Šéf se mnou zachází jako se svým asistentem. Co s tím můžu dělat?

Ambre právě v práci prochází složitým obdobím. Je oficiálně zaměstnána na pozici vedoucí designu a komunikace v menší IT firmě, ale už několik měsíců má nepříjemný pocit, že její povinnosti čím dál méně souvisejí s původním popisem práce.

Většinu pracovní doby totiž v jejím případě zabírá „vypomáhání“ obchodnímu oddělení firmy. „Obchodní ředitel vymyslel (a CEO proti tomu neřekl ani popel), že se mi bude zadávat všechna práce, která se členům obchodnímu týmu nechce dělat. A tak trávím dny vyplňováním tlustých složek o obchodních partnerech, kontroluji, jestli je pro všechny v zasedací místnosti dost propisek, vítám návštěvníky a nosím jim kávu,“ vypočítává Ambre. „A to není zdaleka všechno, neustále mě posílají, abych dohlížela na poskytovatele úklidových služeb a dávala jim pokyny, nebo musím dokonce na nákupy, když je potřeba něco pořídit do kanceláře. K designu a komunikaci se dostanu jen málokdy.“

Celá situace se postupem času jen zhoršuje a mladá pracovnice má čím dál menší chuť do práce: „Jsem docela zklamaná, že si ze mě udělali asistentku obchodního oddělení. A ještě zklamanější jsem z toho, že kdykoliv jsem na to zkusila zavést řeč s vedením, nikdo mě nebral vážně. O podpoře ze strany kolegů se nedá mluvit už vůbec, vždyť jsou každodenními svědky toho, jak se se mnou zachází.“

Když se Ambre zamyslí nad tím, jak se vlastně do této pozice dostala, zjišťuje, že se to stalo nenápadně a postupně. „Nejdřív to začalo jen jako malá výpomoc, když toho měli hodně, vlastně jsem se skoro sama nabídla, ale postupně mě začali využívat systematicky, ačkoliv to nikdy nikdo oficiálně neřekl ani nenapsal do smlouvy,“ vzpomíná. *„Ostatní to podle mě vidí, ač třeba nevědomky, jako naprosto přirozenou věc, že mám všechny tyhle věci na starost já: Jsem jediná žena ve firmě, jsem o 25 let mladší než všichni ostatní a taky jsem tam prakticky jediná bez technického vzdělání.

Nemluvě o tom, že na design se u nás ve firmě všichni dívají svrchu.“ Ještě horší je podle ní to, že se kolem celé její situace začalo dělat ve firmě pořádné dusno. „Když jsem se konečně ozvala, pochopili to ostatní jako neochotu. Nedávno jsem musela na nemocenskou – z úplně jiného, nesouvisejícího důvodu –, ale ve firmě si to vyložili jako protestní akci, jako že jsem si vzala volno naschvál.“ To designérku velice zarmoutilo. „Už to zachází příliš daleko. Ale je mi vážně líto, že jediným řešením je, jak se zdá, výpověď z mojí strany.“*

Jak poznat, že už to zašlo moc daleko?

Dostat se v zaměstnání do tohoto postavení rozhodně není normální a má to negativní vliv na celkovou spokojenost v práci. Kariérní poradkyně Anaïs Vegová vysvětluje, jak může podobné „vypomáhání“ poškodit sebevědomí zaměstnance, pokud není v souladu s popisem práce, a jaký má vliv na duševní zdraví.

„Kdybychom měli stručně shrnout slavnou teorii sebeurčení, pak potřebuje každý člověk tři základní věci, aby dosáhl naplnění: autonomii, společenské vazby a výzvy, které ho posouvají dál,“ vysvětluje naše odbornice. „Když ale dostáváte podřadné úkoly, které neodpovídají ani vaší kvalifikaci, ani vašim kompetencím, ačkoliv původně jste měli zastávat důležitější postavení, začnete mít pocit, že dostatečně nevyužíváte své schopnosti, ani je nerozvíjíte. To může vést k oslabení vaší motivace, vitality, a v konečném důsledku to může být dokonce nebezpečné pro vaše duševní zdraví.“

