Alkohol není nutnost: Jak vysvětlit kolegům, že nechci pít

Více než jeden a půl milionu lidí má v Česku nakročeno k problému s alkoholem anebo už dávno pije rizikově, jak říkají v Národním monitorovacím středisku pro drogy a závislosti, odkud data pocházejí. Tedy téměř pětina dospělé populace. To v překladu znamená, že každý pátý člověk pije víc, než by měl. Schválně – kolik lidí čítá právě váš tým nebo dokonce celé oddělení?

Už to by mělo být dostatečným důvodem, proč by člověk nikdy neměl nikoho do pití alkoholu ani náznakem nutit. Jenže jak potvrzují naše příběhy, většinou to tak není.

Pár panáků a výpověď

„V práci už nepiju. Skleničku k přípitku si sice vezmu, abych na sebe tolik neupozorňovala, ale už v ní spíš jen smočím rty a pak ji nenápadně někde odložím. Dlouhodobý problém s alkoholem nemám, ale jednou jsem to přehnala a pěkně si zavařila,“ začíná vyprávět obchodní manažerka Markéta, která z logických důvodů nechtěla prozradit celé jméno.

„Vyrazili jsme se šéfem a důležitými klienty do zahraničí. Cílem cesty bylo přesvědčit je k uzavření obchodu, tedy zapůsobit na ně a dobře se o ně starat, což jsem měla částečně na starosti právě já. Jenže jeden večer jsem se málo najedla a pod nátlakem okolí si k vínu dala i několik panáků pálenky a zbytek už znám jen z vyprávění. Prý jsem začala být drzá a vulgární, nedokázala jsem pořádně mluvit ani se udržet na nohou. Do pokoje mě museli odvést,“ vzpomíná.

Druhý den se sice všichni taktně tvářili, jako by se nic zásadního nestalo, ale vztahy viditelně ochladly. „Šéf sice situaci nakonec zachránil a obchod dokázal uzavřít, ale po návratu mi přestal svěřovat důležité zakázky, evidentně mi přestal důvěřovat. O dva měsíce později jsem dostala výpověď, že prý firma musí šetřit a je potřeba zúžit tým.“

Samozřejmě že mohl šéf s Markétou jednat více na rovinu, ale nic na věci by to asi nezměnilo. „Teď už vím, že mám raději poslouchat vlastní tělo a nikoli okolí, které mi říká, že jeden panák mě přece nezabije. Jenže už to znám, po jednom následuje druhý, po něm třetí. Takže teď už striktně říkám ne,“ popisuje Markéta svou lekci.

Přiznává ale, že to není vždycky úplně jednoduché a často si musí pomáhat výmluvou. „Říct jen ,Ne, díky‘ bohužel moc nefunguje. Už mě ale obtěžovalo vymýšlet si pokaždé nějakou jinou výmluvu, že mi dnes není dobře nebo že beru nějaké léky, a tak teď už říkám jen, že mi tvrdý alkohol nechutná, což kupodivu docela funguje. Zároveň se občas ukážu se skleničkou vína v ruce, abych vzbudila dojem, že netrhám partu. Většinou ji ale nepiju.“

Těhotenství funguje

Podobnou sadu výmluv si musela vymýšlet i manažerka sociálních sítí Alice Kratochvílová. Jenže zatímco Markéta pravý důvod říkat nechtěla, protože se za něj styděla a nechtěla si vytvářet špatnou pověst, Alice mlžit musela. Jednoduše otěhotněla.

„První dny a týdny je sama žena dost v šoku, že je těhotná, zpracovává to, že v ní někdo ,žije‘, že se jí nejen mění tělo, ale i celý život, včetně toho pracovního. Zároveň ale také poslouchá od lékařů, ať o tom hlavně moc nikde nemluví, protože se může stát cokoli. Zpravidla se to doporučuje do 12. týdne, kdy máte první velké vyšetření, které ukáže, že je všechno v pořádku. Potom většinou, tak nějak přirozeně, to člověk chce nejdříve prožít s nejbližšími, a až poté na to připravovat kolegy v práci nebo klienty. Já za sebe jsem klientům o těhotenství říkala někdy kolem 15. týdne,“ popisuje Alice.

