„Několikrát mě odmítli, ale zkoušel/a jsem to dál, dokud mě nevzali.“

„S každým pokusem jsem se v přijímacím řízení dostala o kousek dál.“ – Emma* (34), digitální marketing

Kdybych měla celý ten nekonečný proces shrnout jednou větou, tak by to určitě bylo – trpělivost růže přináší! V okamžiku, kdy jsem se rozhodla přestěhovat z Paříže do Barcelony, jsem nelenila a začala jsem si na dálku hledat práci. Pro kontext je nutné zmínit, že v hlavním městě Katalánska jsou zaměstnavatelé ve výhodě, protože mají bohatý přísun mladé zahraniční pracovní síly, která radši obětuje nějaké ty příznivé pracovní podmínky za cenu pohodlného životního stylu. Pracovní právo je tam velmi volné a někoho vyhodit z práce jde velmi snadno. Opravdu dobrá práce je vzácnost, takže se člověk musí hodně ohánět, aby ji ulovil pro sebe.

Jedna z místních firem mě zaujala. Podle toho, co jsem o ní slyšela, měla skvělou pověst: férové platy, ctění hodnot a možnosti kariérního růstu. Díky jednomu kamarádovi se podařilo mému životopisu bezpečně přistát na stole na personálním oddělení. To bylo ale asi tak všechno, pak si představuji, že ho někdo zmačkal do kuličky a pěkným tříbodovým hodem zavěsil do koše, protože na pohovor už mě nepozvali. Proč? Nedostatek zkušeností v oblasti digitálních technologií.

Neměla jsem tedy práci, ale přesto jsem se do Barcelony vydala. Když jsem tam dorazila, rychle jsem si našla jiné místo a pak další, pokaždé v oboru digitálních technologií, aby to vypadalo dobře v životopise. Rychle jsem nabírala zkušenosti, i když to bylo v nestabilních startupech. Na druhou stranu jsem se tak seznámila se skvělými lidmi. Pak mi opět pomohl kamarád ze školy, a když v té firmě, kam jsem se chtěla původně dostat, nově vypsali volné pracovní místo, zmínil moje jméno na personálním. Od něj jsem se pak dozvěděla, že mě považovali za „zajímavou kandidátku”, ale nakonec se rozhodli na to místo dosadit někoho jiného – vybrali interně ze stávajících zaměstnanců.

Ale neztrácela jsem naději. Můj třetí pokus přišel, když mě jedna bývalá kolegyně, nyní pracující v dané firmě, pozvala, ať se stanu součástí jejího týmu. Tentokrát jsem už prošla přes první kvalifikační pohovor na personálním, ale když došlo na druhý pohovor, totálně jsem se složila. Zkazila jsem, co se dalo, bylo to jak z nepovedeného sitcomu. Ten den bylo hrozné teplo. Pohovor byl na dálku, tak jsem se zavřela doma, abych měla klid. Ale místo klimatizace jsem si zapnula topení. Navíc už jsem odvykla chození na pohovory, takže jsem mluvila o naprosto nerelevantních věcech a vůbec se mi nepovedlo říct to, co jsem chtěla. Prostě den blbec.

Stydím se, když si na to teď vzpomenu. Nicméně mi to nezabránilo v tom, abych se tam znovu (počtvrté za tři roky) přihlásila o práci o tři měsíce později. Vypsali pozici v jiném oddělení, byla trochu níž postavená než ta předtím, ale zavolala jsem přímo na personální oddělení, kde si mě pozvali na pohovor. Při každém pokusu jsem se dostala v přijímacím řízení o kousek dál a s každým neúspěchem jsem dostala zpětnou vazbu, která mi při příště pomohla. Do čtvrtice všeho dobrého! Tentokrát jsem práci konečně dostala.

Vtipné je, že si zjevně nikdo nepamatoval na to, že už jsem to předtím třikrát zkoušela. Tím líp, bylo dobře, že jsem nezanechala žádné stopy. Je to přece jen velká organizace, kde má každý na starosti něco jiného. Když jsem to měla v kapse, okamžitě jsem se novému šéfovi přiznala, že jsem práci nedostala na první pokus. Nijak ho to nepřekvapilo, pochválil mě za vytrvalost, která je v obchodním oddělení velmi žádanou vlastností. Když dneska potkám někoho ve stejné situaci, snažím se ho postrčit k tomu, aby to nevzdával, protože vážně není co ztratit. Zaměstnavatelé jen čekají na to, aby se jim uchazeči ozvali, takže když se vážně chcete někam dostat, nebojte se do toho jít. A tahle rada se nemusí nutně vztahovat jen na práci.

