžko odpovědí ještě víc času v práci.

Problém je, že špatně chápeme, co je to produktivita, a proto jsme neproduktivní. Ale není to tak jednoduché, samotné porovnávání produktivity je totiž zavádějící a problémy bránící znalostním pracovníkům v tom, aby odvedli víc práce za kratší čas, leží jinde. Navíc samotné oddělování produktivity v práci a mimo ni neodpovídá realitě. Nejdřív ale budeme muset přestat chápat práci jako v 19. století.

Nechovejme se jako dělníci nápadů

Máme elektřinu, počítače, internet, nové znalosti, umělou inteligenci i lepší kafe; pracujeme sice úplně jinak než před stoletím, na produktivitu ale pořád nahlížíme jako u dělníků v zakouřených fabrikách 19. století očima Henryho Forda. Tehdy se moc nehledělo na rozdělení práce a volného času. Zaměstnanci bydleli často přímo v továrnách, aby nemarnili čas svými životy nebo dojížděním. Pracovalo se nonstop i o víkendech a po šestnáctihodinové směně člověk často padal únavou na pusu, načež další den zase vstal a šel k pásu.

Továrnické praktiky bylo třeba omezit, proto v roce 1918 stanovila nová Československá vláda osmihodinovou pracovní dobu. A v roce 1968 se zkrátil pracovní týden z šesti dnů na pět. A ten je tu s námi dodnes. Toto omezení bylo pro blaho zaměstnanců důležité, stavělo ale na pojetí produktivity manuálních pracovníků nebo repetitivní, mentálně nenáročné práci. Pokud donutíte dělnici u pásu, zedníka nebo prodavačku v supermarketu pracovat víc hodin, odvedou více práce, budou produktivnější. Pokud jim navíc pořídíte pokročilejší nářadí, informační systémy, čárové kódy nebo roboty, budou ještě produktivnější. Pokud ale zavřete člověka, který má být kreativní, jehož hlavní pracovní náplní jsou nové nápady, inovace nebo komunikace informací, na šestnáct hodin do šedivé kanceláře, zjistíte, že čas znalostních pracovníků strávený prací neodpovídá nárůstu produktivity stejně jako u dělníka kopajícího výkop.

Mezinárodní srovnání jsou zavádějící, ukazují ale na skutečný problém

Vraťme se na chvíli k datům o kvalitě trhu práce, ve kterých si Česko oproti loňsku o jednu příčku pohoršilo. Dle autorů nám „v lepším umístění brání nerovné podmínky mezi muži a ženami. Problémem zůstává také nízká produktivita práce a nízký podíl zkrácených pracovních úvazků“.

Makroekonomická data o produktivitě práce ale v tomto případě staví na onom „dělnickém“ pojetí produktivity z 19. století. Když jednoduše vydělíme zisky firmy, odvětví nebo státu počtem pracovníků a jimi odpracovaných hodin, dostaneme číslo, které se dá lehce srovnat s ostatními. Takto zredukované údaje o produktivitě pak zkreslují i mezinárodní srovnání.

Když se ale na žebříček podíváme pozorněji, zjistíme, že mu vévodí Irsko, a není to kvůli tomu, že by atlantickým větrem zocelení Irové pracovali třikrát tvrději než Češi. Je to proto, že mezinárodní technologičtí giganti mají v Irsku svá sídla a odepisují tam zisky kvůli výhodné daňové politice. Pokud pak tyto v Irsku odepsané zisky vydělíme množstvím hodin odpracovaných Iry, získáme nesmyslné číslo, které je třikrát vyšší než „produktivita“ Čechů, ale i dvojnásobné oproti skutečně možná produktivnějším Finům.

Férovější by bylo srovnání třeba se třetím Dánskem nebo šestým Německem. Roli tu už začínají hrát i zkrácené úvazky, ale i tak to neznamená, že kancelářský pracovník v Praze odvede za stejný čas polovinu práce oproti tomu v Berlíně nebo Kodani. Jde o to, že velká část práce odváděné v Česku je špatně hodnocená, často repetitivní a s malou přidanou hodnotou. Taková, kterou má smysl počítat na hodiny. Tedy jde o tzv. typický bullshit job, který výstižně definoval David Graeber ve své stejnojmenné knize v roce 2018. Naopak kreativní práce s velkou přidanou hodnotou, díky kterým bychom se mohli vyrovnat Západu, vyžadují jiný, flexibilnější přístup.

Roli pak hrají taky inovace, díky kterým se produktivita zvyšuje a přinášejí největší přidanou hodnotu. Patenty a zlepšováky jsou přesně ty sofistikované nové nápady, které nejsou závislé na množství hodin v práci. Jen pro porovnání, v sousedním Německu bylo v roce 2022 registrovaných 24 684 nových patentů, v Česku to bylo jen 219. Když množství patentů upravíme podle velikosti pracovní síly, vyjde nám, že průměrně vychází jeden patent na každého 1803. německého pracovníka, v Česku je to pak každý 24 292. pracovník, a to je sakra rozdíl.

