Solidarita nebo rivalita? Jak si krize může zahrávat s pracovními vztahy

Zhruba od poloviny března si musí někteří z nás zvykat na zcela nový pracovní režim – učíme se pracovat z domova. Doma máme ale naprosto nesrovnatelné podmínky, pracujeme sami a daleko od svých kolegů. Pracovní vztahy se tím pádem mění a dostávají zcela nový rozměr. Každý, kdo je kvůli koronaviru nuceně na home office nebo má zkrácenou pracovní dobu, se s nastalou situací vyrovnává po svém. Některé kolektivy cítí potřebu sociálního kontaktu víc než kdy dřív a snaží se v těžkých dobách držet pospolu, jiné jen těžko zvládají kočírovat narůstající napětí, které s sebou přináší izolace. Co může taková krizová situace udělat se vztahy na pracovišti? Zavládne mezi kolegy během nouzového stavu dobrá nálada, nebo se naopak vztahy vyostří? Pojďme si udělat malý průzkum a zeptejme se těch, kdo bojují s prací na dálku a snaží se (s větším či menším úspěchem) nevypadnout z pracovního života.

Pracovní doba není to, co bývala

Pokud jste se na home office ocitli poprvé v životě, time management a správná organizace práce pro vás může být celkem oříšek. Je to umocněno i tím, že nemůžete (téměř) na krok z domu. Dřív se pracovní dny přirozeně odvíjely v prostředí kanceláří plných kolegů, se kterými jste si mohli kdykoliv promluvit. Během práce na dálku si ale musíte práci zorganizovat samostatně a navíc se musíte sami vypořádat s veškerými pochybami či nejistotou. Účetní Karel si doma připadá pod velkým tlakem: „Často se bojím, že nepracuji tolik, kolik by se ode mě očekávalo, když jsem teď doma. V kanceláři je to o něčem jiném, tam i když jdeme třeba na kávu, jsme pořád ‚v práci‘‎, zůstáváme v prostorách firmy. Ale při práci na dálku nevidíte, jak produktivní jsou ostatní, máte kontakt jen s omezeným množstvím osob. A já tak někdy raději pracuji dvakrát tak déle, aby mě nikdo nemohl osočit, že se na home office flákám.“ Fyzická vzdálenost mezi spolupracovníky způsobuje, že se mohou kolegové odcizit. Konverzace se stává čím dál vzácnější a je těžké se srovnávat s ostatními nebo posoudit, kdo toho kolik dělá. Je jasné, že někteří, jako třeba Karel, mají potřebu nadměrné „kompenzace“, čímž se ocitají pod ještě větším tlakem… Který pak ale nechtěně přenášejí i na ostatní.

„Při práci na dálku nevidíte, jak produktivní jsou ostatní.“ – Karel, účetní.

Pro advokátku Leonu byla první zkušenost s prací z domova také docela krušná. A ačkoliv v právnickém kolektivu zavládla spíše vlna solidarity, stres způsobený prací na dálku pro ni není o nic menší. „V právnické branži je běžné mít přeplněný rozvrh. Téměř nikdy se tu nesetkáte s home office. Proto mám teď pocit, že musím být neustále k dispozici. Mám výčitky pokaždé, jakmile se na dvě minuty vzdálím od počítače. S kolegy táhneme za jeden provaz, protože je to pro všechny naprosto neznámá situace. Každý večer jsme v kontaktu a sdělujeme si novinky. Stejně jsem ale pod velkým tlakem, protože neustále hledím na přibývající e-mail – a jakmile si dovolím přestávku, hlavou se mi honí jen to, že ostatní neodpočívají a že si pauzu nezasloužím.“

„Jakmile si dovolím přestávku, hlavou se mi honí jen to, že ostatní neodpočívají a že si pauzu nezasloužím.“ – Leona, advokátka.

Na pracovišti je možné „v reálném čase“ sledovat, co dělají ostatní, a mít tak představu o produktivitě v porovnání s ostatními. Na home office to ale nejde, tam musí vyhodnotit každý sám za sebe, co už je „moc“ a co je zase „málo“. Práce na dálku se také hůře „dokazuje“ v reálném čase, a proto mají někteří tendenci přehnaně se svěřovat s tím, co už všechno zvládli. Tím může v kolektivu vznikat napětí.

Každý si chce připadat užitečný

Marketingová specialistka Karolína nemusela u sebe v práci na dopady krize čekat dlouho: „Někteří kolegové odpovídají na každičký e-mail, i když to po nich ani nikdo nechce. Chtějí se jen předvést, že jsou na příjmu u počítače. Podle mě to není dobré pro týmového ducha, protože pak mají ostatní pocit, že musí dělat totéž – jen aby dokázali, že taky něco dělají. Je to nejen časově náročné, ale také kvůli tomu vzniká nezdravé konkurenční prostředí. Každý je pod drobnohledem.“

Osamělost práce na dálku si na každém vybírá trochu jinou daň. Zaměstnanci, kteří se cítí během krize ohroženi nejvíce, budou mít potřebu dokazovat, že je jich ve firmě zapotřebí, a budou tak aktivnější než kdy dřív. Čím důležitější postavení, tím je to horší – jak uvedla Šárka, vedoucí komunikace v reklamní agentuře: „U nás v práci nemám přímého nadřízeného v běžném slova smyslu. Vždy jsem pracovala naprosto samostatně. Ale co začala platit omezení nouzového stavu, zjistila jsem, že někteří výše postavení kolegové začali do mé práce šťourat, ačkoliv o ní prakticky nic neví. Jsou to často lidé, jejichž práce vyžaduje osobní kontakt – těžko snášejí, že tenhle aspekt práce teď prakticky neexistuje. Zničehonic začnou strkat nos do cizí práce, jen aby se na ně nezapomnělo a aby si připadali užiteční. Bohužel to ale vyvolává napjaté vztahy, které však jako zázrakem nezmizí s vyhlášením ukončení nouzového stavu.“

