Den, kdy jsem se zvedl a odešel z pohovoru

„Prostě jsem zavěsil.“ – Richard (42), obchodní manažer

Do roku 2015 jsem pracoval jako obchodní manažer v jedné tiskové agentuře, ale pak mě z ekonomických důvodů propustili. Tehdy jsem si řekl, že si udělám malou pauzu, budu se věnovat dětem a rok si odpočinu od práce. Za rok a půl jsem si začal hledat nové místo. Po absolvování několika pohovorů jsem přišel na to, že náboráři jsou zvláštní sorta lidí – a že někteří jsou moc milí, jiní už méně. Pamatuji si, že jsem jednou odpověděl na inzerát výrobce optických skel. Zakrátko mě pozvali k telefonickému pohovoru se zástupcem personálního, který, jak jsem pochopil, už v dané firmě působil celkem dlouho.

Hned od začátku telefonátu zvolil útočný tón a začal kritizovat můj motivační dopis. Podle něj jsem se nedokázal dostatečně prodat, neuvedl jsem, jak velká by to byla čest, kdybych u nich mohl pracovat, vykládal, jak jsou úžasná firma… Nakonec mi dal přednášku o tom, jak má podle něj vypadat dobrý motivační dopis, a ani mi neodpověděl, když jsem se ho zeptal, jestli se vážně jedná o přijímací pohovor. Marně jsem se ho ptal, jestli nechce slyšet něco o mé praxi nebo dovednostech, neustále důležitým tónem rozebíral můj motivační dopis. Úplně mě to rozhodilo, nechápal jsem, o co mu jde, vůbec se to nepodobalo pracovnímu pohovoru.

Není divu, že se má trpělivost postupně ztenčovala a začal jsem zvyšovat hlas. Pořád dokola opakoval věci jako: „Měl jste to napsat takhle…, nechápu, proč jste…, vůbec nemám chuť vás kvůli tomu přijmout…“ Čím víc se soustředil na svou pomatenou sebemluvu, tím víc jsem si uvědomoval, že vlastně nechci dělat někde, kde se zaměstnanci chovají takhle. Nakonec jsem mu skočil do řeči a řekl: „Tady to ukončíme, je zjevné, že vám nevyhovuji, a abych řekl pravdu, vy mi také nevyhovujete…“ A zavěsil jsem. Měl jsem z toho dojem, že šlo o staršího člověka, který rajtuje na principech a je přesvědčený o své neomylnosti. Nevím, co bych musel udělat, abych tu práci dostal.

Zhruba ve stejnou dobu jsem dostal pozvánku na pohovor v obchodním oddělení pošty od mladé náborářky, která byla pověstná přísným přístupem na pohovorech. Pohovor se velmi brzy zvrtnul ve zkoušení u tabule. Dostal jsem case study a byl jsem požádán, abych uvedl postupné kroky, jak budu problém řešit: „Co byste dělal v takové situaci, krok 1, krok 2…?“ Měla k pohovoru velmi akurátní a teoretický přístup. Přistihl jsem se, že jí odpovídám opravdu jako vyvolaný školák. Asi hledala někoho, kdo jí bude recitovat z učebnice, ale já už v oboru pracuji mnoho let a dobře vím, že realita je daleko komplikovanější a že každý problém se řeší jinak, podle toho, s kým a kde zrovna pracujete, a podle celé hromady dalších okolností, které je třeba vzít v úvahu. Takže opět došlo k tomu, že nabídka nebyla v souladu s poptávkou, takže jsem pohovor ukončil. A vůbec toho nelituji!

„Chcete poskoka, ne personalistku.“ – Izabela (53), HR manažerka pro nadnárodní firmu

Když jsem na tuhle nabídku práce odpovídala, už jsem měla několik let praxe v HR. Šlo o záskok za pracovnici na mateřské dovolené, takže nabízeli smlouvu na dobu určitou. Nezačalo to moc dobře: musela jsem čekat hodinu a čtvrt na recepci, než na mě měli čas. Nakonec přišla nějaká paní, s ní dalších několik lidí, řekla mi „pojďte za mnou“ a dál se bavila s kolegy, aniž by se jakkoli omluvila za čekání nebo se obtěžovala mě pozdravit. Boží.

