Vyvracení mýtu o boji mezi environmentalisty a zaměstnanci

Vždy když se volá po tom, aby se průmysl stal šetrnějším k životnímu prostředí a aby se začalo upouštět od využívání uhlí, ropy a zemního plynu, zaznívá obava, jestli tento postup neohrozí pracovní místa. Mezi odbory a environmentálními organizacemi se na toto téma často vede vyhrocená debata. Proč by se ale ochrana životního prostředí a udržování pracovních míst měly navzájem vylučovat.

Anabella Rosembergová je jakýmsi mostem mezi těmito dvěma tábory. Je ředitelkou mezinárodních programů v Greenpeace International, ale v minulosti strávila 15 let v odborech coby poradkyně Mezinárodní odborové konfederace. A my jsme si s ní o této neexistující hlavě 22 povídali.

V čem spočívá dilema mezi zaměstnanci a životním prostředím?

Toto dilema se točí okolo otázky, jestli se máme spíše věnovat ochraně životního prostředí, nebo pracovníkům. Je pravda, že na obory, které jsou v rozporu s udržitelností života lidí na této planetě, jsou profesně navázány miliony lidí. A pro tyto lidi tu jsou jen dvě možnosti – buď mít tuto práci, anebo nemít žádnou.

Způsob, jakým se naše vlády a korporátní sféry rozhodly tento problém řešit, je, že daly ochranu životního prostředí do opozice s aktuálními potřebami pracovníků. Toto dilema se tedy prezentuje tak, že se musí vybrat jedno, anebo druhé, jako by to byly dvě jediné možné varianty. A je jasné, že nikdo by nevolil možnost nechat lidi bez příjmu. Toto dilema ukazuje, že naši vedoucí představitelé neumí vůbec přemýšlet o budoucnosti a nedovedou pracovníky nijak pozitivně motivovat. Je to ale falešné dilema. Není to hlava 22. Jenom se to tak kvůli absenci ambicí u našich lídrů prezentuje.

Když je toto dilema falešné, proč má takovou podporu?

Jedna z věcí, kterých jsem si všimla během těch let, co jsem pracovala s odbory a teď i s environmentálními organizacemi, je, že lidé na obou stranách barikády této mylné představě podléhají velmi snadno. Ekologické organizace tak říkají: „Nemáme čas zabývat se sociálními otázkami. Máme tu urgentní problém a ten musíme řešit.“ A odbory naproti tomu tvrdí, že nemohou řešit budoucnost, protože na prvním místě jsou pracovníci, jejich práva, jejich potřeby a holé živobytí.

Zaměstnavatelé proto často používají odbory k tomu, aby obhájili neobhajitelné, zatímco ekologové jsou zase využíváni neoliberály k útokům na potřeby pracovníků. Ale my musíme jít jinou cestou. Odbory by kromě obhajování potřeb pracovníků měly reflektovat i nutnost změnit systém produkce. A zelená iniciativa si zase musí uvědomit, že pokud se nebudeme zajímat o lidi, současný systém se nikdy nemůže změnit.

V čem se liší pohled pracovníků a pohled environmentalistů?

Nikdy nemůžeme přijít s vidinou alternativní budoucnosti, pokud do této vize nezahrneme i lidi ze současnosti. Musíme zjistit, co tito lidé chtějí, a musíme se zbavit našich vlastních domněnek a chybných představ. O to se teď snažíme v Greenpeace – ptáme se pracovníků, co si o tomto dilematu myslí. Proto jsme jeli do Skotska, abychom se zeptali těžařů ropy pracujících na moři na jejich názory o boji s klimatickými změnami, o své práci a o své budoucnosti. Nepředpokládali jsme, že budou příliš sdílní, ale nakonec dotazník vyplnilo více než 3000 pracovníků a se stovkami z nich se Greenpeace i bavilo.

V našem výzkumu 81,7 % těžařů uvedlo, že kdyby jim byla nabídnuta práce v oblasti obnovitelných zdrojů energie, byli by více než rádi ji přijmout a přesunout se. Sami sebe ani nepovažovali za „pracovníky v ropném průmyslu“ – považovali se za „pracovníky na moři“.

