S hrobníkem o tom, jak si zamilovat práci, do které se nikomu nechce

Jiří Kolka je šéf týmu hrobníků na pražských Olšanských hřbitovech. Na pozici, která měla být původně jen výplní pro dobu, než si najde jinou práci, působí už osm let a navzdory všem okolnostem nachází ve fyzicky i psychicky náročném zaměstnání spoustu pozitiv. Jak ale připouští, člověk musí být tak trochu cynik, aby se ze všech těch emocí kolem nesesypal. Co vlastně obnáší být dobrým hrobníkem a proč k tomu nestačí jen silné ruce a lopata? Vyrazili jsme se na to zeptat muže, který se ve svých třiceti našel v práci, se kterou se na LinkedInu často nesetkáte.

6:00 – 6:30: Nejdřív zorganizovat a rozdělit povinnosti

Pracovní den na pražských Olšanských hřbitovech začíná brzy, zaměstnanci se tady scházejí už na šestou hodinu ranní. Pro Jiřího, který vede tým devíti kolegů hrobníků, to znamená, že musí hned ráno naplánovat celý den a rozdat úkoly. Kdo bude dnes mít na starosti výkop a kdo se zúčastní pohřbu, je jasné kolem půl sedmé. „Úkoly musí být naplánované docela přesně, hřbitov má rozlohu padesáti hektarů, takže tady nejde jen tak rychle popoběhnout jinam, pohybovat se tady samo o sobě zabere dost času,“ vysvětluje mi Jiří a jedním dechem dodává, že komplikované je to i z hlediska bezpečnosti práce. Od napůl vykopaného hrobu není možné jen tak odejít – po hřbitově chodí celý den návštěvníci, místo se proto musí nejprve zabezpečit, aby do díry nešťastnou náhodou nikdo nespadl. A i to nějakou dobu trvá.

„Nejsou za tím žádné morbidní pohnutky, ale nějak mě to pohltilo. Hrobník je povolání, které bude potřeba vždycky, ať se děje, co se děje. Je to práce, která mi dává smysl. Člověk ale musí být tak trochu cynik, aby se ze všech těch emocí kolem nesesypal.“

Jiří tady na Olšanech pracuje jako hrobník už sedm a půl roku a z běžného člena týmu se postupně dostal až do jeho čela. Původně pracoval jako kominík, a když si hledal nové místo, bral práci na hřbitově jako přestupní stanici – chvíli zůstane, něco si vydělá, a jakmile si najde něco rozumnějšího, půjde dál. K tomu ale zatím nedošlo. „Nejsou za tím žádné morbidní pohnutky, ale nějak mě to pohltilo. Hrobník je povolání, které bude potřeba vždycky, ať se děje, co se děje. Je to práce, která mi dává smysl,“ popisuje.

6:30 – 8:00: Jde se na obhlídky

Jakmile má každý člen týmu jasno v tom, co ho dnes čeká, nasedá Jiří do auta a spolu s šéfkou týmu zahradnic a zahradníků vyráží na objížďku hřbitova. Sledují, jestli někde nespadl strom nebo pomník, ale hlídají taky třeba to, zda v noci na hřbitově neřádil vandal.

Když Jiří stáčí řeč na podstatu svého povolání, nemůžu se nezeptat, jaká je v oboru s dost negativní pověstí vlastně realita. Přestože on sám působí jako člověk na svém místě, většinou se na hřbitovech točí jeden člověk za druhým, na menších městech a vesnicích tohle povolání často chybí úplně. „Lidé často nerozlišují práci hrobníka a zaměstnance pohřební služby. My ale s mrtvými, kromě exhumací vůbec nepřijdeme do styku. Všeobecně lidi odrazuje náročná fyzická práce, poměrně málo peněz a takový ten stereotyp hrobníka jako opilého a nevychovaného starého muže s krumpáčem,“ říká Jiří a narovinu přiznává, že když na Olšanské hřbitovy nastupoval, někteří jeho tehdejší kolegové, přestože samí milí chlapi, do toho stereotypu zapadali. Dnes už je to jiné – Jiří je ve svých třiceti šéfem týmu, věkový průměr spadl k pětatřiceti a na pozicích se často střídají středoškoláci a vysokoškoláci.

8:00 – 12:00: Za každým pohřbem hledej papírování

Jako vedoucí se Jiří většinou stará o ukládání uren do menších urnových hrobů, protože má díky tomu čas přejíždět po hřbitově a sledovat, jestli někdo z jeho kolegů nepotřebuje pomoct. Na osmou mu přicházejí první klienti a ukládání uren s rodinami mu zabere celé dopoledne. Přes zimu se urny na hřbitově neukládají, protože by malé hrobové kameny nemusely vydržet manipulaci v nízkých teplotách, Jiří má ale i tak práce nad hlavu. „S každým úkonem je spojená administrativa. Píšu bezpečnostní protokoly spojené s výkopy, každý pohřeb má taky několik vlastních listů v knize pohřbů. Průběžně se věnuji reorganizaci zázemí, přehledu inventáře, objednávkám na další rok, a když je potřeba, jdu s kolegy do víru bojiště pomáhat na výkopy,“ vypočítává Jiří a vysvětluje mi, že hrobník není na hřbitově jen od výkopů, ale stará se třeba i o úklid. Když je to potřeba – a na padesátihektarovém hřbitově se vždycky něco najde –, skočí s kolegy do úklidových multikár, které zametají a v zimě solí chodníky nebo odhrnují napadaný sníh.

