Největší patolízalové v práci: „Smál se i těm nejtrapnějším vtipům šéfa“

„Měli jsme tajného Santu a ona dala šéfovi dárek za čtyři tisíce korun, ačkoli limit byly tři stovky.“ Pavla (38), provozní e-shopu

Mít kolegyni šplhounku mě naučilo jednu věc: Jestli zaměstnavatel nedokáže sám poznat, kdo za něco stojí, a kdo ne, tak je lepší mu dát sbohem. To přesně jsem udělala, když se jedna moje tehdejší spolupracovnice rozhodla pro tenhle styl „kariérní dráhy“ a mně to ze života udělalo peklo.

Byla to Američanka. Dostala jsem ji do asi desetičlenného e-commerce týmu, který jsem vedla. Byla vážně sympatická, snaživá… Ale neschopná. Měla hrozně špatné výsledky, neuměla jednat se zákazníky a udělala si tak špatnou pověst, že ji chtělo vedení vyhodit. Navzdory tomu všemu jsem věřila, že v ní něco je, a dělala jsem všechno pro to, aby se zlepšila… Bez výsledku.

Aby si udržela práci, zvolila strategii, kterou můžeme označit přinejmenším jako „na hraně“. Dostali jsme nového obchodního ředitele a ona vynaložila všechny své síly, aby se mu zalíbila. Na vánočním večírku si ho vylosovala během tajného Santy a dala mu dárek v hodnotě čtyř tisíc korun, ačkoli jsme se domluvili na maximální částce tří stovek. Už tehdy nás to mělo trknout. K tomu si přidejte, že trávila hrozně moc času v jeho kanceláři, byl odtud slyšet smích a ona pro něj dělala první poslední.

Bylo mi to jedno, ale pouze do chvíle, kdy šlo jen o podlézání a lichotky. Pak nás před ním začala pomlouvat – mě i můj tým. Ačkoli v práci podávala stále katastrofální výkon, tvrdila řediteli, že je to naše vina, že se ji snažíme sabotovat, ačkoli to bylo přesně naopak. Vedení začalo pochybovat o MÝCH schopnostech. Dospělo to do fáze, kdy jsem byla zbavena vedení, takže jsem přišla jak o autoritu, tak o důvěryhodnost. Všechno bylo vzhůru nohama. Ona byla za svatouška, ačkoli stála firmu nemalé peníze, zatímco já jsem musela obhajovat svou pozici, přitom bych za tu firmu i dýchala a po tolika letech už jsem neměla komu co dokazovat. Začala jsem kvůli tomu mít na vedení hrozný vztek. Abych nepřišla o poslední zbytky sebevědomí, rozhodla jsem se dát výpověď. Nikdy jsem toho nelitovala.

„Každé ráno byl čtvrt hodiny zavřený v kanceláři u ředitele a společně se tam smáli…“ Petr (29), account manager

V roce 2017 jsem pracoval jako obchodní inženýr v jedné poradenské firmě, kde jsem nastoupil zhruba ve stejnou dobu jako můj šéf. Byla to jeho první vyšší pozice, ale vystupoval velmi sebevědomě, když našemu týmu vysvětloval, že na to jde rád „takticky“. V podstatě to znamenalo, že si chce celé vedení firmy obtočit okolo prstu. Ukázalo se, že mezi „taktikou“ a patolízalstvím je opravdu velmi malý rozdíl, a on na to šel právě z té špatné strany.

V práci to vypadalo tak, že šel vedení na ruku za každé situace („No to je vynikající nápad, Karle!“), i kdyby to mělo znamenat, že podpoří kroky proti vlastnímu týmu. Navíc si dobře pamatoval každičkou drobnost ze soukromého života svého nadřízeného. Jakmile se například ředitel zmínil, že jeho dcera závodí na kole, hned si běžel najít všechny možné informace, aby se s ním mohl pustit do půlhodinové diskuze o cyklistice. Jednou dal řediteli hokejový dres, který údajně objevil někde v second-handu, protože si „vzpomněl, že jeho syn je blázen do hokeje“. Nakonec se dostal tak daleko, že každé ráno trávil minimálně 15 minut tlacháním v kanceláři s ředitelem. Jaký to mělo efekt? Měl pocit, že si může dovolit všechno, říkat, co mu slina na jazyk přinese, s každým se hádat, o čemkoli ho napadne… U vedení byl oblíbený a to vzbuzovalo zášť i u lidí, co tam dělali daleko déle než on, ale podobného zacházení se jim nedostávalo.

Ještě znepokojivější je, že jeho podlézání bylo naprosto otevřené. Když jsme si mu troufli vyčítat, že se za nás u vedení nepostaví, klidně nám arogantně oznámil, že je potřeba jít na to „takticky“, jako to dělá on, protože to je podle jeho zkušeností jediný způsob, jak se dostat tam, kam chcete, a kariérně se posouvat.

Takové chování prostě nedokážu tolerovat, ale v hloubi duše bohužel vím, že alespoň částečně udeřil hřebíček na hlavičku. V té době jsem byl v práci tak trochu rebel. Ačkoliv jsem měl velmi dobré výsledky, předcházela mě pověst zaměstnance, který neumí držet jazyk za zuby, vždycky vystupuje z davu a pořád od vedení něco chce. Teď už mám za sebou další pracovní zkušenosti a snažím se působit trochu nenápadněji, hrát to víc „takticky“, a myslím, že je to o tom, najít tu správnou rovnováhu.

