Co jsem se naučil/a od svého toxického šéfa: 4 příběhy ze života

Zkušenost první: Když je vaším vedoucím sociopat, který podřízené vnímá jako stroje

Když Veronika nastupovala k novému zaměstnavateli na pozici v marketingovém oddělení, nesmírně se těšila. Postupně ovšem zjistila, že její nový nadřízený není oním ideálním šéfem, pod kterým by chtěla pracovat.

„Největším vzorem mého šéfa byl Jeff Bezos. Neustále četl chytré knihy o seberozvoji a managementu. Lidé ho obtěžovali, zdržovali a nezajímali,“ vypráví Veronika. I když si ze začátku žádné větší problémy nepřiznávala, už od nástupu podvědomě cítila, že atmosféra ve firmě je trochu toxická.

„Kdybych byla svůj vnitřní hlas poslechla, nikdy bych do téhle firmy nenastoupila,“ reflektuje zpětně Veronika.

Její nadřízený se postupem času ukázal jako téměř nehumánní. Neprojevoval vřelé emoce, nerad diskutoval a neměl rád, když někdo mluvil v příliš rozvitých větách. Obsesivně měřil čas na schůzkách, své podřízené podroboval mikromanagementu a jediné hodnoty, které vyznával, byly produktivita, výsledky a peníze.

„Poté co jsem měla vleklé zdravotní potíže, co jsem se několikrát fyzicky a psychicky zhroutila a co mi vypadala třetina vlasů (a zbytek prošedivěl), jsem to vzdala,“ vypráví Veronika, která po roce z firmy odešla. „Jinak by mě to zničilo.“

A jaké poučení si ze své zkušenosti odnesla? „Teď už vím, jak žít nechci, jaká být nechci a jak rozhodně nechci pracovat. A navíc jsem získala dost užitečný radar na tento toxický typ lidí.“

Podle Veroniky je důležité důvěřovat svému instinktu a nepřijímat práci, na které vám „něco nesedí“. „Nestyďte se za své emoce, pojmenovávejte je nahlas,“ radí Veronika. „A pokud s vámi někdo manipuluje, dejte výpověď. Hned. Opravdu to za ty peníze nestojí.“

Zkušenost druhá: Mikromanažer, který podřízeným odpírá volno i rozvoj

Svou zkušenost s toxickým vedoucím má i Kateřina, která pracuje jako konzultantka. Před lety ji její kariéra zavedla do relativně malé firmy s několika desítkami zaměstnanců. Postupně se ukázalo, že její nadřízený má sklony k úzkostlivému mikromanagementu.

„Nenechal nás samostatně pracovat. Záměrně nás nedával do kopií e-mailů, i když se týkaly projektů, na kterých jsme pracovali. Chtěl to být on, kdo předá informace sám,“ vypráví Kateřina.

Její vedoucí se svůj tým navíc snažil odříznout od zbytku firmy. Když chtěla Kateřina například zažádat o zvýšení platu, její šéf jí řekl, že vedení to neschválí a že je s tím ani nebude otravovat.

I když firma nabízela zaměstnancům kurzy a různé benefity, tento mikromanažer svůj tým upozornil, že benefity typu angličtina nebo teambuildingové akce není vhodné využívat, protože tým musí hlavně pracovat. Sám si nechával propadávat dovolenou, nebo si ji oficiálně vzal, ale stejně během ní pracoval.

Jeho striktní přístup byl někdy až na hraně samotného zákona. „Když ředitel firmy vyhlásil placené volno kvůli extrémním horkům, my jsme nesměli jít domů,“ uvádí Kateřina.

„Vysvobozením“ v jejím případě byla rodina. Po dvou a půl letech nastoupila Kateřina na mateřskou dovolenou. Během rodičovské si pak pomocí kurzů zvýšila kvalifikaci, na konci rodičovské podala ve firmě výpověď a nastoupila k jinému zaměstnavateli.

Její nepříjemná zkušenost s prací pod mikromanažerem ji naučila, že si nemá v budoucnu nechat odepřít to, na co má nárok. „Ideální je takovéto chování vypozorovat už ve zkušební době nebo se doptat třeba kolegů,“ radí Kateřina. „Pokud je vám ale odpíráno něco, na co máte nárok, nebojte se o situaci informovat nadřízeného vašeho vedoucího, i když to není vždy jednoduché. Ani šéf není Bůh. Nyní už bych asi se vším šla za ředitelem firmy.“

Zkušenost třetí: Přesčasy a práce i v noci jako standard

Petr nastoupil už při studiu na vysoké škole na administrativní pozici na zkrácený úvazek do malé rodinné firmy. Když mu pak po získání titulu a dokončení studia firma nabídla vyšší pozici na plný úvazek, vděčně nabídku přijal.

