Terezie Vodička Kovalová: Věnovat se hudbě profesionálně je neskutečná dřina

Terezie je žena mnoha talentů; pokud si její jméno zadáte do Googlu, uvidíte ji na hudebním pódiu i na přehlídkovém mole. Znát ji můžete z kapely Calm Season, kde tvoří duo s hudebníkem Adamem Vopičkou, z početného hudebního kolektivu Zvíře jménem podzim, ale také třeba z projektu Vivaldianno, kdy s hudebním skladatelem Michalem Dvořákem na turné procestovala celý svět. Jak se vidí ona sama? „Já sama sebe považuju primárně za hudebnici a učitelku. Přijde mi vtipné, že když o sobě čtu v bulváru, často mě tam označují za modelku, to je pro mě ale opravdu spíše jen minoritní část mojí práce,“ říká Terezie.

S Terezií jsme si popovídali o tom, jak lze na své vášni postavit kariéru. Ačkoliv je Terezie hudebnice a kulturní bohémka, její náhled na život by v mnohém mohl inspirovat i ty, kteří tráví klasických 8 hodin v kanceláři – hlavní je totiž nadšení pro věc! Protože z Tereziina příkladu je jasné, že pokud si za něčím jdete opravdu tvrdě, nic není nemožné.

Hudebnice na volné noze? Dřina, píle a profesionalita

Terezie působí jako kreativní bohémka, ale z jejích upřímných odpovědí je jasně vidět, že být hudebnicí nejsou jen večírky a nekončící zábava: „Může se zdát, že pracovat na volné noze jako hudebnice, učitelka a příležitostná modelka je hrozná pohoda, ale já vlastně pořád jenom makám, za posledních 10 let jsem se nezastavila a jsem neustále v pohybu. Jdu si za svým snem, dělám to, co mě baví, a rozhodně si nechci stěžovat, ale mnohdy pracuju třeba 16 hodin denně, učím, mám schůzky a večer mám třeba dvoják, kdy přejíždím přes půl republiky, takže moje dny bývají někdy dost šílené. Můj manžel mi někdy říká, že vůbec nechápe, jak to všechno zvládám,“ říká Terezie, ale hned druhým dechem se smíchem uklidňuje: „Ale nebojte – jasně že pak mám někdy dny, kdy se mi nic nechce a celý den ležím v posteli a koukám na seriály!“

Z kontextu je však jasné, že i tak je Terezie velmi disciplinovanou osobností. A právě dril a dennodenní tvrdá práce je možná něco, co s hraním na hudební nástroj úzce souvisí. „Pokud se někdo chce hudbě věnovat profesionálně, je to neskutečná dřina. Pokud hudbu studujete, velkou část trávíte ve škole, denně trénujete, a ani mi vlastně nezbývalo moc času na nějaké jiné brigády nebo práce bokem,“ popisuje Terezie svoje začátky. „K první práci jsem si přičichla už v 17 letech, kdy jsem dostala nabídku moderovat poměrně kultovní hudební show rádia Helax. To bylo moc fajn období.“

Jít si za svým snem

Když Terezie popisuje své pracovní zkušenosti, zážitky plné cestování a přejíždění mezi koncerty a schůzkami, je jasné, že její diář vypadá každý den úplně jinak: „Asi nemohu říct, že bych měla nějaký jeden typický pracovní den, protože u mě je to dost různorodé – někdy se mi poštěstí, že jsem celý den doma a někdy zase celý den přebíhám mezi schůzkami, výukou a večer hraju.“ Mezi příběhy o tom, jak v jednom týdnu zvládla díky koncertům mezi kontinenty nalétat stovky kilometrů, se ale jasně ukazuje jedno pojítko – profesionalita.

„Mám svoji manažerku, která za mě často komunikuje s klienty nebo řeší administrativu, ale i tak vnímám, že nelze být jenom ta kreativní s hlavou v oblacích, a už od mládí jsem vždycky tvrdě pracovala a snažila se chovat zodpovědně, to je, zdá se, klíč k úspěchu. Když si někdo objedná hudební vystoupení, tak něco očekává, věci typu, že přijdu včas nebo ideálně ještě s předstihem, budu příjemná, usměvavá, hezky se obléknu a odvedu profesionální výkon. To mi přijde jako stěžejní, brát svou práci vážně, být spolehlivá a zkusit si nezkazit jméno tím, že třeba přijdu pozdě nebo nesplním, co jsem slíbila,“ říká Terezie.

Na dotaz, co by měl udělat někdo, kdo je třeba momentálně zaměstnán a chtěl by se vydat na volnou nohu v hudební sféře, odpovídá: „Tak tady je každá rada drahá, protože cesta každého je velmi unikátní. Znám spoustu muzikantů, kteří naopak k hudbě přibrali práci v kanceláři a tak nějak s tím žonglují a funguje jim to. Ale zrovna mám ve svém okruhu jednoho kamaráda, co dělá v IT a postupně chtěl přejít na svůj DJ byznys, který mu bohužel utnula současná situace. Dokud mu to ale jelo, bylo zábavné sledovat, s jakou živočišností přistupuje ke svému hraní, protože se v tom zřetelně vybíjel oproti své obvyklé práci,“ svěřuje se Terezie a dodává: „Intenzivní práce u hudebníka je samozřejmě super vždy, obzvlášť pokud to berete vážně a chcete se někam dostat. Ale nejvíc je to asi o odhodlání, víře, co to pro vás znamená a co od toho očekáváte. No a samozřejmě nesmíme zapomenout na milou náhodu, protože někdy to prostě nečekáte a stane se to. Pokud ale chcete dělat hudbu, budete ji dělat tak jako tak, a jestli vás to někam dostane, to ukáže jen čas.“

