Autor Gabrielli: „Dnešní páry chtějí rovnost mužů a žen, ale svět práce je pozadu“

04. 9. 2024

6 min.

Autor Gabrielli: „Dnešní páry chtějí rovnost mužů a žen, ale svět práce je pozadu“
autorpřispěvatel

Jak dnešní páry čelí výzvám moderního světa práce? A kde hledat rovnoprávnost, když mají na pracovištích ženy a muži stále velmi odlišnou pozici? Ve své knize S’émanciper à deux. Le couple, le travail et l’égalité (Emancipace ve dvou: Páry, práce a rovnoprávnost) se odborník na rovnost mužů a žen v pracovním prostředí Antoine de Gabrielli zamýšlí nad tím, jak mohou fungovat dva lidé v páru jako jedna velká jednotka solidarity. A vyzývá ke změnám ve světě práce.

Své dílo začínáte popisem historie vztahu mezi páry a prací. Jak se tento vztah vyvíjel?

V dobách před průmyslovou revolucí byl individualismus jen těžko představitelný: Žít v páru byl prakticky jediný způsob, jak sloučit dvě pracovní jednotky a vytvořit fungující zemědělskou, řemeslnou nebo obchodní ekonomiku. Nikdo neuvažoval o jednotlivci.
Jak přišla průmyslová revoluce, továrny potřebovaly nabrat pracovní sílu: do strojírenského průmyslu byli povoláni muži, do textilního ženy. Kromě toho, že došlo k segmentaci pracovních oborů mezi muži a ženami, je také zajímavé pozorovat, jak začali nejprve muži a pak i ženy opouštět domácnosti kvůli práci.

Mezi lety 1970 a 1990 došlo k velkým změnám: Změnil se způsob přemýšlení a došlo k rozvoji feminismu, kromě toho se však vyvíjely i konkrétní potřeby ekonomiky. Kapitalismus prahl po tom, aby ženy vstoupily na trh práce. Práce se stala nástrojem číslo jedna v boji za emancipaci a v dnešní moderní ekonomice už fungují ženy a muži nezávisle na tom druhém.

Jaké z tohoto individualismu propagovaného společností i světem moderní práce pro páry plynou důsledky?

Ekonomika lidem vysává veškerý čas. Když do toho zahrneme dojíždění, tak každý vedoucí pracovník ve Francii tráví mimo domov průměrně 12 hodin denně. Snažíme se věnovat maximum času práci a dětem, ale proměnná, která tím pádem utrpí, je vztah páru. Kvůli tomu nevyhnutelně dochází k nedostatku komunikace a ztrátě propojení. Najednou dochází ke sporům, které dříve neexistovaly, protože dochází k časovým konfliktům – například když je nemocné dítě a někdo si musí vzít den volno. Ženy berou většinou více odpovědnosti za děti na sebe, takže se brzy cítí zahnány do rohu, muži mívají zase lépe placenou práci, což vede k tomu, že se obětuje ještě víc z pracovního života ženy… Zatímco práce je víc a víc, mezi mužem a ženou se rozpoutává bitva o čas. Je to systémový problém, který vede ke konfliktním situacím.

Podle vás tedy existuje přímá souvislost mezi moderním světem práce a velkou rozvodovostí…

Zvyšující se počet rozvodů si vysvětlujeme na základě několika faktorů, ale myslím si, že otázka práce oslabuje vazby mezi členy páru. Současná čísla míry rozvodů by měla vyvolat nějakou reakci. Rozchody párů jsou nyní endemickým problémem, který způsobuje mnoho utrpení a násilí. Překvapuje mě, že odloučení dvou lidí související s otázkou zaměstnání nemá více odborné podpory, že pro ni neexistuje samostatný psychologický obor. Je podle mě tragické, že od sebe odcházejí lidé kvůli pracovním modelům, které jim byly naordinovány z vnějšku. Všiml jsem si, že ideální kolektiv lidí, který začíná právě u páru, je ve společnosti jen málo uznáván a podporován. Kapitalistická kultura klade přehnaný důraz na jednotlivce a nemá dostatek uznání pro společenské a integrační faktory, protože ty omezují profesní a individuální růst.

„Měli bychom se vrátit zpět k humánním a společenským časovým rozvrhům, které by všem dovolovaly chodit domů z práce v pět odpoledne. Je to způsob, jak mužům umožnit, aby se více zapojovali do života doma.“ – Antoine de Gabrielli, odborník na otázky rovnosti mužů a žen v práci

Na druhou stranu se ale podle posledních studií 10 % francouzských obyvatel seznámilo s životním partnerem v práci a 62 % pracovníků mělo někdy vztah s kolegou z práce. Co z těchto čísel vyvozujete?

