Pracovní rovnoprávnost: Cesta (za ženami) do pravěku

Kulturně-politická diskuze na téma rovnoprávnosti mužů a žen se v průběhu posledních desetiletí začala čím dál častěji obracet do historie a hledat v ní argumenty. Minulost píší téměř výhradně muži, alespoň tomu tak dlouho bylo, a tak jsou historické zdroje odrazem mužského pohledu na věc a zabývají se převážně činy a životy mužů. Studium historie tak může vzbuzovat dojem, že velkých úspěchů dosahovali pouze „muži-velikáni“, protože ti jediní oplývali geniální kreativitou, invencí, politickou odvahou a bojovností. Válečná historie v podobě, v jaké se dosud vyučovala ve školách (tedy zaměřená především na mužské hrdinské postavy), nyní ustupuje do pozadí. Dnes víme víc o tom, jak funguje kognitivní zkreslení i jak důležitá je historie i její hrdinové a hrdinky pro utváření dětské představivosti a pro volbu životní kariéry.

Takový pravěk má například obrovský vliv na to, jak se utvářely genderové modely na pracovišti, vždyť kdo by neslyšel o tom, že muži jsou od přírody lovci a ženy sběračky. Ačkoliv archeologické nálezy v tomto ohledu dávaly možnost vícero způsobům interpretace, muži, kteří stáli za vznikem této disciplíny v 19. století, jednoduše využili pravěké nálezy k tomu, aby potvrdili rozdělení genderových rolí ve své vlastní éře. Podařilo se jim rozšířit přesvědčení, že rozdělení povinností tímto způsobem je „přirozené“, protože se datuje až do paleolitu. Pravda je ovšem taková, že genderové stereotypy, které odkazují na pravěké uspořádání, jsou pravděpodobně do velké míry založeny na falešných informacích. Neustálým opakováním těchto myšlenek se však jen přiživuje půda pro nerovné zacházení s muži a ženami na pracovišti.

„Pravěké ženy netrávily veškerý čas zametáním jeskyně, hlídáním dětí a čekáním na to, až se muži vrátí z lovu, to vážně ne. Je scestné se domnívat, že jejich role se omezovala pouze na péči o domácnost. Také lovily pravěká zvířata, vyráběly nástroje a ozdoby, stavěly pravěké příbytky a zabývaly se různými formami symbolického vyjadřování. Neexistuje žádný archeologický důkaz o tom, že by se ženy v pravěké společnosti neúčastnily nějakých činností nebo že by byly považovány za méněcenné a podřadné ve srovnání s muži,“ vysvětluje Marylène Patou-Mathisová, ředitelka výzkumu ve francouzském národním výzkumném centru (CNRS), ve své nové knize L’homme préhistorique est aussi une femme: une histoire de l’invisibilité des femmes (V pravěké společnosti byly i ženy: historie neviditelnosti žen, 2020).

Autorka se ve své knize zamýšlí nad texty o historii (i prehistorii) z genderového hlediska, přenáší své závěry do světa práce a uvažuje o jeho budoucím možném vývoji. Jak bychom se mohli zbavit genderově podmíněné dělby práce, když stále považujeme některé povinnosti za ryze mužské a jiné zase za ryze ženské? Může nám historie pomoci změnit způsob uvažování, vytvořit nové kariérní příležitosti a podpořit rovnoprávnost? Pandemie a následující období Shecession (recese, která zasáhla převážně ženy) způsobily, že společnost udělala v boji za rovnoprávnost krok zpět. Mohl by nový pohled na pravěkou éru opět uvést věci do pohybu?

Je to tak, i pravěk může utvářet budoucnost. Jen je nutné se zbavit předsudků, které nás nutí přisuzovat dávným společnostem role, které jsme přijali v dnešním světě. Výše zmíněná kniha bude proto užitečná všem, kdo se zajímají o nerovnost mužů a žen ve světě práce, o to, jak dějiny ovlivňují boj za rovnoprávnost, ale také o obchodní modely a kulturní zkreslení, na kterém se tyto modely často zakládají a nemohou se od něj osvobodit.

„Až do konce 19. století vykreslovala literární i umělecká díla (kromě pár vzácných výjimek) pravěké muže jako násilné bytosti. (…) Postoj prvních historiků zaměřených na pravěk a následně i rozšířená představa o pravěké společnosti se zakládají na dvou velkých předsudcích: na tom o pravěkém násilí a na tom, že se historie lidstva odvíjela lineárně a progresivně.“ – Marylène Patou-Mathisová, L’homme préhistorique est aussi une femme.

Esencialismus a podřízené postavení žen

Snad každý již někdy zaznamenal sklony zaměstnávat ženy na pozice, které vyžadují „empatii“ a „schopnost naslouchat“. Stejně tak na některé funkce, pro které je klíčové „charisma“, „dravost“ či „vize“, jsou zase preferováni muži. Během posledních desetiletí nicméně korporátní prostředí doznalo větší různorodosti a na vedoucích pozicích tak dnes nalezneme více žen. Některé profese se však stále potýkají s předsudky a jsou tedy vykonávány buď výhradně muži, nebo ženami: například mezi zdravotními sestrami naleznete pouze dvě procenta mužů a studiu oborů zaměřených na sociální práce se věnují z 80 % také právě ženy. Vypadá to, že se stále nemůžeme oprostit od myšlenky, že péče o druhé je výhradně ženskou záležitostí!

