Když to občas ujede. Mají vulgarismy místo na pracovišti?

„Ten, kdo použil poprvé nadávky místo oštěpu, stal se zakladatelem civilizace,“ řekl Sigmund Freud. Sprostá slova pomáhají od bolesti, zvyšují výdrž i sílu, získají vám respekt v práci – anebo taky padáka. Každý jazyk a potažmo i kultura má v tomto svá specifika, například v Americe podle studie Timothyho Jaye a Kristin Janschewitzové tvoří vulgarismy asi 0,5 % veškerého našeho výraziva, užívá je víc žen než mužů, ale muži nadávají s vyšší intenzitou. Přiznejte se, kolikrát jste už dneska v práci utrousili nějaké to neslušné slovo?

Jak se ze slov stala sprostá

Sprostá, tedy lidová

„Sprostá slova rozhodně sahají hlouběji do dávnověku než jakákoli podoba spisovné mluvy. Například české ‚pizda‘ označuje jisté partie už aspoň 6000 let,“ říká jazykovědec Mgr. Jan Bičovský, Ph.D., z Ústavu srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Termín ‚sprostá‘, podobně jako ‚vulgární‘ – odvozené z latinského vulgus, tedy lid – značí vlastně ‚lidová‘. Tento typ vyjadřování byl z hlediska vzdělané elity, která termín vytvořila, charakteristický pro jistou část populace. Ne snad, že by vzdělaní lidé nebyli vulgární nebo se neuráželi, avšak spíše používali sofistikovanější způsoby, jak hněvu ulevit nebo na někoho verbálně útočit,“ vysvětluje Jan Bičovský.

Dlaždič, námořník nebo švec

Dnes už vulgární chování nepatří jen prostému lidu, ale můžeme se s nimi setkat jak v továrně, tak ve vysoké politice. Samozřejmě se situace liší pracoviště od pracoviště. Roli hraje firemní a místní kultura, ale i odvětví. Historicky nám může napovědět řeč: V češtině říkáme, že vulgární člověk „mluví jako dlaždič“, kdežto v angličtině se používá výraz „mluví jako námořník“ a v němčině jako „vozka s pivem“.

I ve slovenštině, maďarštině a francouzštině se vám může dostat přirovnání k vozkovi, v ruštině k ševci. Podle Jana Bičovského není jasné, proč u nás máme zrovna dlaždiče. „Hádal bych, že vzhledem k povaze povolání měli více příležitostí využívat úlevnou funkci vulgarismů. Přece jen, praštit se kladivem do ruky…“ Je pravděpodobné, že vozkové byli zvyklí nahlas hulákat na koně, a tak o každém jejich sprostém slově věděli všichni široko daleko.

Kdo dnes nadává nejvíce?

I moderní variace na vozky, tedy řidiči a taxikáři, zažívají spoustu stresu – na koně už křičet nemusejí, ale hustá doprava je jedno z míst, kde nadáváme nejvíce, a profesionální řidiči rozhodně nejsou žádní svatoušci. Ovšem výzkum společnosti Wrike z roku 2016 zjistil, že nejvíce nadávají pracovníci ve zdravotnictví. Uživatelé serveru Quora se zase shodují, že nejhůř mluví kuchyňský personál v restauracích, viz slavní sprosťáci Gordon Ramsay a Zdeněk Pohlreich: vždyť jde o práci plnou stresu, vypjatých chvil, s ostrými nástroji a ohněm.

Kontext je vše

„Je třeba si uvědomit, že míra, do které je či není nějaké slovo vulgární, tedy nepřijatelné, je dána kontextem, takže týž výraz může být důvodem vyloučení z nedělní školy a očekávaná norma ve fotbalové kabině. Ale nejde o slovo samo, jde o záměr spojený s jeho užitím,“ vysvětluje Jan Bičovský.

Jak je zřejmé, je tedy velký rozdíl hodit sprosté slovo směrem k zaseknuté tiskárně – tehdy má víceméně význam citoslovce – a cílit jím na konkrétního adresáta.

Americký komik George Carlin si ve slavném skeči Sedm slov, která nemůžete říkat v televizi z roku 1972 posteskl, že vám ani vláda, ani vaši rodiče nedají seznam slov, která jsou nepřípustná, tak jak máte vědět, čemu se máte vyhnout? Poté před překvapeným publikem vyjmenoval sedm vulgarismů nejhrubšího zrna. A několikrát byl za vulgaritu ve svých skečích zatčen. Také rapper 50 Cent se neubránil zatčení, když si na svém koncertě na karibském ostrově Svatý Kryštof nedával pozor na sprostá slova, která jsou v celé zemi ilegální – což je nadmíru absurdní situace.

Kdo tedy rozhoduje, co je a co není za hranou? Nikdo. „Nanejvýš někdo rozhodne, která slova jsou či nejsou v jistém společenském kontextu přípustná – například někteří slovníkáři starších období se snažili předstírat, že podobná slova neexistují,“ vysvětluje Jan Bičovský. Nejde tedy dát univerzální návod, kam až může zaměstnanec zajít, aby jeho vulgarita měla následky.