Někdy je nicméně těžké rozpoznat, kudy vede hranice mezi přijatelným a nepřijatelným chováním (pokud se tedy nejedná přímo o porušení pracovního práva nebo obtěžování), protože každý člověk je jiný. „Záleží na tom, jaká byla vaše dosavadní životní cesta. Podle toho máte nastavené mantinely ohledně toho, co jste ještě ochotni tolerovat. Žádná práce není sama o sobě podřadná,“ připomíná Anaïs, „ale někdy se objeví nerovnováha mezi tím, proč jste danou práci přijali, a realitou.“ Chcete-li získat trochu nadhled, zeptejte se sami sebe: „Jak měla vypadat práce, o kterou jsem se původně ucházel/a?“ To vám pomůže porovnat rozdíly mezi tím, co jste si představovali v okamžiku, kdy jste to místo přijali, a tím, jak to doopravdy dopadlo.

Nathan pracuje v ubytovacích službách, a ačkoliv oficiálně dělá asistenta ředitelky, někdy má pocit, že si ho plete s osobním sluhou. „Veškerý čas trávím tím, že pro ni vyřizuji osobní věci. Musel jsem jejím jménem několikrát podávat stížnosti na policii, vyřizovat pojistku na soukromé auto, zařídit pracovní povolení pro paní na úklid k ní domů.“ Navzdory tomu, jak se situace zvrhla, to Nathan nevidí nijak černě a nehodlá věci řešit. „Uvědomuji si, že to rozhodně není normální a že pro hodně lidí by to byl problém. Ale má to svoje pozitiva,“ přiznává. „Ačkoliv jsou pro mě její požadavky často překvapivé, málokdy musím dělat přesčas, a navíc spolu máme opravdu blízký vztah založený na důvěře,“ vysvětluje Nathan. „Jsem loajální, což mi pomohlo rychle se profesně rozvíjet, a kdykoliv potřebuji nějakou laskavost, mám ji mít, třeba když potřebuji nečekaně volno, ačkoliv je zrovna rozjetá sezona.“

Anaïs Vegová si myslí, že je důležité poslouchat vnitřní instinkt a porozumět tomu, po čem hluboko uvnitř toužíte. „Pokud jste v situaci, která vám není nepříjemná a nebrání vaší kariéře, pak není důvod panikařit. Ale jestli vám to nevyhovuje, pak není na co čekat a je třeba jednat.“ Jestli si nejste úplně jistí tím, co vám napovídá intuice, může pomoci i pohled zvenčí. „Promluvte si o tom s kolegy, kamarády nebo požádejte o pomoc odborníka a uvidíte, co si o tom ostatní myslí a co vám poradí.“

Jak se zbavit nálepky „asistenta/asistentky“?

Naše odbornice trvá na tom, že nejdůležitější je nenechat se vmanévrovat do situace, která je pro vás nevyhovující. „S každým dalším příběhem zjišťuji, že se lidé do podobných situací dostávají postupně a že si bohužel až příliš pozdě uvědomí, jak daleko už to zašlo. Dobře to vystihuje přirovnání k žábě ve studené a horké vodě: Když hodíte žábu do vroucí vody, okamžitě z ní skokem unikne, ale když ji dáte do studené vody, kterou postupně ohříváte, dokud ji nepřivedete k varu, nevšimne si zvyšování teploty a dopadne to pro ni tragicky…“ Takže neztrácejte čas. Jakmile začnete mít dojem, že se po vás chce něco, za co nejste placeni, dělejte s tím něco.

Tip č. 1: Mluvte o tom

Jako u každého problému v práci i zde platí, že komunikace je často nejkratší cesta k vyřešení jakéhokoliv problému. „Domluvte si schůzku s tím, kdo vám zadává všechny ty úkoly, co nejsou ve vašem popisu práce, a snažte se na to jít co nejvíc takticky,“ radí Anaïs Vegová. Jinými slovy, připravte si půdu pod nohama, abyste měli co největší šanci, že budou vaše prosby skutečně vyslyšeny. „Cílem je upozornit na nepříjemnou věc tak, aby to druhá strana přijala pozitivně.“ Poučit se můžete z případu Ambre, pracovnice v designu a komunikaci, jejíž stížnosti nebral nikdo vážně, když s nimi přišla během běžné týmové porady. „Všichni se začali kolektivně bránit a rychle její námitky zametli pod stůl,“ vysvětluje odbornice. Je proto důležité odpovědnou osobu předem upozornit na to, že s ní chcete řešit něco neobvyklého a trochu citlivého. „Řekněte, že se jedná o otázku organizace práce, že se jedná o něco, co brání vaší seberealizaci v práci, a že pro vás nebude snadné o tom mluvit a pro ně nebude lehké to slyšet.“

