Jak přežít v pracovním světě, když nejsem ranní ptáče?

Říká se, že abyste si na něco vybudovali návyk, stačí to opakovat po dobu 21 dní. Jenže já se už 27 let každé ráno plazím po tomhle světě s tím, že brzké vstávání je prostě nesnesitelné, a nijak se to nelepší. Každé ráno je pořád stejný porod: víčka slepená, místo „vstávat a cvičit!“ ze sebe vypravím tak maximálně zachrčení. A na rozdíl od opravdového porodu – tady žádné poplácání po zádíčkách rozhodně nepomáhá (ne že bych to někdy zkoušela). Existuje vůbec něco, co pomůže?

Předtím, než jsem nastoupila do zaměstnání, mě moje nechuť ke vstávání až tak moc netrápila. Studentský život měl poměrně pohodový rozvrh, mohla jsem nenápadně pospávat na přednáškách nebo chodit za školu. Navíc jsem si užívala nesmrtelnost mládí – mohla jsem bez velké újmy volně přecházet z ulepené podlahy rozjetého večírku do umělého osvětlení poslucháren. Proto jsem po prvním týdnu chození do opravdové práce propukla v upřímný pláč, když jsem si uvědomila, že budu muset příštích čtyřicet let svého života vstávat pět dní ze sedmi brzy ráno bez možnosti úniku. Ani po třech letech mě ta deprese neopustila. Dospěla jsem proto k děsivému závěru! Totiž že ti, kdo nejsou ranní ptáčata, nejsou prostě vhodnými zaměstnanci. Do korporátu se zkrátka a dobře nehodí. Takový je osud!

Sova jsem a sova zůstanu

Stejně jako 25 % populace na světě jsem i já sova, resp. večer aktivní člověk. V době, kdy většina lidí chodí spát, já jsem – podobně jako někteří influenceři – čilá na TikToku. V noci, až do čtyř hodin ráno, jsem nejproduktivnější. Mívám spoustu nápadů (ne vždy nejlepších, pravda), dokážu řešit pracovní problémy, chci číst, učit se, cvičit, tvořit. Ale vidina brzkého vstávání v profesním světě mě nutí chodit spát, abych měla druhý den dost sil a mohla držet krok s kolegy. Každý den tak obětuji přirozený cyklus své energie a spánku, abych se přizpůsobila společenským normám.

A protože svět práce nemá v úmyslu přizpůsobit své hodinové ručičky těm mým, udělala jsem maximum pro to, abych to dokázala změnit sama. Začala jsem posloucháním rad „ranních ptáčat“. Ti radí třeba vypnout telefon v rozumnou večerní hodinu. Chodit spát každý den o 15 minut dříve než předchozí noc, a nakonec dosáhnout přiměřené délky spánku, která je slučitelná s pracovní dobou. Být aktivnější přes den. Vyhýbat se dlouhému polehávání v posteli… V posledním zoufalém pokusu o změnu jsem se dokonce pokusila chystat si snídaně podle influencerů na Instagramu, abych měla důvod vstávat. A přestože byly některé z těchto iniciativ krátkodobě úspěšné, moje tzv. „špatné návyky“ se stejně brzy vrátily.

Když jsem začala vážně pochybovat o své vyspělosti, došlo mi nakonec, že moje trápení nemusí být nutně způsobeno slabou vůlí, ale že za to může genetika. Ve studii publikované v časopise Nature Communication v roce 2016 vědci porovnávali geny více než 700 tisíc lidí, co se považují za „večerní“ nebo „ranní“ typy. Výsledkem bylo, že vědci identifikovali 327 nových genů, které mají vliv na naše biorytmické preference. Prostě je to v nás zabudované. Jsme buď večerní, ranní, nebo neutrální, tečka. A zkoušet se změnit a jít proti svému chronotypu je ve skutečnosti velmi obtížné. Přepínání je třeba provádět trpělivě a při nesprávném postupu může způsobit stres, ztrátu kreativity, důslednosti, a dokonce i smyslu. Uf. A tak zůstávám nepřizpůsobivá, do profesionálního světa se nehodím a jediný okamžik, kdy je mi můj „večerní“ chronotyp k dobru, je návštěva baru s kolegy po práci. Odtamtud totiž odcházím jako poslední.

Ranní ptáčata nebrat!

