„Píšu očima“

Spisovatelé se více než jiné profese spoléhají na obrazovky. Získávají nápady z článků online, zapisují si myšlenky do nespočtu poznámkových aplikací, komunikují s editory e-mailem nebo skrze chatovací aplikace a vytvářejí své příběhy na Disku Google.

Pro Aidana Mateara, autora z Manchesteru, zachází tato symbióza s pracovními nástroji ještě o krok dál. Trpí mozkovou obrnou, která mu nedovoluje se normálně hýbat a mluvit, takže komunikuje pomocí zařízení pro sledování očí. Jeho handicap mu nezabránil jít za svým snem stát se spisovatelem sci-fi a motivačním řečníkem. Sdílel s námi svůj příběh o tom, jak mu technologie pro sledování očí umožnila pokračovat v profesní kariéře.

Jmenuji se Aidan Matear, je mi 25 let a žiji se svými rodiči v Boltonu ve Velkém Manchesteru. Píši sci-fi, bloguji a jsem motivačním řečníkem. V mnoha ohledech pracuji stejně jako většina spisovatelů, kromě toho, že pro psaní používám své oči.

Trpím mozkovou obrnou, při porodu mi totiž nedostatek kyslíku způsobil poškození mozku. Lidé se často domnívají, že jelikož jsem na vozíku, nemůžu „pouze“ chodit, ale ve skutečnosti se takřka nemůžu hýbat. Mohu mluvit jen velmi pomalu, ale trpím dysartrií – je mi špatně rozumět, jelikož mé svaly používané pro řeč nejsou dost silné. Takže se při komunikaci a práci spoléhám na technologii sledování očí.

Psaní mi dovoluje být na tom stejně jako ostatní. Nezáleží na tom, že nemůžu chodit. Když píšu, jsem to já.

Myšlenka stát se spisovatelem mě napadla, když jsem vyrůstal. Vždy jsem miloval knihy, nejprve když mi je předčítali jako dítěti a i poté, když už jsem je mohl číst sám. Kvůli svému postižení jsem nemohl běhat po hřišti nebo hrát fotbal, takže jsem hledal něco, co bych mohl dělat. Knihy tam byly vždy pro mě. A ze čtení se stalo psaní. Psaní mi dovoluje být na tom stejně jako ostatní. Nezáleží na tom, že nemůžu chodit. Když píšu, jsem to já.

Jak to funguje?

Zařízení, které používám, jsem neměl vždy k dispozici. Psával jsem palcem na mini iPadu. Bylo to hrozně pomalé a vyčerpávající, jelikož moje ruka a zápěstí nebyly ve správné poloze. Únava byla reálný problém, jelikož napsat krátký odstavec mohlo trvat přes hodinu – a to když jsem věděl, co přesně chci psát.
V roce 2016 jsem dostal svůj první senzor pohybu očí Tobii, který jsem si připojil k notebooku a který mi ho dovoloval ovládat očima, jako když pracujete s myší. Toto zařízení mi umožnilo pracovat samostatně a často jsem ho používal při svém studiu tvůrčího psaní. Přesné nastavení bylo důležité z hlediska vzdálenosti mezi mýma očima a obrazovkou. Někdy bylo obtížné to nastavit, abych dosáhl správné kalibrace a rychlé reakční doby.

Je to jako kříženec mezi počítačem, tabletem a komunikačním zařízením.

Teď používám senzor pro sledování očí Tobii Dynavox I-Series, který je úžasný. Jednoduše se používá a dá se rychlé nastavit, je rychlý, dobře reaguje a lze jej používat i na slunci. Je to jako kříženec mezi počítačem, tabletem a komunikačním zařízením. Můžu psát, posílat e-maily, telefonovat i přijímat hovory, chodit na sociální sítě nebo mezi nimi přepínat, a to jenom očima.

Můj svět v porovnání s ostatními spisovateli

Tato technologie úžasným způsobem změnila moji práci. Zvládnu toho vytvářet více než kdy dříve. Můžu psát po mnohem delší dobu, aniž bych se unavil. Můžu odpovídat na dotazy nebo je pokládat. Můžu dělat úpravy podle potřeby. Svou práci jsem si nikdy neužíval více.