Redaktorka Klára to vidí podobně: „Se svojí šéfovou jsem vždycky skvěle vycházela. Ale teď jsou její pracovní povinnosti ze dne na den mnohem menší a najednou si vzala do hlavy, že bude část mojí práce dělat za mě, aniž by mě na to upozornila předem. To mě opravdu dostalo. Začala jsem si připadat hrozně nadbytečná, a to podle mě není moc fér…“

Někteří zaměstnanci zakládají svůj pocit užitečnosti na vysokém pracovním vytížení. Je to jejich život. S omezením volného pohybu se ale karta obrátila a změnily se veškeré priority. Tito zaměstnanci si teď připadají nepotřební a mají spoustu volného času, aniž by věděli, co s ním. Proto se angažují všude možně, jen aby ostatním dokázali, že jsou k něčemu.

Kdo je pod největším tlakem?

Na kolegialitu má vliv nejen povaha lidí, ale také typ zastávané pozice. Osoby na pozicích přímo souvisejících s finančním zdravím podniku patří mezi ty, které během nouzového stavu nejčastěji zažívají nárůst rivality.

„Náš šéf nám vyčítá snížení obratu, ačkoliv na to my nemáme naprosto žádný vliv,“ dodává Karolína, specialistka marketingu. „Najednou musíme všichni vypracovávat reporty a dokazovat, že nemůžeme za to či ono. Místo toho, abychom se k sobě chovali solidárně, se každý snaží přihřívat si svoji polívčičku.“

„Mám kolegyni, která mě bombarduje e-maily, přičemž dává všechny ostatní do kopie. Zrovna se totiž snažíme vyjednat velkou zakázku s naším největším klientem a je jasné, že neúspěch by připravil některé lidi o práci… Takže se každý snaží si zachránit kůži a veškerá kolegialita vyletěla oknem,“ podělila se s námi o svou zkušenost Laura, projektová manažerka v mediální agentuře.

„Najednou musíme všichni vypracovávat reporty a dokazovat, že nemůžeme za snížení obratu.“ – Karolína, specialistka marketingu.

Když není jisté, jestli nepřijdete o místo, může být těžké v sobě najít kousek solidarity. I tak ale některé kolektivy dokáží držet pohromadě a společně proplouvat v neznámých vodách. Opírají se o firemní kulturu, pro kterou byla kolegialita prioritou č. 1 už před nástupem krize.

Mezilidské vztahy jsou odrazem firemní kultury

Kamila pracuje na personálním oddělení, kde se podle ní mezilidské vztahy během krize jen prohloubily. „Když byl vyhlášen nouzový stav, vytvořili jsme si skupinu na WhatsAppu – tam se bavíme o tom, co je nového, posíláme si videa… Prostě mluvíme o všem kromě práce. Za sebe musím říct, že jsem se díky tomu sblížila i s kolegy, které jsem předtím tak dobře neznala, protože jsme nepracovali na stejném oddělení. Myslím, že nám toto pouto vydrží i po skončení krize.“

Brand manažerka Natálie má podobný názor – omezení volného pohybu podle ní jen posílilo podnikovou kulturu, která se vždy zakládala na laskavosti a solidaritě. „Myslím, že je to super, protože díky téhle zkušenosti teď víme, že jsme si nic nenalhávali, když jsme si chválili naše pracovní prostředí. Vidíme, že každému upřímně leží na srdci blaho ostatních. Například jsme už před koronavirem zavedli páteční drinky a tuhle tradici držíme i teď a scházíme se se všemi, kdo museli přejít na částečný úvazek. Jsou to naše společně strávené chvíle. Domlouváme se vždy na hodinu, kdy jsou děti v posteli, aby se nikdo necítil odstrčený.“

Terapeutka Elena, která se specializuje na komunikaci a zvládání stresu, ale všechny varuje před falešným pocitem kolegiality. Podle ní je nutné, aby byla solidarita pevně zakořeněná ve firemní kultuře, jinak to nemůže fungovat…. „Pozor na falešnou kolegialitu,“ varuje. „Můžeme být svědky toho, jak se některé pracovní kolektivy ‚tváří‘ solidárně, každý se s každým kamarádí, sděluje si novinky, ale ve skutečnosti je všem jedno, jak jsou na tom ostatní. Návrat do reality pak může někomu přinést jen rozčarování.“

Ať už tato krize ve vašem kolektivu odhalí zrnko solidarity nebo spíš jablko sváru, alespoň zjistíte, jaký kdo doopravdy je, a dozvíte se mnohé o tom, jak se ostatní zachovají tváří v tvář nelehkým časům. „Mám pocit, že omezení volného pohybu jen zdůraznilo to, jací v nitru doopravdy jsme,“ dodává Šárka, vedoucí komunikace. „Začala jsem se sama sebe ptát, jestli jsem spokojená s tím, kde pracuji, a ve finále jsem se díky krizi mnohému naučila!“

Přeložila Barbora Stolínová

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.