„Každé nebetyčné blbosti, kterou šéf řekne, se řehtá tak, že to slyšíme na druhém konci chodby,“ Lenka (35), marketing

Někdy úplně stačí jeden jediný člověk a vaše sny se změní v prach. A to přesně se právě teď děje mně. Konečně jsem se dostala na vysněnou pozici, která je pro mě jako stvořená, ale jedna z kolegyň mi dělá ze života peklo. Když jsem před třemi lety nastoupila, nic nenasvědčovalo tomu, že ji budu nakonec nenávidět. Jsme zhruba stejně staré, je to workoholička a ve firmě dělá už léta. Ze začátku bylo všechno v pohodě, ačkoliv se ke mně doneslo, že už kvůli ní pár lidí odešlo. Nejdřív jsem úplně nechápala proč. Ale postupně ji začaly prozrazovat určité maličkosti a potvrdil se všeobecný názor.

Měla dvě tváře: nadřízeným mazala med kolem pusy, nahlas se smála každému blbému vtipu a tvářila se, jak je přátelská a každému v týmu ochotně pomáhá. Ale v momentě, kdy se šéf otočil zády, nehnula v práci ani prstem, nikomu nikdy nepomohla… Když bylo potřeba se domluvit se zákazníkem a zažehnat krizi nebo odeslat nabídku, vytahovala se před šéfem, jak mi hrozně pomohla, přitom ji ani nenapadlo se zapojit. Říká se, že patří do blízkého okruhu přátel kolem výše řečeného šéfa. Je vidět, že stačí pár víkendových grilovaček a najednou máte svrchovanou moc nad všemi ostatními kolegy. Jste nedotknutelní.

Po pár měsících mě celá ta situace začala štvát a ta nespravedlnost mě ubíjela. Rozhodla jsem se promluvit se svým nadřízeným, ale ten ji jen obhajoval: „Ale no tak, ona už je prostě taková, to ty se musíš naučit líp zvládat emoce.“A tak chodím každý den do práce se sevřeným žaludkem při představě, že budu mít na starost nejen tisíce zákazníků, ale také budu muset polykat všechny svoje pocity, a to všechno za smutně průměrný plat. Kéž bych tak mohla šéfovi říct: „Otevři konečně oči, ať vidíš, co máš celou dobu přímo před nosem!“ Můžeme se sice vlezdoprdelkům smát, ale pravda je taková, že dokážou v práci pěkně znepříjemnit život.

„Prohrála ve své vlastní hře a do dvou týdnů byla zpátky,“ Martin (31), redaktor

Můj příběh měl celkem tři fáze: vzestup, pád a usmíření. Celé se to odehrálo v jednom řetězci rychlého občerstvení, kde jsem byl na brigádě ještě jako student. Jak už to tak v podobných podnicích bývá, jedna část zaměstnanců tam byla proto, aby si něco přivydělala bokem při studiu, druhá chtěla stoupat po stupíncích hierarchie výš a výš. V týmu je postavení každého zaměstnance jasně odlišené: řadoví pracanti mají šedou polokošili, „manažeři“ mají bílou košili. Vždycky se v týmu najde někdo, kdo o ten bílý límeček stojí víc než všichni ostatní.

Můj příběh je o jedné takové kolegyni. Když k nám nastoupila na plný úvazek, od začátku se snažila co nejvíc zalíbit manažerovi. Smála se jeho vtipům, celé věky trávila v jeho kanceláři, svěřovala se mu… Na place se o nich šířily nejrůznější drby, dokonce jsme je podezřívali, že spolu něco mají, ale rychle jsme pochopili, že tak to nebylo. Vzhledem k tomu, že dotčený manažer měl přítelkyni, zbývala už jen jedna možnost – prostě mu podlézala. Ale co bylo horší, donášela. Vysvětlím.

Jako pracovníci fast foodu jsme neměli technicky vzato povoleno brát si neprodané zboží. Realita je taková, že jsme si často vzali po zavíračce domů burger se souhlasem manažera. Uvedená kolegyně nebyla žádnou výjimkou. Když dostal jednoho dne celý náš tým seřváno, že si bez dovolení bereme jídlo, pohledy všech se obrátily právě k ní. Zrádkyně.

Ale její malá strategie asi zafungovala, protože jednoho krásného dne si to mezi nás napochodovala v bílé košili, pyšně jako páv. Docílila povýšení. Nebylo žádným překvapením, že jí to na téhle pozici moc nešlo, protože se k nám chovala jako k největšímu póvlu. Všechny týmy si na její aroganci začaly stěžovat vedení, to ale nic neřešilo. Do té doby, než se profláklo, že si také bere neprodané jídlo, aniž by se kohokoli ptala na dovolení. Prohrála ve své vlastní hře a do dvou týdnů ji sesadili. Vítej mezi šedými polokošilemi.

Ačkoliv jsem nejdřív s velkým zadostiučiněním sledoval, jak ji karma dostihla, ve finále mi jí bylo trochu líto, když jsem ji viděl, jak je najednou takhle maličká. Připomínala mi vojáka, co se poraženě vrací z války. Protože jsem od přírody dobrák, zkusil jsem to s ní ještě jednou… A nakonec jsem zjistil, že je docela v pohodě! Když se na to podívám zpětně, říkám si, že se asi chtěla co nejrychleji vyšplhat do vedení, ale holt k tomu nezvolila úplně nejlepší cestu. Ach ta mladická nerozvážnost!

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.