Jestli mě něco rozčiluje víc než rána samotná, jsou to „ranní ptáčata“. Těch 25 % populace, co si stihne zaběhat, vyprat a vypít tři kávy, ačkoliv ještě není ani devět, a já mám na tváři ještě obtisk polštáře. Patří jim svět. Mají jízdenky i letenky za nízké ceny, protože jim nedělá problém cestovat mimo špičku, nemají chraplavý hlas, který v telefonu prozradí, že zrovna vstali, do kanceláře chodí včas a nemají panickou hrůzu ze zvuku budíku. Působí zdravě a vyrovnaně jako Acai bowl po ránu a jsou uvědomělí jako seriál pro mladistvé na Netflixu. Svět jim tleská! Jsou to dynamické typy! Zatímco noční sovy jsou, podobně jako upíři, Drákula a další monstra, která se objevují po setmění, nevyrovnané a chaotické.

Mimochodem, neustále mě udivuje, že o lidech, kteří při stejném objemu práce začínají pracovat dříve, se říká, že jsou „energičtí“, „pilní“, a o těch, co raději pracují v pozdějších hodinách, se říká, že jsou „špatně zorganizovaní“ a „pomalí“. Společnost zkrátka upřednostňuje ranní ptáčata. Reflektuje to i trend tzv. „zázračného rána“, se kterým přišel kouč Hal Elrod. Jeho knihy Zázračné ráno, která nabádá ke vstávání o dvě hodiny dříve, než má zazvonit budík, se po celém světě prodaly miliony výtisků. Když jsem tu knihu četla já, měla jsem pocit, že je brzké vstávání řešením všech společenských problémů: zhoršujícího se duševního zdraví, globálního oteplování, Merkura v retrográdu i životů řidičů, kteří krokem popojíždějí v každodenní koloně aut.

Jako noční sova jsem vlastně nikdy moc nechápala, proč nemůžeme plně využívat tu ohromnou energii, kterou míváme na sklonku dne. Všem sovám proto vzkazuji: společnost a svět práce se nám sice neumí přizpůsobit, ale to ještě neznamená, že s námi není něco v pořádku.

Návod na přežití ve světě ranních ptáčat

V ideálním světě by se firemní porady organizovaly kolem poledne a začátek a konec pracovního dne by se pracovníkům ponechal volný, podle toho, co by jim vyhovovalo. Jenže takhle to bohužel nefunguje. Proto jsem sepsala několik nápadů, jak pro nás, zaryté odpůrce ranního vstávání, učinit svět práce přijatelnějším.

Úplně nejlepší je najít si firmu, kde je alespoň částečně flexibilní pracovní doba. Pokud to vaše práce umožňuje, šéfovi nevadí práce na dálku a je poměrně flexibilní, co se týče od–do, pak vám můžu říct, že máte štěstí a gratuluji. Ale pěkně popořádku.

Než v práci vůbec prozradíte, že se vám nechce ráno vstávat, musíte dokázat, že jste důvěryhodní. Možná nejste ranní ptáče, ale to neznamená, že vedete životní styl znuděného teenagera, co si rád zahulí. Dokažte, že jste spolehliví, důslední a dochvilní. Zpočátku se budete muset řídit klasickým rozvrhem, ale jakmile získáte důvěru svého týmu a šéfa, můžete si začít postupně upravovat rozvrh tak, aby vám vyhovoval. To ale platí pouze za předpokladu, že dodržujete termíny, komunikujete s týmem a nechybíte na společných schůzích. Když to půjde dobře, můžete si o tom zkusit postupně promluvit se svým nadřízeným a naznačit mu jasněji, jaký pracovní rytmus vám nejvíce vyhovuje.

V každém případě je to metoda, která mi osobně zabrala, a díky níž jsem dnes ráno mohla vstát a začít pracovat o něco později (díky práci na dálku). Zároveň je to důvod, proč tento článek píšu ve tři ráno. A to mi vyhovuje.

Co dělat, když musím vstávat?

Pokud není váš nadřízený zastáncem klouzavé pracovní doby, budete to mít těžší. Přesto jsem ze svých zkušeností vyvodila několik závěrů, které vám třeba se vstáváním pomohou:

• Hudba je mocný lék na špatná rána.
• Je lepší si večer zpříjemnit zábavou, tvořením a prostě tím, co máte rádi, než se nutit do spánku. Jste večerní člověk, nezměníte to, takže se zkuste zregenerovat alespoň o víkendu.
• Práce na dálku je pro vás výhrou (opakuji se, ale je to nejlepší způsob, jak si dopřát pár hodin spánku navíc).
• Nechoďte ráno cvičit, abyste se probrali. Z vlastní zkušenosti vím, že pravděpodobně dostanete činkou do obličeje, a ještě se vám začne vracet snídaně. Netlačte na pilu.
• V neposlední řadě vám může pomoct, když si pořídíte psa nebo se vám narodí dítě. Ve chvíli, kdy máte odpovědnost za život druhého živého tvora, stanete se velmi rychle ranními ptáčaty.

Jen ať to všichni slyší: Budoucnost patří i těm, co si rádi pospí!

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.