Dítě, nebo práce. Proč si české ženy musejí vybírat?

„Co dělá žena – která není matka – důležitějšího, než je mateřská péče? Je vůbec možné něco takového říct – že má žena na práci cokoli důležitějšího než být matkou?“ ptá se v knize s názvem Mateřství její autorka Sheila Hetiová.

Otázce „být, či nebýt – matkou“ je ostatně věnována celá kniha. A není v tom sama. Podobnou otázku si klade i řada českých žen. Ať už jsou jejich obavy jakékoli, jedno je jisté. Pracovní svět jim vstříc nevychází. Jaké jsou jejich zkušenosti? Proč je tak těžké skloubit děti a práci? A co můžeme změnit, aby to měly matky v práci jednodušší?

Sheila Hetiová se matkou stát netouží, respektive už dala život hned několika „dětem“ – svým knihám. Literární tvorba je jejím životním naplněním. Vliv okolí a společenských norem je pro ni ale tak silný, že jí polemika ohledně mateřství nedala spát po celá plodná léta. Vysvobozením se stalo až překročení prahu čtyřicítky – pomyslného konce reprodukčního věku.

Je skutečně pravdou, že mateřství je vrcholem života ženy, jeho hlavním cílem a naplněním? A že bez dětí zůstane prázdný, plochý, tak nějak nevyužitý? Sheila Hetiová k tomu dodává: „Vím, že žena, která odmítá být matkou, odmítá dělat to nejdůležitější, a tudíž se stává nejméně důležitou ženou. A přesto matky taky nejsou důležité. Žádná z nás není důležitá.“

Je to smutné, ale se svým tvrzením není vůbec daleko od pravdy. I když žena dosáhne ve svém životě velkého milníku „matka“, nemá vyhráno. Místo docenění všeho toho času, péče a obětování velké části sebe pro budoucnost společnosti se od svého okolí dočká spíše odsunu na její okraj, výpadku z pracovního života, přivírání dveří kariérních příležitostí a různého dalšího házení klacků pod nohy. Není se čemu divit, že se řada českých žen do mateřství nehrne. A prázdné a ploché životy rozhodně nemají.

Žena jako věc veřejná

„Ve společnosti je stále ještě zakořeněná představa, že pro ženu je životní peak porodit dítě a tím to končí. Sama jsem se setkala s nepříjemnými otázkami okolí na to, kdy už teda jako budu mít ty děti. Ze strany přátel i blízké rodiny. Trvalo docela dlouho vysvětlit, že je to moje věc a nemusí je to zajímat. A že i kdybych se rozhodla dítě nemít, přece to není zločin,“ sdílí podobnou zkušenost jako Hetiová Markéta, které je 30 let, pracuje v online marketingu a otázka, zda mít, nebo nemít děti, je pro ni stále aktuální. I tak ale musí čelit poznámkám a soudům okolí. Navzdory tomu, že má na mateřství stále čas – minimálně ve srovnání s většinovou společností, v roce 2022 byl průměrný věk žen při narození dítěte 30,5 let.

Skoro by se dalo říct, že žena v reprodukčním věku částečně ztrácí vlastní autonomii a její tělo a rozhodování o něm se stává tak nějak věcí veřejnou. Každý k tomu má co říct, nebo si o její plodnosti alespoň něco pomyslí. Bohužel, výjimkou není ani pracovní prostředí. Aneta, které je 28 a pracuje v dynamicky rostoucí stavební firmě, o tom ví své.

„Nějaká rovnoprávnost pohlaví je v naší zemi stále jen naoko, je to cítit ve vzduchu, a když o tom začneme mluvit, setkáme se jen s výsměchem. Takže je lepší to moc nerozpitvávat. Při pohovoru se mě téměř každá firma zeptala, kdy chci mít děti. A já se jim vlastně nedivím, proč by zrovna oni měli ‚trpět‘ za to, že v ČR poroste populace? Business se pro vyšší dobro nedělá,“ komentuje s lehkou hořkostí Aneta. A poukazuje na další problém – jak je mateřství v současném nastavení nevýhodné pro obě strany pracovního vztahu.

S nevhodnými komentáři se setkává i Klára, která pracuje jako projektová manažerka v IT infrastruktuře. Už má ale ve svých 37 letech jasno – děti mít nechce. „Pro mě bylo a je náročné odpovídat na ty stále hloupé a nevhodné otázky – kdy bude svatba, kdy budou děti, atd… Setkávám se i s kamarádkami, které by děti chtěly, ale z různých důvodů je mít nemohou. Tam je mi vyloženě líto, že jejich okolí to nechce akceptovat a nejraději bych ty lidi propleskla, ať se vzpamatují,“ říká sice s úsměvem, ale o to důrazněji Klára.

