Vyhoření: Výpověď by neměla být jediná cesta ven

Jessica Rectorová je americká lektorka, která se specializuje na duševní zdraví a syndrom vyhoření. „K řešení vyhoření jsou potřeba dva – dotčená osoba a její zaměstnavatel.“ Člověk sám sice může udělat něco pro to, aby se jeho stav zlepšil, ale když nebude jeho firma táhnout za stejný provaz, syndrom vyhoření bude přetrvávat.

Jessica Rectorová s tím má osobní zkušenost. Na konci devadesátých let pracovala v prodejním týmu jedné velké společnosti, překonávala jeden cíl za druhým, sbírala nejrůznější ocenění a skončila… Úplně na dně. Obrátila se sice na vedení své tehdejší firmy, ale ta syndrom vyhoření u zaměstnanců neuměla nijak řešit. „O dva roky později jsem dala výpověď. Šla jsem pracovat do firmy, která nabízela zaměstnancům větší flexibilitu.“

S vyhořením to ale nejde tak snadno, nezbavíte se ho tak rychle, jak jste k němu přišli. „Od té doby už jsem potřebovala větší proaktivitu ze strany nadřízených.“ Mezi příčinami toho, proč lidé přemýšlejí o změně zaměstnání, bývá často zmiňován strach z vyhoření nebo bezprostřední riziko, že k němu dojde. Sally Clarkeová, spisovatelka, lektorka a osobní poradkyně se specializací právě pro tuto oblast, si myslí, že „se nepodnikají potřebné preventivní kroky k tomu, aby se rizikům vyhoření zabránilo“.

Hanba a provinilost

Sally Clarkeová si syndromem vyhoření také prošla. Je to rodilá Australanka, která se odstěhovala do Amsterdamu, kde dostala práci v prestižní advokátní kanceláři se specializací na bankovnictví a finance. Pracovní doba 80 hodin týdně pro ni nebyla ničím výjimečným. Po třech letech práce v neúnosném tempu odletěla do francouzského města Nantes na návštěvu k příbuzným. Na letišti jí tělo vypovědělo službu a omdlela. To ji přinutilo si přiznat, že co je dost, to je dost, a že ačkoli to v sobě dosud totálně popírala, tak trpí vyhořením. Následovaly (jak to bohužel většinou bývá) pocity studu a osobního selhání. „Přitom je to úplně o něčem jiném,“ říká zpětně Sally. „Burnout se nikdy nedá jen tak svalit na nějaké osobní nedostatky.“

K vyhoření rozhodně nedochází proto, že by se člověk málo snažil, neměl na to nebo nebyl dost chytrý. A přesně tady se dostáváme k tomu, jak hrozně důležitá je role, kterou v tom sehrává zaměstnavatel. Ten se má totiž postarat o to, aby se každý jeho zaměstnanec, kterého syndrom vyhoření postihne, postavil zase na nohy. Sally to přirovnává k rybě, která žije v jezeře. Co když je jednoho dne jezero kontaminováno? Řešením přece není vyhnat rybu z jejího přirozeného prostředí, ale vyčistit vodu v jezeře, aby v ní mohla ryba bezpečně žít a zase se uzdravila. Výpověď by neměla být jediná cesta ven, kterou zaměstnanci mají. Zaměstnavatelé by se k tomu měli postavit čelem a zabojovat proti toxickému pracovnímu prostředí. „Devětkrát z deseti případů je na to martyrium člověk sám a musí v sobě najít vnitřní sílu, aby se z toho dostal,“ říká rozhořčeně Sally Clarkeová. „Přitom je přece zcela evidentní, že to vedení a nadřízení mají za úkol vytvořit snesitelnou firemní kulturu.“

Neziskový think-tank Infinite Potential, zaměřený na pracovní problematiku, zveřejnil publikaci The State of Workplace Burnout 2023, do které se zapojilo 2000 respondentů ze 40 zemí. Více než třetina (38 %) z nich uvedla, že už syndrom vyhoření zažila, přičemž většinou se jednalo o pracovníky, co z 80 % (a více) pracovali na dálku. Sally Clarkeová se na tomto výzkumu podílela a dodává, že „práce na dálku boří hranice mezi osobním a pracovním životem“. Jak mají vedoucí pracovníci podpořit své zaměstnance v době, kdy vznikají nové pracovní modely? Musí zaujmout jasný postoj a zavést preventivní opatření.

„Bude to chtít ze strany vedení trošku odvahy, ale bez toho prostě nejde vytvořit pracovní prostředí, ve kterém mohou zaměstnanci najít spokojenost,“ tvrdí Sally Clarkeová. „Jinak si budeme dál dláždit cestičku k vyhoření.“