„Hrobníci manipulují s hrobovou deskou, vyrobenou z jednoho kusu kamene, s hmotností přes 500 kilogramů. Nosí rakve s nebožtíkem do větších vzdáleností, a protože uličky na hřbitově jsou úzké, musí to často zvládnout jen ve dvou.“

Dopoledne je na Olšanských hřbitovech prostor pro dokončení výkopů. Po dvanácté hodině začínají pohřby a do té doby musí být všechno připravené. Na vykopání jednoho hrobu tady mají hrobníci tři dny, což je dané hlavně tvrdým podložím v lokalitě. Někdy se dokonce práce neobejde ani bez sbíječky. V zimě se doba prodlužuje ještě o půl dne, protože zmrzlá půda jde kopat o něco hůř. O moc lepší to ale není ani v létě, kdy hrobníky trápí zase příliš suchá hlína.

Jak popisuje Jiří, hrobníci jsou na hřbitově hrubá síla, jen svaly tady ale nestačí. „Hrobníci tady manipulují s hrobovou deskou, vyrobenou z jednoho kusu kamene, s hmotností přes 500 kilogramů. Nosí rakve s nebožtíkem do větších vzdáleností, a protože uličky na hřbitově jsou úzké, musí to často zvládnout jen ve dvou. Do toho jsme ale denně v kontaktu s pozůstalými a do našich úkolů tak patří i pieta a citlivý přístup k lidem, se kterými se setkávám krátce poté co přišli o někoho blízkého,“ vysvětluje obě strany svého zaměstnání.

„Komunikuji s pozůstalou rodinou, řeším s nimi detaily toho, jak bude další část pohřbu probíhat. Je to tenký led. Aniž by člověk cokoliv tušil, může jedním špatně položeným dotazem narazit na citlivé téma a spustit vodopád slz.“

12:00 – 14:30: Hrobník není jen silák s krumpáčem

Od dvanácti začínají na hřbitově pohřby. Jiří vyváží ven smuteční mercedes, kterým vozí rakve s mrtvými od obřadní síně dál po hřbitově, a pracovní oblečení mění za formální černé. „Jedu si k obřadní síni pro rakev se zesnulým, pak začíná průvod ke hrobu. Mezitím komunikuji s pozůstalou rodinou, řeším s nimi detaily toho, jak bude další část pohřbu probíhat,“ popisuje Jiří. Poukazuje na to, že ne vždycky končí konverzace u organizace průvodu a jedna otázka může snadno způsobit nepříjemnou situaci. „Je to tenký led. Aniž by člověk cokoliv tušil, může jedním špatně položeným dotazem narazit na citlivé téma a spustit vodopád slz. Je proto potřeba volit spíš neutrální komunikaci, abychom to nikomu nedělali zbytečně těžší.“

Na otázku, jestli mu jeho práce přijde smutná, odpovídá Jiří docela pragmaticky, že bez pořádné dávky nadhledu by se ve svém povolání obešel jen těžko. Aniž by se ptali, z komunikace s pozůstalými totiž hrobníci často zjišťují i to, jak ke smrti člověka došlo, a každý den se na ně přenáší i smutek rodin. „Za ty roky jsem si v sobě už vypěstoval určitý odstup. Člověk si tím vytváří určitou obranu před tím, co se kolem něj děje. Musíme ty denní situace nechávat za branou hřbitova a nebrat si je domů, jinak by to nešlo,“ vysvětluje. Zároveň ale Jiří doplňuje, že smutný pohřeb je sice častější, není ale úplnou podmínkou a hodně záleží na celé rodině a hlavně na povaze nebožtíka. Ani úsměvné pohřby plné veselých písniček tady nejsou ničím neobvyklým.

„Za ty roky jsem si v sobě už vypěstoval určitý odstup. Člověk si tím vytváří určitou obranu před tím, co se kolem něj děje.“

Na Olšanských hřbitovech odbaví místní hrobníci okolo pěti pohřbů za týden, celkově jich je asi dvě stě ročně. Zajímá mě, jestli čísla změnila současná pandemie koronaviru, Jiří mi ale říká, že zatím žádný výrazný nárůst počtu pohřbů nepociťují. Předpokládá ale, že lidé v případě takového úmrtí volili pro své blízké spíš kremaci, a realita ho tak dožene až na jaře při ukládání uren.

14:30 – 15:00: Pořád je co se učit

Na závěr mě zajímá, co je za tím, že Jiří na místě hrobníka, které pro něj bylo jen přestupní stanicí, vydržel tak dlouho a co se mu na práci tak zalíbilo. Bez přemýšlení mi vysvětluje, že ač si to na začátku nemyslel, vnímá dneska tuhle práci jako rozmanitou a dobrodružnou. Baví ho zkoumat jednotlivé hrobové kameny a jejich zpracování, protože skoro každý takový kus je originál. S tím se pojí i přemýšlení nad tím, jak některé architektonicky zajímavé hrobky otevřít a přitom je nepoškodit nebo nepřijít k úrazu. I on ale přiznává, že to není práce pro každého a člověk si v ní musí najít „to svoje“.

„Nad rámec toho, co tady děláme, by mě zajímaly novodobé mumifikace, i když to s obsahem mých denních povinností moc nesouvisí. Rád bych se ale dozvěděl víc o stavbě hrobek – jde hlavně o architektonické řešení podzemní části hrobu, která potřebuje větrat a její konstrukce musí splňovat určité nároky na nosnost. Obor měl být původně nástavbou na kvalifikační kurz, který pro hrobníky provozuje ministerstvo pro místní rozvoj, otevřel se jen na chvíli a dnes už nefunguje,“ uzavírá Jiří naše setkání s tím, že i v tak starém a konzervativním povolání, jakým hrobník je, se dá najít prostor pro zlepšování.

Foto: Jan Pelikán pro Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.