Neustále ‚busy‘? 5 důvodů, proč si (konečně) přestat stěžovat, že nestíháte

09. 12. 2024

6 min.

Neustále ‚busy‘? 5 důvodů, proč si (konečně) přestat stěžovat, že nestíháte
autor
Kateřina Šefrová

Autorka české redakce Welcome to the Jungle

„Ahoj, máš se?“
„Dobře, ale znáš to, mám toho hodně a nestíhám.“
„Chápu.“

Kolikrát za poslední dobu jste se dostali do podobné konverzace? A v jaké roli jste byli? Možná se často poznáváte v obou. A teď upřímně – vždycky odpovídáte pravdivě? Závislost na plnění pracovních cílů a potřeba se jimi chlubit se staly fenoménem posledních let. Jenomže být zaneprázdněný v dnešním zrychleném světě není „in“. Naopak. Sami na sebe prozrazujeme, že něco ve našem životě není v pořádku. Navíc jde o toxickou komunikaci – otravujeme vlastní mysl a štveme ostatní.

Přestaňte se přetěžovat a zjistěte, jak se vyhnout zhoubnému chování. O tom, jak se vymotat z bludného kruhu stěžování si, jsme si povídali s psycholožkou a profesní koučkou Olinkou Vlachynskou.

Světský ráj to napohled

Množství odvedené práce a její uznání neurčuje naši hodnotu jako člověka. Tak proč má tolik lidí potřebu soutěžit a sdílet s okolím, kolik toho zvládnou? Psycholožka Olinka Vlachynská, která se mimo jiné zaměřuje na pracovní psychologii, vidí kořeny v kultuře protestantského křesťanství, na níž naše západní společnost stojí. Posmrtnou spásu si tehdy musel člověk zasloužit tvrdou prací na tomto světě. „Pokud myšlenku převedeme do dnešního kapitalistického světa, dala by se interpretovat tak, že kdo hodně pracuje, na spásu nemusí čekat do smrti, ale dosáhne ji během života v podobě skvělé kariéry, bohatství a uznání. Ale ne všem to vyjde,“ uvažuje Vlachynská. Mnozí z nás v takovém nastavení podle ní vyrostli. „Když jsme se poflakovali, rodiče se na nás zlobili a říkali: Dělej něco užitečného! Od té doby máme někde hluboko v sobě zakódované, že na odpočinku je něco špatně.“

Být zaneprázdněný se však nerovná být úspěšný. Zatímco pro některé se mantra „jsem busy“ stala podle Vlachynské až fetišem, jiní se topí v úkolech. Nikdo je na konference nezve a jejich práci neocení zvednutým palcem na profesní síti LinkedIn. „Někomu život opravdu naložil a nemá možnost volby. Mluvím o lidech na nočních směnách nebo matkách samoživitelkách, které třeba navíc pracují v sociálních službách. Tito lidé si na rozdíl od jiných nemohou jen tak vydechnout a zhodnotit své životní priority,“ tvrdí a doplňuje, že pokud si tito jedinci povzdechnou, že toho mají plné zuby, jde o zoufalé volání o pomoc.

Pokud patříte mezi šťastlivce a máte prostor pro změnu, pojďme se společně podívat na pět důvodů, proč si přestat stěžovat.

1. Stresujeme okolí a narušujeme vztahy na pracovišti

Čas tiká všem stejně. Nečte se to dobře, ale každý je svým způsobem zaneprázdněný. Někdo rozjíždí firmu, jiný se podílí na skvělém projektu a další se doma stará o novorozence. Jde o priority. Navíc ne každý má stejně nastavené hodnoty — rodina, zdraví, čas strávený v přírodě nebo s přáteli má pro každého jinou váhu. Pochválit se za dobře odvedenou práci je v pořádku. Ale pozor — na potkání si stěžovat na přepracování nebo se chlubit, co vše zvládáme, je pro ostatní přinejmenším stresující. Mohou se cítit méněcenně a provinile, protože oni toho tolik nestíhají. Pro okolí se stanete akorát tak spouštěčem stresu a nikdo se s vámi nikdo nebude chtít bavit.

