K téhle práci to prostě patří. Jak nám výkonnostní kultura ničí zdraví?

Pracujte víc, víc, ještě víc.

Mnoho lidí se bez námitek přizpůsobuje nesmyslnému pracovnímu tempu v milovaném zaměstnání ve snaze splnit všechny herkulovské požadavky, které se na ně valí ze všech stran. V prostředí, kde se vlastní já běžně obětuje na oltář falešného uznání, je totiž přiznání jakékoli slabiny prakticky doznáním, že tahle práce prostě „není pro vás“.

Takže se maká, ať to stojí, co to stojí, práce se kupí a kupí, přesčasy se hromadí, nemoci se přecházejí, spánkový cyklus je narušen. A pomaloučku polehoučku se ničí tělo, dochází k fyzickým, často bolestivým problémům, ale holt, co se dá dělat. Čtyři pracovníci se s Welcome to the Jungle rozhodli podělit o svůj příběh o tom, jak je postupně zradilo tělo při práci v oboru, kde se nad nesmyslným pracovním tempem přivírají oči nebo se bere jako samozřejmost, která k té práci prostě normálně patří:

„Takhle to dopadá, když se naše práce dělá pořádně, jinak to nejde.“ Jen si to přečtěte.

*„Když jsem kvůli bezohlednému pracovnímu tempu málem umřela, bylo to jako spolknout červenou pilulku v Matrixu, až na to, že můj Matrix byl svět tvrdé práce“

Féline* (26), hlavní scénografka

V jednu chvíli jsem se sama sebe musela ptát, jestli jsme se všichni dočista nezbláznili. Při práci na designu jedné scény jsem se stala svědkem absurdního pracovního soutěžení – kolegové se předháněli, kdo je lepší, protože už několik dní po sobě nespal. Přišlo mi to smutné – ale copak jsem na tom byla snad líp? Vždyť i já jsem se zapojila do toho závodu v trhání norem. Pohybuji se v oboru, kde jsou deadliny přísným bičem nad každým zaměstnancem, kde se lidé dřou do úmoru a kde každý rychle pochopí, že je potřeba na každém projektu dokazovat totální nasazení, aby si na něj příště zase vzpomněli, případně aby získal respekt ostatních kolegů.

Pokud jste žena, tak to platí dvojnásob. Ve snaze bojovat proti sexistickému přesvědčení, podle kterého jsou ženy fyzicky „slabší“ než muži, mají ženy tendenci to kompenzovat prací. I kdyby se kvůli tomu měly vystavit vážnému riziku. Abych dokázala, že za to „stojím“, nosila jsem těžké věci bez ohledu na záda, do práce jsem přišla i den poté, co jsem si spálila oba palce. Když jsem měla špatný kotník, vystavovala jsem před kolegy hrdě ortézu, aby viděli, jaká jsem „hrdinka“, že s tím chodím do práce.

Ale za jakou cenu? Do práce jsem dorazila i při otravě jídlem. Jednou jedinkrát jsem si vzala nemocenskou, a to když jsem měla autonehodu a vyvinul se mi po ní posttraumatický syndrom. Jednou jsem byla v práci 37 hodin v kuse, kdy jsem se starala o veškeré vyřizování a běhala jsem bez ustání sem a tam. Byla jsem k smrti unavená a cestou domů jsem usnula za volantem a napálila to do stromu. Zvykla jsem si mávat rukou nad veškerými fyzickými problémy. Nad bolestí, záněty… Koneckonců, u nás v práci se to považovalo za důkaz oddanosti práci, spíš než za varovné signály těla, že je potřeba se začít brát trochu vážně. Ale tehdy to zašlo moc daleko. Slíbila jsem si, že se nenechám vtáhnout do začarovaného kruhu neustálé práce.

Jenže neuběhly ani dva roky a já se přistihla, že jsem se znovu nechala zatáhnout do pracovního kolotoče, kterému jsem přísahala, že se vyhnu. Dělala jsem od šesti od rána do devíti do večera a pracovní povinnosti mě prakticky dřely z kůže. Jen co se mi podařilo vyplavat nad hladinu, už jsem se zase topila v přívalu práce.

Začínám mít podezření, že takhle prostě funguje ekosystém v mém oboru – že vzkvétá jen díky tomu, že parazituje na zdraví svých zaměstnanců. Jakmile mi skončí smlouva, udělám si volno a pojedu si vydechnout někam na jih. Mám jediný cíl: Přemýšlet o možnostech rekvalifikace a zvolit si bezpečnější a ohleduplnější obor. Dlužím to sama sobě.