„Haló? Ano, dobrý den, před dvěma lety jsem k vám posílala životopis, říká vám to něco?“ – Lea* (36), obchodní zástupkyně

„Váš životopis vypadá skvěle, ale bohužel už jsme na tu pozici přijali někoho jiného… Určitě se nám ale v budoucnu zas ozvěte!“ tak tahle slova, která pronesl zakladatel jedné PR agentury, do které jsem se hlásila, jsem nemohla dostat z hlavy celé dva roky.

Psal se rok 2017, s ex manželem jsme se právě vrátili z Afriky a začínali jsme úplně nový život. Já jsem otevřela novou životní kapitolu tím, že jsem se přihlásila na inzerát vypsaný jednou PR agenturou, která se specializovala na video média. Byla to pozice account manažerky. Nikdy jsem přesně v tomhle oboru nepracovala, ale zjevně jsem se líbila jednomu ze zakladatelů firmy. Přesto danou pozici rychle obsadili někým jiným.

Špatné načasování! Samozřejmě jsem byla trochu zklamaná, ale našla jsem si jinou práci, také na pozici account manažerky, tentokrát v oboru bezcelního obchodu. Byla to práce, kde jsem mimo jiné také organizovala pro značky focení a natáčení a dostala jsem se i k upravování videa. Při tom jsem si uvědomila, že přesně tohle chci v životě dělat. Dva roky jsem tam věrně dělala, ale pak přišel Covid a otřásl nejen mým zaměstnavatelem, ale i mou nadějí na stabilní budoucnost u něj. Interně nám bylo sděleno, že vzhledem k situaci se nedá očekávat, že se firma zase zvedne, a že by bylo asi lepší si začít hledat něco jiného…

Možná je to náhoda (nebo lenost), ale nemažu žádné e-maily, takže se mi podařilo dohledat číslo na zakladatele té PR agentury, do které jsem se hlásila před dvěma lety. Takže jsem bez váhání popadla telefon, protože vím, že v tomhle oboru se cení neohroženost. „Haló? Ano, dobrý den, před dvěma lety jsem k vám posílala životopis, říká vám to něco?“

Takhle jsem začala, aby si vzpomněl, že se mu tehdy můj profil líbil. Pokračovala jsem s tím, že tehdy nebylo dobré načasování k navázání spolupráce, ale že se chci zeptat, jestli by se to náhodou teď nehodilo lépe. Domluvil mi telefonický pohovor se dvěma vedoucími pracovníky za dva týdny. Během něj oba nejdřív pochybovačně upozorňovali na to, že nemám dostatek zkušeností s video produkcí. Ale jak se diskuze rozběhla, mohla jsem zavést pozornost na své ostatní přednosti – že ovládám dva cizí jazyky, že mám zkušenosti z PR agentury a že už nějaké zkušenosti s video médii mám. Souhlasila jsem s nástupem na zkoušku a pak jsem konečně tu práci dostala!

Zpětně si myslím, že když jsem se tam hlásila poprvé, neměla jsem ještě v ruce dost pádných argumentů. Podruhé už jsem byla vyzbrojená lépe, měla jsem čísla a konkrétní výsledky jasně hovořící o tom, čeho jsem dosáhla. Fun fact, ten člověk, co tehdy před lety dostal tu práci místo mě, byl nakonec jeden z mých kolegů. Vysvětlil mi, že v té době probíhaly ve firmě velké změny ve vedení a náboráři neměli moc možností. Nedostali pořádně prostor si vybrat z externích uchazečů, kdežto on měl tu výhodu, že byl povýšen interně. Myslím, že hledání práce je o objevování: když není dobré načasování, nic se neděje. Nic vám přece nebrání zkusit štěstí později.

