Jak zaručeně poznat, že vám někdo lže (a sami s tím konečně přestat)

Proč vlastně lidé lžou?

Všichni intuitivně tušíme, že lhaní není správné. A že se lhaním můžeme dostat do extrémně nepříjemných (a zbytečných) situací, zvlášť když naše lež takříkajíc „praskne“. Vyvstává tedy otázka – proč je lhaní tak rozšířené? A proč vlastně lidé lžou?

Petr Jasinski, konzultant a zakladatel KurzyKomunikace.cz, uvádí, že lidé lžou nejčastěji ze tří důvodů.

• První typ lži je lhaní čistě pro zisk. „Jedná se o nejškodlivější typ lži,“ uvádí Jasinski. „Lhář při něm lže cíleně a vědomě. Tuší, že když neřekne pravdu, kouká z toho na něj nějaký zisk.“ Patří sem třeba různé typy manipulace nebo cílených podvodů.

• Druhým a nejčastějším důvodem lhaní je strach. „Příkladem může být situace, kdy nás zastaví policista, že jsme překročili rychlost, a my lžeme, že jsme jeli pomaleji. V takových případech bychom vlastně ani lhát nechtěli, ale nevíme, jak danou situaci vyřešit jinak,“ říká Jasinski. Tím se lhaní ze strachu liší od lhaní pro zisk – u zištného lhaní totiž vyloženě lhát chceme.

• Třetí typ lži je nevědomý. „Při něm si často ani plně neuvědomujeme, že lžeme,“ říká Jasinski. „Nepravdu nebo neúplnou pravdu v tomto případě říkáme proto, že jsme nad danou věcí prostě moc nepřemýšleli.“ Příklad: známý vás pozve o víkendu někam na výlet, ale vám se nechce, a tak mu řeknete, že musíte hlídat děti. Je třeba pravda, že děti opravdu hlídáte, ale zároveň byste jim mohli snadno zajistit hlídání. Je to tedy lež nebo ne? Není úplně pravda, že byste nemohli jet. Pravda je, že jste se rozhodli, byť třeba nevědomě, že radši budete s dětmi, a tak jste se na ně vymluvili.

To, jak moc někdo lže, závisí na mnoha faktorech. „Záleží samozřejmě na povaze člověka. Jsou lidé, kteří nelžou skoro vůbec, a naopak lidé, kteří lžou skoro pořád (extrémním případem jsou sociopati nebo psychopati s nedostatečně vyvinutou morálkou). Záleží také na konkrétních situacích i na prostředí. V určitých sférách nebo oborech se lže méně než v jiných,“ vysvětluje Jasinski.

Jak poznat, že mě někdo tahá za nos

Možná, že když jste právě zjistili, jak je lhaní rozšířené, přepadla vás úzkost. Říkáte si, jak často vám lžou třeba kolegové v práci? A možná chcete vědět, jak můžete propříště poznat, že vás někdo tahá za nos.

Existuje řada pouček, jak poznat, že s vámi někdo nejedná upřímně. Mezi nejčastěji uváděné patří:

• Neschopnost udržet oční kontakt. Člověk, který lže, má typicky problém udržet oční kontakt, a proto při lhaní sklopí oči nebo se dívá někam jinam.

• Defenzivní držení těla. Lhář místo otevřeného postoje často volí pozice, při kterých se od druhého člověka odvrací nebo mezi ním a sebou tvoří bariéru. Lhář se tak více choulí, sedí bokem nebo si skládá před sebe paže.

• Příliš mnoho (nebo naopak příliš málo) detailů. Lhář se často snaží zvýšit uvěřitelnost svého tvrzení tím, že vás zahrne příliš velkým množstvím nevyžádaných detailů. Může to být ale i přesně naopak. Tedy když vám jinak „ukecaný“ člověk odpovídá jednoslovně a nemá sto se pouštět do delších promluv.

• Nervózní pohyby. Mnutí rukou, klepání nohou, drbání se na hlavě. To vše jsou způsoby, jakým se u lháře projevuje stres způsobený tím, že nemluví upřímně a ví to.

Není to ovšem celé tak jednoduché. Detekce lži není exaktní věda. Všechny výše uvedené indicie jsou totiž velmi individuální. U sociopata lhaní třeba vůbec nepoznáte, zatímco velmi stydlivý člověk bude očima těkat, i když mluví pravdu, protože se zkrátka i při běžné společenské interakci stydí. Nikdy tedy nelze poukázat na několik málo znaků v řeči těla člověka a bezpochyby říct, že lže.

Buďte tedy opatrní s tím, jak tyto poučky aplikujete. Zkoumejte především změny v chování dotyčného oproti tomu, jak vystupuje běžně. Pokud někoho znáte jako extroverta, který nemá s očním kontaktem při komunikaci problém, a on najednou při nějakém tvrzení začne těkat očima, dává vám tato změna najevo, že nemusí mluvit upřímně.

I Petr Jasinski varuje předtím, abyste se pokoušeli fungovat jako chodící detektor lži: „Doporučuji nebýt podezíravý a priori, ale spíše poslouchat vlastní intuici. Komunikace (i rozpoznání lži) probíhá z velké části na podvědomé úrovni. Vnímejte tedy své pocity. Pokud se vám zkrátka někdo nezdá, buďte opatrní v tom, jestli mu věříte nebo ne.“

Někde mi lže, co teď?