Víc přesčasů produktivitu nezvýší

Pokud tak chceme zvýšit produktivitu, neměli bychom pedantsky usilovat o co nejdelší čas strávený v práci, ale o kvalitu tohoto času. Pro skutečně kvalitní práci s vysokou přidanou hodnotou je potřeba se ptát nejen na množství hodin strávených na židli, ale i na kvalitu odvedené práce, na to, jak se cítí ti, kteří ji odvedli, a jestli jsou schopní naplňovat svůj potenciál. Tento přístup prosazuje třeba i autorka Rahaf Harfoushová ve své knize Hustle and Float.

Pojďme si pro jednoduchost uvést příklad Petra. Petr vytváří komunikační strategie softwarového produktu své firmy usnadňujícího korporátním klientům správu systémů. Má dost zkušeností na to, aby věděl, že v jednoduchosti je síla, a ví, jak v několika řádcích klienty přesvědčit o tom, že produkt potřebují. Jednou dobře mířenou kampaní podepřenou daty může pomoct násobně zvýšit prodeje své firmy. Nepotřebuje sedět hodiny za počítačem a vytvářet komplikované a rozsáhlé strategie, ani jich nemusí vytvořit víc, stačí jedna. Nedávno se navíc naučil s pomocí umělé inteligence zpracovávat technické údaje od kolegů daleko rychleji.

Petr potřebuje shánět specifické informace od klientů, kolegů a z oboru a hodně přemýšlet nad tím, jak všechno co nejjednodušeji spojit dohromady. Tím, že bude sedět každý den osm hodin v kanceláři, se jeho přidaná hodnota nezvýší. Naopak poslední dobou zjišťuje, že lepší práci odvádí, když je odpočatější, pravidelně sportuje a tráví čas s rodinou. Mezi kolegy ale cítí naopak tlak na to, zůstávat v práci přesčas.

Pracujeme víc a zvládáme míň

To, že díky technologiím a pokroku budeme pracovat kratší dobu, předpovídali ekonomové už dávno. Ve svém eseji Ekonomické možnosti našich vnoučat (Economic possibilities of our grandchildren) z roku 1930 předpovídal slavný ekonom John Maynard Keynes, že ve 21. století budeme pracovat jen patnáct hodin týdně a lidé budou řešit nový problém: co si počít se svým volným časem.

A tyto předpovědi se začaly i naplňovat. Lidé hlavně v dělnických a manuálních profesích pracovali v průběhu minulého století čím dál kratší dobu, v Americe se mezi roky 1950 a 1980 snížil čas v práci až o 200 hodin za rok, a hrubý domácí produkt neustále rostl. Tak kde se stala chyba? Kde je našich patnáct hodin a tolik volného času, že nebudeme vědět, co s ním?

Odpověď najdeme v 70. letech, kdy najednou přišel obrat. Počet odpracovaných hodin se přestal snižovat, a od začátku 90. let se dokonce zvyšuje. A má s tím co do činění hlavně jedna ze skupin – bohatí a vysokoškolsky vzdělaní znalostní pracovníci, a zejména muži. Lidé jako Petr, pro které se stala práce hlavní náplní jejich života. A i když se počet odpracovaných hodin od té doby zvyšuje, růst hrubého domácího produktu se snižuje. Řečí zmiňovaného „dělnického“ pojetí se posledních 50 let produktivita snižuje. A za tímto obratem stojí hlavně proměna toho, jakou roli v našem životě hraje práce.

Práce začala hrát v našich životech hlavní roli

Pro bohaté a vzdělané pracovníky se práce vyvinula z produkce statků na produkci identity. V knihkupectvích jsou dneska pracovní produktivitě věnované celé regály a misionáři „pracantství“ ze Silicon Valley nepřestanou chrlit bizarní pracovní trendy. Odmala jsme programovaní k tomu, dělat z práce své poslání, svoji misi a hlavní zdroj naplnění, a pokud takové zaměstnání nemáme, měli bychom hledat, dokud ho nenajdeme. Jinými slovy, pracujeme pro práci samotnou.

Role jiných zdrojů identity z minulého století, rodiny, víry, sportovních nebo kulturních spolků a dalších kratochvílí pro zabezpečené vysokoškoláky, postupně upadala a nahradila je práce. Za poslední půlstoletí se z ní stalo nové náboženství kázající transcendenci, smysl a komunitu. A v tomto smyslu nejprogresivnější technologické startupy často připomínají kulty s vlastními pravidly, přikázáními, rituály a charismatickými lídry.