Místo toho, abychom si my, kteří působíme v ekologických hnutích, domýšleli, co pracovníci chtějí, měli bychom jim naslouchat. Komunikovat ale musí i odbory. Je důležité, abychom vedli transparentní debatu a na základě dialogu společně přicházeli s požadavky směrem k vládám, místo toho, abychom pracovníky viděli jako své úhlavní nepřátele. Protože oni nepřáteli nejsou.

Argumentace lidí, kteří brojí proti ochraně životního prostředí, vždycky sklouzává k tématu pracovních míst – argument, že by se snížily zisky, už totiž neobstojí. Před zhruba třiceti lety se ještě mohlo argumentovat, že hlavní prioritou je ekonomický růst. Ale myšlenka, že boj proti klimatickým změnám se musí hlavně firmám ekonomicky vyplatit, už dnes akceptována není.

A protože lidé nedůvěřují vládám a korporacím, používají dnes zastánci pracovních míst argumenty ze sociální oblasti a využívají práva pracovníků jako zbraň. Výsledkem tedy je, že názor, že životní prostředí stojí v opozici k pracovním místům, se bohužel poměrně rozšířil.

Jak vůbec napětí mezi odbory a environmentalisty vzniklo?

Prvním klíčovým momentem, kdy se rušení pracovních míst použilo jako argument proti snahám chránit životní prostředí, byl Kjótský protokol v roce 1992. USA jej odmítlo podepsat a jejich hlavním argumentem bylo: „Nehodláme rušit pracovní místa. Boj proti klimatickým změnám je v opozici proti pracovním místům. A my radši volíme americká pracovní místa.“

Tento přístup se ujal, i když od té doby vznikly i jiné alternativní přístupy a teorie. Existuje tak třeba myšlenka tzv. zelených pracovních míst, což je scénář, ve kterém vítězí všichni. A pak je tu koncept spravedlivé transformace („just transition“), který uznává, že nás čekají složité výzvy, ale který se na ně chce předem efektivně připravit.

V posledních 10 letech jsme nabyli dojmu, že se nějakým způsobem od tohoto dilematu vzdalujeme. Ale pak se k moci dostalo velké množství pravicových vlád, skeptických vůči klimatickým změnám. Není to jenom Trump a Bolsonaro. Je to i řada jiných vlád, které ani nejsou považovány za extrémistické. Francie chce budovat nová a nová letiště, což je extremismus, i když se tomu tak neříká. A v Argentině, odkud pocházím já, je environmentální hnutí napadáno za to, že odsuzuje neustálé rozšiřování těžby ropy.

Ten současný boj je velmi zvláštní, protože zneužívá zranitelnost pracovníků během pandemie covidu-19. Často tedy slýcháme argumentaci typu: „Věci se nedají měnit tak rychle. Zatím musíme vše dělat stejně, jako jsme to dělali před krizí, a životní prostředí musí počkat na později, až budeme v lepší situaci.“ Ale my v lepší pozici nebudeme. To je něco, co naše politická sféra buď opravdu nevidí, nebo kvůli svým zájmům nechce vidět.

Vy jste v mnoha ohledech zosobněním těchto dvou hnutí. Když byste vzala v potaz své zkušenosti a postřehy z praxe, vybavujete si situace, kdy se do věci vložily odbory a volaly po nějakém kompromisu?

Odbory se většinou vždy pohybovaly spíše na pravé straně politického spektra, a to i když to někdy znamenalo, že nezastupovaly nutně ty nejlepší zájmy pracovníků. Jasně si pamatuji chvíli, kdy jsem poprvé mluvila s odboráři z Jihoafrické republiky a oni mi popisovali, jak to u nich bylo s azbestem. Tuto smrtelně jedovatou látku stačí vdechnout a zemřete. V JAR se nacházelo těžiště azbestu a továrna na jeho zpracování a odbory si uvědomovaly, že činnost tohoto podniku může mít fatální dopad nejen na jeho pracovníky, ale i na celou vesnici kolem. Odbory proto jednaly s pracovníky a podpořili je v tom, aby požadovali postupné ukončení těžby.

