„Kvůli práci jsem neviděl/a své děti vyrůstat“

„Děti nám vyčítavě říkaly: ‚Takže takhle to teď bude? Každý víkend budete trávit na počítači a nikdy nic nepodnikneme?‘“

Anna (47), poradkyně pro pracovní rekvalifikaci
Když mi bylo 26, pracovala jsem v marketingu. Často jsme měli ve firmě velký pracovní nápor, říkali jsme tomu „špička“. Analyzovaly se výsledky prodeje největších zákazníků a práce bylo vážně nad hlavu. Ačkoliv jsme si s kolegy vždy říkali, že mít děti s takovým povoláním není moc rozumné, otěhotněla jsem a porodila holčičku. Do práce jsem nastoupila tři měsíce po porodu, což nebylo nic lehkého. Během mateřské za mě firma neměla žádný záskok, takže mi kolegové s radostí předali všechny moje projekty, hned jak jsem se vrátila. Vedení mi okamžitě nařídilo postarat se o čtyři prezentace pro zákazníky během měsíce, jedna z nich byla naplánovaná pouhé dva týdny po mém návratu do práce.

Připadala jsem si jako pod drobnohledem. Práce mě úplně zahltila. Musela jsem pracovat nonstop, dokonce i během jízdy v autě, můj muž mi musel pomáhat… Někdy jsem končila ve tři ráno. Pak jsem znovu otěhotněla a dostavily se komplikace… O miminko jsme přišli. Když se nám pak konečně zase zadařilo, můj muž byl naprosto zděšený, když viděl, že v práci neubírám plyn. „Jsi blázen, chceš o to zase přijít?“ říkal. Pak jsme se přestěhovali do Nizozemska, kde jsem chtěla trochu zvolnit a udělat si čas na sebe. Ale práce mi hrozně chyběla. Nejenže jsem si nedokázala užívat všechen ten čas s dětmi, ale ani jsem nevěděla, co s nimi mám každý den dělat.

A tak, když měl náš druhorozený šest měsíců, nastoupila jsem znovu do práce. Pondělky a úterky jsem trávila v Paříži, ve středu jsem měla volno (tedy víceméně) a čtvrtky a pátky jsem byla na home office v Haagu. Bylo to všechno špatně, svoje děti jsem prakticky neviděla. Po půl roce bylo jasné, že to takhle nebude fungovat. Trávit veškerý čas s dětmi mě neuspokojovalo, ale když jsem je neviděla vůbec, taky jsem nebyla šťastná. Situace se nijak nezlepšovala. Vrátili jsme se do Francie a já nastoupila v komerčním marketingu. Tlak v práci byl šílený. Pracovala jsem po večerech i o víkendech. Povýšili mě ve stejnou dobu jako manžela, takže jsme oba pracovali jako blázni. Měli jsme tři zdroje hlídání: chůvu, moji matku a školku. Fungovalo to… Ale bez nás. Během těch dvou let jsem své děti prakticky neviděla. Ráno jsem je před osmou dovezla do školky a vyzvedávala jsem si je mezi sedmou a osmou večer.

Jednoho dne jsme oba s manželem seděli na posteli, každý na kolenou počítač, když za námi přišly děti s otázkou: „Takže takhle to teď bude? Každý víkend budete trávit na počítači a nikdy nic nepodnikneme?“ Potom jsme se celý následující týden snažili, abychom to byli my, kdo s nimi bude trávit odpoledne. Ale oba jsme se snažili uloupit si tu a tam trochu času na práci. Ve středu odpoledne jsem měla mít volno, abych mohla být s dětmi, ale nemohla jsem si pomoct a zapnula počítač. Moje dcerka mi řekla, že jestli jdu pracovat, tak že by se radši vrátila do školky.

