Doma na Vánoce: Jak i široké rodině popsat svoji pracovní pozici?

Nic se nevyrovná setkání s rodinou o svátcích, kdy přijde řeč na témata, která dlouho bublala pod povrchem. Zkoušeli jste někdy vysvětlit svoji práci prarodičům nebo sestřenici, co zrovna začala chodit do školy? Může se to zdát jako nadlidský úkol, u kterého se často pořádně nasmějete! Každá rodina má jedinečný charakter a všichni její členové se můžou pyšnit různými výstřednostmi. Spadají do různých věkových skupin, vedou odlišné životní styly, mají naprosto rozdílné zkušenosti a míru otevřené mysli. Každý vidí věci jinak, zvlášť pokud jde o to, čím se živíte.

O letošních svátcích jsme oslovili tři profesionály z netradičních novodobých oborů, abychom se jich zeptali, jak jejich rodiny reagují na jejich práci a zda jsou pro či proti.

Emily, 30 let, manažerka sociálních sítí v mediální agentuře

„Když pracuješ s počítači, tak je musíš umět opravovat, ne?“

Se sociálními sítěmi pracuji už víc než sedm let, skoro celou svoji kariéru. Dodnes je však moje práce ožehavé téma. Ne proto, že by moje rodina byla proti nebo mě nepodporovala, ale jednoduše je to něco, co nechápou.

Můj děda si pořád myslí, že počítače opravuju. Kdybych na něj vytáhla, že jsem manažerka sociálních sítí, nejspíš by ho z toho akorát rozbolela hlava. Samotné „sociální sítě“ jsou koncept, který mým prarodičům není úplně vlastní. Představa, že sedíte u počítače a pracujete hlavou, je pro ně těžko uchopitelná. Moje babička má matnou představu o tom, co je Facebook (do dalších platforem, které dnes máme k dispozici, se raději nepouštějme), a možná ho i párkrát použila, ale její heslo už dávno odvanul čas.

Taky úplně nedokážou porozumět dnešnímu způsobu práce. Podle nich má práce jasný začátek a konec pracovní doby. Je pro ně nepochopitelné, že si práci nosíte s sebou domů i o víkendech a o svátcích. Tenhle přístup je jim cizí, flexibilita práce, a nikdy o tom raději nemluvíme.

Natož abych začínala o tom, co moje společnost vlastně dělá. Ale není to tím, že by se nesnažili. Jednou za čas mě požádají, abych jim poslala název společnosti a odkaz na web, ale většinou to dopadne tak, že slyším: „Mrzí mě to, drahoušku, díval jsem se na to, ale ničemu z toho jsem nerozuměl.“

Kdybych jim měla svoji práci skutečně popsat, řekla bych něco jako: „Pomáhám naší společnosti, aby ji více lidí lépe poznalo.“ Ale upřímně, dává to vůbec větší smysl? Na to mi řeknou, že už jim to je jasné.

Opravdu se snažili, ale většina konverzací o mojí práci začala postupem času probíhat takhle: „Líbí se ti tvoje práce? Ano? Tak to je dobře.“ Už je zajímá jen to, jestli jsem v ní šťastná, a to mi asi stačí. Můj bratr je policista, takže rozhovory na téma jeho povolání jsou naštěstí mnohem vydatnější. Moje pozice jednoduše není téma, na které přichází řeč. Jen musím počítat s tím, že když se u prarodičů někdo zmíní o mojí práci, většinou chce pomoct s něčím na počítači!

Michal, 28 let, armádní důstojník

„Děti jsou trochu oříšek.“

V naší rodině bylo v poslední době pár nových přírůstků. Za posledních deset let jsem se stal strýčkem několika holek a kluků, kteří se dostávají do věku, kdy kladou spoustu otázek. Nevěřili byste, na co všechno se můžou zeptat. Když jsem naposledy přijel domů na svátky, moje sedmiletá neteř se rozhodla, že si chce zahrát hry na mém telefonu, a já jí zdvořile vyhověl. Z hraní her se vyklubalo vytáčení náhodných čísel a prohlížení obrázků v mojí galerii. Měl jsem tam i fotky v uniformě se zbytkem jednotky. Zeptala se mě, co to mám na sobě. Bezmyšlenkovitě jsem odpověděl „svoji uniformu“, aniž mi došlo, že nemá nejmenší tušení, co to znamená a proč by ji měl mít na sobě dospělý muž, který očividně nechodí do soukromé školy. Řekl jsem jí, že ji nosím do práce, načež následovala otázka, čím se teda živím.