Přesně tak dlouho trvalo i období, kdy každou nabízenou skleničku alkoholu musela odmítnout, aniž ale mohla říct reálný důvod. „Obecně mám pocit, že společnost pořád vytváří zvláštní tlak, když si někdo nechce dát drink. Dost často jsem se tedy i já setkávala s typickým: ,Tak si dej!‘ Dokonce když jsem argumentovala, že jsem autem, slyšela jsem, že ,jedna sklenička přece nic neudělá‘. Kdykoli jsem odmítla, musela jsem si stát hodně za svým a vydržet i nějaký ten protažený obličej. Když už nešlo jinak, nechala jsem si skleničku nalít, ale nepila jsem ji,“ vzpomíná s tím, že skoro nikdy nestačilo říct jen: ,Nedám si‘, vždycky musel zaznít i nějaký důvod. Kromě řízení používala i detox, kocovinu, výzvu typu Suchej únor, přestože byl začátek léta.

„Téměř vždycky musel zaznít nějaký důvod, který rozjel následnou debatu.“ Paradoxně se jí ulevilo ve chvíli, kdy už mohla bez okolků říct, že je v jiném stavu, nebo to okolí samo poznalo. Teprve tehdy nikdo žádná vysvětlení nežádal, stejně jako už nikdo nevyvíjel nátlak.

„Na druhou stranu musím přiznat, že lidé z pracovního života se ukázali jako chápavější než ti z osobního. Moji kolegové a klienti jsou totiž obecně zvyklí, že si s nimi dám jednu dvě skleničky, ale víc ne,“ dodává Alice.

Jsem alkoholik

Naopak Martin Bezouška už si s nějakým vysvětlováním dávno hlavu neláme. „Jakmile řeknu, že jsem alkoholik, nikdo se už na nic dalšího neptá,“ směje se Martin. Se závislostí na alkoholu a drogách bojoval 20 let, a posledních pět a půl roku úspěšně – nedal si za tu dobu ani kapku. Naopak dnes pomáhá s léčbou ostatních a také spolupracuje s iniciativou Suchej únor, která každý rok vyhlašuje právě únor jako měsíc bez kapky alkoholu.

„Většina mého okolí už to ví a novým lidem případně vysvětlím, že mi alkohol nedělá dobře a že ho prostě nechci. Výmluvy určitě nehledám,“ dodává. Dnes pracuje jako pekař supermarketu Albert, ale přiznává, že z několika prací ho právě kvůli alkoholu vyhodili. „Někdy stačilo, že ze mě někdo alkohol jen cítil, jindy jsem udělal průšvih. Začne to tím, že něco nesplníte, nepřijdete, je vám špatně, a skončí třeba tak, že mi ujel celý pás se sklem, které se samozřejmě rozbilo,“ vzpomíná na to, jak alkohol jeho práci zásadním způsobem ovlivňoval.

Co radí odborník

Navzdory zmíněným zkušenostem je důležité si uvědomit, že každý má právo nepít a také právo nikomu nic nevysvětlovat. Jakýkoli důvod, který k tomu máte, je vaše osobní věc a je jen na vás, zda ho chcete někomu svěřovat. A jak upozorňuje odbornice, důležité také je se za svůj přístup nestydět.

„Nejjednodušší je pravda – prosté ,nechci‘. Nelhala bych. Rozhodně lhaní nikdy člověka ke štěstí neposunulo. Vysvětlovat navíc není třeba. Myslím, že nejdůležitější je vlastní uvědomění, že řešit věci s čistou hlavou je opravdu lidská přednost, nikoli ostuda či pocit selhání, že člověk s ostatními nepije. Člověk, který si je vědom, že čistá hlava je přednost, odmítá sebejistěji, nemá pochybnosti,“ vysvětluje adiktoložka Monika Hoffmann Plocová z Branického sanatoria.