„Někteří mí spolužáci hledali adekvátní uplatnění docela dlouho, ale já rovnou ze školy přešel do práce na plný úvazek. Byl jsem za to rád. A cítil jsem to asi i jako určitý závazek,“ vypráví Petr.

Firma měla jen několik zaměstnanců a Petrův nadřízený byl zároveň majitelem a jednatelem. Hned ze začátku ale očekával pracovní nasazení, které se vymyká standardům. „Vlastně nebyl den, kdy bych byl v práci od devíti do pěti,“ říká Petr. „Běžně jsme všichni pracovali do sedmi nebo do osmi večer. Dělali to tam tak všichni a já cítil, že se to ode mě také očekává.“

Výjimkou pak nebylo ani to, že šéf psal Petrovi e-maily nebo mu volal klidně i v půl desáté večer. „Pracoval jsem víceméně pořád. Nemohl jsem si ani pořádně naplánovat žádné aktivity nebo společenské akce, protože jsem předem nevěděl, jestli nebudu muset zůstat v práci do desíti.“

Jelikož se ale jednalo o jeho první zaměstnání, neměl Petr podle svých slov srovnání a neuvědomoval si, v jak nenormálním režimu pracuje. „Akorát kamarádi se mi začali smát, že jsem workoholik, když jsem poněkolikáté musel něco na poslední chvíli odřeknout,“ říká Petr.

Firmu paradoxně nakonec po dvou letech neopustil kvůli neproplaceným přesčasům, ale protože dostal nabídku s lepším ohodnocením. A teprve u nového zaměstnavatele si zpětně uvědomil, jak neudržitelný život tehdy vedl.

„Dnes už to vidím jinak. Tenkrát jsem byl rád, že mám práci, a šéf toho využíval. A protože jsem s některými kolegy pořád občas v kontaktu, vím, že nás tam takových naivních lidí bylo víc. Teď už tam z původní sestavy nepracuje prakticky nikdo.“

Nyní Petr mnohem více dbá na vyvážení osobního a pracovního života. A i když občas musí v práci zůstat přesčas nebo musí vyjet na služební cestu i o víkendu, nevadí mu to, protože ví, že se jedná o výjimku. „Kdyby po mně dnes někdo chtěl, ať pracuji každý den až do noci, aniž by mi přesčasy proplatil, tak se hned seberu a odejdu. Nestojí to za to,“ uzavírá svoji zkušenost Petr.

Zkušenost čtvrtá: Zesměšňování podřízených na denním pořádku

I poslední zkušenost pochází z prvního zaměstnání, do kterého protagonistka tohoto příběhu nastoupila hned po škole. V tomto případě se jednalo o administrativní pozici. „Do firmy jsem nastoupila jako absolventka a následně jsem na této pozici pracovala celkem čtyři roky,“ říká Jana. A její nadřízený? V tomto případě měl slabost pro zesměšňování svých podřízených.

„Můj šéf mě zesměšňoval před kolegy. Téměř denně vtipkoval na moji adresu ve stylu, že by se na mě nemohl spolehnout, ani kdyby mě poslal přebrat popelnice,“ vzpomíná Jana.

Celé čtyři roky toto chování tolerovala, i když ji to stálo hodně úsilí. Po čase už Jana se svým nadřízeným ztratila trpělivost, ovšem na pozici ještě setrvávala, hlavně kvůli své kolegyni. „Až později jsem si uvědomila, že si nemusím nechat líbit všechno, co hraničí se slušným chováním, jenom proto, že je to můj zaměstnavatel,“ reflektuje Jana.

Ze své zkušenosti si odnesla poučení, že pokud se po vás někdo „vozí“ a zesměšňuje vás, je lepší se proti takovému chování ohradit ihned, už při první nepříjemné zkušenosti. Protože čím déle nechá člověk situaci nevyřešenou, tím více může problém nabobtnávat a jeho řešení může být čím dál tím těžší.

„Je v pořádku se ozvat, když se vám něco po osobní či pracovní stránce nelíbí,“ uzavírá svoji zkušenost Jana. „Šéf, byť je hierarchicky nadřazený, je také jen člověk, stejně jako my. A i v pracovním prostředí by měla převládat pravidla slušného chování.“

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.