Co se dělo dál, mi na náladě nepřidalo. Pohovor zahájila velmi nepřátelsky tím, že začala vyjmenovávat všechno, co jí na uchazečích vadí, a celou dobu na mě mluvila hrozně blahosklonným tónem. Okamžitě jsem přestala mít chuť dělat na stejném místě jako ona. Chovala se arogantně a dávala mi najevo, že je něco víc. Nemohla jsem tomu uvěřit. I kdyby v sobě neměla špetku empatie nebo sympatií k mé osobě, přece jen bych čekala alespoň minimální respekt, jako personalistka od personalistky. Vzhledem k tomu, že jsem poslední tři roky působila na personálním ve firmě o šesti stech lidech, považovala jsem její chování za naprosto nepřijatelné. Po dvaceti minutách pohovoru jsem ji přerušila se slovy: „Hledáte poskoka a ne personalistku. Tohle by nefungovalo.“ Bylo vidět, že jí moje prohlášení není moc po chuti, ale já jsem se zvedla, takže odešla. Když jednáte s takovým člověkem, nedá se nic jiného dělat.

Člověk by si myslel, že když někdo dělá v HR, bude mít na pohovorech výhodu, ale vůbec to tak není! Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného zažila – už jednou se ke mně nechovali slušně, tehdy to byla personální agentura. Vzpomínám si, jak jsem jim během pohovoru řekla: „Zanedlouho bych klidně mohla být vaším klientem a mít pro vás zakázky, a vy se ke mně chováte takhle. Když vidím váš přístup, ani si nechci představit, jak se asi chováte k ostatním uchazečům.“ Nechápu, proč má někdo potřebu být během pohovoru přísný a neúprosný, když hlavním úkolem náboráře nebo personalisty je porozumět osobě před sebou, seznámit se s jejími požadavky a zjistit, jestli odpovídá těm hledaným. Krom toho, když se k uchazečům chováte s pochopením a trpělivostí, jsou klidnější a víc se toho od nich dozvíte. Některé způsoby chování jsou během přijímacího řízení prostě nepřijatelné.

„Ještě jsem tam ani nenastoupil a už jsem toho měl plné zuby.“ – Nicolas (43), office manager

V roce 2008 jsem odpověděl na nabídku práce na pozici v logistice u velkého distributora nábytku. První pohovor proběhl bez problémů, ale v momentě, kdy jsem měl schůzku se svými dvěma potenciálními nadřízenými, se sen změnil v noční můru. Uváděli různé příklady situací, které budu určitě řešit nesprávně, a už dopředu mě za ně kárali: „Až uděláte tohle, rozhodně vám to neprojde, vyvodíme z toho závažné důsledky.“ Bylo vážně divné, jak předpokládali, že budu dělat chyby. Jako kdyby mě přijímali s tím, že jsem neschopný a svoje povinnosti nebudu zvládat! Nic tak ponižujícího jsem dosud nezažil… Připomněl jsem jim, proč tam jsme, a že podle vypsaného inzerátu se nejedná o pohovor na vedoucí pozici. Od té chvíle byl pohovor nesnesitelný. Řekl jsem jim, že jestli se mnou jednají tímto způsobem už na pohovoru, tak pro ně asi nechci pracovat. Ještě mě ani nepřijali, a už jsem si musel vyslechnout celé kázání. Ale já už jsem si toxických nadřízených užil dost na to, abych si tohle nechal líbit!

Něco podobného se mi stalo ještě jednou, kdy jsem byl do jiné firmy pozvaný na večer, abych v rámci přijímacího řízení absolvoval rozsáhlý dovednostní test. Zadali mi množství úkolů, které měly reprezentovat všechno, s čím se na dané pozici budu moci setkat. Už to trvalo dvě a půl hodiny a já jsem si uvědomil, že je deset večer a já nejsem ani ve třetině. Bylo prakticky nemožné to ten den všechno stihnout. Podezíral jsem je, že mi zadali vlastní nedodělanou práci, které se chtěli zbavit. Tak jsem zašel za jedním z mála pracovníků, kteří ještě zůstali v budově, abych mu řekl, že zadání nesplním, protože tam nechci být do jedné do rána. Koukal na mě celkem nechápavě: Nikdo nečekal, že se uchazeč o práci prostě zvedne a odejde! Ale já jsem to udělal a musím říct, že to byl vážně dobrý pocit!