Ve vysokých funkcích a na nejlépe placených pozicích jsou naopak ženy stále v menšině, a to i v oborech, kde je žen čím dál tím víc.V lékařském prostředí například působí zhruba stejně mužů i žen, ale na vyšších pozicích (vedoucí oddělení a ředitelé nemocnic) je stále nesrovnatelně více mužů. Totéž platí i ve školství – tam pracuje daleko více žen než mužů, přitom ve vedení škol (nejvyšší vysokoškolské funkce, ředitelé středních a základních škol) jsou zastoupeni více muži.

Pandemie odhalila, jak velká nerovnost panuje v domácnostech a jak moc je propojena se světem práce. Péče o domácnost, za kterou nenáleží žádný plat (péče o děti, úklid, vaření), je totiž rozdělena velmi nespravedlivě. Home office proto pro ženy i muže představuje zcela odlišný zážitek. Stejně tak ženy daleko častěji pracují na částečný nebo zkrácený úvazek (a tedy za nižší příjem).

„V antropologii se čím dál tím hlasitěji ozývají hlasy, především ty ženské, volající po ukončení androcentrismu (kultura nadřazující mužské zájmy nad ty ženské, pozn. red.), který v archeologii panuje. (…) Na povrch vyvstávají mechanismy, které vládnou interpretaci archeologických nálezů. Postavení žen, jejich role a chování, ale i archeologické nálezy a pravěké umění, to vše je systematicky posuzováno esencialisticky a mužskou perspektivou.“

Kognitivní zkreslení, diskriminace (záměrná i podvědomá), volba kariérní dráhy – tedy vše, co jen prohlubuje genderové rozdělení pracovních rolí, (relativní) podřízenost ženy na pracovišti a nespravedlivé rozdělení péče o domácnost – to vše je zakotveno právě v esencializaci takzvaných typicky ženských či mužských vlastností, jejíž původ hledejme především v 19. století. Tehdy totiž dosáhla svého vrcholu snaha „vědecky“ ospravedlnit podřadné postavení žen.

Způsob, jakým byl popisován pravěk, hrál v dalším vývoji naprosto zásadní roli. Pokud totiž už v paleolitu ženy zůstávaly nečinně v jeskyních, zatímco muži chodili na lov a bojovat, tak to musí znamenat, že rozdíly v dnešní společnosti jsou naprosto přirozené, není-liž pravda? „O pár gramů lehčí mozek, menší lebka, měkčí maso a rozum podléhající rozmarům menstruačního cyklu, ufňukané, až hysterické – to jsou nejčastější stereotypy přisuzované ženám už od Hippokrata, které medicína (převážně mužská disciplína) metodicky využívala k tomu, aby upevnila nadvládu mužského pohlaví nad tím ženským,“ píše Marylène Patou-Mathisová o dílech z období 19. století, kdy se ze studia pravěku stal vědecký obor.

„V antropologii převládala tato sexistická ideologie až do poloviny 20. století. Byla vyvrácena až v 80. letech několika americkými antropology, kteří zpochybnili androcentrismus antropologie a začali ověřovat pravdivost mužské dominance založené na naturalistickém pojetí žen.“

Pravěké ženy, jak je neznáte

Klišé, která máme zafixovaná v souvislosti se životem pravěkých mužů a žen, mají tuhý kořínek. Ale nezakládají se na vědeckých faktech. Některé pravěké nálezy byly totiž v 19. století a začátkem toho 20. vykládány (zkresleným) prizmatem doby. Archeologii a pravěké historii se dnes věnují vědci různého původu a pohlaví, a proto přicházejí i s novými pohledy na věc. Přičtěme k tomu i nové postupy a technologie (např. DNA analýzu koster) a najednou vyplouvá na povrch skutečnost, že pravěké ženy si zaslouží daleko větší pozornost, než jaká jim byla dopřávána v minulosti!

Marylène Patou-Mathisová ve své knize fundovaným a fascinujícím způsobem odhaluje mýty o pravěkých ženách ve světle nejnovějších poznatků a objevů. Níže naleznete shrnutí 7 překvapivých skutečností, které jste o pravěku určitě nevěděli:

Teorie mužů-lovců a žen-sběraček je jen „normativní pohádka“

„Neexistuje jediný archeologický důkaz o tom, kdo a v jakém poměru trávil čas lovem.“ Například byly zjištěny léze na kostech pravěkých žen, které by mohly dokazovat opakovanou účast na lovech zvířat (například léze na loketních kostech mohou být pozůstatky házení oštěpem). „Vzhledem k těmto zjištěním nelze vyloučit, že v některých evropských paleolitických společenstvích se ženy účastnily všech fází lovu: stopování, plánování i samotného lovu.“

Nelze vyloučit, že ženy vyráběly nástroje a stály u zrodu mnohých vynálezů

Podle některých bájí (jako té o Prométheovi) to byl muž, kdo ovládl oheň. Stejně tak měli právě muži vynaleznout první nástroje. V hlavě si člověk všechny první vynálezce a objevitele představuje vždy jako muže. I první historici si představovali, že tvrdé materiály (kámen, kost, dřevo, kov) si podmanili právě muži. Taková je kolektivní představa veřejnosti. Ale je to představa, která může být klidně úplně mylná. Jen proto, že něco platilo v 19. století, nemuselo to platit i v době před 50 000 lety!