Člověk se raduje z povýšení, ze seberealizace, ale za jakou cenu? Ano, byla jsem ambiciózní, ale stejně mě mrzelo, že to nejsem já, kdo vychovává moje děti. Když se na to dívám zpětně, neříkám, že jsem přišla o celé jejich dětství, ale o některé jeho části určitě. Své první dítě jsem neviděla prakticky pět let, to druhé tři. Fyzicky jsem s nimi možná byla, ale hlavou jsem byla někde jinde, plně mě zaměstnávalo budování kariéry. Toužila jsem po úspěchu. Pak na mě ale dopadla existenciální krize a začala jsem pochybovat o tom, jaký to všechno mělo smysl.

Dnes pracuji jako poradkyně pro profesionální rekvalifikaci. Mám na všechno dost času a pracuji tak, jak mi to vyhovuje. Kdybych mohla vrátit čas, přistoupila bych k mateřské i návratu do práce úplně jinak. Byla to chyba. Malé byly teprve tři měsíce, v noci se budila a já byla vyčerpaná. Nechtěla jsem si stěžovat, zatnula jsem zuby, ale bylo to vážně těžké.

„Přijde mi nefér, že jsem musel kariéře tolik obětovat. Ale vždycky jsem věděl, že to dělám pro jejich budoucnost“

Jiří (72), šéfredaktor
Když jsem dodělal vysokou, bylo mi 25 a věděl jsem přesně, co od života chci: úspěšnou kariéru, děti, dům, nějaké mazlíčky a finanční jistotu pro všechny, i kdyby to mělo z mé strany znamenat nějaké oběti. Dělal jsem v komunikačních technologiích a od začátku pro mě byla kariéra na prvním místě, protože jsem chtěl své rodině zajistit finanční stabilitu a myslel jsem si, že díky tomu mají mé děti bezpečné místo, kde mohou vyrůstat. Práce mě vždy velmi bavila, nevadilo mi věnovat jí hodně času i energie, i když to znamenalo se něčeho vzdát. Vždycky jsem snil o tom, že jednou nějaká budova ponese mé jméno… Sen z dětství, kterého jsem se nikdy nevzdal. Sice se mi nesplnil, ale vybudoval jsem úspěšnou kariéru, což si teď mohu plně vychutnat.

Ne že bych během těch let nebyl doma vůbec, ale řekněme, že jsem se moc nezapojoval do výchovy a většinu jsem nechával na ženě. Občas mě přepadnou výčitky a smutek, protože jsem přišel o některé důležité události v jejich životech. Přijde mi někdy nefér, že jsem musel své kariéře tolik obětovat. Ale vždycky jsem věděl, že to dělám pro jejich budoucnost. A když vidím, jací lidé z nich vyrostli, jsem spokojený. Nikdo z nich mi nikdy nevyčetl, že jsem jim věnoval málo času.

Je zcela normální, že má člověk po čase tendenci se ohlížet zpátky a přemýšlet, jestli by něco udělal jinak. Teď vím, že moje rozhodnutí upřednostnit kariéru velmi ovlivnilo to, kolik času jsem trávil doma, když mé děti vyrůstaly. O hodně věcí jsem přišel. Ale mou volbu ovlivnila tehdejší doba. Jsem z rodiny, kde byla vždy práce a související respekt velmi důležitou věcí. 12 let jsem bydlel na internátu a domů jsem jezdil jen dvakrát za měsíc. Má výchova byla spíš spartánská než vřelá. Má to své výhody i nevýhody.