Ve zkratce je toto „pracantství“ víra, že práce není jen zdrojem ekonomické produkce k zajištění obživy, ale naplnění identity a životního smyslu. A v rámci této víry povedou inovace a progres nutně jen k další práci. Jenomže jak výzkumy opakovaně dokazují, skutečně produktivní a soustředění na práci zvládáme být daleko kratší dobu, pro většinu lidí je to jen něco mezi třemi a pěti hodinami. A jak jsme si ukázali, pro znalostní pracovníky prostě neplatí jednoduchá rovnice, že víc času v práci se rovná víc přidané hodnoty.

Já budu dělat, že makám, ty budeš dělat, že na tom záleží

Co se pak stane, když takto motivované znalostní pracovníky hodíme na arbitrárních osm a víc hodin do open space a necháme je pod dohledem manažera soupeřit o vysněnou pozici, uznání a naplnění? Nebudou skutečně pracovat víc než ony tři až čtyři hodiny, často naopak míň, ale budou se snažit vypadat, že jsou produktivní celou dobu, a ještě přesčas.

Ať už jde o povýšení, obdiv okolí nebo pochvalu, svoji „produktivitu“ budou dávat co nejvíc na odiv. Produktivita v uvozovkách, protože je to činnost, která má vypadat, jako že vede ke splnění úkolu, ale jejím skutečným cílem je ukázat, že jsou důležití a pracovití. Svému okolí dokládají vlastní důležitost indiciemi o tom, jak moc pracují.

Například studie amerického ministerstva práce zjistila, že všichni lžou o tom, jak moc pracují, většinou nadhodnocujeme o 5 až 10 procent. A čím víc tvrdíme, že pracujeme, tím víc lžeme. Jde hlavně o to, aby naši snahu a domnělou „produktivitu“ viděli ostatní a hlavně nadřízení. Všichni tak spolu hrajeme toto divadlo produktivity a nevědomky s ním souhlasíme, ať už z pozice herců nebo diváků. Šéfové v roli obecenstva musí být ochotní tolerovat vaši zbytečnou poznámku na schůzi, kterou dokazujete, že jste dávali pozor a jste důležitou součástí.

Ukázkově se to projevilo u práce z domu za covidu, šéfové bez vizuální reference našeho divadla produktivity přestávali věřit, že doma opravdu pracujeme. Zaměstnanci ale přitom doma dřeli ještě víc než v kanceláři.

Pokud chybí měřítko produktivity, jak to často u měkké znalostní práce bývá, hodiny strávené v práci si ospravedlňujeme viditelnými aktivitami s malou přidanou hodnotou – tabulkami, společnými maily, zbytečnými prezentacemi nebo dlouhými slackovými zprávami o tom, co všechno máme na talíři a jak fakt nestíháme. A pokud to neděláme, prohráváme v souboji s ostatními. Hrát to, že nestíháme, nebo se zbytečnými aktivitami do tohoto stavu přepracování skutečně dostat, se tak stává kulturní normou a v podstatě povinností moderního vzdělaného pracovníka.

Budoucnost je čtyřdenní, a možná i kratší

Co skutečně potřebujeme, abychom mohli jako znalostní pracovníci být produktivní, je pracovní kultura, která tohle divadlo vědomě odmítá. Prostředí, ve kterém se cení skutečná produktivita, a ne nesmyslné přesčasy. V rámci kterého nejsme hodnocení za čas v práci a nepředháníme se v úkolech, které jsou nejviditelnější. Prvním krokem může být dohoda na tom, že budeme hodnocení podle splněných úkolů, a pokud bude kvalita odpovídající, už nezáleží na tom, jak, kde a za jak dlouho jsme je splnili.

Pokud se budeme soustředit jen na to, co povede k našim pracovním cílům a cílům firmy, můžeme pracovat míň, třeba jen čtyři nebo tři dny v týdnu. A to přesně tvrdí zastánci modelů kratšího pracovního týdne, že stejné množství práce jde stihnout za kratší dobu a že s vidinou prodlouženého víkendu každý týden zaměstnanci rádi zaberou.

Na systémové úrovni si ale musíme uvědomit, co znalostní pracovníci, kteří mají přinést velkou přidanou hodnotu k pracovní produktivitě, skutečně potřebují. Začít upřednostňovat inovace, vzdělávání, sdílení a odpočinek místo toho, abychom vnímali inovátory stejně jako kopáče. Potřebujeme si ale taky na individuální úrovni přiznat, jaké potřeby si prací naplňujeme, a ptát se, jestli je to skutečně to místo, kde bychom si je měli naplňovat, případně jestli se to od nás vůbec vyžaduje.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.