Zdůrazňuje váš kolega neustále, jak moc je zaneprázdněný? Dokola mluví o tom, co vše už udělal a co ho ještě ten den čeká? Možná se poté cítíte méně potřební a bez zápalu pro věc. Z jeho strany však jde o rafinovaný způsob, jak na sebe strhnout pozornost a uznání od kolegů a vedoucích. Časopis Personnel Psychology fenomén zkoumal a ve své studii z roku potvrdil, že má negativní vliv na mezilidské vztahy na pracovišti. Podle výzkumu jsou lidé, kteří se neustále vychloubají:

  • Nesympatičtí: Pokud je někdo neustále zaneprázdněný, ale jeho pracovní výsledky tomu neodpovídají, kolegové začnou pochybovat o jeho produktivitě. Podle vědců zbytek týmu vnímá jejich chování jako otravané a je samotné jako sebestředné a arogantní.
  • Stresem nakazí další: Výzkum potvrzuju, že stres jedné osoby může přeskočit na další na pracovišti. Neustálé poslouchání o stěžování si na stres může být vyčerpávající a emocionálně náročné. Kolegové se proto často začnou od “věčně zaneprázdněných vychloubačů” stranit.

Možná si nemůžete pomoc. Zkuste proto zjistit, co nebo kdo u vás startuje chuť si ztěžovat. Jsou to konkrétní lidé nebo aktivity? Pokud to víte, prostě se jim vyhněte. Všimněte si, jak často začínáme konverzaci negativně. Trénujte opak. Nejeden výzkum potvrdil, že pozitivní mysl má dopad na naše zdraví.

2. Špatný time management

Čas je nejcennější komodita, kterou máme, ale ne vždy s ní umíme efektivně nakládat. Sociální sítě, e-maily, různé notifikace nebo nonstop dostupnost na mobilu nám ukusuje z času určeného pro práci víc, než jsme si schopni připustit. Udržet distanc není snadné. Pravdu nám nastavuje týdenní statistika v telefonu, kde je jasně vidět, kolik minut nebo hodin nám například bere sledování životů jiných lidí.

Co s tím? Jednou z osvědčených metod je technika Pomodoro, která spočívá v práci po stanovených intervalech - obvykle 25 minut. Poté následuje krátká přestávka. Tento přístup usnadňuje soustředění a pomáhá odolávat rušivým vlivům.

Podstatné je najít prostor, kdy jsme schopni vykonávat hlubokou práci. V ten moment bychom měli mít vypnuté notifikace a nerušené časové bloky bez schůzek. Sami sebe se ptejte:

  • Kdy jsem nejvíc kreativní? Ráno, dopoledne, večer?
  • Která práce je pro mě nejnáročnější a musím ji udělat nejdříve?
  • Kdy už nezvládám náročné úkony a potřebuji spíš odpočívat?

Přístup k time magnetu v práci se liší i podle pohlaví. Zatímco ženy se musí často navíc postarat o chod rodiny, muži se do přepracovanosti dostávají také kvůli statusu.

Koučku Terezu Kouckou vyhledávají především manažerky a podnikatelky. Jde o ženy, které často kloubí náročnou práci s péčí o rodinu. A chtějí přitom být spokojené. Tereza vede klientky nejprve k tomu, aby si určily své hodnoty a cíle. Ty následně slouží u každého projektu nebo činnosti jako kritérium, na základě kterého se rozhodují. ‚‚Problém není v celkovém množství aktivit, ale v subjektivním pocitu, zda něco stíháme nebo ne. I muži se mohou cítit zahlcení, nicméně ve své praxi sleduji, že jsou to právě oni, kteří nás mohou inspirovat schopností plánovat čas pro sebe, mimo pracovní povinnosti a rodinné závazky,‘‘ uvádí Koucká.

Základ pro lepší time management vidí právě v sebepoznání – když víme, v čem jsme dobří, co je naše poslání a že ho naplňujeme, dokážeme se podle toho lépe rozhodovat a nakládat s vlastním časem. Zkuste si každý den ráno vyhradit deset minut a naplánujte si den i týden, jak by podle vás měl vypadat. Co chcete zvládnout a s kým se potkat.