Zeptala se: „Jsi učitel jako maminka?“ Zamyslel jsem se nad tím, jak nevinnému dítěti v takovém věku vysvětlit, co je to válka a proč země vůbec potřebují mít armádu. Řekl jsem jí, že jsem v armádě, ale dívala se na mě naprosto nechápavě. Zřejmě neměla tušení, co to znamená. Nechci se vychloubat, ale řekl bych, že jsem z toho vybruslil na jedničku. Tam, kde žije, dost často prší, takže jsem se jí zeptal:
„Co děláš, když začne pršet?“
„Vezmu si bundu a deštník.“
„A co se stane, když to neuděláš?“
„Zmoknu a máma se na mě bude zlobit, protože si myslí, že dostanu rýmu,“ odpověděla a podrbala se na nose.
„A proto s sebou vždycky nosíš deštník, že? Kdyby začalo pršet?“
„Jo, mám ho pořád v tašce!“
„No a armáda je pro zemi takový deštník. Jsme tu, abychom ji chránili a udrželi v bezpečí.“
Ona na to: „Páni, ale chránili před čím?“
„Tak o tom si popovídáme tak za pět let, až trochu vyrosteš,“ odpověděl jsem a začal jí na telefonu ukazovat další aplikace, abych zakormidloval do bezpečnějších vod. To bylo o fous.

Jan, 26 let, datový vědec

„Před dědečkovou tvrdou kritikou mě žádná kvalifikace nezachrání.“

Big data jsou koncept, který se technickým laikům už tak špatně vysvětluje. Tak si představte, že se ho snažíte přednést svému dědečkovi. Býval stavebním inženýrem a pracoval na jedněch z nejdůležitějších státních zakázek. Na svůj odkaz je hrdý a má pro to dobrý důvod. Loni na Vánoce jsem měl konečně možnost se s ním po dlouhém roce lockdownů a pandemických opatření omezujících cestování opět setkat. Začali jsme běžným tlacháním, než si vzpomněl na to, že jsem nedávno nastoupil do nové práce. Zeptal se mě, jak se mi v nové práci líbí, a já mu řekl, že je fajn.

Pak to přišlo. Otázka, u které jsem se pořádně zapotil: „Co že to vlastně děláš? Pověz mi o tom!“ Zdánlivě neškodný dotaz, ale pro člověka ze staré školy, který kouří doutníky, na vstávání mu stačí biologické hodiny a odmítá používat jakýkoli telefon, co nemá tlačítka, jsou AI a big data španělská vesnice a jejich vysvětlování boj s větrnými mlýny. Předtím věděl jen to, že dělám něco s počítačem. Koncept notebooku si necháme na jindy.

„Pracuju jako datový vědec, dědo. Víš, jak dnes máme přístroje, co začínají myslet samy za sebe…“ začal jsem. Velká chyba! Vykulil oči a podíval se na mě vyděšeným pohledem, který by se hodil spíš do válečných zákopů. Tak jsem trochu zařadil zpátečku.
„Dědo, víš, jak vždycky když přijedu, babička nachystá karbanátky.“
„Jasně, ty máš nejradši.“
„A jak to ví?“ „Přece jsi je odmalička zbožňoval!“
„Přesně tak! Babička si všimla určitého vzorce, který ukazuje, že mám rád karbanátky. Datový vědec dělá něco podobného. Hledám vzorce na základě dat z různých zdrojů.“
„Aha, takže si všímáš vzorců?“
„Ano, dědo, dalo by se to tak říct.“
„Takže něco jako vzorek u těch zablácených šlápot, co jsi po sobě nechal u vchodu?“ ušklíbl se na mě. Po zbytek večera tohle téma nechal být, ale vánoční atmosféra se tehdy dala krájet!

.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.