Extrémně sdílný nebo přehnaně pozitivní: 5 typů nejotravnějších kolegů v práci

„Ahojky! Tak už jsem teta, pojď se podívat na fotky! Moje ségra konečně porodila. To je pašák, viď? Vážil jen dvě a půl kila, ale teď už pěkně papá, tak má víc. Hele, tady mu to sluší. Ségra byla z porodu úplně hotová, teď už je to ale lepší. Všechno se hojí…“ Také patříte k těm, co kolegům rádi ukazují fotky cizích mimin? A všimli jste si, jak často je reakce publika spíše vlažná, někdy vyloženě otrávená? Pravda je prostě taková, že každý občas ostatním přijde otravný. Pracoviště není výjimkou. Úmysly můžete mít sebelepší, prostě každý je jiný a nikdy nevíte, co toho druhého naštve.

V profesních vztazích ale mohou některé nevítané vzorce chování napáchat i nenapravitelné škody. V tomto článku naleznete seznam pěti nejčastějších a nejotravnějších kolegů, na které můžete v práci narazit. A kdybyste se náhodou mezi nimi sami poznali, nevěšte hlavu – nikdo není dokonalý. Když si ale uvědomíte, co děláte špatně, můžete to snadno změnit a už se vám nestane, že se před vám kolegové rozutečou, jakmile si vás všimnou.*

Typ č. 1: Věčný optimista

Však to znáte. Takový ten věčně sluníčkový typ, co se pořád usmívá a co by vážně zapadl jako učitel v mateřské školce. Jeho heslo? „Užívej dne!“ Ano, zdravá dávka pozitivity není na škodu, ale ne vždycky chce člověk slyšet „ber to z té lepší stránky“! Občas je prostě potřeba si trošku zanadávat. Takový věčný optimista ale nejspíš nepřijde s žádným relevantním řešením, má talent jen na papouškování otřepaných motivačních citátů. Shazováním negativních pocitů ostatních dochází k minimalizaci problému, což může vést k jeho celkovému zanedbání.

„Lidé se často tváří optimisticky, protože se bojí kritizovat ostatní. Ale kritika může být velmi užitečná,“ říká Nathalie Hammouová, vedoucí Interactifs France, francouzské poradenské firmy se specializací na sociální inteligenci. Místo falešného pochlebování je vždycky lepší nabídnout trochu porozumění a pomoci s řešením problému. Dva přece ví víc než jeden. Zkuste to, nesnažte se za každou cenu kolegům zlepšit náladu, ale poslouchejte, co vám chtějí říct. Není na tom nic těžkého!

Typ č. 2: Věčně nejlepší

Tenhle typ kolegy musí mít vždycky poslední slovo, a to slovo se vždycky nějak týká jeho vlastní dokonalosti. Ať už jste dokázali cokoli, tenhle kolega toho dokázal víc – a líp. Má také magickou schopnost udělat z každé informace odrazový můstek pro samochválu. Zní to asi takhle: „Včera jsem získal/a tři nové klienty za jediný den. Ten první byl hodně komplikovaný případ, ale nakonec jsem to zvládl/a.“ Nebo: „Když už je řeč o nových klientech, já už jich mám tenhle týden pět, a to je teprve středa!“ Tenhle kolega je mistrem přerušování cizího rozhovoru a hrozně rád se poslouchá.

Naprosto nestydatě svádí pozornost jen a jen na sebe a vůbec ho nezajímá, že dialog má mít dvě strany. „Každý vztah je jako tanec. Abyste nevypadli z rytmu, musíte poslouchat hudbu. Když ve vztahu neposloucháte, není to vztah,“ říká Hammouová. Pokud takové kolegy znáte (nebo vídáte v zrcadle), pak vězte, že stačí trochu se nad sebou zamyslet a naučit se poslouchat druhé. A hned to bude v práci příjemnější. Když se totiž dostanou ke slovu i ostatní, bude komunikace plynout úplně hladce. Naslouchat je stejně důležité (ne-li důležitější) jako mluvit!

