SOS: ‚‚Rodiče mi kecají do hledání práce!‘‘

Co bychom si bez nich počali. Vždyť nás naučili, vše, co umíme. Od prvních krůčků stáli při nás, aby nás chytli, kdybychom náhodou zakopli. Když jsme poprvé jeli na kole bez bočních koleček, běželi vedle nás a připomínali, ať se díváme před sebe. Učili nás, jak se holit, jak si poradit s první menstruací, byli tu vždy pro nás. Drazí rodičové, v těžkých i radostných chvílích stále s námi, dobrou radu do života vždy po ruce. Ale někdy může být rodičovské vměšování na obtíž, zvlášť když jsou děti už dospělé a rodiče se jim stále snaží asistovat na každém kroku. A co se týče hledání práce, přehnaně aktivní či iniciativní rodiče mohou být opravdovou přítěží.

Hledání práce nebo pomoc s domácím úkolem?

Roman to moc dobře zná. Jemu to totiž rodiče dělali celou dobu jeho aktivního pracovního života, tedy od roku 1998. Romanova maminka je velmi ochranářská, a ač má dobré úmysly, vždy mu hodně zasahovala do života. Nechtěla ho nechat roztáhnout křídla a vyletět z hnízda. Ani když si hledal práci. „Když jsem končil školu, bydlel jsem ještě u rodičů. Jakmile jsem se začal poohlížet po práci, máma se do toho okamžitě vložila, že mi pomůže. Původně to myslela dobře, ale nakonec se z toho stala prakticky vojna,“ vzpomíná. „Každý den se mě vyptávala, kam jsem poslal životopis, co v něm mám napsáno, a oznamovala, jaké pro mě vytipovala inzeráty. Neustále na mě tlačila se dvěma protichůdnými verzemi – měl jsem si dobře rozmyslet, co chci v životě dělat, ale současně jsem si měl něco najít co nejdřív, pro jistotu.“ 

Tam, kam jdeš ty, tam já chci jít taky

To všechno zní naprosto typicky, nic nestandardního. S blížícím se koncem studií a první prací na obzoru mají rodiče pocit, že jejich dítě začíná nový život, a tak chtějí naposledy svého potomka doprovázet a pomoci mu s objevováním světa práce, což je naprosto pochopitelné. Ale jak jednou člověk opustí rodnou hroudu a jde svou vlastní cestou, neustálá přítomnost rodičů už není tak vítaná.

„Problém je v tom, že tahle situace se opakuje po celou dobu trvání mé kariéry,“ doplňuje Roman. „Když jsem se rozhodl pro další vzdělávání, abych si rozšířil pole působnosti, pustila se máma na opravdovou misi: denně mi volala, analyzovala můj životopis, dávala rady, jak ho opravit, přeposílala mi nabídky práce apod.“

Později, to už mu táhlo na 35, se rozhodl rekvalifikovat na grafika. Měl to v hlavě všechno perfektně naplánované. „Ale ona měla zase pocit, že se do toho musí vložit! Po dvou týdnech jí přišlo, že nabídek práce v mém novém oboru není moc, a tak mi začala posílat inzeráty, které neměly nic společného s tím, co jsem hledal, jako by mi chtěla naznačit, abych svoji kariéru ještě přehodnotil.“ 

V roce 2022 bylo Romanovi skoro padesát a měl za sebou vyhoření, kvůli kterému dal výpověď. Pustil se do další etapy své kariéry ve veřejném sektoru, ale živé vzpomínky na poslední hledání práce ho přinutily tuhle změnu před mámou tajit. „Rodičům jsem to oznámil až ve fázi, kdy jsem úspěšně složil písemné testy a už bylo prakticky rozhodnuto. Chtěl jsem jim ukázat, že jsem všechno zvládl a nemusí se strachovat… Ani nijak pomáhat,“ vzpomíná padesátník na své četné kariérní peripetie. „Vtipné je, že když jsem měl ústní část, máma stejně trvala na tom, že mě doprovodí, aby si se mnou mohla po cestě opakovat poznámky.“ Jak se říká, starého psa…

Marné hledání osobního pocitu uspokojení

Jedna věc je, když je někdo přehnaně nápomocný při hledání práce, jako třeba Romanova maminka, a když dělá úplně všechno za vás, ačkoliv byste to v pohodě zvládli sami. Anna dnes pracuje jako vedoucí marketingu a moc dobře si vzpomíná, jak moc si (ne)užila pomoc rodičů, když hledala stáž po studiích.

„Dělala jsem všechno pro to, abych se dostala na stáž, o kterou jsem měla zájem. Úspěšně jsem absolvovala všechny pohovory, místo jsem získala a nabídku přijala, ale rodiče mě přinutili to nakonec odmítnout. Už jsem měla podepsané všechny papíry, ale oni mě přesto donutili nastoupit do společnosti, kam mě dostali pomocí tlačenky přes jednu známou.“ Anna si pamatuje, jaké to pro ni tehdy bylo zklamání, protože jí sebrali kontrolu nad situací, kterou si myslela, že zvládala naprosto s přehledem. Přiznává sice, že stáž, kterou jí domluvili rodiče, pro ni byla do budoucna jistě velmi přínosná, ale stejně na to období vzpomíná s hořkostí.

„Bylo to velmi nepříjemné, vzhledem k tomu, že jsem nedodržela slovo a musela jsem odmítnout tu původní firmu. Krom toho jsem také byla na sebe pyšná, protože získat tu stáž mě stálo velké úsilí a dokázala jsem to bez cizí pomoci,“ vzpomíná Anna. „Od té doby trvám na tom, aby mi nikdy s hledáním práce nepomáhali, a představa, že bych měla kvůli práci požádat o pomoc někoho ze svých kontaktů, mě naprosto děsí.“ 

Neblahá zkušenost vyvolala v Anně pocit méněcennosti, který je velmi obtížné překonat, ale také do budoucna zformovala její odhodlání jednat samostatně a spoléhat se jen a pouze na sebe, až bude příště hledat práci.