Když máte hlas, musíte ho využít

Odpovědnost vnímá nejen ve vztahu k pracovnímu životu, ale i k tomu, že v českém prostředí je přeci jen veřejnou osobou a na sociálních sítích má spoustu sledujících, kteří na ni dají. „Jsem hodně otevřená a nevyhýbám se žádnému tématu, takže i spolupráce beru dle intuice a podle toho, co mi dává smysl. Ale vím, že bych nepřijala třeba reklamu na alkohol, protože sama nepiju a nemám pocit, že by zrovna alkohol v českém prostředí ještě potřeboval podporu…“ říká upřímně Terezie. „Ráda na sociálních sítích dělám takové spolupráce, které mi dávají smysl – teď třeba spolupracuji s jedním knihkupectvím, dostávám od nich knížky a to je přesně pro mě, protože já neustále něco čtu, teď mám rozečteno asi 10 knížek a leží mi tu všude po pokoji,“ směje se a ukazuje kopu knížek na stolku vedle počítače.

Podobně vnímá i svoji kariéru modelky: „Modeling beru už spíš jako zábavu a zajímavé zpestření, protože móda mě baví. Na to, abych se mu věnovala naplno, už nemám věk a ani postavu, která by odpovídala přísným požadavkům módního průmyslu, a nevidím smysl v tom obětovat tomu život.“ Snaží se tedy také primárně spolupracovat s těmi, které chce podpořit: „Fotím teď spíš třeba se svými kamarády-fotografy, snažím se podporovat českou tvorbu nebo projekty, které mě baví a chci se o nich něco dozvědět.“

Jak se z toho nezbláznit

Terezie toho zvládá opravdu hodně, a tak samozřejmě musela padnout klasická otázka – jak to všechno zvládá a zda to vůbec lze, aniž by člověk nebyl v permanentním stresu a přepracování. „Na to si asi každý musí přijít sám, jaký je jeho ideální rytmus fungování. Ale pro mě bylo za ty roky, obzvlášť na cestách, důležité se o sebe starat po fyzické stránce, dobře jíst, snažit se dost spát, prostě moc nezlobit. Mysl samozřejmě potřebuje taky svoje, kvůli tomu chodím na terapii, což je rozhodně skvělá věc, která vám vše pomůže zvládat,“ vyjmenovává Terezie a dodává: „Omlouvám se, že tady nenabídnu nějaké chytřejší rady, ale jak říkám, je důležité najít si to své, a jediné, co od vás to hledání vyžaduje, je otevřenost a chuť poslouchat, co vám vaše tělesná schránka říká a co by potřebovala, aby byla v pohodě, ať už je to cokoliv.“

Někoho by možná napadlo, zda není jedna stabilní práce, třeba v kanceláři, lepší než mnoho různých aktivit. Zeptali jsme se i Terezie, zda jí někdy napadlo, že by na chvíli nechala kultury a zkusila by klasické zaměstnání. „Nikdy mě to nenapadlo, protože jsem holt šla úplně jiným směrem. Neměla jsem vůbec potřebu nad tím uvažovat, a tudíž asi ani nejsem schopna ohodnotit pozitiva a negativa takové možnosti, protože tu zkušenost nemám. I práci v ZUŠ mám jen na částečný úvazek, učitelská práce je náročná a od začátku jsem věděla, že jestli chci naplno hrát, tak musím mít limit, kolik lidí zvládnu učit. A i tam docházelo často k přesunům výuky kvůli koncertům, takže i můj týdenní učební rozvrh vypadal často pokaždé jinak.“

I tak ji ale současná koronavirová situace trochu zastavila a donutila ji nasměrovat síly i jinam: „V současné chvíli jsem přibrala ještě takovou brigádu. Po roce nečinnosti, nebo spíše díky nadbytku volného času, který mi zbyl mezi výukou studentů a velmi sporadickým natáčením, jsem se rozhodla, že už potřebuju začít něco dělat, aby mi z toho nehráblo. Tak jsem se nechala zaměstnat, ale jen na pár hodin týdně. Moji nynější šéfové jsou i dlouholetí kamarádi, nabízeli mi možnost práce, kdyby bylo potřeba, už v létě, a nyní mi fantasticky vyšli vstříc, za což jsem velmi vděčná,“ říká Terezie.

Na chvíli se zastavit

Jako hudebnice čelí Terezie koronavirovým omezením, kdy se ruší koncerty a vše se odsouvá na neurčito: „Situace je teď pro kulturu a umělce samozřejmě šílená. Byla jsem zvyklá neustále někde jezdit po koncertech, hrát, vyučovat, a najednou jste zavření doma 24/7, takže to je pro mě velká změna. Snažím se tedy víc komunikovat třeba přes sociální sítě, ale pro mě je hraní dost o atmosféře, o té výměně energie s publikem a to online prostě nelze. Takže už se moc těším, až budu moct zase hrát naživo a až budu moct zase svoje žáky učit tak, jak jsme byli zvyklí.“

„Užívám si, že se víc potkáváme doma s manželem, protože to pro nás není obvyklé – dřív, když jsme spolu chtěli třeba někam vyrazit na víkend, tak jsme dlouze ladili diáře, abychom se sešli v jeden termín a měli oba volno pár dní v kuse,“ říká Terezie. „Karanténa mi ale paradoxně pomohla zastavit se, napojit se zpět sama na sebe a aspoň trochu se zklidnit. Takže to pro sebe beru jako takový dar volna a snažím se co nejvíc si ho užít, hodně spím a nevyčítám si, když třeba strávím celý den u knížek nebo seriálů.“

Foto: Jan Pelikán pro Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.