Je to velmi zajímavé. Podle mých údajů vzniklo něco málo přes třetinu současných vztahů v práci a 50 až 60 % francouzských obyvatel si díky ní někdy vytvořilo více či méně trvalý vztah. Pracoviště je proto dnes nejčastějším místem, kde se setkávají budoucí partneři, vede před svatbami, hospodami, dokonce i seznamkami. Přesto většina zaměstnavatelů nestojí o to, aby lidé v práci tvořili pár. Ačkoliv k tomu v menších firmách často dochází, ve velkých podnicích je to velmi vzácné.

Obecně platí, že když chce pár společně pracovat na jednom pracovišti, opustí svět klasického korporátu a vytvoří si vlastní podnikání: v umění, zemědělství, poradenství… Chtějí být spolu na jedné lodi, chtějí vzájemné porozumění ohledně toho, čím si zrovna prochází. To můžeme pozorovat i u párů, které se seznámí přímo v práci. I když jeden z nich odejde a začne pracovat jinde, stále rozumí problémům toho, kdo zůstal na původním pracovišti. Vzniká tak prostor pro společnou komunikaci, ačkoliv samozřejmě tomu tak není automaticky vždy.

Myslíte si, že debata ohledně smysluplnosti práce, která nabývá na hlasitosti, také ovlivňuje životy párů?

Myslím si, že se jedná o důležitou debatu, kterou ale zatím ve světě práce řeší jen málokdo. Toto téma bylo popravdě výchozím bodem mé práce. Zde jsem začal svou analýzu rovnoprávnosti. Vypozoroval jsem, že ženy, zejména pak matky, zažívají obrovský pocit ztráty smysluplnosti práce, protože se nemohou v pracovní sféře angažovat tak, jak by si přály. Jako někdo, kdo se tím zabývá už 40 let, dneska vidím, jak velké oběti jsou přinášeny práci, jejíž smysl je stále pochybnější a pochybnější. K čemu nám jsou všechny ty obrovské podniky, které jen přispívají ke znečištění a společenské destrukci? Veškerá má práce vychází z podobných úvah: Jaký je význam ekonomiky, které se toho musí tolik obětovat?

Aby bylo dosaženo skutečně spravedlivého rozložení času stráveného s rodinou, vyzýváte ke zkracování pracovní doby mužů. Jaké má tento přístup k zajištění rovnoprávnosti výhody v porovnání se současnými snahami o zvýšení profesní dostupnosti žen?

Myslím si, že je to jediná možná cesta. Pokud sjednotíte pracovní dobu žen s pracovní dobou mužů – kterou muži zvládají dodržovat proto, že jejich ženy chodí do práce méně a starají se o veškerý chod domácnosti –, aniž by se změnil čas, který muži tráví v práci, nebude to fungovat. Měli bychom se vrátit zpět k humánním a společenským časovým rozvrhům, které by všem dovolovaly chodit domů z práce v pět odpoledne. Je to způsob, jak mužům umožnit, aby se více zapojovali do života doma.

Například vedoucí pracovníci v Německu pracují v průměru o hodinu a půl denně méně než Francouzi. Kdyby muži odcházeli z práce v rozumnou dobu, která by jim umožňovala se zapojovat do společenského a rodinného života, pak už je jenom na nich a na nikom jiném, jestli to budou dělat, nebo ne. Ale v první řadě musíme vytvořit takové podmínky, aby to bylo vůbec technicky možné.

„Páry moderní doby chtějí rovnost mužů a žen, ale svět práce je pozadu. Takže jestli si zaměstnavatelé chtějí udržet mladé pracovníky, je v jejich zájmu, aby s tím začali něco dělat!“ – Antoine de Gabrielli, odborník na otázky rovnosti mužů a žen v práci

Jaká další konkrétní opatření mohou zaměstnavatelé přijmout, aby se pracovní podmínky párů zlepšily?

Velmi silný potenciál má myšlenka čtyřdenního pracovního týdne, placeného stejně, jako byl ten pětidenní. V dnešním tradičním nastavení jsou to ženy, kdo pracuje čtyři dny z pěti, aby na sebe mohly vzít péči o domácnost, ale z profesního hlediska jsou za to tvrdě potrestány. Návrh čtyřdenního pracovního týdne bez snížení platu pro ženy i pro muže znamená, že by se snížila zátěž, která je dnes na ženy kladena.