Co na to zákon?

„Zákoník práce na vulgarismy žádnými speciálními ustanoveními nepamatuje, nicméně při užití vulgarismů se lze dostat do rozporu s některými obecnějšími ustanoveními vztahujícími se k chování zaměstnanců uvedenými v § 301 a násl. zákoníku práce. Pokud se tedy zaměstnanec vyjadřuje nebo chová hrubě, například mluví sprostě před zákazníky nebo nadřízeným, může jít o porušení pracovních povinností vůči zaměstnavateli, které může vést v krajním případě v závislosti na okolnostech až k naplnění výpovědních důvodů nebo v extrémním případě dokonce k naplnění důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru,“ vysvětluje Mgr. Zuzana Ottová, advokátka z advokátní kanceláře Urban & Hejduk.

Není však možné do pracovní smlouvy dát ustanovení, že následkem užití vulgarit je vznik nároku na smluvní pokutu ze strany zaměstnavatele – například že by byl zaměstnanec potrestán tak, že by mu zaměstnavatel strhnul určitou částku z platu. Postihem za vulgarity může být tedy případně „pouze“ výpověď či nárok zaměstnavatele na náhradu škody ze strany zaměstnance v důsledku porušení pracovních povinností.

„Užití vulgarit na pracovišti bude nejčastěji tzv. méně závažným porušením pracovních povinností. Za takové porušování povinností je možné dát zaměstnanci výpověď pouze v případě, pokud byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s užitím vulgarit písemně upozorněn na možnost výpovědi. Pokud bude zaměstnanec v problematickém jednání pokračovat, může výpověď dostat,“ popisuje Zuzana Ottová. Lze si nicméně představit i situaci, kdy by šlo o takové porušení – například pokud by kvůli užívání vulgarismů zaměstnavatel přišel o klíčového klienta –, že by to bylo důvodem k výpovědi pro závažné porušení pracovních povinností bez nutnosti zaměstnanci jeho jednání předem vytýkat, nebo dokonce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Používání sprostých výrazů na pracovišti lze upravit také pomocí vnitřního předpisu firmy. Podle Zuzany Ottové se tak ale většinou neděje. Předpis musí být v souladu se zákonem, tudíž není možné v něm například ustanovit již zmíněnou smluvní pokutu.

Psychologové doporučují

Může být nadávání v práci i prospěšné? Studie i psychologové se shodují, že ano. „Z výzkumů o nadávání víme, že je to efektivní způsob subjektivního snižování bolesti. Takže pokud nás kolega kopáč vezme lopatou nebo omylem zakopneme o prodlužovačku na notebook, bude sprosté slovo prospěšné,“ říká Petr Kačena, terapeut a lektor Školy psychologie. „Tenhle efekt snižování bolesti ale neplatí u lidí, kteří nadávají často. Ti jsou na to prostě zvyklí, takže to pak jako analgetikum nezafunguje.“

Vědci z britské Keelské univerzity zjistili, že nadávání nahlas zvyšuje výkonnost až o čtyři procenta a sílu až o osm procent, a také pomáhá uvolňovat frustraci a agresi. I proto můžete nějakou tu nadávku slyšet z úst profesionálních sportovců. Pro všechny je nadávání určitě lepší než agresi ventilovat fyzickým útokem.

Nevybíravá mluva může zaměstnanci přinést ještě další výhodu – sounáležitost s kmenem. A pokud na sebe kolegové hází jednu slovní bombu za druhou, neznamená to automaticky, že by chtěli porušovat pracovní morálku – prostě je to jazyk jejich kmene. Podle jedné studie z novozélandské továrny na mýdlo spolu zaměstnanci výrobní linky mluvili velice sprostě, ale ke komukoliv z jiného oddělení nebo mimo firmu mluvili normálně. V jiném výzkumu se nechal britský výzkumník zaměstnat jako poštovní kurýr, nejprve ho jako nováčka kolegové vůbec nebrali, ale potom, co jednomu z nich sprostě vynadal, ho přijali do svého kmene bez výhrad. Prošel tak jistým iniciačním rituálem.

Verbální ostrost tedy může získat zaměstnanci i respekt. „Pozor ale na to, že z výzkumu sociálních stereotypů vyplývá, že časté nadávání považujeme za znak nízké inteligence,“ upozorňuje Petr Kačena. Takže když už nadávat, tak květnatě a kreativně, což naopak odráží inteligenci vyšší.

Magická síla slov

Takže zapomeňte na to, co vám říkala maminka. Věda nám dokazuje, že občasná necenzurovaná diskuze s podobně naladěným kolegou nebo verbální atentát namířený vůči neživému předmětu je pro nás vlastně dobrý. Samozřejmě si hlídejte, ať se pohybujete v mezích zákona. A jak shrnuje Petr Kačena, „občas si zanadávat je fajn – jen to nedělejte moc často. Mohli byste být za hlupáky.“

Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.