„Už mi bylo všechno jedno, neměla jsem co ztratit.“ Cecílie (40), notářka

Každý, kdo začíná pracovat, bojuje se stejným problémem: nedostatkem praxe. Začínala jsem jako notářská koncipientka a během prvních pohovorů jsem dostávala mnoho nevhodných otázek (ale bohužel velmi běžných): „Uvažujete o dětech?“ Musela jsem přetrpět mnoho ponižujících narážek. Jednoho dne jsem zase jednou musela jako obvykle poslouchat, jak nemám žádnou praxi. Už jsem to zkrátka nemohla vydržet. Tak jsem se prostě unaveně zvedla uprostřed pohovoru a šla jsem domů.

Samotnou mě to překvapilo, protože většinou se k nadřízeným chovám s velkým respektem. Neudělala jsem to v afektu, prostě jsem si jednoduše řekla, že to mám předem prohrané a nemám co ztratit. Jak jsem se zvedala, řekla jsem jim ještě: „Když mi nikdo nedá příležitost ty zkušenosti získat, tak je ani nikdy mít nebudu.“ Paní, se kterou jsem ten pohovor měla, mě nakonec dohonila na chodbě. Navzdory všem očekáváním ocenila moji reakci a přijali mě. Došla totiž k názoru, že ačkoliv jsem mladá, zjevně nebudu mít problém se postavit i mnohem starším lidem.

„Kolik dětských plenek se prodá v Číně za rok?“ – Baptiste (35), oddělení komunikace

Stalo se to, když mi bylo 21 a ještě jsem si dodělávala ekonomku. Jedna poradenská firma přišla k nám do třídy a rozdala nám celkem odborné testy s tím, že 10–20 nejlepších si vezmou na praxi. Když jsem zjistila, že mě vybrali a pozvali na pohovor, byla jsem nadšená. Zpočátku mi všechno připadalo normální, ptali se mě na stáže, které jsem absolvovala, silné a slabé stránky, co mě zajímá a podobně. Ale pak se mě zčistajasna náborářka zeptala: „Kolik dětských plenek se prodá v Číně za rok?“ Překvapeně jsem se snažila to logicky vypočítat podle toho, co jsem o Číně věděla, ale náborářka mě okamžitě přerušila: „Váš způsob uvažování se mi nelíbí, zkuste to jinak.“ To mě rozhodilo, ale zkusila jsem to znovu, tentokrát jiným způsobem. Opět zastavila moje vyvozování a suše mi řekla, že je nemožné to vypočítat.

Ne že by mi vadil tenhle malý test, spíš mi vadilo, jakým stylem a jakým tónem se mnou mluvila. Ani mě nenechala domluvit, abych jí svou teorii vysvětlila. Měla jsem z toho špatný pocit, což byl možná její cíl a další způsob, jak mě otestovat, ale to jsem nepovažovala za dostatečné oprávnění k tomu, aby se ke mně takhle chovala. Tak jsem se zvedla a řekla jí: „Lidé si často myslí, že pohovor je tu od toho, aby si zaměstnavatel udělal obrázek o uchazeči, přitom ale také slouží k tomu, aby si uchazeč udělal obrázek o zaměstnavateli.“ Tehdy jsem na sebe nebyla moc pyšná, že jsem zareagovala takhle prudce. Ale od té doby jsem tolikrát slyšela, že měl někdo podobnou zkušenost, že jsem dneska ráda, jak jsem se k tomu postavila! Teď mám stálé zaměstnání a účastním se i pracovních pohovorů. Každého uchazeče beru jako sobě rovného a vždycky je mým cílem to, abychom se vzájemně co nejlépe poznali.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.