„Ať dělám, co dělám, nestačí to.“ Co nás k té myšlence vede?

Kdo z nás nikdy nezakusil pocit viny, když na sklonku dne nebyly všechny položky na seznamu úkolů odškrtány jako splněné? Kolik z nás zůstávalo přesčas u monitorů – a to zejména nyní, když se práce z domova tolik rozmohla –, aby dodělalo nějakou „naprosto neodkladnou“ věc? Obě tyto situace mají jednoho společného jmenovatele, a sice jakýsi vnitřní hlásek, jenž naší mysli našeptává, že všechny zadané úkoly (a nejlépe ještě nějaké další) je třeba dokončit, ať to stojí, co to stojí. A pokud ten hlásek neuposlechneme, přichází pocit viny – někdy tak silný, až nás dokáže přesvědčit, že to, co děláme, nestačí, a tak se snažíme pracovat o to víc, a přitom pomalu zapomínáme sami na sebe. Odkud však tahle honba za produktivitou pramení? A existuje vůbec možnost, jak tomu neúprosnému soudci v naší hlavě uniknout, nebo mu alespoň přestat tak pozorně naslouchat?

Kde se to v nás jen bere?

Sám sobě drábem

Když se na původ onoho vnitřního puzení ptáme ekonomky Bénédicte Bertheové, svou odpověď uvozuje jedním jménem: Herbert Marcuse. Právě tento sociolog náležející k tzv. Frankfurtské škole nám totiž podle ní svým marxistickým viděním patriarchální společnosti 50. let názorně ukazuje, jakým způsobem jsme formováni výchovou, jež je založená na poslušnosti. A tak lze říci, že co se v mládí naučíme, to si životem neseme dál: „Od vztahu k otci, učiteli, faráři až po vztah s naším nadřízeným.“ Tento systém vyvíjel v minulosti na jednotlivce tlak, aby pracoval v rytmu, jejž mu diktují stroje, čímž se utvářel velmi specifický vztah mezi prací a časem, který nabýval konkrétních obrysů například v dobře známé snaze o měření času jednotlivých pracovních úkonů v tovární výrobě či na montážních linkách.

Jak je tomu však dnes? Ekonomka hovoří o změně paradigmatu: „Třebaže tempo naší práce již neurčují stroje, onen vnitřní tlak na výkonnost v nás setrvává i nadále, a to do takové míry, že se přetavil do podoby určitého dozoru nad sebou samým.“

Pocit provinilosti jako nezbytné zlo?

Jak nám Bénédicte Bertheová vysvětlila, tendence kontrolovat vlastní výkonnost vychází z pocitu viny. *„Ten je úzce spjatý s očekáváním druhých: nejprve rodičů, později ze strany různých institucí a skupin, jejichž součástí se stáváme. Obecně vzato máme sklon tato očekávání bezděčně přijímat za svá a chovat se podle nich.“* V současnosti se může jednat například o firemní kulturu, tedy pravidla a hodnoty komunikované danou společností, kterých se snažíme držet a se kterými se můžeme ztotožňovat, což vysvětluje, alespoň částečně, ono osobní nasazení, jež do práce vkládáme.

„Samotný fakt, že se nepodřizujeme sdíleným hodnotám, v nás totiž spouští pomyslný varovný signál, jakýsi neblahý pocit, který vede k tomu, že své chování raději upravíme,“ popisuje ekonomka. „Tento fenomén lze vysledovat i v historii, například v chování církve, jež institucionalizovala manipulaci s pocitem viny pomocí hříchů.“

Prospěšné i škodlivé

Dalo by se snad i v tomto případě uplatnit proslulé rčení, že vše zlé je k něčemu dobré? Dle názoru odbornice je onen pocit provinilosti pro život ve společnosti stejnou měrou nezbytný, jako může být nebezpečný. Umožňuje nám totiž dodržovat společenské konvence a pravidla nepostradatelná pro soužití s ostatními.

Jenže i zde platí, že nic se nemá přehánět. „Pokud překročíme jakousi pomyslnou hranici, pocit viny nás může začít pronásledovat na každém kroku, způsobit nemalé trápení a skutečně nám uškodit,“ popisuje ekonomka. Abychom se o tom přesvědčili, nemusíme chodit daleko.

Stačí se podívat například na to, jak velká část společnosti vnímá nezaměstnanost (pokud tedy odhlédneme od situace způsobené pandemií). „Jakožto nezaměstnaní se často můžeme cítit provinile za to, že jsme těmi, kteří nepracují a nejsou produktivní. Z pozice oběti se de facto dostáváme do role viníka. Co je však ještě závažnější, nezaměstnaní mohou věřit tomu, že si vše zavinili sami, přestože to tak vůbec být nemusí. To vše jen proto, že práce se stala základním imperativem naší společnosti,“ dodává Bertheová.