„U dvou kolegů, kteří stejně jako já dělali 70 hodin týdně, se objevil nádor na mozku. Jsem na řadě?“

Sindbad* (24), kuchař

Kdykoli nastoupím někam do nové kuchyně, ptají se mě, jestli beru drogy. Chtějí vědět, jestli budu schopný držet krok, a taky potřebují zjistit, jak se mnou pracovat. V mém oboru berou drogy prakticky všichni mladí a ti přes padesát zase holdují alkoholu. Je to důsledek neskutečného tempa v gastronomii, za které jsem zaplatil svou daň i já sám. Dva roky jsem pracoval 70 hodin týdně, vymýšlel recepty, připravoval jídla… Docela brzy jsem zjistil, že mi často teče krev z nosu. Pak se mi začalo stávat, že jsem ztrácel na pauzách vědomí, dostavily se chronické migrény a extrémně suchá pokožka. Co se týče intimního života, tak ačkoliv jsem měl vždycky rád sex, pracovní doba byla tak náročná, že jsem prakticky přišel o veškeré libido. O problémech s erekcí nemluvě! Protože jsem neměl na nic čas (ani na přítelkyni, ani na kamarády, ani na vyřizování nutné administrativy), byl můj milostný vztah v ohrožení.

Je to půl roku, co jsem odešel z bývalé práce a přešel jsem do podniku, kde je pracovní doba realističtější. Udělal jsem to v naději, že se mi ještě podaří zachránit vztah s přítelkyní. Uplynula tedy už nějaká doba a já mezitím přišel na několik věcí. Například že se nedokážu vrátit k normálnímu spánkovému cyklu. Krom toho mám další obavy. Dva kolegové z bývalé práce mají mozkový nádor: může to mít nějakou souvislost s pracovním tempem, ke kterému jsme byli přinuceni? Čeká mě stejný osud? Navzdory podobným pochybám a přetrvávajícím fyzickým problémům pro mě bylo tohle období „intenzivní“ práce jednou z nejcennějších zkušeností mého života. V práci panovala rodinná atmosféra a každý den jsem odcházel s pocitem dobře odvedené práce a s tím, že jsem se zase něco naučil. Je to trochu paradox. Bylo to nejkrásnější období mého života, ale vlastně mi život trochu zničilo. Ničeho nelituji.

„Nohy mi otékají a při chůzi bolí. Nad bolestí jen mávám rukou“

Jeanne* (30), květinářka

Trik je v tom udržovat se v neustálé pohotovosti, aby si tělo zvyklo. Jakmile si povolíte chvilku slabosti, hráz se protrhne a totálně vás to zavalí. Při práci v květinářství na to přijdete velmi rychle. Musíte brzy vstávat a pozdě chodit spát. Brzy se objeví první fyzické „nepříjemnosti“. Opakované pohyby spustí bolesti svalů a kostí. Ruce jsou pořezané od růží, se kterými se zachází holýma rukama, záda bolí kvůli jedlím, které se musí přenášet. Pak se k tomu začnou přidávat deformace. Od používání zahradnických nůžek se mi na ruce pod palcem vytvořila tvrdá boule, nohy mi otékají a udělaly se mi patní ostruhy, které při chůzi bolí.

Ale všechno jsou to problémy, které přecházím. Jako kdyby to bylo tetování, na které si prostě zvyknete. Ano, bolí to, ale nikdo si nestěžuje. V tomhle oboru je to jako kolektivní slepota. Mezi kolegy se podobným bolístkám jen posmíváme, je to takový náš interní vtip. Když k nám nastoupí nějaký nováček na praxi, náš 82letý šéf, který strávil celý život prací sedm dní v týdnu od šesti ráno do devíti večer, ho rád škodolibě testuje: „Dejte mu 50 růží na kytici, ať ví, jak chutnají pořezané ruce.“ Tenhle bolestivý „křest ohněm“ snad mluví za vše. Co se týče neschopenek… Ty jsou u nás naprosté tabu. Ty si berou jen lenoši, co chtějí dovolenou – takový vládne názor. Pak je tu taky mentalita „jsme na stejné lodi, nesmíme nechat ostatní na holičkách“. Nikdo nechce, aby za něj museli kolegové dělat jeho práci, protože on tam není.