Vliv okolí ale netvoří jen nemístné komentáře. Jako ženy jsme už odmalička socializovány k tomu, že jednou budeme matky. V mnoha z nás se jedná o hluboce zakořeněný fakt, který často nedává prostor na otázku, jak chceme se svým životem naložit my samy. A co skutečně formovalo naše rozhodnutí děti mít. Tyto motivace aktuálně zkoumá i Markéta.

„Děti s partnerem chceme. Už docela dlouho si ale kladu otázku, jestli moje touha po dítěti je vůbec moje vlastní. Nebo mi to bylo od malička vsugerováváno rodinou a společností jako takovou a já to jen přejala. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně žádnou konkrétní motivaci pro to mít děti nemám. Založení rodiny tedy bude spíš racionální rozhodnutí, ne emoční,“ dodává.

Individualizace jako osvobození ženských myslí. A životních drah

Pokud se zaměříme na ženy, které si život bez dětí samy zvolily, jaké jsou jejich důvody? Podle socioložky Radky Dudové, expertky v oblasti sociologie genderu, rodiny a sociálních nerovností, zde hraje hlavní roli individualizace (neboli hodnotová proměna ve společnosti, která klade důraz na větší individualitu a autonomii a může vést k upřednostnění či adaptaci na bezdětný životní styl). A rovněž ekonomické faktory.

Individualizace se začala projevovat od 90. let, kdy nově nabytá svoboda otevřela takovou škálu možností, že na mateřství některým jednoduše nezbýval čas. Nejen ženy se mohly začít plně realizovat a práce se pro mnoho z nich změnila z pouhého zdroje příjmů na životní náplň. Devadesátkový boom zažila i Dita Stejskalová, obchodní ředitelka, partnerka komunikační agentury Ogilvy a spoluzakladatelka její PR divize.

„Sametová revoluce přinesla svobodu se spoustou možností. Chytila jsem je za pačesy a odjela na rok na praxi do Itálie a potom nastoupila do vznikajícího PR oddělení v Ogilvy. Otevřely se mi úplně nové obzory, možnost poznat skrze klienty velmi různorodé firmy, firemní kultury, přístupy ke komunikaci a budování značek. Byla jsem tím tak pohlcená, že jsem si vůbec nedokázala představit, že bych se toho adrenalinu vzdala,“ vypráví Dita.

Zároveň však dodává, že specifické porevoluční podmínky pro ni byly jen jednou ze „tří sudiček“, které ji k rozhodnutí nemít děti dovedly. Další z nich byl jednoduše fakt, že v sobě touhu stát se matkou nikdy nenašla. Zároveň přiznává, že by možná byly věci jinak, kdyby osud přinesl ve správnou dobu toho správného partnera. Sudičkovou metaforu bychom ostatně mohli použít u většiny žen. Potřebujeme souhru hned několika takových sudiček, abychom měly děti. Ať už se jedná o vnitřní nastavení, vhodného partnera, zdravotní způsobilost, dobré zázemí nebo správné načasování. Osud nám zkrátka musí přát.

Dítě, anebo (pracovní) život

Individualizaci naplno odstartovaly porevoluční generace. A trvá dodnes. Ženy zkrátka žijí i jiné role než jen tu mateřskou a chtějí se realizovat i jinými cestami. Například v práci. Bohužel, mateřství je u nás stále jednou z hlavních brzd kariéry. A pokud nechcete obětovat kus svého pracovního života, nebo nemáte extra chápavého partnera, dobré rodinné zázemí a dostatek peněz k tomu, aby vám zajistili co nejhladší průběh prvních let života vašeho potomka, je logické, že si otázku „dítě, nebo práce“ položíte. A i když vám hrají okolnosti rodinného zázemí do karet, trumfujícím esem v rukávu se mohou dost jednoduše stát předsudky společnosti a očekávání, že se z vás na pár let stane pečovatelka na plný úvazek. A pracovní prostředí s vámi tudíž nemůže počítat.

Podobnou optikou vidí svou situaci i Aneta. „U nás ve firmě všichni zastáváme několik pozic. Práce je velmi psychicky i časově náročná, ale právě tyhle výzvy mě na tom baví. Je mi jasné, že nebudu moct naplnit představy svých kolegů a nadřízených, pokud budu muset vyzvedávat dítě ze školky nebo s ním marodit. Tlak na výkony je velký a samotnou by mě to přestalo bavit,“ přiznává.

Ať chcete nebo ne, děti vám prostě do pracovního života hodí vidle. „České ženy jsou mateřstvím velmi znevýhodněné, mnohem více než v jiných evropských zemích. Muži jsou naopak lehce zvýhodněni. Žena je stále brána jako ‚přirozená pečovatelka‘, co zůstává s dětmi doma. Většinou dva až tři roky s jedním dítětem. To jí v kariéře rozhodně neprospěje,“ komentuje současné pracovní nastavení socioložka Radka Dudová.