Můj běžný pracovní den začíná tím, že se podívám na e-maily a zkontroluji deadliny, které je třeba dodržet. V závislosti na tom se rozhodnu, na co bych se měl daný den zaměřit. Velkou část své práce dělám sám pro sebe, abych rozšířil své portfolio, ale tak začíná velká část spisovatelů. Mozková obrna znamená, že máte časté zdravotní prohlídky, takže s nimi musím také počítat.

Někdy mám pocit, že je v tom i výhoda, protože sice pracuji pomaleji, ale mám díky tomu více času na přemýšlení a často věci upravuji už během psaní.

Řekl bych, že pracuji podobně jako většina spisovatelů, kteří do značné míry komunikují neverbálně přes obrazovku. Uvědomuji si, že například psaní scénářů by bylo obtížné, jelikož setkání s týmy by bylo téměř nemožné i před pandemií. Verbální komunikace je obtížná kvůli mému problému s řečí. Ale když nemusím mluvit, s prací nemám problém.

Psaní očima je citelně pomalejší, než když píšete na klávesnici. Ale na očního písaře jsem dost rychlý. Prediktivní text mi také pomáhá, jelikož se systém učí tomu, jaké další slovo bych mohl chtít použít. A mám velmi dobrý zrak, takže slova mohu rychle najít a vybrat. Co je nejdůležitější, i když je psaní očima o dost pomalejší, alespoň tu ta možnost existuje. Někdy mám pocit, že je v tom i výhoda, protože sice pracuji pomaleji, ale mám díky tomu více času na přemýšlení a často věci upravuji už během psaní.

Můj pracovní den

Lidé se zdravotním postižením jsou často ukazováni jako stateční a inspirativní, a mnozí takoví skutečně jsou. Někdy ale býváme i vystrašení a nevrlí.
Svůj blog jsem začal poté, co jsem v roce 2018 dokončil univerzitu. Zpočátku jsem ho používal ke sdílení svých textů, poezie a kratších povídek. Teď ho chci využívat spíše pro sdílení nápadů a příběhů, které zvyšují povědomí o lidech s handicapem. Lidé se zdravotním postižením jsou často ukazováni jako stateční a inspirativní, a mnozí takoví skutečně jsou. Někdy ale býváme i vystrašení a nevrlí. Může pro nás být velmi náročné najít informace, které jsou pro nás důležité. Proto doufám, že nápady, které na blogu sdílím, budou ostatním užitečné.

Pokud své psaní a osobní zkušenosti s postižením mohu použít k tomu, abych pomohl ostatním, budu to považovat za dobře odvedenou práci.

Než začala pandemie, zrovna jsem pracoval na svých motivačních sezeních. Několik jsem jich uspořádal na místních vysokých školách, ale od března to už dále nebylo možné. Na jaře však chystám několik sezení, kde chci využít zařízení pro generování řeči na mém Tobii Dynavox, abych je mohl pořádat na dálku. Předtím jsem tuto technologii neměl, takže jsem používal PowerPoint na notebooku a aplikaci Proloquo4text na mém iPadu. Tobii by se ale pro tyto účely mělo hodit lépe. Všechno je integrováno v jednom zařízení, které můžu ovládat svýma očima.

Snažím se pro lidi s handicapem učinit svět lepším místem. Jsme nakonec taky jen lidé. Snažíme se žít co nejlépe, stejně jako všichni ostatní. Pokud své psaní a osobní zkušenosti s postižením mohu použít k tomu, abych pomohl ostatním, budu to považovat za dobře odvedenou práci.

Má práce je můj život. V minulém roce mi vydavatelství Pencil Tip Publishing vydalo několik recenzí na science fiction. Mám nesmírné štěstí, že můžu dělat to, co dělám nejraději. Je to částečně z praktických důvodů vzhledem k mému handicapu, ale popravdě bych nechtěl dělat nic jiného.

Můžu jen vyjádřit nesmírný vděk za to, že jsem svou technologickou pomůcku dostal ve správný čas, doslova pár týdnů před lockdownem. Nechci si představovat, jak těžký by život během lockdownu byl bez tohoto zařízení. Takhle mám co na práci, udržuje mě to při smyslech a můžu díky tomu žít svůj život i ze svého obýváku.

Přeložil Jindřich Klimeš
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.