Máte kolegu, co si pořád stěžuje? Možná trpí tzv. syndromem Kalimero

„Letos zase nedostanu přidáno. Vedení shrábne všechny peníze a udělá si s nimi, co bude chtít. Proč jsme to vlastně pořád my, kdo chodí na přesčasy? Kromě toho, podle mě máme úplně nejhorší počítače na patře. A šéf? O tom ani nebudu začínat…“ Někteří lidé mají pocit, že se všechno spiklo proti nim. A moc rádi o tom všem vykládají. Jsou to takoví „Kalimerové“, co si stěžují, kudy chodí. Ale co je k tomu vlastně vede?

Syndrom Kalimero: Co je to?

V roce 2018 vydal knihu s názvem Le syndrome de Caliméro (Syndrom Kalimero) francouzský psychoanalytik Saverio Tomasella a poprvé v ní představil syndrom pojmenovaný po animované postavičce kuřátka Kalimera, které chodí po světě se zbytkem skořápky na hlavě a stěžuje si na „nespravedlnost světa“.

Tomasella tvrdí, že syndrom Kalimero se projevuje především:

• Velkým pocitem křivdy: „Mám takovou smůlu.“ „Nezachovali se ke mně fér.“ Někteří lidé mají pocit (oprávněně, či nikoli), že mají život daleko těžší než ostatní.

• Neustálým stěžováním a naříkáním: „Kalimerové“ projevují svůj pocit křivdy opakovaným, až neustálým lamentováním.

Poznáte je podle toho, že vidí sklenici vždycky poloprázdnou, nikdy poloplnou. Celkově mají tak negativní přístup, že nebude přehnané jim dokonce říkat „fňukny“. Když s nimi mluvíte, máte pocit, že posloucháte zaseknutou desku. A pokud s někým takovým musíte být denně v kontaktu v práci, asi vás to po nějaké době začne malinko štvát…

Ale pozor, Saverio Tomasella přichází s myšlenkou, že se pod vším tím stěžováním si často skrývá hlubší problém. Daná osoba si může v podvědomí nést nějaké trauma z minulosti, kterým dodnes trpí: „Lidé, které jako děti, dospívající nebo dokonce dospělé nikdo neposlouchal, když se jim udála nějaká křivda, budou mít určitě větší tendenci si v budoucnu opakovaně stěžovat.“ Představte si následující situaci: Váš kolega požádá o zvýšení platu (je jedno, zda oprávněně, či ne). Přidáno ale nedostane, cítí se ukřivděně a ještě k tomu mu okolí odmítá dát za pravdu.

Kde se „Kalimerové“ berou?

Je vážně život pro někoho těžší? „Kalimerové“ o sobě tvrdí, že jim život uštědřuje jednu ránu za druhou, mají vážně takovou smůlu? A kde se vzala všechna ta špatná karma? Těžko říct. Psycholožka a psychiatrička Philippine Héraudová vidí problém jinde: „Zažila-li taková osoba v minulosti nějakou nespravedlnost, která nebyla nikdy napravena, z dlouhodobého hlediska se z toho stává chronický problém, který si s sebou nese do přítomnosti.“ Tyhle otevřené rány z dob dávno minulých (odmítnutí, ponížení, ztráta…) stále bolí, protože nikdy nebyly ošetřeny, a tak se přes ně daná osoba nikdy nemohla přenést. Staví se do pozice oběti, a to v práci i doma, ale je to jen způsob, jakým dává jejich podvědomí najevo, že potřebují, aby je někdo vyslyšel. Proč? Aby u ostatních vyvolali pocit soucitu.

Stěžovat bychom si mohli všichni – ve světě práce se děje dnes a denně mnoho příkoří. Ne každý, kdo dá najevo pocit frustrace, má ale hned syndrom Kalimero. Pro „Kalimery“ je však stěžování si už skoro něco jako životní styl. Vše, co se jim v životě stane, to dobré i to zlé, vidí z perspektivy té dávné křivdy, skutečné či domnělé.

„Každý člověk si vytváří svou vlastní vizi světa podle toho, co zažil, jaké vztahy během života vytvářel, jaké křivdy, nebo naopak úspěchy a radosti si s sebou nese,“ vysvětluje Philippine Héraudová (srov.: teorie životních scénářů podle Erica Berna nebo způsob vidění světa podle Monyho Elkaïma). Naše vidění světa je utvářeno na základě předchozích zkušeností a má vliv na naše myšlení i vnímání. Znamená to tedy, že lidé se syndromem Kalimero jsou citlivější k negativním signálům, které vysílá okolí? Je jedno, jestli se zrovna jedná o příliš hořkou kávu nebo odmítnutí přidání nebo povýšení, „Kalimerové“ se podvědomě fixují na to, co jen podporuje jejich názor, že „život je krutý a všechno je nefér“.

VÍCE O PSYCHOLOGII A ZDRAVÍ
Jste zvíře? Ale jaké? 9 pracovníků z říše zvířat

Jaké má „Kalimero“ vztahy na pracovišti

Od pozornosti k podráždění

Je stěžování si vždycky negativní? Ne nutně. Pro někoho je to prostě způsob komunikace jako každý jiný. Každá konverzace takového člověka, každá interakce, každý rozhovor se točí kolem pocitu nespravedlnosti. Oklikou se tak snaží docílit toho, co skutečně potřebují: pozornosti a uznání!