Zjevný nedostatek důvěry

Marlen Martinová je dětská psycholožka, podle níž podobné případy naznačují zakořeněnou úzkost rodičů, která se pojí s představou, že nechají děti dělat něco samotné. „Rodiče si chtějí udržet svou roli ochránce a kontrolora, ačkoliv už jsou děti odrostlé a jejich pomoc nepotřebují,“ vysvětluje psycholožka. „Ale problém je v tom, že tím brání svým dětem vyrůst! Není přece úkolem rodiče, aby hledal synovi či dceři práci. Připomíná mi to některé prarodiče, kteří se zase snaží přehnaně zapojovat do vzdělávání svých vnoučat. Má to hodně podobných rysů – včetně snahy zachovat si kontrolu nad situací a cítit se nepostradatelně,“ vysvětluje.

Samozřejmě, každý vztah mezi rodiči a dětmi je specifický a má svou vlastní minulost, což znamená, že hlavní příčina takového chování se liší případ od případu. Na druhou stranu je ale jasné, že taková přehnaná iniciativa ze strany rodičů není nikdy myšlena zle. „Myslím, že je to tím, že si dělají prostě starosti, což je naprosto přirozené a značí to dobrý úmysl. Ale také se to může někdy pojit s pocitem nedůvěry, jako kdyby byli rodiče přesvědčeni, že se jejich děti sami nedokážou prosadit.“ 

Tak to bylo pravděpodobně i v případě Romana, který si vzpomíná, jak jeho máma vždycky odmítala využít pomoci jakýchkoli známých za účelem získání nějaké pracovní příležitosti. „Znala lidi, co by mi mohli pomoci, ale nikdy se za mě u nich nechtěla přimlouvat. Jako kdyby měla pocit, že bych její přátele mohl nakonec zklamat.“ 

Rodiče nejsou manažeři, ale spojenci

Podobné strachování a nedostatek důvěry se odvíjí zaprvé od povahy konkrétního rodiče, ale také se zakládá na minulých zkušenostech, na tom, jací jste byli jako děti, i na tom, s jakými problémy jste se potýkali ve škole. Jestli jste měli problematické dětství, opakovali jste ročník nebo jste si neuměli najít kamaráda a často potřebovali jejich pomoc… No, pak jim přijde naprosto přirozené, že se do vašeho života stále montují. „Ale není úkolem rodiče dělat něco ZA děti. Měli by být po jejich boku, jen pro případ nouze,“ upřesňuje Marlen Martinová. „Jistě, je důležité, aby pro vás byli podporou a mohli jste se na ně obrátit, až to budete potřebovat, ale jen tehdy, pokud o to požádáte nebo nevíte, kudy kam. ‚Pomoc‘ rodičů je nezdravá v okamžiku, kdy přestává být konstruktivní.“ 

Otevřeně vysvětlete, v čem je problém

Jak se tedy zbavit příliš aktivních rodičů během hledání práce? Jak už to tak bývá, prvním krokem je otevřeně si promluvit o svých pocitech. Romanovi maminka radila a snažila se pomáhat tak často, že ho to dusilo. Štvalo ho to a dostávalo ho to „pod šílený tlak”, jak sám říká. Pokud jde o Annu, která byla okradena o příležitost vychutnat si plody své vlastní práce, došlo k vytvoření velkého pocitu méněcennosti, možná dokonce ke vzniku syndromu podvodníka.

Psycholožka Marlen Martinová se domnívá, že: „Když se rodiče rozhodnou převzít kontrolu nad situací, může to být ponižující. Sebevědomí jejich dětí utrpí, a ti se pak cítí podvedeně. Proto je důležité si s rodiči promluvit a vysvětlit jim, jaké má jejich pomoc důsledky.“ Zkrátka, je potřeba rodičům popsat, jak se cítíte, aniž byste ale sklouzli k nějakému obviňování. Například: „Vím, že to myslíte dobře, ale když tohle děláte, podrýváte mi sebevědomí a jsem pak při hledání práce v dvojnásobném stresu. Musíte mě nechat se osamostatnit, abych si na všechno přišel/přišla sám/sama.“ 

Uklidněte je, aby už se to v budoucnu neopakovalo

Až jim na rovinu řeknete, co vám vadí, můžete přistoupit k druhému kroku – řešení problému přímo u zdroje. „Ukažte rodičům, že víte, co děláte, že máte konkrétní plán a děláte všechno, co je potřeba,“ radí Marlen Martinová. Je vhodné přerušit během hledání práce veškerou komunikaci s rodiči a nic jim neříkat, jako to udělal Roman? „Může to být způsob, jak mít klid, abyste se mohli na hledání lépe soustředit, ale nijak se tím neřeší hlavní problém. Jen se tím odloží,“ myslí si psycholožka. „Kromě toho se tím podle mě jen podporuje nedospělé chování, protože se rozhodnete skrývat věci, které není důvod nijak tajit. Je to jako kdybyste se ve svých 25, 30 nebo 40 letech vrátili do puberty, kdy jste natajno kouřili v pokojíčku.“ 

Závěrem můžeme říci, že vztahy s rodiči jsou každého věc a každá rodina píše svůj vlastní příběh. Nicméně když je v sázce hledání zaměstnání, je důležité nastavit určité mantinely, díky nimž tuto rozhodující životní etapu lépe zvládnete – bez cizí pomoci. Takže se musíte sami rozhodnout, co už je za čárou, a podle toho pak „pomáhání“ rodičů učiňte přítrž.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.