6 tradičních povolání ve středověku aneb jak se kdysi pracovalo v českých zemích

Práce provází společnost odjakživa a středověk není výjimkou. Mnoho typických profesi pro tehdejší dobu se v určité podobě dochovalo do dnes. Některé naopak zcela zanikly. Podívali jsme se proto na 6 různých povolání, které naši předci v době středověku mohli vykonávat.

Apatykář

Původní označení lékárníka, který připravoval léky podle pečlivě nastudovaných předpisů. Jedná se o jednu z malá profesí, která nebyla organizovaná do cechů. Výroba léku totiž patřila k nelehkým pracím a souvisela s velkou odpovědností, které předcházelo studium na univerzitě. Apatykář musel být vzdělaný nejen v latině, ale také v řečtině. Jeho starostí bylo, aby byly vždy dostupné ingredience a pečlivě odměřoval dávky.

Apatykáři mohli být přímo ve městě, ale pokud ne, lidé využívali dostupný klášteřní špitál. V některých případech se museli obracet i na služby babek kořenářek, lidových bylinářů a laických lékařů nebo mastičkářů, kterým se říkalo šarlatáni. Jejich způsoby léčení však byly už tenkrát kontroverzní, neboť k výrobě elixírů a mastiček používali kromě bylin i zaklínadla, amulety a občas i velmi neobyčejné suroviny typu „žabí jed“ či „prst oběšence“.

Kati

Povolání kata je známé už ze starověkého Egypta a Říma, v Evropě se znovu objevilo až ve 13. století. Předtím trest smrti vykonávali sami soudci, žalobci či příbuzní odsouzence. Ačkoli si kat výkonem své profese přišel na nemalý peníz a mít vlastního kata bylo pro každé město projevem statusu, oni samotní žili na okraji společnosti. Museli čelit několika diskriminačním opatření, jako například separátní místo v kostele, hostinci nebo zákaz účasti na společenských zábavách. Styk počestného člověka s katem totiž znamenal ztrátu cti.

Kati byli zodpovědní za takové tresty jako pověšení, lámání kolen, čtvrcení, pálení, mučení a trhání koňmi. Někdy také odklízeli uhynulá zvířata, odchytávali toulavé psy a dokonce uklízeli odpadky z ulic. Dohlíželi rovněž na městský nevěstinec, částečně se vyznali i v chirurgii, uměli léčit zlomeniny, vracet vykloubené končetiny či je amputovat v případě sněti. Někdy kat podloudně prodával pověrčivým lidem předměty přímo související s popravou, například provazy, prsty oběšence či amulety z jeho vlasů.

Komedianti

Označení komedianta měl ve středověku potulný pěvec, hudebník či žonglér. Kromě zpěvu a hry na hudební nástroje uměl komediant také různé akrobatické a kejklířské figury. K tomu recitoval básně, vyprávěl legendy a hrál divadlo. Svoje dovednosti předváděl nejen na festivalech, jarmarcích a trzích, ale bavil rovněž šlechtu a krále. Příjmy komediantů závisely na tom, kolik jim po skončení představení věnovali pobavení diváci. Vzhledem k potulnému i svobodomyslnému způsobu byla komediantům často připisována drobná kriminální činnost.

Stráž a městská hotovost

Ve středověkém městě udržoval vládu a pořádek rychtář. Od 14. století funkci převzal biřic, později ponocní a hlásní na městských věžích. Biřic spolu s rychtářem, katem nebo pacholky vykonával i tresty na provinilcích. Nesměli ale vstupovat do svobodných domů, což byly paláce a domy šlechticů, vládců, univerzity a církevní budovy.

Pořádek ve městě museli hlídat také samotní měšťané. Měli povinnost nahlašovat nejen zločin, ale také oznamovat i čas, požár, povodně či bouřku. Kvůli bezpečnosti se v noci zakazovalo chodit s otevřeným ohněm v noci do zámku, komor, maštalí, stodol a chlévů. Měly se používat pouze tzv. laterny, tedy lucerny. Z důvodu nočního klidu po západu slunce povinně zavíraly všechny hospody.

Ve středověkém městě konali vojenskou službu buď najatí profesionálové, nebo sami občané města. Sloužit alespoň několik dní v roce v městské posádce musel každý zdravý muž dospělého věku, podle čtvrtí a cechů měly jednotlivé čtvrti každý svůj díl hradeb k ohlídání. V praxi se bohatí měšťané ze služeb u stráže vypláceli a nechávali za sebe na pochůzky chodit chudší muže, kteří to brali jako vítaný přivýdělek. Tímto způsobem postupně vznikla profesionální městská hotovost. Zbroj a zbraně si musel obstarávat každý sám, případně to zajišťoval cech. Jen bohatá města si mohla dovolit vlastní erární zbrojnici.

Právo nosit zbraň mimo „službu“ měl jen měšťan s určitým majetkem. Uvnitř hradeb musela stačit prostá bodná zbraň, dýka nebo nůž. Jen opravdu bohatí měšťané nosili po vzoru šlechty i meče.

Pivovarníci

Život ve středověku provází i výroba alkoholu, zejména piva, což si dodnes zachovalo velkou tradici a české produkty patří ke světové špičce.
Dlouho jej u nás mohl vařit každý, ale teprve ve 13. století se začalo postupně podřizovat pivovarnickému právu. Podle něj mohl pivo vařit a prodávat jen plnoprávný občan, který vlastnil dům uvnitř městských hradeb. S právem várečným úzce souviselo právo mílové, které nařizovalo, že v okruhu jedné míle od města mohl tzv. městské živnosti provozovat pouze občan města.

Trvanlivost piva závisela na tom, jestli byl hotový nápoj filtrovaný. V pivu totiž zbývaly kvasinky a octové nebo mléčné bakterie, které ho znečišťovaly. Úplně původní pivo oproti dnešku spíše připomínalo hustou kaši, bylo nutričně výživné, a proto si vysloužilo přezdívku „tekutý chleba“. Pít se muselo brčkem kvůli filtraci nečistot. Až později se vyráběla piva filtrovaná a klasicky tekutá.

Vinaři

Víno se u nás začalo pěstovat od 10. století, a to zejména z liturgických důvodů. V 11. až 13. století zakládají vinohrady především kláštery a šlechta, a to na podobných místech, jako roste réva dodnes: především na jižní Moravě. Vzhledem k příznivějším klimatickým podmínkám mohla réva růst i v Čechách, ale později po globálním ochlazení opět zahynula. Starost o vinnou révu zabírala vinařům celý rok, sklizeň klasicky probíhala podle počasí od října do listopadu.

Víno se pěstovalo spíše na místech nevhodných k pěstování jiných rostlin, například na kamenitých jižních svazích. Založení nové vinice mohlo trvat tři až čtyři roky a dobrou plodnost měla zhruba třicet až čtyřicet let. Hrozny se sbíraly a pak sypaly do kádí, ve kterých se zpracovávaly na drť šlapáním nohama. Bílé hrozny se hned po rozdrcení lisovaly a ukládaly do dřevěných, vysmolených a vysířených sudů, kde víno kvasilo. Červené se drtilo, odzrnilo a nechalo při pravidelném míchání kvasit v otevřených kádích. Tak vznikal tzv. „rmut“, který se po několika dnech vylisoval a celek slil do sudů. Velkým milovníkem vína byl král Karel IV., který k nám z Francie importoval způsoby pěstování i některé odrůdy a vinařům udělil četná privilegia.