Typ č. 3: Rozdavač přemoudřelých rad

Ze všech těch mouder, co už jste od něj slyšeli, by se dala vydat knížka s názvem „365 nevyžádaných rad pro každý den v roce“. Považuje se za zkušeného matadora, který musí chudákům zelenáčům vysvětlovat, jak to vlastně všechno doopravdy v práci chodí. Jak poznáte, kdy je dobrá rada nevítaná? Když vás o ni nikdo neprosil. To, že má někdo v práci stresy kvůli projektu, ještě neznamená, že potřebuje od někoho vysvětlovat, jak má dělat svoji práci.

„Takové nevyžádané rady často sklouznou k moralizování,“ říká Hammouová. „Nikomu se nelíbí, když ho někdo poučuje.“ Nechcete-li vyznít přemoudřele, ale moc rádi byste někomu řekli svůj názor, ujistěte se, že o ten názor váš kolega stojí, radí Hammouová. „Vysvětlete, že byste rádi poradili, a zeptejte se, jestli o to stojí. Pak bude ta druhá osoba skutečně poslouchat. Ale když někomu budete svůj názor říkat bez ptaní, tak ho budete k poslouchání nutit,“* říká. Místo okamžitého vytasení rady zkuste raději druhého vyslechnout a pochopit, kolikrát je to totiž důležitější než začít sypat moudra.

Typ č. 4: Zdroj příliš mnoha informací

Abyste se takové osobě vyhnuli v kanceláři, musíte pěkně kličkovat. Sdílný kolega je jako otevřená kniha. Ano, když vám popisuje zážitky z včerejšího večera, hezky vám všechno popíše i do toho nejnechutnějšího detailu. „V jedenáct nám došel chlast, a tak jsme ukradli pár flašek z baru. No co ti budu vyprávět, skončil jsem úplně na plech, haha, teda na porcelán, protože jsem se vzbudil s hlavou v míse…“ Koho to zajímá? Určitě ne nového stážistu, který si šel v klidu sníst muffin k snídani do kuchyňky, ale musí si hned kazit chuť. Sdílení zážitků ze soukromého života je sice skvělý způsob, jak se s ostatními sblížit, ale je třeba to dělat postupně a neotravovat svými výlevy každého, kdo se zrovna namane.

„Budování vztahu založené na sdílení osobního života bude fungovat jen tehdy, když to zajímá obě zúčastněné osoby,“ vysvětluje Hammouová. Přehnaně sdílní lidé by si měli vždycky nejdřív ověřit, že stojí před někým, kdo je ochoten je (dobrovolně) poslouchat, a dokonce se zapojit do konverzace, než začnou vyprávět podrobnosti z poslední návštěvy zubaře nebo dlouze líčit aktuální cíl svého milostného snažení.

Typ č. 5: Psycholog amatér

Přijde za vámi s tím, že dneska tedy nevypadáte úplně dobře, a hned se chce dopídit příčiny, proč tomu tak je. A musí to být okamžitě. „Teda, ty se tváříš. Něco se stalo, to já poznám. No tak, mně to můžeš říct! Špatně spíš? Problémy ve vztahu? Něco s rodinou? Bolí tě břicho?“ Možná mu vážně leží na srdci vaše blaho, ale možná taky ne. Tenhle samozvaný terapeut dokáže rychle překročit hranice slušnosti a nejradši by vás analyzoval až do třetího pokolení. Nejdřív by se měl ale správně zeptat, jestli o takovou analýzu stojíte, než se vás začne ptát na intimní a dost možná i velmi nevítané dotazy.

Tenhle typ kolegy by se měl při pohledu na nešťastně se tvářícího kolegu v první řadě jednoduše zeptat: „Jak se máš?“ A až podle odpovědi se buď může dál ptát, jestli má chuť to rozvést, ať už se to týká práce, nebo soukromého života. Pokud zní odpověď ne, ještě to neznamená, že je zle. Stačí přestat dotírat a nechat danou osobu, ať se s problémem vypořádá sama a po svém. A sdílí svoje trable, pokud chce.

„V každém vztahu platí, že by mezi sebou lidé měli jednat přímočaře, ale s respektem. Na pracovišti to platí dvojnásob, protože tam má kvalita vztahů přímé a reálné dopady na každodenní život,“ říká Hammouová. Nikdy své kolegy k vzájemnému sbližování nenuťte násilím. Vždycky se ujistěte, že jim to nevadí. Jinak se z vás totiž stane jeden z těch kolegů, co se jim v kanceláři každý radši vyhne obloukem.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.