Kdybych měl začít znovu, snažil bych se najít lepší rovnováhu mezi osobním životem a prací. Asi bych nastavil jasné mantinely, víc úkolů delegoval na jiné nebo si bral více volna, abych mohl být doma. Jak se říká: Kdyby mládí vědělo, kdyby stáří mohlo! Vždycky jsem s dětmi jezdil na dovolenou a nikdy jsem jim neřekl ne, když si něco přály. Když se tak ohlížím zpátky, možná to byl způsob, jak jim vynahradit všechen ten ztracený čas…

„Svých dětí jsem si začal skutečně všímat až ve chvíli, kdy začaly dospívat“

Marcel (48), vedoucí stavební firmy
Psal se rok 1999, bylo mi 24, pracoval jsem jako zedník a zrovna jsem se oženil. Pocházím z velmi skromných poměrů a chtěl jsem udělat všechno pro to, abych se prosadil. Chtěl jsem si dobře žít a byl jsem ochoten pro to tvrdě pracovat. Nejdřív jsem potřeboval nabrat zkušenosti a pak jsem chtěl začít dělat sám na sebe. To jsem taky udělal, když mi bylo 26. Zhruba dva měsíce poté, co se mi narodil první syn. S kamarádem jsme založili stavební firmu a do jejího budování jsem dal všechen svůj čas i energii. Do práce jsem chodil v šest ráno, vracel jsem se v osm večer, sedm dní v týdnu. A co je horší, liboval jsem si v tom. Přesně tohle jsem si vždycky přál, hrozně mě to bavilo. Nepřemýšlel jsem, hnal jsem se do toho po hlavě, nejdůležitější bylo pořád něco dělat! Syna se mi nedařilo zastihnout v bdělém stavu celé týdny. Tak jsem se soustředil na firmu, že mi na nic jiného nezbýval prostor. A firmě se dařilo. Dařilo se jí natolik, že jsme brzy museli začít nabírat zaměstnance.

Ale já jsem nedokázal nikomu pořádně důvěřovat. Na veškeré práce jsem dohlížel, objížděl jsem každou stavbu. Všechno muselo být přesně podle mých představ, do posledního detailu. Hrozně mi totiž záleželo na tom, abychom byli úspěšní. Tehdy všechno záleželo na dobré pověsti. Takže jsem pracoval bez ustání a na nic jiného jsem nemyslel. Pracovní doba pro mě neexistovala, a i když jsem neděle trávil s rodinou, stejně jsem myslel na práci. Chtěl jsem si kompenzovat všechno, co jsem nemohl mít jako dítě, a stal se ze mě naprostý workoholik. Práce byla jako droga. A takhle to pokračovalo dalších asi deset let. Během nich se nám narodili další dva kluci.

Řekl bych, že svých dětí jsem si začal skutečně všímat až ve chvíli, kdy začaly dospívat. Do té doby jsem je prakticky nevídal a vlastně jsem si to nikdy ani neuvědomil. Když jim bylo tak deset jedenáct, začali se mnou synové jezdit o víkendech na stavby. Mému nejstaršímu bylo patnáct, když se mi přiznal, že ho to vlastně nebaví, ale je to jediná možnost, jak se mnou strávit nějaký čas. To mě donutilo se zamyslet… Řekl jsem si: „Aha, možná bych měl trochu zpomalit.“ Pak mi jednoho dne prostřední syn vpálil „co ty o tom víš, jsi pořád pryč“. Stačí pár slov a člověk je okamžitě zpátky nohama na zemi.

Jsem pyšný na to, co se mi podařilo vybudovat. Splnil jsem si svůj sen, ale bylo to na úkor rodiny. I když plody mého úspěchu sklízí den co den, nikdy jim to nevrátí všechen ten ztracený čas a okamžiky, které jsem promeškal. Upřímně řečeno nevím, co bych mohl udělat jinak, kdybych se vrátil zpátky s tím, co vím dnes. Mám pocit, že pro mě to bylo vždycky „všechno, nebo nic“. Ale jedno je jisté. Přeji si, aby to všechno bylo jinak. Přeji si, abych s nimi mohl trávit víc času, být víc doma… Teď pracuji pět dní v týdnu a domů chodím nejpozději v šest večer. Užívám si čas s rodinou, i když nejstarší syn už vylétl z hnízda. S křížkem po funuse, jak se říká.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.