Stejně tak je důležité zapracovat na komunikaci. „Firmy musí vytvářet podmínky, ve kterých se nikdo nebude bát ozvat a bude se moci bezpečně se vším svěřit,“ dodává Jessica Rectorová. „To je nutný předpoklad k tomu, aby k vyhoření nedocházelo.“ Jessica Rectorová neradí systematicky všem zaměstnancům, aby skákali přes palubu, ale na druhou stranu varuje: Pokud vám nikdo nepodává pomocnou ruku a vedení se to s vámi nesnaží nijak řešit, nenechte se připravit o kariéru. Zkuste věnovat nějaký ten čas hledání nového zaměstnání a nové firmy, jejíž hodnoty budou lépe vyhovovat těm vašim. „Když v práci vyhoříte, nemusí být nejlepším řešením skočit po první příležitosti, která se vám namane, protože se tím nemusí nic změnit,“ varuje Jessica Rectorová. „Riskujete, že v nové práci to bude totéž v bledě modrém, proto odejděte až ve chvíli, kdy na to budete pořádně připraveni a vybaveni.“

Sportem ku zdraví

V každém případě je potřeba změna. „Můj zaměstnavatel neudělal nic pro to, aby napravil strukturální problémy, které za moje vyhoření mohly,“ svěřuje se Sally. „Ale když firemní lékař potvrdil, že mám syndrom vyhoření, zařídili mi sezení s poradcem a tři měsíce jsem si mohla vzít vždy jeden den v týdnu volna.“ Ani to ale nestačilo, aby se Sally odrazila ode dna. „Určitě bych byla bývala zůstala, kdybych viděla skutečnou chuť něco změnit a nějaká konkrétní opatření.“ Ale to se nestalo. Sally Clarkeová po 18 měsících zahodila kostýmky finanční právničky a vyměnila je za úbor lektorky jógy a vlastní podnik. Trvalo to celé dva roky, než se postupně zotavila ze svého vyhoření a postavila se znovu na nohy. Způsob, jakým žije dnes, jí přináší větší seberealizaci i rovnováhu.

V momentě, kdy se rozhodnete odejít (s nebo bez pomoci zaměstnavatele), to rozhodně neznamená, že od teď už to bude jen procházka růžovým sadem. Sandrine Isoard Gautheurová, lektorka a výzkumná pracovnice v oblasti sociální psychologie na univerzitě Grenoble-Alpes, připomíná, že: „Vyhoření je komplexní problém a k jeho léčení je potřeba přistupovat z několika různých úhlů.“ Na syndrom vyhoření sice neexistuje žádný zázračný lék, ale chcete-li se uzdravit, zkuste začít pohybem. Celá řada studií už dokázala, že fyzická aktivita funguje nejen jako skvělá prevence, ale také dokáže vyhoření zmírňovat.

Sandrine Isoard Gautheurová se svým týmem publikovala v časopise Mezinárodní asociace aplikované psychologie článek nazvaný What did you do this weekend? (Co jste dělali o víkendu?) zkoumající souvislost mezi pohybovými aktivitami a syndromem vyhoření. Procházky a týmové sporty jsou dobré pro duševní pohodu, a navíc chrání před vyhořením. Potvrzuje to i Clément Ginoux, lektor a odborník na sportovní psychologii: Je prokázáno, že když se o víkendu oprostíte od pracovních povinností a odpočinete si, riziko vyhoření se snižuje. Jako příklad uvádí sociálního pracovníka, který celý den komunikuje s pacienty a musí neustále poslouchat něčí stěžování. O víkendu pak chodí na túry do hor, kde je obklopený vůní květin a nádherou přírody, kterou nasává plnými doušky. Je to jednoduché, ale účinné. Pobyt na čerstvém vzduchu mu dovolí zapomenout, nemyslet na práci a dobít si emocionální baterky. V pondělí se může vrátit do práce s lepším pocitem a menším stresem. „Přínosy víkendových aktivit (nijak nesouvisejících s prací) se přenášejí do celého týdne,“ vysvětluje Clément Ginoux.

Jak o sebe pečovat

Clément Ginoux ale upozorňuje také na to, že každý člověk má do jisté míry odpovědnost sám za sebe. Podle tohoto lektora může a měl by každý sám hrát hlavní roli ve svém uzdravení, zatímco zaměstnavatel by měl poctivě sehrát roli vedlejší. Zaměstnanci by se totiž měli naučit, jak o sebe pečovat, samozřejmě s podporou zaměstnavatele. Pokud jim ale firma nijak nepomůže, je lepší odejít. „Dobří zaměstnavatelé se k tomu postaví čelem a dojde-li k vyhoření, hledají řešení,“ potvrzuje Clément Ginoux. Mezi možná řešení patří například zvyšování informovanosti a školení na téma vyhoření, pořádání kreativních pracovních akcí pro zaměstnance nebo třeba hodiny jógy na pracovišti. „Špatní zaměstnavatelé na druhou stranu své zaměstnance vykořisťují. V takovém prostředí se z vyhoření zotavit nejde. Je to prostě nemožné!“ potvrzuje akademik.

Všude na světě najdete zaměstnance, kteří trpí duševně, emočně i fyzicky. Je to jako epidemie. Clément Ginoux se domnívá, že by se o tom mělo hlavně mluvit, komunikovat. Lidé by měli pochopit, co to syndrom vyhoření vlastně je, co ho způsobuje a jak se projevuje. „Lepší je vysvětlit to lidem předem než pak radit, jak z toho ven. Neexistuje totiž žádný univerzální návod na to, jak se syndromu vyhoření zbavit – v každém jednotlivém případě je třeba přijít na to, jaké řešení bude nejlepší, a tím se pak řídit.“

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.