Dejme tomu, že vám vaše intuice při komunikaci s kolegou říká, že vám lže. Možná dokonce zpozorujete několik průvodných signálů, které vám tuto teorii potvrdí. Když vám dotyčný kolega tvrdí, že vám ten vypracovaný report určitě pokládal vytištěný na váš stůl, těká přitom očima, mne si dlaně, nervózně přešlapuje z nohy na nohu a choulí se do klubíčka. Je z něj zkrátka hromádka neštěstí. Nemusíte být Sherlock Holmes, abyste vydedukovali, že se na vypracování reportu… zapomněl.

Otázka zní: co teď? Jak na situaci nejlépe zareagovat? Máte lháře konfrontovat a slavnostně ho před všemi zostudit? Nebo si naopak máte toto odhalení nechat pro sebe coby skrytou výhodu a mít jí jako eso v rukávu?

„Nedoporučuji si informaci, že mi druhý lže, nechávat pro sebe a snažit se tak mít navrch. Tím byste se stali komplicem oné lži,“ radí Jasinski. Podle něj je nutné na lež reagovat. Nikoliv ale přímou konfrontací. „Lhaní je většinou spíše nedorozumění. Většina lidí s vámi nechce manipulovat a ani nechtějí vlastně lhát – lež říkají jenom ze strachu nebo nevědí, co jiného v dané situaci dělat.“

Nejlepší taktikou je tedy danou situaci rozebrat. Zjistit, proč dotyčný cítí potřebu lhát. Nereagujte protiútokem, spíš dalšími otázkami. Vyptávejte se a situaci vyřešte, než abyste na druhého zaútočili. Můžete třeba říci, že situaci nějak nerozumíte, a další debatou pomoci danému lháři dostat se z pozice, ve které cítí potřebu nemluvit pravdu. Doberete se tak nejen pravdy, ale především konstruktivního řešení nepříjemné situace, která nastala.

Když lžu já… Jak se tomu vyhnout?

Teď přichází čas sáhnout si trochu do vlastního svědomí. Kdy jste naposledy řekli lež? Kdy jste třeba trochu podvědomě zatajili část pravdy, abyste se dostali z nepříjemné situace nebo se nemuseli s někým dohadovat?

Pokud k sobě budeme zcela upřímní, uvědomíme si, že všichni občas lžeme. Ať už se jedná o neškodné milosrdné lži (kdy se například snažíte kolegyni přesvědčit, že jí její nový účes doopravdy sluší), nejrůznější výmluvy nebo lži ze strachu.

Říkat, že lhát se nikdy nevyplácí, by nebyla úplně pravda. Lidé často lžou právě kvůli tomu, že v danou chvíli je to z krátkodobého hlediska nejjednodušší a nejlogičtější řešení. Krátkodobě nám sice může malá lež pomoci, ale z dlouhodobého hlediska je to takříkajíc cesta do pekel.

„Dříve nebo později to vždy nějak praskne,“ varuje Jasinski. „Ne, že by každá jednotlivá lež nutně praskla, ale dříve nebo později praskne, že neříkáte pravdu. A lidé, kteří jsou s vámi v pravidelném kontaktu, vás přestanou brát tak vážně.“

Lhaní ohrožuje nejen naše vztahy s lidmi ve svém okolí, ale dokonce nám snižuje sebevědomí. Když lžeme, víme, že něco děláme špatně, a mysl si tak zahlcujeme negativními pocity a strachem z toho, že se lež provalí. Kdybychom místo toho obhajovali pravdu a stáli si za svým přesvědčením, sebevědomí si naopak dodáváme.

Když je ale lhaní tak lákavé a jednoduché, jak s ním přestat? Stačí se držet dvou jednoduchých pravidel:

• Více vnímejte to, jak komunikujete a jak se potom cítíte. „Buďte bdělí k tomu, jak komunikujete,“ radí Jasinski. Všímejte si, jestli máte po interakci s druhými llidmi dobrý nebo špatný pocit. Zjistíte, že když někomu neříkáte pravdu, často poté pociťujete negativní emoce. Vnímejte je, buďte při komunikaci s ostatními lidmi upřímnější a poté si užívejte pozitivní pocity, které se dostaví když říkáte pravdu a nic nepředstíráte.

• Zamýšlejte se nad situacemi, které ve vás vyvolávají potřebu lhát. Jak jsme uvedli, lhaní je v drtivé většině spíše reflex, který nám pomáhá zdánlivě vyřešit nepříjemnou situaci, ve které jsme se ocitli. Až budete příště v situaci, ve které budete mít nutkání nemluvit pravdu, zkuste se na chvíli zastavit a nad situací se zamyslet. Jaké je jádro problému? Proč mám potřebu lhát? Jaká jiná efektivnější a přijatelnější řešení se nabízí kromě lhaní? A jak můžu problém vyřešit dlouhodobě, abych se do podobné pozice, kdy mám nutkání lhát, už v budoucnosti nedostával?

Pokud sami sebe někdy přistihnete při lži, nebo se do nějaké malé nepravdy nepříjemně zamotáte, nezoufejte. Nejste jediní. To ale neznamená, že byste se neměli snažit být upřímnější – z dlouhodobého hlediska se vám to nepochybně vyplatí.

Vnímejte své vlastní emoce a postupujte podle výše uvedených tipů. A až budete příště mít nutkání na něco se vymlouvat, doufáme, že budete k lidem ve svém okolí upřímnější a budete z rozhovoru s nimi odcházet s dobrým pocitem, že jste jim nic nezatajili.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.