Se zaměstnavateli můžeme rovněž pracovat na dalších faktorech, které pro ženy ničí pocit smysluplnosti práce. Vezměte si například neformální setkávání v hospodě po práci nebo dvou- či třídenní školení. Těch se často maminky nebo někdy tatínci od dětí nemohou zúčastňovat. Následně je to vykládáno tak, že upřednostňují soukromý život před tím pracovním. Dochází-li k tomu, že se z porad v 8 ráno nebo naopak v 8 večer stává pravidlo, které testuje angažovanost zaměstnanců, ničí to pocit smysluplnosti práce matkám a občas i otcům od rodin.

Tvrdíte, že proti stávající genderově nevyvážené organizaci práce čím dál častěji bojuje nová generace párů, které usilují o větší rovnováhu v rozdělování pracovního a soukromého života.

Většina párů nové generace chce větší rovnoprávnost. Neuvědomují si však, že svět práce je s rozvojem pozadu. Takže je většinou rozloží příchod druhého dítěte, kdy se celý svět postaví proti nim: kariéra otce dostává přednost, protože má většinou vyšší plat, a ten je potřeba, zatímco matka tráví čím dál víc času zajišťováním rodinného života… Tyhle moderní páry chtějí větší rovnost mezi muži a ženami, ale současné nastavení pracovního světa to neumožňuje. Takže jestli si zaměstnavatelé chtějí udržet mladé pracovníky, je v jejich zájmu, aby s tím začali něco dělat! Dnes to funguje tak, že když jste muž a pracujete v nižším postavení, váš zaměstnavatel chápe, že například odmítnete přeložení nebo chcete večer končit dřív… Ale jakmile získáte vyšší postavení a vyšší odpovědnost, už to neplatí.

Každý je pro rovnoprávnost, ale jen do chvíle, než to začne narušovat obchodní model. Ochotně se zavádějí firemní školky, ale kratší pracovní doba? To ne. Je to cynické.

„Aby vztah vydržel, musí se páry opravdu pořádně zamyslet nad tím, jaká je jejich celková společná pracovní zátěž, a pochopit, že tvoří jednu sdílenou solidární jednotku.“ – Antoine de Gabrielli, odborník na otázky rovnosti mužů a žen v práci

Autorky Lucille Quilletová a Anne-Cécile Sarfatiová doporučují párům pro zlepšení každodenního soužití začít s reciprocitou, a ne se zaměřovat rovnou na dokonalou rovnost: „Možná že se díky reciprocitě nepodaří dosáhnout stejných výsledků úplně u všech. Ale reciprocita do páru přináší něco víc. Ze vztahu se díky ní může stát místo, kde oba komunikují, oba se poslouchají, podporují se, pomáhají si, kde může každý ze dvou členů týmu i napříč kariérami prožívat plnohodnotnou existenci.“ Co na to říkáte?

Na sto procent souhlasím. Reciprocita znamená si přiznat, že někdy nemají dva lidé ve stejný okamžik stejné možnosti. Je to velmi dobrá myšlenka, protože připouští, že si prostě nejsme vždy všichni rovni. Musíme být schopni přijímat a dávat. Když budeme chtít rovnost za každou cenu, může se stát, že se chytíme do pasti soupeření mezi sebou, místo toho, abychom si pomáhali. Ale v pomáhání druhým se přece nemůžete poměřovat.

Voláte po tom, aby se přestalo mluvit o práci dvou jednotlivých lidí v páru a místo toho se řešila „jedna celková práce“. Co to znamená?

Celkovou práci získám sečtením placené práce, sociální práce a práce v domácnosti. Aby vztah vydržel, musí se páry opravdu pořádně zamyslet nad tím, jaká je jejich celková společná pracovní zátěž, a pochopit, že tvoří jednu sdílenou solidární jednotku. Tragédie moderní doby tkví v tom, že veškerý náš čas nasává práce, která je součástí ekonomiky. Společnost i vztahy jsou odsouvány na druhou kolej. Angažovanost ve školách, kulturní život, péče o seniory… Všechnu tuhle práci dlouhodobě dělají ženy a muži by měli začít přispívat rovným dílem, jenomže to nedělají. Je načase, aby si každý člověk uvědomil, že má ve společnosti svou roli a není na světě jen sám za sebe.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa