Tajemství v práci: 5 příběhů, které jste se kolegům neodvážili sdílet

Na úvod je dobré říci, že míra otevřenosti na pracovišti, pokud jde o osobní život, je velmi individuální a každý by si ji měl určit tak, aby se cítil komfortně. Každá organizace je jinak otevřená, v každé firmě je jinak složený kolektiv. V práci nikdo nemusí mluvit o své rodině, zdraví, partnerských vztazích, náboženství a dalších tématech. Na druhou stranu dnes přibývá firem, které si zakládají na velmi neformálních vztazích, mezi kolegy se budují skutečná přátelství a otevřenost je součástí firemní kultury. Pak je logické, že se do společných obědů a káv v kuchyňce vnáší i osobní témata.

V momentě, kdy hledáte práci, není od věci zvážit, kam zapadnete a jak moc chcete být v práci otevření. Nenuťte se v kanceláři do přátelství, pokud to tak necítíte. Oddělovat pracovní a osobní život je naprosto v pořádku. Pojďme se podívat na příběhy pár respondentů. A pozor! Ani v opravdu otevřených firmách není o tajemství nouze.

Můj lovebrand je konkurence

„Máme v republice v podstatě jedinou přímou konkurenci. A popravdě – myslím, že jejich produkt je lepší,“ přiznává Jakub. „Náš produkt rozhodně splňuje všechno, co slibuje, ale konkurence nabízí ještě něco navíc a jejich technologií a designem jsem utajeně nadšený.“ Situace je o to pikantnější, že Jakub pracuje v marketingu. Jedná se o věc, kterou v týmu rozhodně přiznat nemůže. Stejně jako skutečnost, že má pár výrobků konkurence dokonce doma.

„Myslím, že kolegové jsou srdcaři a asi by je to mrzelo. Možná by mě i tak trochu vyčlenili z kolektivu, což bych nerad. Koneckonců to, že konkurence má lepší produkt, neznamená, že by se tam pracovalo stejně příjemně jako u nás. O jejich firemní kultuře to nic nevypovídá a já jsem vážně spokojený tam, kde jsem,“ vysvětluje Jakub s tím, že oni mají zase rozhodně lepší marketing.

Bydlím u rodičů

„Bydlím u rodičů. Je to dobrá adresa, zadarmo a mám uklizeno a nakoupeno. Ale uvědomuji si, že je to v mém věku poněkud trapné,“ říká Katka, která nedávno oslavila 34. narozeniny. Po rozchodu s přítelem před pár lety se dočasně vrátila k rodičům, a už se neodstěhovala. V práci se s tím nechlubí. „Oficiální verze je, že mám pronajatou garsonku nedaleko kanceláře. Realita je, že nedaleko kanceláře mají byt s terasou a dobrým kávovarem rodiče,“ směje se Katka.

V práci zastává manažerskou pozici. „Už tak jsem docela mladá, navíc svobodná a žena. Vedu velmi diverzní tým. Někteří členové jsou ve věku mých rodičů. Možná se pletu, ale mám pocit, že kdyby všichni věděli, že bydlím takzvaně v mama-hotelu, měli by z toho dost srandu a obávám se, že by mě třeba nebrali úplně vážně,“ připouští Katka, která je zvyklá vystupovat suverénně. I mladší kolegové a kolegyně už bydlí sami, s partnery, nebo dokonce platí hypotéky. „V tuhle chvíli je to pro mě ideální řešení. Byty jsou drahé, hypotéky taky. Navíc nevím, zda chci do budoucna bydlet přímo ve městě. Bydlení u rodičů má jen samá plus. Teda, když ho utajíte,“ směje se.

Z předchozí práce mě vyhodili

„Moje jediná předchozí pracovní zkušenost byla hned po škole. Ve firmě jsem pracoval necelé dva roky a neodváděl jsem zrovna dobrou práci. Moje pracovní nasazení bylo velmi nízké a nakonec jsem ztratil důležitého klienta. Skončilo to výpovědí,“ popisuje Jirka, který už dva roky pracuje jinde. „Na místo, kde jsem teď, mě přijali hlavně na základě předchozí pracovní zkušenosti. V průběhu přijímacího řízení jsem se modlil, aby nezavolali mému předchozímu šéfovi. Nezavolali,“ vysvětluje Jirka, který se v současné práci dobře osvědčil.

„Měl jsem po škole trochu divočejší životní období. Dnes mám už dostatek sebereflexe na to, abych uznal, že jsem fakt nebyl pracovník roku. Teď už k práci přistupuju úplně jinak. Věřím, že kdybych šel teď v práci s pravdou ven, bude to už jedno. Tady jsou se mnou spokojení. Ale proč to riskovat,“ uzavírá to Jirka.

Mám odlišné politické názory

„Pracuji v Praze v mladém startupovém týmu, kde jsou všichni tak nějak z jednoho těsta. Řeší se všechno. Vztahy, rodiny, dění ve světě a samozřejmě i politika. A to je věc, ve které mám úplně jiné názory,“ svěřuje se Honza. „Nelžu, že to mám tak jako oni. Spíš to nekomentuji, nabízím kritické argumenty a nikdo si toho nikdy nevšiml. Všichni mají dojem, že rád diskutuji, a asi by je vůbec nenapadlo, že do urny házím někoho úplně jiného než oni,“ usmívá se Honza.

Proč jim neřekne pravdu? „Nechci, aby mi něco rozmlouvali, stejně nerozmluví a nepochybuji, že by to při každé příležitosti zkoušeli. Taky jim nechci naplnit stereotyp toho člověka z moravské vesnice, kterým ale jsem. Odmítám být jejich výstup z bubliny. A nechci končit každé posezení po práci u piva debatou o porevolučním vývoji,“ uzavírá to Honza.

Jsem ve vztahu, ale ne v páru

Nela pracuje v korporátním prostředí mezinárodní firmy. Dress code je formální, vztahy se liší s každým oddělením. Nele je 32 a pracuje v týmu, kde mají už téměř všichni rodiny. „S partnerem nejsme sezdaní. To určitě kontroverzní není. Ale už dva roky s námi žije ještě partnerka. Jak se dnes říká, žijeme v polyamorním vztahu,“ vysvětluje Nela.

„Už takhle jsem ze strany kolegů neustále atakovaná dotazy na zakládání rodiny. Co jim mám asi říct? Že rodinu časem plánujeme, ale tou matkou možná nebudu já, ale partnerka?“ směje se Nela. „Myslím, že situaci ještě zhoršuje to, že většina kolegů žije v tradičním uspořádání rodiny. A tuším, že i když jsou to tolerantní jedinci, kteří jsou velmi pro duhové rodiny, tak je výchova dítěte v takto alternativním uspořádání asi bude trochu dráždit,“ směje se Nela. Má pocit, že ačkoli jsou kolegové tolerantní, nejsou možná připraveni respektovat rodinu se třemi rodiči. Nestojí o nekonečné dotazy, nevyžádané rady, ani o pocit zvířátka v ZOO. Takže pro všechny ostatní žije prostě v páru.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.