Upozorňuje také, že pokud vás i přes váš postoj do pití někdo nutí nebo vyvíjí nátlak, znamená to, že vaše rozhodnutí nerespektuje: „V případě nátlaku najděte odvahu říct: ,Nezlob se, ale to je moje osobní věc.‘ Případně zkrátka odejděte jinam, abyste se vymanili z toho tlaku.“

Martin Bezouška i Monika Hoffmann se shodují, že pokud stojí jakékoli vztahy na tom, jestli člověk s ostatními pije, nebo ne, pak to nejsou vztahy. Vztahy jsou o respektu, vnímání jeden druhého, empatii, toleranci. Platí to i o těch pracovních. Protože kolegy si člověk nemůže vždy vybírat, měli bychom všichni pracovat i na vlastní toleranci. Nedělat z ní ctnost, ale naopak běžný standard.

Moderní je nepít

„Pozoruji, že dnes začíná být moderní nepít a že už často stačí říct, že zkrátka nepiju. Lidé stále častěji chápou, že pro společné zážitky není alkohol důležitý. Že místo mejdanů můžete vyrazit třeba na túru do hor,“ myslí si Martin Bezouška a přináší tak skvělý tip pro ty, kdo se rozhodli nepít: Prostě změňte typ zábavy.

Platí to i o té pracovní zábavě a týmových aktivitách. „Společné pití na večírku nebo alkohol na teambuildingu nás vždy stmelí jen na tu danou chvíli, na ten jeden víkend. Ten ale nikdy nezmění to, že se v pondělí ve střízlivém stavu nebudeme moct vystát. Mnohem lépe funguje třeba společný sport nebo procházka,“ navrhuje Martin.

Alkoholová výchova

Zároveň také upozorňuje i na dvě zásadní příčiny, proč nepříjemné situace, ale i samotné závislosti vlastně vznikají: „Už malé děti učíme, že ke každé oslavě, ke každému setkání patří přípitek. Už vyrůstáme s tím, že si nedovedeme představit, jak jinak bychom mohli oslavit narozeniny než v baru.“

Tím druhým důvodem je ztráta autenticity, kvůli níž pak neumíme být sami sebou, případně sami se sebou ve střízlivém stavu. „Při léčbě nás učí, že pijeme, protože nejsme autentičtí. Alkoholem si něco kompenzujeme, zneužíváme ho. Jednou jako odměnu, jindy jako útěchu, nebo třeba způsob, jak získat odvahu,“ upozorňuje Martin.

Alkohol (v práci) škodí

Popsané příběhy Martina i Markéty dokazují, že alkohol škodí nejen zdraví, ale i vaší kariéře. „Jsem přesvědčený o tom, že člověk, který v životě nepije, je v práci úspěšnější, vydělává víc peněz. Vidím to na sobě i na další lidech, které znám z léčby. Bez alkoholu jste svobodnější, spolehlivější, efektivnější, máte více energie,“ říká dnes Martin.

Alkohol je ovšem strašák nejen v práci, a v současné době to platí dvojnásob. „Alkoholismus se rozrůstá, zvláště teď po čase covidovém a také v důsledku nelehkých podmínek žití. Lidé mají strach z budoucnosti a alkohol se nabízí jako rychlé řešení úlevy,“ upozorňuje adiktoložka.

Její slova potvrzují i data z průzkumu Národní linky pro odvykání, podle kterých se během covidové pandemie počet osob, které pily nadměrné dávky alkoholu pravidelně každý týden či častěji, zvýšil ze 4,07 procenta na 6,39 procenta.

„Myslím, že problém alkoholismu je společností bagatelizován. Až ve chvíli, kdy se tento problém člověka z nějakého úhlu týká, pak teprve pochopí, že alkoholismus má daleko hlubší kořeny, než se zdá,“ říká Monika Hoffmann.

Jak poznat, že i vy máte problém s alkoholem? Co už je moc a co je málo? „Tyhle otázky dostávám velmi často. Odpovídám jednoduše: Nezáleží na množství, stačí, když si uvědomíš, proč se mě na to ptáš,“ uzavírá Martin Bezouška.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu.