Matematika už dávno není jen mužskou záležitostí, vysvětluje mladá vědkyně

Jitka Kostková je mladá matematička působící na ČVUT a Akademii věd. Prostřednictvím matematických funkcí učí počítače rozpoznávat prvky na fotkách, a to i v případě, kdy je obrázek otočený nebo zdeformovaný. „Snažíme se vymyslet funkce, které se nemění, když se něco děje s obrazem. Pokud chcete porovnat dvě stejné fotky, můžete je buď otočit, aby byly identické, nebo přijdete na výpočet, který vám na každé fotce vyjde stejně. V praxi prostřednictvím toho můžete rozpoznávat třeba součástky ve výrobě – na pásu jedou šroubky a matice, které jsou různě rozházené, a počítač díky výpočtu pozná, že se jedná o stejné díly,“ vysvětluje Jitka podstatu své práce. V devětadvaceti letech dosáhla s výzkumem mnoha úspěchů, včetně loňské Ceny Josepha Fouriera za počítačové vědy, díky které ji čeká stáž ve Francii.

S Jitkou jsme si povídali o tom, jak moc se práce vědkyně liší od pracovního života běžného smrtelníka a co jsou pro ni ty největší výzvy. Zjistili jsme, že být skvělou matematičkou ani zdaleka není jen o tom, pochopit složité rovnice.

Matematika je i dnes často vnímána jako mužská záležitost. Co podle vás způsobuje genderovou nevyváženost v oborech, jako je ten váš?

Teď vás vyvedu z omylu. Učím matematické zaměření na jaderné a fyzikálně inženýrské fakultě ČVUT a v ročníku mám přesně polovinu studentek. Dívala jsem se i na porovnání napříč zbytkem fakulty a zjistila jsem, že mám dokonce o jednu slečnu víc než pánů. Myslím, že už to není takové jako kdysi a věda láká i holky.

Přispívá k tomu náborovými kampaněmi i sama škola, nebo je to čistě odraz současné společnosti?

Nikdy jsem si nevšimla, že by náborové kampaně ČVUT byly genderově zaměřené, škola se snaží ke studiu lákat všechny bez rozdílu. Myslím, že tomu pomáhá situace v praxi, kdy za účelem narovnat situaci vznikají různé kvóty a tendence ve smyslu „máme tu mnoho mužů, přijmeme proto raději ženu“. Hodně si na to potrpí americké firmy, které se snaží o vyváženost nejenom genderovou, ale i rasovou. Nedávno byl u nás ve škole evaluační panel s americkým zastoupením, které se ptalo, proč máme tak málo profesorek a studentek. Určitý tlak tu tedy znát je. Na druhou stranu nemůžete ženy nutit ke studiu matematiky nebo fyziky násilím, možná to zkrátka není tak úplně v jejich přirozenosti. Statisticky bychom nakonec třeba mohli dojít k tomu, že jen menší procento žen ve společnosti tíhne k zájmu o technické obory. Vynucovat si rovnost za každou cenu a všude není podle mě úplně správné.

Pro vás byla matematika a technická vysoká škola vždycky správná volba? Nikdy jste nepochybovala?

Pravdou je, že jsem matematiku původně studovat nechtěla, na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT jsem se na začátku přihlásila na fyziku a techniku termojaderné fúze. V oboru jsem viděla potenciál do budoucna, protože je to jedna z možností, jak nahradit jaderné elektrárny. Na této fakultě ale první dva roky studujete všechny obory a až ve třetím ročníku si definitivně vyberete. To je dobrá strategie, díky které jsem zjistila, že mě vlastně vysokoškolská fyzika moc nebaví, ale naopak jsem se našla v matematice, kterou jsem neměla ráda na střední.

Po škole jste se rozhodla pro vědeckou kariéru. Proč jste si vybrala vědu, která je předpokládám obsahově i finančně náročnější? Je složité se s vaším oborem uplatnit v soukromém sektoru?

O tom, že se jednou stanu vědkyní, jsem snila asi od patnácti. Na vysoké mě to pak samozřejmě přešlo a myslela jsem si, že po páťáku vyrazím do praxe. Jenže mi nabídli učení a mě to se studenty začalo tak bavit, že jsem se nakonec rozhodla pro doktorát a pro vědeckou kariéru. Aplikovaná matematika má ale v soukromém sektoru velké uplatnění, je to její výhoda. Ve srovnání s matfyzem, kde se lidé věnují jedné věci do extrémní hloubky, jsme se u nás věnovali různým tématům spíš zeširoka. Absolventi najdou uplatnění v bankovnictví, v consultingu, automotive, machine learningu nebo třeba v počítačovém vidění. Mně samotné nedávno přišla nabídka na pozici v oblasti bezpečnosti vlakové dopravy.

Není vám někdy líto, že jste mimo ten standardní pracovní svět?

Věda je náročná na morálku. Člověk musí být vnitřně a hlavně dlouhodobě motivovaný, což ne vždycky klapne. Jsou období, kdy se vám daří, píšete články jako o život nebo připravujete prezentace na konference. Dřív nebo později vám ale dojdou nápady a najednou nevíte, jak se posunout z místa. Pak přemýšlíte, proč to vlastně děláte a jestli by nebylo jednodušší mít nějakou klasickou práci, která má jasně dané úkoly.

Co děláte, když se dostanete do tvůrčí krize a dojdou nápady?

Většinou jsem smutná. (směje se) Lepší varianta je, když mám aspoň hrubou představu, kterým směrem hledat a koho se zeptat. Pak čtu knížky a radím se s kolegy, dokud se mi nepodaří odněkud začít. Horší je, když nevím, co vlastně hledám. Pak je lepší se na celou matematiku vykašlat a dělat chvíli něco úplně jiného. Stalo se mi, že jsem strávila devět měsíců hledáním jednoho důkazu – měla jsem tvrzení a potřebovala jsem dokázat, že platí. To bylo hodně frustrující období.

Jak vypadá běžný pracovní den nebo týden vědce? Dá se vaše práce vůbec takhle jednoduše ohraničit, nebo je to spíš jedna velká jízda, kdy nad projektem přemýšlíte, kudy chodíte?

Když pominu ty tvůrčí krize, kdy dělám pořád dokola to samé do zbláznění, je to vlastně dost různorodá práce. Občas vytvářím prezentace a píšu články do odborných časopisů. Někdy zase připravuji přednášky pro studenty a pak jdu do školy a učím. Chodí to v etapách – někdy je práce monotónní a morálně náročná, někdy dost variabilní. Samozřejmě se mi stává, že mě občas něco napadne v deset večer, a pak toho prostě nemůžu jen tak nechat.

Díky čemu se vám daří si zorganizovat práci tak, abyste se z ní nezbláznila?

Mám silnou vůli a disciplínu. To, co si na každý den naplánuju, se taky snažím splnit. Myslím, že to jsou pro vědeckou kariéru stěžejní vlastnosti.

Získávání peněz na vědecký výzkum funguje skrze finanční granty, každý vědec si tak musí umět své projekty zaplatit. Jak přesně ty procesy fungují? Existují nějaké projektové skupiny, nebo si hledáte granty sama pro sebe?

Je to skupinová záležitost. O grant žádá řešitel projektu, který si k sobě vybírá kolegy. Platí tam přímá úměra – čím úspěšnější řešitel ve výzkumu je, tím větší má pravděpodobnost, že získá další finance. Pokud bych o takový grant žádala já jako čerstvý doktorand bez nějakého zaštítění, bylo by těžké se prosadit, protože za vědce musí mluvit výsledky. I pro zkušené výzkumníky je to ale někdy sázka do loterie – může se stát, že žádost nevyjde a vědec pak přijde o velkou část měsíčního příjmu.

Znamená to, že musíte být neustále žádaným článkem nějaké skupiny a pro ostatní musíte mít přidanou hodnotu. Vnímáte vědu jako konkurenční prostředí?

Ve smyslu grantů to tak určitě je. Je to dost náročné.

Co děláte pro to, abyste měla do budoucna jistější pozici? Stačí být jen výborná matematička, nebo je potřeba víc?

Rozhodně to nestačí. Můžete být sebechytřejší, ale pokud se neumíte prodat, je vám to k ničemu. Musíte umět psát odborné články a zároveň je psát tak, aby byly pro ostatní zajímavé a přínosné. Musíte umět prezentovat, protože výsledky práce ukazujete na konferencích. Musíte umět vyrobit hezký plakát ke konferenčnímu příspěvku, který zaujme a lidé si ho díky němu přečtou. Na tituly docenta nebo profesora je zase navázán požadavek učit na vysoké škole, vést studenty a předávat jim znalosti. Vědečtí asociálové to mají určitě složitější.

Řekla byste, že je věda stresující povolání?

Určitě. Jsme neustále pod tlakem a pořád musíme podávat výsledky a publikovat články. Každý rok dostáváme hodnocení za oddělení, za akademický ústav, zároveň ještě i v rámci grantu a všichni se dívají, jestli jsme naplnili potřebné kvóty. S tím se pojí spousta administrativy, kdy musíme psát odůvodnění, jestli jsme dosáhli nějakého cíle a případně proč se to nestalo. Do toho řešíme granty, které přímo udávají, jestli budeme mít peníze na vědu nebo na život. Komplikované je to i s těmi odbornými články, u kterých nikdy nevíte, jestli vám je do médií vezmou. Pošlete článek a pak čekáte – někdy tři týdny, jindy klidně rok – a nevíte, jak to dopadne a jestli text přijmou. Přitom víte, že musíte vypublikovat určitý počet článků každý rok, a pokud vám po roce napíšou, že ho nechtějí, musíte text vzít a poslat zase jinam. Nehledě na to, že obsah článku může být za rok starý nebo vás mezitím v jiném médiu předběhne někdo jiný se stejným tématem.

Jak se vám při tom všem daří zvládat deadliny? Jste spíš ten typ, který má rád tlak a pod tlakem se mu pracuje lépe, nebo potřebujete mít svůj čas a prostor?

Jsem hodně spořádaná, takže dělám všechno včas, abych měla případně prostor pro opravy. Nedělá mi dobře pracovat pod tlakem a na poslední chvíli. Krátkodobě se to zvládnout dá, ale dlouhodobě to určitě není moje taktika.

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.