Proč se u pohovoru nespoléhat pouze na "dobrý pocit"

Na tyto a další otázky nám bude odpovídat Erwan Deveze, konzultant v oblasti neuroleadershipu a neuromanagementu a autor knihy 24h dans votre cerveau (24 hodin ve vašem mozku). Umožní nám tak nahlédnout do tajů vzájemné „chemie“, vysvětlí nám, proč se na ni nemůžeme vždy tak úplně spoléhat, a na závěr nám dá pár tipů, jak ji podpořit.

Aniž bychom to tušili

Často hovoříme o vzájemné „chemii“, jako by se jednalo o nějaký jasně daný a takřka neměnný dojem, který v nás setkání s druhou osobou vyvolalo a který vypovídá o jejích vnitřních kvalitách. Přesně to totiž máme na mysli, když říkáme, že „jsme si doopravdy sedli“, a na základě tohoto pocitu pak docházíme k názoru, že se daný uchazeč na nabízenou pozici hodí. Jak ale vysvětluje Erwan Deveze, zas tak prosté a jasně dané to není, neboť vzájemná sympatie (nebo naopak její absence) je ve skutečnosti výsledkem „celé řady nevědomých procesů, které během pohovoru probíhají a které výrazně ovlivňují naše duševní a emoční rozpoložení a také to, jak na nás ten druhý působí“.

A i když bychom si rádi mysleli, že objektivní základy pohovoru, tedy naše odpovědi a argumenty, jsou tím, na čem skutečně záleží, pravda je taková, že se na celkovém dojmu podílejí jen malou měrou: „Předpokládá se, že pouze 10 % mozkové aktivity je vědomých a celých 90 % je nevědomých. Během pohovoru, když sedíme tváří v tvář, se samozřejmě odehrává obrovské množství věcí, kterých si sice nejsme vědomi, ale které mají na výsledný pocit zásadní vliv.“

Stres a mnoho dalšího

Vliv nevědomých procesů je v případě přijímacího pohovoru o to významnější, neboť se jen zřídka jedná o okamžik, kdy se cítíme v pohodě. I když vše probíhá dobře a všichni vypadají sympaticky, i tak se vždy jedná o stresující moment, který náš mozek obvykle vnímá jako hrozbu. Jak popisuje Erwan Deveze: „Aby této hrozbě mohl čelit, přepne se do bojové pohotovosti, což znamená, že celou situaci začne dopodrobna analyzovat, a to včetně elementů, které s pohovorem jako takovým nemají vůbec nic společného. Najednou vstupuje do hry celá řada faktorů, které mohou výsledný dojem ovlivnit, což v případě pracovního pohovoru platí dvojnásob.“ Pojďme se nyní na některé z nich podívat podrobněji.

I smysly se počítají

Za to, že si s někým nesedneme, může občas i zdánlivá maličkost. „Na vzájemné chemii se výrazně podílejí naše smysly,“ vysvětluje Erwan Deveze. Pro to, jak na nás daná osoba zapůsobí, mohou být rozhodující i čichové vjemy: „Stačí například už jenom to, že zvolíme parfém, který bude v náboráři vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Pravděpodobně k nám tak zaujme negativní postoj, aniž by k tomu měl jakýkoliv objektivní důvod.“

Nezapomínejme však na to, že nemalou roli hraje také hlas, respektive to, jak zní a jaký máme způsob přednesu. Tyto dva faktory mohou zásadně ovlivnit dojem, který v ostatních budíme, a to zcela bez ohledu na to, co vlastně říkáme. Existenci tohoto fenoménu prokázalo hned několik studií, včetně jedné, jež byla publikována ve vědeckém časopise Proceeding of the Royal Society B. Ta zkoumala vztah mezi tím, jak zní hlas vedoucích pracovníků, a tím, jak jsou vnímáni. Jejím závěrem bylo, že lidé měli obecně větší důvěru v osoby s hlubším a klidným hlasem než v osoby s hlasem položeným výše. Pokud tento závěr aplikujeme na pracovní pohovor, pak je jasné, že uchazeč, který vlivem stresu začne mluvit rychleji a vyšším hlasem, si v očích náboráře může značně uškodit.