Během samotného rozhovoru se snažte co nejvíce držet faktů a mluvte v první osobě, nesklouzávejte ke zobecňování. Konstruktivního dialogu můžete dosáhnout například s využitím tzv. metody DESC (Describe, Express, Specify, Consequences), která sestává ze čtyř kroků:

• 1. Popište fakta: Vyjmenujte povinnosti, které vám byly zadány, a řekněte, jak často se to děje. Objektivně vysvětlete, proč se jedná o narušení vaší běžné práce. Odhadněte, kolik času podřadnou prací strávíte, a zdůrazněte, že byste mohli být firmě daleko užitečnější, kdybyste měli čas na svou skutečnou práci.

• 2. Vyjádřete své pocity: Poté mluvte o tom, jaká má celá situace vliv na vaši spokojenost v práci a motivaci. Držte se striktně vlastních pocitů a nikoho z ničeho neobviňujte. Vyjadřujte se v první osobě jednotného čísla: „Mám pocit… Připadám si…“ Až se budete připravovat na konfrontaci, zkuste si předem odpovědět na následující otázky: Líbí se mi práce, kterou dostávám za úkol? Jak dlouho ještě asi můžu vydržet v tomhle nastavení? Jaký z toho mám dojem, pocit?

• 3. Navrhněte řešení: Konkrétní řešení se mohou samozřejmě lišit případ od případu, ale můžete například navrhnout, že se ve vykonávání únavných povinností budete střídat se všemi ostatními členy týmu, aby to nebyla automaticky vždy jen vaše povinnost, nebo že se provede analýza rozdělování práce, aby byl každý úkol přiřazen té nejvhodnější osobě, můžete navrhnout software nebo externího poskytovatele, který by daný úkon zjednodušil, případně přijít s jiným řešením, jak se těchto nepříjemných povinností celkově zbavit. Proberte možnosti strukturálních změn (přeložení do jiného týmu, úprava pracovních podmínek) nebo úpravu vašeho popisu práce.

V této fázi je důležité pracovat na novém nastavení společně. Ať se na řešení podílejí opravdu obě strany: díky tomu zjistíte, jaké jsou potřeby či omezení osoby, která sedí u stolu naproti vám. Možná bude trvat delší dobu, než na nějaké řešení přijdete, ale důležité je to nevzdat.

• 4. Závěr: Uzavřete konverzaci shrnutím, jaké důsledky budou mít zavedené změny, k čemu se obě strany zavázaly, a poděkujte s tím, že přijatá opatření budou mít pozitivní dopady. Anaïs Vegová dodává: „Rozumné by bylo domluvit se na časovém horizontu, třeba za několik týdnů nebo měsíců, kdy se sejdete, abyste se ujistili, že vše probíhá podle plánu a jestli není potřeba ještě něco doladit. A rozhodně si nechte otevřená vrátka pro další komunikaci pro případ, že to bude potřeba.“

Tip č. 2: Naslouchejte

Snažte se k tomu přistupovat objektivně a s empatií. Jen zřídkakdy totiž k něčemu takovému dojde čistě jen kvůli toxické povaze nadřízeného. Do hry možná vstupují i jiné důvody, které si třeba ani neuvědomujete. „Vzpomínám si na jednu zaměstnankyni, kterou rozčilovalo, že má vždycky za úkol vybrat restauraci, kde si bude její šéf dávat sraz se zákazníkem,“ vzpomíná Anaïs Vegová. „Když zjistil, že se jí to nelíbí, vysvětlil jí, že to po ní chtěl jen proto, že měla pověst člověka, co se ve městě nejlépe vyzná a ví, kde jsou nejlepší podniky, ale souhlasil s tím, že od té chvíle už po ní podobné věci chtít nebude. Je důležité si vždycky o všem konstruktivním způsobem promluvit.“ Za vším nemusíte hned hledat zlé úmysly a řešení bude možná snazší, než se zdá.