Jednou jsem si během jediného dne v práci stihla „vyhodit“ kolena a pak si je zase „nahodit“. Někdy se mi v nich ozve bolest tak silně, že nemůžu pořádně chodit. Znamená to snad, že půjdu na fyzioterapii? Ale kdepak, není čas! A když mě ta bolest zastihne v práci, tak místo toho, abych si vzala den volno, tak se jednoduše omluvím, že ten den nebudu schopná „dělat na maximum“. Možná to zní trochu masochisticky, ale v mém případě nezná oddanost práci žádných hranic. Dávám práci všechno, oč požádá. Jednoduše proto, že odměna „za to stojí“. Mohu pracovat s tím nejlepším materiálem, co na trhu existuje, ani chvilku se nenudím… Odpočinek nepřichází v úvahu. Třeba když dostanu čtyřicítky horečky, nebudu moct vstát z postele a bude mi zle, tak možná?

„Ve zdravotnictví panuje zaryté přesvědčení, že lékař je ‚superhrdina‘, a oddanost lékařskému povolání často vede k totálnímu vyčerpání“

Thibault* (28), anesteziolog resuscitátor

Nemocniční pracovní tempo může u člověka vyvolat několik různých reakcí. Když musíte mít pohotovost 24 hodin v kuse a během jedné noci přijmete až sedm pacientů, často ve velmi vážném stavu, dochází k uvolňování adrenalinu, což doprovází pocit velkého uspokojení. Když však služba skončí, dostavuje se jiný pocit, nenápadnější, povznášející. Je to takové opojení, jako kdybyste byli zdrogovaní. Ale pak sestoupíte zpátky na zem, a to tvrdě. Dostaví se drtivá únava, zimnice, nervozita. Zvyšuje se citlivost. Stačí hloupý film a z očí se vám hrnou slzy, zvyšuje se podrážděnost. Jedná se samozřejmě o důsledky neskutečného pracovního tempa a velkého tlaku.

Stalo se mi, že jsem dělal i 105 hodin týdně, a musel jsem se vypořádat s řadou porážek – neúspěšné resuscitace –, zatímco jsem byl jediný anesteziolog na celém oddělení. Za takových okolností je úroveň stresu nesnesitelná. Je nutné se neustále na sto procent soustředit, každý pohyb musí být dokonale přesný. Když se dopustíte nepozornosti, nikdo vás nezachrání. O náročných pracovních podmínkách ve zdravotnictví se otevřeně hovoří, ale jen mezi zástupci mé generace. Lidé nad 45 let mají radikálně odlišný přístup k náročnosti naší práce. Není žádnou výjimkou, že nám vedoucí oddělení připomínají, jak „za nás“ bylo úplně normální mít službu i 72 hodin v kuse. Jak je to naše „poslání“ a že přece lékaři mají etickou povinnost zajišťovat „trvalou péči o pacienty“, což je všechno samozřejmě pravda. Ale pojí se s tím jisté morální dilema.

Jistě, je potřeba zaskočit, když není nikdo jiný, kdo by si tu směnu mohl vzít, protože v nemocnicích je zoufalý podstav. Ale znamená to snad, že nemáme právo se ozvat, postěžovat si a usilovat o změnu v zavedeném systému? Vždyť anglosaský a kanadský model je důkazem, že zdravotnictví může fungovat i při maximálně 12hodinových směnách, a ne 24 a vícehodinových… Díky čemuž se zvyšuje efektivita lékařské péče. Je to totiž úplně stejné, jako když řídíte auto po probdělé noci. Po 35 hodinách ve službě na pohotovosti jednoduše nemůžete operovat pacienta s maximálním stupněm soustředění.

Svou práci mám rád, ale podmínky lékařské praxe jsou podle mě pochybné. Je to nastavené tak, že člověk jen dává a dává, až úplně zapomíná sám na sebe, a přitom nemá nikdy jistotu, že se mu to vrátí. Rozhodl jsem se správně? S blížícím se koncem lékařské praxe přemýšlím o změně a nechávám si otevřená vrátka, abych mohl zvážit jiné profesní možnosti. Až se budu rozhodovat o tom, jakým směrem se v životě vydám, budu muset pečlivě zvážit, jestli se nechám dobrovolně přejet „parním válcem“ našeho zdravotnictví.

• Jména byla změněna pro zachování anonymity.
  Překlad: LexiPro
  Foto: Welcome to the Jungle
  Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.