Lidé se syndromem Kalimero jsou extrémně citliví, což může být v korporátním světě ale také výhoda: Okamžitě si totiž všimnou, když se děje jakékoli bezpráví, nespravedlnost nebo porušování předpisů, a proto se z nich snadno mohou stát whistlebloweři.

Problém je v tom, že z dlouhodobého hlediska nemohou lidé s věčnými stěžovateli vydržet, v práci ani jinde. „Většina lidí se syndromem Kalimero leze ostatním na nervy, protože je to s nimi stále dokola,“ řekl Saverio Tomasella v rozhovoru pro RTL. Není to ve finále přesný opak toho, co si přejí? Místo toho, aby je konečně někdo vyslechl, přátelé i kolegové se stěžovatelům vyhýbají. I proto, že se nechtějí nakazit jejich špatnou náladou.

Narušené pracovní vztahy

Ačkoliv netouží po ničem jiném než pozornosti kolegů v open space, ve finále se setkávají jen s nezájmem a frustrací. „Problém je v tom, že někomu, kdo vám vykládá o tom, jak má těžký život, nemůžete pomoci, nemůžete ho zachránit. A tak se od něj automaticky distancujete, aniž byste to dělali nějak úmyslně,“ vysvětluje Philippine Héraudová. Můžete se totiž snažit, jak chcete, abyste nevrlému kolegovi zlepšili den, stejně ale moc dobře víte, že další hořekování na sebe nenechá dlouho čekat. Je tím pádem dost dobře možné, že už cítíte naprostou bezmoc.

A tak se z chudáka hodného kolegy stane pronásledovatel – tedy alespoň podle modelu amerického psychologa Stephena Karpmana a jeho slavného dramatického trojúhelníku. V normálním vztahu se lidé střídají v jednotlivých rolích (roli oběti, pronásledovatele a zachránce). Ale „Kalimerové“ tento systém blokují a jsou zaseknutí na jednom místě – v roli oběti.

Dochází ke kompletnímu narušení vztahů, protože drama zastíní veškerá témata hovoru… Kalimero si například v práci stěžuje, že nikdy nedostane přidáno. Přestane se v práci snažit a jeho šéf už má dost neustálého stěžování… A tak mu dává čím dál tím míň důležité práce, a tím pádem jeho kariéra začne stagnovat. Svým vlastním negativním postojem nakonec Kalimero škodí sám sobě tak dlouho, dokud se mu jeho pesimistická vize světa nezačne potvrzovat. Je to zkrátka začarovaný kruh.

Tyhle stížnosti nepatří vám

Stížnosti vašeho kolegy se vám budou lépe poslouchat, když si uvědomíte, že jsou jen zástěrkou něčeho závažnějšího, připomíná Philippine Héraudová: „Ty stížnosti nemusí být vůbec mířeny na vás, zvlášť když je jich hodně. Neberte to nijak osobně. Vypovídá to především o životních zkušenostech dané osoby, o tom, čeho se jí nedostávalo, a o jejím vnitřním utrpení.“

Věční stěžovatelé nepotřebují pomoc jako takovou, potřebují někoho, kdo je bude poslouchat! To ale nutně neznamená, že obsah stížnosti není relevantní, upozorňuje psycholožka. Často jsou stížnosti zcela oprávněné a jejich popírání jen posílí pociťovanou křivdu. Současně se ale dostáváme do oblasti, kde pomůže spíše psychoterapie.

Je Kalimero v každém z nás?

Možná se vám při čtení tohoto článku vybavila nějaká konkrétní osoba. Možná jste se v něm tak trochu poznali sami. Že byste nevědomky také trpěli syndromem Kalimero? To malé černé kuřátko symbolizuje „stav nesmírné křehkosti, který zažil každý z nás a který prožívají všechny děti“, připomíná Saverio Tomasella.

Někdo věčně na něco žehrá, protože se postupem času dostal do stavu věčné nespokojenosti. Chuť pasovat se do role oběti ale může mít občas každý z nás. Je to totiž způsob, jak vyjádřit určitou bezmoc nad tím, že nemůžeme převzít nadvládu nad osudem a jeho nespravedlností.

Například když se vrátíte z mateřské a zjistíte, že jste přišli o své místo, když vám bez varování změní šéfa, když vám přestěhují kancelář, když vás pošlou na nucenou dovolenou, když vám změní pracovní dobu… Práce je zdroj mnohých příkoří, to je známá věc! Řekněme si upřímně, kdo by si občas trochu nezanadával, aby se mu ulevilo? Doma nebo v práci, všichni se chceme cítit vyslyšení a uznávaní!

Ano, práce je někdy otrava. Ano, život je někdy těžký. Ale člověk se přes to většinou musí rychle přenést. Co když jsou tu „Kalimerové“ proto, aby nám připomněli každodenní příkoří, kterým už téměř nevěnujeme žádnou pozornost? Nejsou jejich vzdechy a smutky ozvěnou něčeho hlubšího, závažnějšího? Třeba si na to příště vzpomenete a lamentování kolegy už vás najednou nebude tak hrozně rozčilovat…

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.