Inženýr Jérôme pracuje pro jednu neziskovou společnost a byl by hrozně rád, kdyby po něm šéf přestal chtít veškerou rádoby manuální práci: „Radši mi bude e-maily diktovat, než aby je napsal sám. Totéž když děláme společně nějakou prezentaci: Já si vytvářím svoje slidy a on to vždycky zaonačí tak, že mi řekne, co si představuje v těch svých, a já mu je vytvořím. Chce, abych já zaměstnával ruce a on mohl zaměstnávat jen mozek, ale od toho já tam nejsem,“ rozčiluje se inženýr, který má jen malou naději, že by se to v budoucnu mohlo zlepšit. „Je to stará škola, dělá ve firmě už 30 let a ten svoje návyky nikdy nezmění. V minulosti mu podobné chování možná procházelo, ale nová generace tohle nestrpí a rozčiluje to celý tým!“

Přesně tohle je podle Anaïs Vegové ten případ, kdy je potřeba naslouchat i druhé straně, když vyjadřujete svůj nesouhlas. „Položte si otázku, jaký je skutečný důvod, proč se ta osoba vyhýbá určitým povinnostem. Možná to souvisí s nedostatečnou znalostí některých nástrojů, nebo za tím stojí něco úplně jiného, co by vás nikdy nenapadlo,“ přemýšlí firemní koučka. „Zkuste to řešit empaticky a z pohledu člověka, který může mít nějaký problém. Všechno je možné… Jestli má třeba šéf problémy s používáním PowerPointu nebo e-mailu, můžete mu pomoci naučit se s nimi pracovat, takže z celé situace oba vyjdete jako vítězové.“

Tip č. 3: Naučte se říkat „ne“

Máte-li ve zvyku každou další přidělenou povinnost odkývat, pak vězte, že když zkusíte zareagovat jinak, možná se konečně začne něco dít a povede to k lepší komunikaci. Anaïs Vegová radí, jak na to: „Začněte třeba tím, že postupně přestanete akceptovat jeden úkol za druhým a pomaličku polehoučku se pokusíte zvrátit zavedené pořádky. Buďte tou žábou, co vyskočí z hrnce dřív, než se začne vařit voda!“ Jestli už jste to zkusili, ale k ničemu to nebylo, možná musíte jet do vytouženého cíle menší objížďkou.

„Ve chvíli, kdy vám někdo vytkne, že se snažíte vyhýbat určitým povinnostem nebo si nevážíte práce druhých, může být těžké uvažovat racionálně. Může se totiž klidně stát, že šéf bude k vašim výtkám hluchý nebo přejde do defenzivy,“ vysvětluje naše odbornice. Co kdybyste se tedy v takovém případě obrátili na objektivního mediátora, který přispěje nezaujatým názorem? „Možná najdete někoho důvěryhodného, komu se můžete svěřit, přímo ve firmě. Nejlepší je najít člověka, kterému naslouchá i váš šéf,“ radí odbornice. Může to být mentor, někdo z vedení nebo blízký spolupracovník šéfa, se kterým se v práci potkáváte.

Tip č. 4: Když nic nevyjde, chraňte sami sebe

Strategie, které jsme si právě popsali, někdy fungují a můžete se díky nim vrátit k normálnímu pracovnímu tempu i duševnímu zdraví. Ale někdy se to zkomplikuje tak, že z toho už nejde ven. Pokud váš nadřízený stále nevidí, v čem je problém, a nevyslyší vás, nebo když vám nakonec dojde, že celá vaše situace je jen jedním z projevů celkově problematického pracovního prostředí: mikromanagementu, toxicity na všech úrovních, konfliktních vztahů… Pak nastal moment, kdy musíte říct „a dost“ a začít hledat cestu ven. V takových chvílích můžete vyhledat lékařskou pomoc a/nebo se obrátit na inspektorát práce, jedná-li se vyloženě o obtěžování. Připomínáme, že opakované zadávání podřadných úkolů nesouvisejících s kvalifikací zaměstnance představuje šikanu na pracovišti a jako takové je v rozporu s předpisy o rovném zacházení se zaměstnanci, a je tedy trestné.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.