A co na to psychologie?

Psychologie práce nám však pro onen pocit, že námi vynaložené úsilí je nedostatečné a že je třeba pracovat čím dál více, nabízí zcela jiné vysvětlení, a sice nedostatek uznání. Obecně vzato, pro seberealizaci máme dvě hlavní oblasti, a to emoční a sociální. Právě do té sociální spadá mimo jiné naše práce, jež představuje prostředí jako stvořené pro naplňování vlastních ambicí. „V profesní sféře zahrnuje naše snaha o seberealizaci také touhu po uznání, a ta ve firemním prostředí obvykle přichází ze strany nadřízených,“ vysvětluje Marilyne Poirieux, psycholožka specializující se na oblast práce.

Tím se vysvětluje, proč tuto symbolickou odměnu, tedy uznání užitečnosti naší práce, tolik vyžadujeme. Pro některé z nás může být dokonce důležitější než odměna ve formě peněz. „Práce je jedním ze způsobů existence na tomto světě, a proto máme také tendenci ji brát tak vážně. V dnešní době se (i navzdory tomu, jak se pracovní prostředí proměnilo) stále na zmíněnou symbolickou odměnu často zapomíná. Nadřízení se zkrátka obvykle spokojí s tím, že za odvedenou práci jednoduše poděkují. A bohužel se asi vždy bude klást větší důraz na to, co je třeba ještě dodělat, nebo na to, co se nepovedlo, zatímco o tom, co je hotové a co funguje, jak má, se mluví a bude mluvit málo nebo vůbec,“ vysvětluje psycholožka.

Jenže problém je v tom, že čím méně se nám odměny ve formě uznání dostává, tím více po ní bažíme. „Dalo by se to přirovnat k zoufalé snaze získat si něčí přízeň: usilujeme totiž o něco, co nemůžeme vždy získat. Domnívám se, že právě to je u mnoha lidí příčinou onoho pocitu, že jejich pracovní výkon je nedostatečný. Ten má pak za následek to, že se na práci čím dál více upínají.“

Doma je to ještě horší?

V naší snaze o seberealizaci však hraje roli kromě uznání ještě něco jiného, a možná dokonce významnějšího. Jde o to, jak nás a výsledky našeho úsilí vidí a hodnotí druzí, tedy ostatní spolupracovníci, zkrátka ti, kdo disponují obdobnými znalostmi o naší práci jako my, a jsou tak schopní posoudit její kvalitu. „Záleží nám na hodnocení toho, co děláme. Je to naprosto zásadní, neboť hodnocení v našich očích vypovídá o tom, kým jsme. Jinými slovy: to, co dělám, určuje, co jsem zač. A z této logiky pak dále vyplývá, že je-li to, co dělám, nějakým způsobem dobré, pak jsem i já dobrý,“ popisuje psycholožka. Rozhovory s kolegy nám umožňují získat zpětnou vazbu, porovnat vzájemně pracovní metody a uvědomit si, čeho jsme dosáhli.

Práce na dálku nás o tuto možnost ochudila. „Bez přítomnosti kolegů a nadřízených probíhá práce jinak,“ upřesňuje Marilyne Poirieux. „Když víme, že nás nevidí, máme potřebu jim ukázat, že jsme pracovali, ba co více, že jsme pracovali doopravdy tvrdě. Dlouhé hodiny u monitoru jsou najednou řešením, jak se zbavit pocitu viny. Problém však tkví v tom, že to vždy nefunguje tak, jak bychom si přáli.“

Čím běžnější je práce z domova, tím rozmazanější je hranice mezi profesním a osobním životem. V současnosti je tak možné v kteroukoli denní (či noční) dobu usednout zpět k počítači a třeba i během víkendu začít pročítat e-maily. Bez jasně definovaných pracovních podmínek pak začínáme mít problém se prostě odpojit. Tento fenomén se nazývá „šedá práce na dálku“. Podle aktuálních průzkumů tráví 50 % Čechů na home office více času prací než předtím. „Dalo by se říci, že kvůli moderním technologiím práce na dálku nikdy tak úplně nekončí,“ uzavírá Bénédicte Bertheová.

Pár tipů, jak se pocitu viny zbavit

Proč se navracet k popisu práce

Kdy si můžeme zodpovědně říct, že jsme dostáli požadavkům uvedeným ve smlouvě? Toť otázka. V okamžiku, kdy jsme přijímáni do nějaké firmy, nám náš nový zaměstnavatel předloží společně s pracovní smlouvou také popis pozice, na kterou nastupujeme. Tento důležitý papír definuje náplň naší práce, což se odráží také v obsahu samotné smlouvy. Třebaže se náplň může časem měnit, to, co je uvedeno takříkajíc černé na bílém, napovídá, za jakých podmínek budeme pracovat a co se od nás očekává.