Neoblomný čas

Příjemnou atmosféru může navodit (nebo naopak zničit) také kontext setkání. Významnou roli tak může hrát i takový detail jako čas pohovoru. Erwan Deveze k tomu dodává: „Pokud máte pohovor například v poledne, pravděpodobně už nejste úplně nejčerstvější a nejspíš i začínáte mít hlad. Z fyziologického pohledu zkrátka nejste ve stejné formě, jako kdyby pohovor začínal v devět hodin ráno.“

Mohlo by se zdát, že čas je pouze zanedbatelnou proměnnou, ale – jak prokázala například jedna americká vědecká studie publikovaná v roce 2011 v časopise Národní akademie věd Spojených států amerických – ve skutečnosti může být naprosto klíčový. Konkrétně tato studie zkoumala, co má vliv na rozhodování soudců ve věci podmínečného propuštění.

„Ukázalo se, že pokud byl váš případ projednáván v devět hodin ráno, měli jste zhruba 70% šanci, že vaše žádost bude schválena, ať už byly důvody jejího podání jakékoliv,“ líčí Erwan Deveze. „Na druhou stranu, pokud byla vaše žádost projednávána v poledne, šance klesaly až na nulu. Bylo v podstatě jasné, že žádost bude zamítnuta. V poledne byli totiž soudci unavení, měli hlad a problémy se soustředit. Za těchto okolností měli tendenci odložit rozhodnutí o propuštění na jindy.“

Jak tedy vidíte, do atmosféry pohovoru může zasáhnout mnoho rozličných faktorů (subjektivních, externích atd.). Je na místě si tedy položit otázku, nakolik jsou naše pocity skutečně spolehlivým ukazatelem.

Co nám pocity vlastně říkají?

Odpověď ukrytá v evoluci

Podle Erwana Deveze je klíč k porozumění třeba hledat v tom, jak se vyvíjel náš mozek: „V minulosti byl kolektiv synonymem přežití. Jestliže se někdo ocitl sám, byl ve smrtelném nebezpečí. Pokud tedy jde o čtení emočních stavů, postupně se u nás vyvinula schopnost snáze porozumět jedincům, kteří se podobají nám samotným, protože právě u těchto osob byla větší pravděpodobnost, že se budou schopny integrovat do našeho kolektivu a budou nám v daném kontextu prospěšnější.“ Sympatie, které tak můžeme během pohovoru pociťovat, náboráři ukazují spíše to, zda bude uchazeč schopný začlenit se do týmu. To je samo o sobě cenná informace. Kdo by také chtěl za kolegu někoho, s kým si nebude rozumět, že?

Problém však nastane ve chvíli, kdy náborář těmto osobním sympatiím podlehne a rozhodne se přijmout raději někoho, kdo je mu pocitově bližší, na úkor schopnějšího uchazeče. „Pokud jednáme s někým, kdo se projevuje jinak než my, náš mozek zpozorní, protože toho druhého vnímá jako hrozbu. To v nás vyvolává nepříjemné pocity. A naopak, pokud se nám daná osoba podobá, začínáme k ní cítit náklonnost a jsme ochotni jí důvěřovat. Jinak řečeno, uchazeč, který se náboráři ‚podobá‘, má větší šanci, že bude přijat, a to i přesto, že ostatní uchazeči by se na daný post hodili více.”

Člověk si musí uvědomit subjektivitu pocitů

Je třeba si nalít čistého vína. Náš pocit je jen náš, tedy ryze subjektivní a utvořený zcela bezděčně, i přesto, že si to mnohdy nechceme připouštět. To je třeba mít neustále na paměti, neboť máme často tendenci se považovat za mnohem racionálnější, než ve skutečnosti jsme. Jak zdůrazňuje Erwan Deveze: „Sami sebe přeceňujeme, přeceňujeme svou schopnost být objektivní. Myslíme si o sobě, že jsme neomylní, jsme přesvědčení o tom, že naše pocity jsou fakta, ale to je pouhá iluze.“ Tento druh kognitivního zkreslení vešel ve známost díky pracím Krugera a Dunninga, ale také díky něčemu, co se nazývá „efekt třetí osoby“. Ten byl experimentálně zkoumán a teoreticky popsán sociologem W. Phillipsem Davisonem, jenž prokázal, že máme tendenci považovat sami sebe za objektivnější a mnohem méně ovlivnitelné, než jsou ostatní.