„Nikdo vám nemůže vyčítat, že jste si nechali kariérní příležitost proklouznout mezi prsty, když jste sice vybouchli na pohovoru, ale zůstali jste v kontaktu s náborářem.“ – Emeline* (36), marketingová manažerka

Když jsem dodělala ekonomku, měla jsem trochu problém se zorientovat v rozlehlém světě obchodu a marketingu a najít ten správný směr, kterým se kariérně vydat. Nejdřív jsem si chvíli zkusila, jaké to je, dělat na vedoucí pozici a vydělávat hezké peníze, ale pak jsem práskla do bot a vydala se na cestu kolem světa. Když jsem se vrátila, chtěla jsem se rekvalifikovat na someliérku. Začala jsem od nuly a brzy jsem si našla první, nízko postavenou pozici v jedné vinotéce. Plat byl oproti tomu dřívějšímu poloviční. Byla to sezónní práce, takže jsem nelenila a souběžně jsem si hledala na trhu práce něco dalšího. Narazila jsem na nabídku práce na dobu neurčitou u jednoho věhlasného prodejce vín. Místo výkonu práce bych tam měla navíc blíž k domovu, což je kolem Saint-Tropez výhra, protože tam se musí často za prací (daleko) dojíždět. Navíc s jednalo o velmi slibnou firmu, o kterou se stále zajímali noví investoři a měla pěkně našlápnuto. Byla to pro mě vyloženě srdcová záležitost.

Podařilo se mi tam rychle domluvit pohovor, ale stejně rychle přišlo rozčarování. Byli velmi vágní a nerozuměla jsem pořádně tomu, o jakou pozici se vlastně jedná. Na konci pohovoru jsem jim řekla: „Podívejte se, vidím, že jsem vás zastihla v nevhodnou dobu, až budete mít konkrétní pozici s jasnou náplní práce, dejte mi vědět.“ Což ale nikdy neudělali. Několik týdnů po tomto nezdaru jsem se potkala s jejich technickým ředitelem, který vedl zmíněný pohovor, protože navštěvoval vinotéku, kde jsem pracovala během sezóny. Popovídali jsme si o degustaci vína, vyměnili jsme si čísla a vytvořila jsem si tak užitečnou konexi v oboru. Řekla jsem si, že to možná jednou bude klíčový kontakt, díky kterému se dostanu do své vysněné firmy.

Pokračovala jsem ve své nenápadné kariéře ve vinotéce a brzy jsem přijala práci v jiném vinařství, kde jsem strávila dva roky, sbírala zkušenosti, až jsem tam dostala na starost celou prodejní a organizační sekci. Ale místo bydliště jsem měla velmi daleko od práce… Nostalgicky jsem vzpomínala na svou první velkou pracovní lásku, až jsem jednomu dne trošku v legraci napsala zmíněnému obchodnímu řediteli. „Dostaňte mě odsud, řekněte mi prosím, že pro mě máte práci!“ A světe div se, odpověděl, že by se pro mě možná něco našlo.

V té době uplynulo už dva a půl roku od mého prvního pohovoru u nich. Tentokrát vedl pohovor přímo výkonný ředitel, který mi vysvětlil, že potřebují přeobsadit člověka, se kterým nejsou spokojeni. Ale znovu mě zklamali, protože z toho nic nebylo. Nakonec mi zavolali o několik měsíců později, že se pozice, o kterou jsem měla zájem, konečně uvolnila. Takže jsem se tam vydala na pohovor potřetí. Tentokrát to vypadalo nadějněji: zjistila jsem totiž, že nevydali žádný oficiální inzerát. A do třetice to konečně klaplo!

Už v té firmě pracuji sedm let. Začala jsem na prodejně a postupně jsem kariérně rostla, dokud jsem nedosáhla vysněné pozice v marketingu. Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že je to ta pravá společnost pro mě. Zpětně si myslím, že mi pomohlo hlavně to, že jsem si nikdy nepřestala budovat síť kontaktů. Díky dobrým konexím se totiž dostanete i k pracovním příležitostem, které nejsou veřejně přístupné. Ve světě vína se každý zná s každým, a je proto důležité aktivně komunikovat a dávat o sobě vědět.