Stanovte si priority

Máte pocit, že neděláte dost? A co takhle si zkusit zadané úkoly seřadit podle jejich důležitosti? Pokud nevíte, jak na to, doporučujeme vám vyzkoušet tzv. Eisenhowerovu matici, což je časem prověřený nástroj pro organizaci a účelné nakládání s časem. Umožní vám seřadit si povinnosti podle priorit. Jednotlivé úkoly si tak můžete pomocí jednoduché tabulky rozdělit na „důležité“, „naléhavé“ (tedy ty, které je třeba udělat jako první) a „méně důležité“ a „méně naléhavé“ (ty, které mohou chvíli počkat). Tato metoda vychází z památné věty pronesené bývalým prezidentem USA, jež zní: „To, co je důležité, je jen málokdy naléhavé, a to, co je naléhavé, je jen málokdy důležité.“ Něco na tom je, nemyslíte?

Ne vždy máme vše pod kontrolou

Ve světle současné krize a globálního zpomalení ekonomiky (HDP České republiky se v roce 2020 propadlo o 5,6 %), se snaha udržet stále stejně vysoké požadavky na produktivitu jeví jako odtržená od reality. Letošní výsledky vaší firmy zkrátka budou jiné než ty z minulého roku a nelze si to klást za vinu. Smířit se s tím je ovšem těžší, než by se na první pohled mohlo zdát, a to i zmíněným okolnostem navzdory. Také Marilyne Poirieux potvrzuje, že jedna z jejích pacientek trpí představou, že nepracuje dostatečně tvrdě: „Každý týden se na obrazovce jejího počítače objeví číslo a ona si do něj promítá, o kolik toho kvůli ní její firma přišla. Ten údaj však s jejím pracovním výkonem vůbec nesouvisí.“ Taková je realita.

K práci patří i odpočinek

Od práce, kterou vykonáváme, se odvíjí i to, jak viditelný je výsledek našeho úsilí. Pekař, který ví, že bude péct housky, si následně snadno spočítá, kolik toho udělal. Zatímco než takového marketéra políbí ta pravá múza, může to chvilku trvat. Bude přemýšlet, číst, odpočívat u kávy a během toho všeho bude kýžený nápad v jeho mysli postupně uzrávat. Práce tohoto druhu se odehrává v hlavě a vynaložené úsilí tak není vždy možné pozorovat ani měřit. Jak říká Bénédicte Bertheová: „Práci založenou na intelektuální činnosti nelze vykonávat na povel. Lidský mozek potřebuje odpočinek, aby mohl tvořit. To je také důvod, proč mají v Googlu lehátka a pingpongové stoly. Mysl totiž funguje způsobem sobě vlastním.“ Odpočinek nám tak, v určitém slova smyslu, umožňuje zůstat produktivní. Kdo by to byl řekl, že?

Smysl lze hledat i jinde

Mnohdy se stává, že pocit emoční nenaplněnosti vede k přílišnému upnutí se na práci a současně také k většímu sklonu podléhat představě, že náš pracovní výkon je nedostatečný. „Pokud se necítíme spokojení v emoční sféře našeho života, práce se stává jediným místem, kde se můžeme realizovat. Obecně tak lze konstatovat, že lidé, kteří se upínají na své zaměstnání, jsou právě ti, kteří žijí sami a/nebo pro které je práce tím hlavním.“ Rada psycholožky, jak se od profesní sféry odpoutat, zní: „Zaměřte se více i na jiné části svého života (přátele, koníčky, různé způsoby vyžití).“

Závěrem je třeba ještě dodat, že s pocitem viny v práci je na tom každý z nás trochu jinak. Někomu tlak na produktivitu vyhovuje, je to pro něj motivace, která mu pomáhá dosáhnout vnitřního uspokojení. To, co v konečném důsledku rozhoduje o tom, jak jej budeme vnímat, je naše životní zkušenost, výchova, a tudíž i naše hodnoty. „Je jen a jen na nás, abychom si tento vnitřní tlak uvědomili, nepodřizovali se mu bez rozmyslu a byli schopní se mu postavit,“ uzavírá Bénédicte Bertheová. Jinak řečeno, nic se nesmí přehánět, a i zde je třeba nalézt rovnováhu. Pokud se vám bez ustání honí hlavou myšlenka, že neděláte dost, a pokud vám ničí zdraví či rodinný život, pak je možná načase přehodnotit své priority. Neklesejte však na mysli. Už jen to, že jste si tento problém uvědomili, vám může pomoci jej úspěšně vyřešit.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.