Pravěké ženy nebyly žádné křehotinky, zesláblé z neustálého rození dětí, které by kvůli nedostatku fyzické síly cokoliv nedokázaly

U více než poloviny veškerých nalezených pravěkých koster není možné určit pohlaví dané osoby. Na základě analýzy jaderné DNA a pokročilých vědeckých metod se v posledních letech zjistilo, že některé kostry, zprvu považované za mužské, jsou ve skutečnosti ženské! Analýza prokázala, že tyto ženy byly svalnaté, atletické, houževnaté a zjevně vykonávaly velmi fyzické práce. Byly to „neúnavné chodkyně, svalnaté a zručné“. Byly přece součástí kočovných národů a podnikaly dlouhé cesty během každoročních přesunů.

Pravděpodobně to byly umělkyně a autorky jeskynních maleb a sošek

V povědomí veřejnosti panuje zažitá představa o tomu, že pravěcí umělci byli převážně muži (protože ženy stály v jeskyni „u plotny“). „Téměř sto padesát let převládal názor, že pravěká díla byla vytvořena muži.“ Přitom ale neexistuje jediný důkaz o tom, že pravěké umění nebylo dílem žen! Vedle jeskynních maleb bylo navíc nalezeno několik otisků dlaní, které byly označeny za ženské. Tyto otisky mohly být jakousi formou podpisu.

Paleolitické sošky byly dlouhé roky zkoumány mužským pohledem

Když se řekne Věstonická Venuše, každý si hned vybaví, o čem je řeč. A protože většina sošek z éry paleolitu ztvárňuje ženy (někdy dokonce těhotné), dospěli vědci v minulém století k závěru, že tyto sošky vyrobili muži opět pro muže (jako předměty uctívání či erotické touhy). Ve skutečnosti ale tvar těchto sošek nápadně připomíná obraz, který vidí sama těhotná žena (vypouklé břicho, krátké nohy, žádná hlava). Musíme si také uvědomit, že tehdy byl porod velmi nebezpečnou záležitostí (vždyť kolik žen u porodu zemřelo), a proto mohly podobné sošky sloužit jako amulety pro štěstí. Takže mnoho těchto „Venuší“ mohly vyrobit právě ženy a zase pro ženy.

Ženy byly pravděpodobně důležitou součástí celé řady náboženských rituálů

Existuje teorie, podle které vznikaly nástěnné malby jako vyjádření pravěkého náboženství. „Z archeologického hlediska neexistuje důvod, proč by ženy neměly být součástí náboženských obřadů. Historici už se dnes nedomnívají, že by byl ženám nadpozemský a nadpřirozený svět zcela uzavřen.“ V pravěkém kmeni byste tak klidně mohli natrefit i na šamanky.

Byly doby, kdy ženy válčily

„V západní patriarchální společnosti 19. století bylo naprosto nemyslitelné, že by ženy bojovaly ve válce.“ Ale existují četné doklady o tom, že v některých historických érách byste ženy na bitevním poli klidně mohli potkat. Například je dnes už dobře známo, že vikingské válečnice se boji rozhodně nevyhýbaly (jak se můžete přesvědčit i díky populárnímu seriálu). Archeologický výzkum dokonce podpořil i pověsti o Amazonkách. Pravděpodobně se vyskytovaly v regionu, který bychom dnes nalezli na pomezí Ruska a Kazachstánu.

Marylène Patou-Mathisová ve své knize vyvrací jednu utkvělou představu za druhou. Oponuje například také myšlence, že pravěcí muži se ženami zacházeli hrubě. Dokazují to výsledky kosterní analýzy. Je to kniha plná překvapivých informací, která ukazuje, jak je důležité vždy získat více perspektiv, než dojdeme k nějakému závěru. Bez různorodosti názorů se stáváme oběťmi předsudků a leccos nám uniká.

A tady se pravěk setkává s pracovištěm. Ze světa HR by měl zmizet esencialistický přístup, který způsobuje nerovnoprávnost mužů a žen. Potřebujeme více inspirativních osobností, které ve světě práce půjdou příkladem. V korporátním strategickém plánování bychom se měli naučit lépe vykládat historii, abychom se připravili na budoucnost, která se bude z kulturního hlediska od té současné v mnohém lišit. Rada na závěr: Inspirujte se pravěkými lidmi!

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.