3. Neumíme si nastavit hranice

Pokud jsme neustále zaneprázdnění a nestíháte, začnou se pomalu stírat hranice mezi osobním a pracovním životem. Přestaneme vnímat blízké, hlavou jsme neustále v práci a přemýšlíme a místo užívání si přítomného okamžiku myslíme na to, na kolik pracovních emailu ještě odpovíte. Neděláme si čas sami na sebe, špatně jíme, necvičíme. A přestože jsou vášeň a nadšení pro práci vítané, bez nastavení hranic není takový život udržitelný.

Jestliže okolí na potkání vyprávíme, jak nestíháme, vysíláme tím chtě-nechtě signál, že se nám nedaří dosáhnout vytyčených cílů. Zbytečné přesčasy a hodiny prosezené v kanceláři ukazují, si zorganizovat práci a nastavit hranice.

Psycholožka Olinka Vlachynská mluví o tom, že v západní společnosti žijí lidé, pro které je tvrdá práce vnitřní motivací. ‚‚Dobře potom sloužíme kapitalistickému kolečku, ale možná ne všichni jsou schopni podle těchto hodnot žít,‘‘ konstatuje. Do každé firemní kultury se podle ní společenské předpoklady propisují jinak a může být těžké si nastavit hranice. ‚‚Některé firmy mají v DNA péči o duševní zdraví zaměstnanců a pak jsou takové, které potřebují maratonce a tlak výkon se stal nezdravým fetišem, tyto podniky předpokládají, že se zaměstnanci pro ně obětují,‘‘ uvádí Olinka Vlachynská.

4. Vyhoříme

Mluvíme o tom, že toho máme hodně. Ostatní jsou ale také zaneprázdnění a třeba toho zvládají víc. Tak ještě přidáme. Najednou nás trápí migrény, bolesti zad, nekvalitní spánek nebo podrážděnost. To jsou jen některé z ukazatelů, že jsme to přepískli. „Naše tělo je v tomto ohledu moudrým rádcem a dokáže nás na problémy upozornit,“ říká koučka Tereza Koucká a radí, abychom si během dne dopřávali chvilky, kdy se svého těla zeptáme, co potřebuje. Někdy si stačí dojít pro sklenici vody, dopřát si šálek kávy či se nadýchat čerstvého vzduchu.

V dlouhodobém horizontu je to podle ní o efektivním plánování a znalosti sebe sama. Některé činnosti nás stojí hodně energie, jiné nám dobijí baterky. „Bývají i pracovně náročná období, o kterých víme předem, a můžeme je kompenzovat větším odpočinkem, sportem nebo časem stráveným s přáteli,“ nabízí Koucká.

5. Jednou můžeme litovat

Každý by si měl s odstupem a nadhledem určit, jak chce žít. A měl by si to říct včas. Točí se váš život kolem kariéry? Pak je to v pořádku. Pokud je ale váš životní cíl jiný, je důležité to včas rozpoznat. „Říká se, že na smrtelné posteli lidé litují toho, že netrávili víc času s rodinou. Asi není moc těch, kteří litují, že víc nepracovali,“ říká psycholožka Olinka Vlachynská. Spoustu lidí podle ní žije v nastavení, že je nejprve potřeba hodně pracovat a požitky odložit na později. „Někomu to může vyjít, ale nemusí, protože se toho třeba nedožije nebo mu do života přijde nenadálá událost,“ konstatuje Vlachynská. Až na nás příště přijde potřeba si stěžovat, zkusme si třeba popovídat s někým starším. Možná nám to dá nový pohled na věc.

Zastavme se a zamysleme, co nám opravdu přináší radost a naplnění. Je to nekonečný seznam úkolů, nebo chvíle klidu? Být zaneprázdněný není ukazatel úspěchu, ale spíš signál, že je čas přehodnotit priority. Nemusíme všechno zvládnout hned – někdy je největší odvaha říct „ne“ a dát přednost sobě.

Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Probíraná témata