Moje skromná rada pro všechny, kdo si hledají práci, tedy zní: nikdy si nepřestávejte dělat nové známé, protože nikdy nevíte, kdy se vám to vyplatí. Krom toho, nikdo vám nemůže vyčítat, že jste si nechali kariérní příležitost proklouznout mezi prsty, když jste sice vybouchli na pohovoru, ale zůstali jste v kontaktu s náborářem. I dnes navštěvuji veletrhy v oboru a setkávám se s kolegy, protože nikdy nevíte, co vás může v budoucnu čekat. Networking boduje!

„Možná to bude znít divně, ale takové odmítnutí mě (v uvozovkách) potěšilo.“ – Darina* (33), account manažerka

Po pěti letech ve stejné práci jsem se v roce 2015 rozhodla hledat nové kariérní dobrodružství. Šla jsem na to metodicky a udělala jsem si seznam 3 firem, do kterých bych se chtěla dostat ze všeho nejvíc. Z těch tří se mi líbil hlavně jeden start-up, protože jsem souznila s proklamovanými hodnotami a lákaly mě pracovní podmínky jejich zaměstnanců. Problém byl v tom, že vypisovali hlavně inzeráty na obchodní zástupce, ačkoliv já jsem měla spíš zkušenosti s péčí o zákazníky, a ne s jejich získáváním. Ale plna odhodlání jsem se přesto zkusila na inzerát přihlásit.

Po několika pohovorech mi zdvořile sdělili, že se hodím spíš na pozici v account managementu, kterou plánují vypsat za půl roku. V situaci, kdy jste právě podali výpověď a nemáte nárok na dávky v nezaměstnanosti, je půl roku pěkně dlouhá doba. Měla jsem tedy na výběr. Buď budu čekat šest měsíců na vypsání nové pozice, nebo zkusím absolvovat to přijímací řízení do konce, ačkoliv můj profil úplně nevyhovuje. Zvolila jsem možnost č. 2. Říkala jsem si, že získávání klientů se od account managementu nebude tolik lišit a že se to prostě naučím za chodu.

Ale bohužel mi den po posledním pohovoru zavolali a oznámili mi špatnou zprávu: to místo jsem nedostala. Nicméně jsem od nich získala konstruktivní a laskavou zpětnou vazbu. Bylo mi vysvětleno, že vedení záleží na tom, aby zaměstnance práce naplňovala, a nechce, aby se někdo trápil na pozici, která není tak úplně pro něj. Jejich vysvětlení bylo zcela v souladu s vysokými nároky, které jsem na tuto firmu kladla. Možná to bude znít divně, ale takové odmítnutí mě (v uvozovkách) potěšilo.

Navzdory zklamání jsem s nimi zůstala v kontaktu na LinkedInu a o několik měsíců později jsem si všimla, že náborář, kterého jsem znala z pohovoru, zveřejnil nabídku práce, co odpovídala mému životopisu. Napsala jsem mu, absolvovala jsem několik pohovorů a vzali mě (to bylo v roce 2020).

Chtěla bych zdůraznit, že hlavně profesionalita, s jakou probíhalo první přijímací řízení, mě přesvědčila o tom, že tam chci zkusit štěstí ještě jednou. Byl to takový rozdíl oproti firmám, které vás odmítnou bez jakéhokoli vysvětlení! Také jsem se díky tomu naučila, že někdy je opravdu potřeba počkat, až budou hvězdy ve správné konstelaci. Uvědomila jsem si, jak je v procesu náboru důležitá lidskost. I když vás napoprvé odmítnou, nemusí to nutně znamenat definitivní konec. Někdy stačí počkat na ten správný moment nebo získat nové dovednosti, abyste na vytoužené místo dosáhli. Ve finále jde o to, že musí být člověk připraven chytit příležitost za pačesy ve chvíli, kdy se naskytne. Taková je alespoň moje zkušenost a rozhodně musím říci, že svého rozhodnutí nelituji.

Sama se teď také účastním náboru, jen na druhé straně stolu, a už se mi stalo, že jsem měla pohovor s člověkem, co se nám ozval na víc než jeden inzerát. Vytrvalost je vlastnost, kterou považuji za velký přínos, protože hodně vypovídá o motivaci uchazeče.

• Jména byla změněna pro zachování anonymity.
  Překlad: LexiPro
  Foto: Welcome to the Jungle
  Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.