Obrat v kariéře zažívá nečekaně velké procento matek. „Do původní práce se vrací okolo 40 % žen. Zbytek cíleně mění kariéru. U výše postavených žen je častým důvodem to, že jsou si vědomy, že s dětmi už nebudou schopny náročnou práci vykonávat. U žen na nižších pozicích je velmi rozšířeným problémem to, že s dětmi nezvládnou práci na směny. Proto hledají uplatnění jinde a velká část zůstává nezaměstnaná. Ženy s malými dětmi obecně preferují částečné úvazky, těch je ale málo a navíc u nich málokdy můžete očekávat postup na vyšší místa nebo lepší mzdu. U mužů naopak funguje očekávání, že jsou živiteli rodiny, takže budou s dětmi pracovat více a pilněji, budou lepšími zaměstnanci,“ shrnuje Radka.

Nutný obrat v kariéře v případě mateřství si uvědomuje i Aneta. Je jasné, že děti by měly na její práci zásadní vliv. „Myslím, že pokud budu mít děti, budu muset založit vlastní podnikání, kde nebude nikdo moc řešit, co dělám doma na home office. Nebo budu muset dělat méně náročnou pozici, případně i jiný obor,“ zvažuje své možnosti Aneta.

To, že tak nějak všichni počítají s tím, že primárním pečovatelem bude vždy matka, vytváří na ženy obrovský tlak a zásadní znevýhodnění na trhu práce. Ať už se matkou reálně stane nebo ne. Podobně vnímá situaci i Markéta. „Na jednu stranu si myslím, že během mateřství se dá nasbírat hromada různých zkušeností, které se pak dají aplikovat i v práci. Takže to beru jako pozitivum. Z druhé strany je mi jasné, že ve srovnání s bezdětnou kolegyní na tom zkrátka budu hůř. Ať už proto, že u mě bude hrozit časté ošetřovné u nemocného dítěte, požadavek na flexibilní úvazek (kvůli všemožnému vyzvedávání, kroužkům, škole…), ale třeba i větší vyčerpanost (když dítě nespí, maminka taky ne) a menší ambicióznost,“ sdílí svá pro a proti Markéta.

A dodává další fakt, kvůli kterému pro rozhovor raději neuvedla ani své pravé jméno. „I teď už vidím, jak mě po profesní stránce téma mateřství ovlivňuje. Je vlastně hrozné, že se pod tento rozhovor nemůžu podepsat. Protože je vysoké riziko, že by to mělo negativní dopad na moji kariéru. Ať už v současné práci, nebo při hledání nějaké jiné. Bylo by skvělé, kdyby jednou nastal den, kdy by se ženy mohly o těchto tématech bavit otevřeně a veřejně. Beze strachu, že by si tím (kariérně) uškodily,“ dodává s povzdechem.

Kolik stojí vychovat dítě?

Druhým hlavním důvodem, proč část českých žen volí život bez dětí, jsou ekonomické faktory. Zatímco individualizace je častějším důvodem u žen s dosaženým vysokoškolským vzděláním, vliv finanční nejistoty nejvíce pociťují ženy se vzděláním nejnižším. Právě tyto dvě skupiny u nás dosahují nejvyšší míry bezdětnosti.

Strach z velkého ekonomického zatížení, které rodičovství přinese, však nevládne jen v domácnostech s nízkými příjmy. Děti prostě něco stojí. A není to málo, umějí „spolknout“ až třetinu rodinného rozpočtu. I u poměrně dobře zajištěných rodin tak mohou děti znamenat nemalý finanční zásah. A mateřská a rodičovská příjem ze zaměstnání jen těžko nahradí.

I Markéta, která má vystudovanou vysokou školu, v práci se věnuje výkonnostním kampaním v reklamních systémech a rozhodně nepatří do nízkopříjmové skupiny, uvádí finance jako hlavní důvod, proč s rozhodnutím mít děti váhá. „Když jsem dokončila vysokou školu, přirozeně trvalo, než jsem se profesně našla a než jsem se dostala na pozici s takovou mzdou, abych o svém životě mohla říct, že je komfortní. Tedy že zvládnu zaplatit bydlení, jídlo, zajít si na kosmetiku, občas jet na dovču a ještě i něco málo ušetřit. Takže představa, že na rodičovské zase spadnu do módu živoření (jen už ne z brigád a kapesného od rodičů, ale tentokrát z rodičáku) a jinak budu závislá na partnerovi, mě dost děsí. Nemluvě o tom, že třeba taková hypotéka na rekonstrukci bytu by na rodičovské byla něco totálně nedosažitelného,“ popisuje finanční nejistoty mateřství Markéta.

