Mám sdílet na sociálních sítích své soukromí? Názor odbornice na osobní branding

Naše interní odbornice Brianna Doeová se v následujícím článku zamýšlí nad odhalováním duše v digitální aréně, rozmazanými hranicemi mezi autentičností a sebeprezentací a nad tím, co to vlastně znamená, být sám sebou ve věku sociálních sítí.

Poprvé jsem začala budovat svou „osobní značku“ na Tumblru a na MySpace. Na střední jsem trávila hodiny a hodiny spravováním stránky na Tumblru, aby co nejpravdivěji odrážela to, jaká (skvělá) doopravdy jsem. Na profilu na MySpace jsem zase vždycky musela mít písničku, co zrovna nejvíc letěla, ten nejnovější design a pečlivě promyšlený seznam Top 8 nejlepších přátel – ten se často měnil, podle toho, s kým jsem se pohádala, kdo řekl jaký vtip, nebo co jsme dělali po škole. V té době mi rodiče i učitelé pořád dokola kladli na srdce, že toho hlavně nemám na internet dávat tolik. Říkali, že zaprvé jde o moji vlastní bezpečnost a zadruhé nikdy nevím, jaký potenciální zaměstnavatel může na ty stránky zabloudit.

Na podobné rady jsem nikdy nedala. Ale hned jak jsem si našla první práci při vysoké, netrvalo ani pár dní a už si mě tehdejší šéf zavolal stranou. Na Instagramu jsem totiž sdílela příběh, který kritizoval náboženství, a tak jsem byla upozorněna, že majitel firmy je věřící, takže „opatrně s tím, co sdílíš“. Hned druhý den jsem si nastavila Instagram na soukromý účet.

V roce 2020 jsem se ocitla ve stejné situaci, ale s opačným scénářem. Doma mi říkali, abych na Instagram nedávala nic o tom, co si myslím o kauze s Georgem Floydem.

„Klidně si běž protestovat, ale nedávej nic na sociální sítě,” říkali mi. „Nebo tě vyhodí.“ Když jsem to slyšela, nejdřív jsem souhlasila. Ale do druhého dne se mi to rozleželo v hlavě a nedokázala jsem mlčet. Odhodlala jsem se a sdílela své názory na profilu. První „lajk“ jsem dostala od bývalého šéfa.

Kouzlo sociálních sítí tkví v tom, že se díky nim můžete spojit s lidmi z celého světa – nezáleží na věku, rase, historii nebo životním stylu. Ale nevýhoda je, že kvůli někomu z nich můžete přijít o práci, na kterou jste si brousili zuby, nepovýší vás nebo přijdete o příležitost někde veřejně vystoupit.

V roce 2018 zjistila společnost CareerBuilder, že 70 % zaměstnavatelů při hledání uchazečů používá sociální sítě, ale 57 % na základě nalezeného obsahu už nějakého uchazeče odmítlo. O pár let později sdílela jedna mladá žena na TikToku příspěvek o tom, že si díky nové práci finančně polepšila. Dostala padáka.

Takže jak si má člověk přebrat to, že ho na jednu stranu všichni varují před digitální stopou a firmami, co lustrují Facebook uchazečů, ale na druhou stranu zas jedním dechem dodávají, že v práci má být člověk autentický a „sám sebou“ a měl by si najít práci tam, kde „se nebude muset přetvařovat“? Ale co když mé „autentické já“ nebude vypadat dost profesionálně?

Žijeme-li v době, kdy se velká část našeho života odehrává online, co to vlastně znamená, být „sám sebou”?

Prakticky nikdo se nechce v práci přetvařovat a cokoliv zamlčovat. Chceme se projevovat způsobem sobě vlastním a nestydět se za to, jací jsme. Ale pokud se mění definice profesionality, neznamená to náhodou, že bychom měli také změnit nebo alespoň překreslit hranice mezi pracovním a soukromým životem? A jestli to uděláme, jak by potom mělo vypadat pracoviště, kde bude naše psychické zdraví v bezpečí?

Dávám příspěvky na LinkedInu. Čas od času něco postuji na Instagramu. Ale na LinkedInu můžete poznat jen polovinu mého života. Instagramový profil (který obsahuje tu druhou polovinu) mám nastavený na soukromí. A žádosti o sledování přijímám jen velmi vzácně.

Je však nutno dodat, že můj první příspěvek na LinkedInu se týkal toho, že bojuji se syndromem podvodníka a neumím se ozvat. Byl z toho virál. A světe div se, jeden z prvních „lajků“ jsem dostala od svého současného šéfa.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.