Problém s pocity a dojmy tedy nespočívá v tom, že je máme, ale spíše v tom, jak velký význam jim přikládáme v našem rozhodování a mezilidských vztazích. Rada tedy zní, nehodnoťte ostatní pouze na základě sympatií. Stejně tak platí, že byste neměli podle těchto subjektivních dojmů posuzovat ani kvalitu firmy, u které se ucházíte o práci. Naopak je třeba vlastní pocity vnímat jako jeden z mnoha různorodých aspektů, jakými je například celkový kontext, to, jak se daná osoba projevuje, okolní prostředí, emoce atd.

Mnohdy si myslíme, že jsme u pohovoru neuspěli, že jsme působili příliš toporně, zkrátka jsme přesvědčení o tom, že jsme nemohli udělat dobrý dojem, protože máme takový pocit. Jakožto uchazeči pak máme tendenci těmto dojmům bezmezně věřit, a to i přesto, že náborář si o nás mohl myslet přesný opak, nebo třeba jen zrovna neměl svůj den.

„Během pohovoru jsme obvykle ve stavu pohotovosti, snažíme se maximálně soustředit a vše podrobně analyzujeme. Snadno se tak může stát, že se při vlastním zhodnocení zaměříme jen na určité detaily a pomineme zbytek.“ Proto je tak důležité, abychom své pocity z pohovoru vnímali v širším kontextu. Jen tak si můžeme ověřit, zda jsou oprávněné. Zároveň si ale musíme být vědomi toho, že se stále jedná pouze o náš subjektivní dojem. Není totiž vůbec žádnou výjimkou, že i pohovor, který považujeme za naprostou katastrofu, nakonec dopadne dobře.

Jak navodit příjemnou atmosféru

Pohovor mimo kancelář

Vzájemná sympatie není něčím osudem předurčeným, s čím by nám nezbylo než se smířit. Naopak je to prvek, na kterém lze pracovat a postupně jej zlepšovat.
Když se například zaměříme na širší kontext pohovoru, pak existují jednoduché způsoby, jak jeho atmosféru vylepšit.

Erwan Deveze například radí, aby pohovory probíhaly někde v přírodě či v parku: „Poznatky neurovědy nám ukazují, že když se pohovor odehrává v přírodě, tak to má zásadní vliv na mozek náboráře i uchazeče. Neurobiologické mechanismy totiž proměňují kvalitu celého pohovoru: například se stírají hierarchické rozdíly, díky čemuž mohou být účastníci upřímnější, autentičtější a celkově se cítí mnohem lépe než mezi bílými kancelářskými stěnami. To je v případě pracovních pohovorů jednoznačné plus.“

Pokud je tedy náborář svolný k experimentům a vy máte možnost navrhnout, kde se setkáte, pak výběrem parku či nějakého místa uprostřed zeleně rozhodně nic nezkazíte.

Štěstí přeje připraveným

V neposlední řadě je třeba zmínit, že příjemná atmosféra na pohovoru je i věcí dobrého plánování. Erwan Deveze tedy radí, abychom, pokud možno, zamezili nepříjemnostem, které by se v den pohovoru mohly potenciálně objevit: „Abychom na druhé působili dobře, musíme se sami dobře cítit a v tom nám pomůže důkladná příprava. Je třeba si vybrat oblečení, které je nám pohodlné, dále je dobré se předem seznámit s místem pohovoru, aby nám nepřipadalo tak cizí, také bychom měli zapracovat na své dikci, hlase a gestikulaci (například se můžeme nahrávat).“ Cílem je se připravit ve všech možných ohledech, aby nás při pohovoru nic nevyvedlo z míry.

Abychom pak navodili u náboráře pocit osobní podobnosti, musíme si všímat jeho mikrosignálů a snažit se je nenápadně imitovat. „Naše mozky spolu vlastně komunikují přes jakousi pomyslnou wifi síť, kterou nazýváme systém zrcadlových neuronů. To znamená, že když druhá osoba používá stejná gesta jako my, přestáváme ji vnímat jako hrozbu,“ vysvětluje Erwan Deveze. „Jestliže si tedy na takovou hru troufáme a podaří se nám nenápadně synchronizovat gestikulaci náboráře s tou vlastní, může nám to skutečně pomoci zlepšit atmosféru celého pohovoru.“

A na závěr je třeba dodat ještě jednu radu: „Nezapomínejte na úsměv. Emoce, ať už pozitivní či negativní, jsou nakažlivé. Jinými slovy, když se usmíváte, vaše dobrá nálada a pocit jistoty se přenáší i na ostatní.“

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.