Ekonomické faktory ale ovlivňují život ženy-matky i poté, co se vrátí do pracovního procesu. Výpadek z práce jí většinou zajistí zpomalení kariérního růstu, a tudíž i nižší plat. Nemluvě o tom, že ženy berou i na stejných pozicích méně než jejich mužští kolegové – gender pay gap se u nás pohybuje okolo 16 %. K tomu připočítejme nižší důchody žen (v roce 2023 průměrně o 2500 Kč) a celoživotní „závislost“ na muži jako živiteli, která pak často, pokud se partneři rozejdou, ústí u sólo matek v živoření celé rodiny.

Jak to ženám udělat jednodušší?

Můžeme jako společnost něco udělat pro to, aby to měly matky v (pracovním) životě jednodušší? Aby nemusely stát před otázkou „dítě, nebo práce“? Rozhodně můžeme. Pole působnosti je velké. A oslovené ženy se poměrně jasně shodují na tom, co by to mělo být.

Dita Stejskalová z Ogilvy svá doporučení shrnuje jasně a výstižně: „Srovnatelné finanční ohodnocení s muži, flexibilní pracovní úvazky, dostatek mateřských školek v blízkém okolí a také celospolečenský mindset, že žena má právo si volit svou cestu sama. Nikoli jak jí to diktují konvence nebo tlak rodiny.“

Markéta k tomu dodává: „Určitě by pomohlo maximální zapojení partnerů. Nejen do péče o domácnost, ale i o ty děti. Aby i žena měla možnost se věnovat své kariéře a úplně z ní nevypadnout. Taky by pomohla větší vstřícnost zaměstnavatelů a to, aby se na ženy s dětmi nepohlíželo jako na ‚hendikepované‘. A pak finanční stránka věci (opět). Myslím, že v Česku máme poměrně slušný systém, který nabízí možnost být doma s dítětem až tři roky a ještě k tomu pobírat rodičovský příspěvek (případně i mateřskou). Přesto se i v tomto systému pořád jedná o zásadní výpadek příjmů pro rodinu a výše rodičáku to bohužel moc nezachrání,“ sdílí svůj náhled na věc Markéta.

Radka Dudová se tomuto tématu věnuje dlouhodobě. A jak sama říká, svá doporučení opakuje „už dvacet let“. „Potřebujeme větší možnost volby, aby byla dostupná zařízení péče o děti. Abychom u nás v Česku, kde je hodně rozšířená filozofie intenzivního mateřství, nevnímali, že když jde dítě v roce nebo dvou na pár hodin týdně do školky, jedná se automaticky o újmu na jeho zdraví a psychice,“ komentuje. Problematika intenzivního mateřství je ostatně jedním z témat její sociologické praxe.

Zmiňuje také nutnost změn v nastavení pracovního prostředí. Zejména co se týče časové flexibility, zkrácených úvazků či daňových zvýhodnění. „Matky pracovat chtějí a většinou na to i mají čas. Ne tolik, ale mají ho. Bohužel jim často zaměstnavatel není ochoten vyjít vstříc s flexibilnější pracovní dobou. A stačilo by málo, někdy jen posunout začátek pracovní doby o půl hodiny, aby stihla odvést dítě do školky. Roli v tom určitě může hrát i stát, nastavovat ty procesy tak, aby byly výhodné pro obě strany. Například sdílenými pracovními místy, lépe nastavenými slevami na daních a daňovým bonusem pro rodiče…“ vyjmenovává možnosti Radka. A přidává i vliv kulturních faktorů. „Potřebujeme bojovat s izolací matek, s očekáváním, že budou doma. Aby na děti nebylo ve veřejném prostoru nahlíženo jako na rušivý element,“ uzavírá.

Vlastně by stačilo docela málo, aby měly ženy možnost ve svém životě rozvíjet jak roli mateřskou, tak tu pracovní. Anebo zůstat s klidným srdcem bezdětné v plně respektujícím a chápajícím okolí.

Když se vrátíme k otázce Sheily Hetiové na začátku článku – „Co dělá žena – která není matka – důležitějšího než je mateřská péče?“ – Co ve svém životě dělají ne-matky? Zkušenosti žen mluví docela jasně – přibližně nekonečno jiných věcí. „Pro mě je důležité žít naplněný život, který neproflákám. Kráčet po životní cestě tak, abych se stále něco učila, pracovala na sobě, byla lepším člověkem, sdílela to, co umím, vytvářela kolem sebe hodnotné vztahy a krásné momenty, za kterými se chci ohlédnout zpět,“ říká Dita Stejskalová, která je příkladem ženy, jež vede velmi inspirativní – a zároveň bezdětný – život.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.