Mnoho lidí, hlavně ti, kteří toho o odborech moc nevědí, mají tendenci považovat odbory za uskupení, která myslí jen na současnost. Ve skutečnosti ale odborové hnutí bojovalo proti apartheidu, za práva žen, za rovnost a za řadu hodnot, které chrání určité části společnosti. Chci říct, že si myslím, že jsme občas v našich požadavcích směrem k odborům velmi nároční. Ve Španělsku se například odbory účastnily jednání o doposud nejambicióznějším plánu odklonu od uhlí v historii. Není to samozřejmě jednoduché – odborům se často z jedné strany spílá, že zrazují pracovníky, a z druhé strany, směrem od ekologických organizací, se jim zase vyčítá, že nejsou v otázkách boje proti klimatickým změnám dostatečně ambiciózní. Odbory mají tedy těžkou pozici – musí bojovat za lidi, které reprezentují, ale i za veřejné blaho.

Neměli bychom po odborech chtít, aby udávaly směr – to by měly dělat vlády. Úkolem odborů je účastnit se jednání a zastupovat pracovníky, úkolem vlád je definovat ambiciózní cíle.

I přesto jsem během svého působení zažila chvíle, kdy odbory prokázaly nesmírnou odvahu, jak na úrovni konfederací, tak na úrovni jednotlivých odborových organizací. Jednou jsem se v Argentině potkala s tamními odbory. Ekonomika v daném regionu stojí na těžbě dřeva. A já jsem měla mluvit o udržitelnosti, o práci a o životním prostředí. Na konci semináře za mnou přišel vedoucí místních odborů a řekl mi: „Před pár týdny jsme spolu se všemi pracovníky jedné dřevařské firmy přišli za managementem společnosti s požadavkem, ať zavřou podnik a pracovníky vyplatí.“

Tito pracovníci si uvědomili, že jich je hodně a že v jejich počtu je síla. Mohli si tedy u vedení prosadit, že z tohoto odvětví odejdou za velmi dobrých podmínek. Věděli totiž, že za tři roky už budou všechny stromy vykácené a důsledkem toho že nebude ani práce. A dospěli k závěru, že mnohem lepším řešením je odejít hned, než se systém postupně rozpadne.

V tom, jak přistupujeme k pracovníkům a odborům, nám chybí pokora. Měli bychom mít mnohem více na paměti, čím si pracovníci procházejí a o co odborům jde. Pokud jste člověk, který pochází ze vzdělané střední třídy, což je prostředí, ze kterého se rekrutuje většina environmentálního hnutí, je snadné říkat pracujícím lidem, jaký by měli mít přístup k životnímu prostředí.

Coby ředitelka mezinárodních programů Greenpeace jste teď jednou z vůdčích sil environmentálního hnutí. Vycházejí ekologické organizace odborům nějak vstříc a navazují s nimi spolupráci?

Mezi aktéry typu Greenpeace a odborovými organizacemi existuje řada koalicí a společných kampaní. Vedeme s odbory také aktivní dialog, protože odbory hrají klíčovou roli v prosazování konceptu klimatické spravedlnosti. Ve Francii tak například vznikla koalice „Plus Jamais Ça“, v rámci které demonstrovali zástupci Greenpeace po boku pracovníků naftového gigantu Total proti tomu, aby se Total nadále falešně prezentoval jako ekologicky šetrná společnost. Podobné události mohou možná působit banálně, ale stojí za nimi hodně vzájemné komunikace a hodně vyjednávání ohledně hlubších změn, kterých chtějí obě strany ve společnosti dosáhnout. Na straně environmentalistů teď pozoruji snahu nezaměřovat se na to, v čem se obě strany rozcházejí, ale spíše na to, co mají obě strany společné a na jakých sdílených hodnotách můžeme dohromady stavět.

My i naši podporovatelé navíc stojíme před další spoustou práce. Lidé, kteří se ke Greenpeace přidávají, tak většinou činí z toho důvodu, že zkrátka chtějí chránit životní prostředí. My jim ale musíme ukázat, že situace je komplexní a problémů k řešení je hodně. Naší úlohou je radikalizovat mainstream, nikoliv přesvědčovat ty, kteří už přesvědčeni jsou. Musíme vyprávět příběhy, díky kterým lidé pochopí, že existuje spojitost mezi bojem proti klimatickým změnám a nerovnostmi ve společnosti. Chceme lidem ukázat, že pokud chceme zvládnout klimatickou krizi, musíme se zamyslet i nad budoucností práce.

Pokud tedy v mé rodné zemi opravdu chceme ochránit populace tučňáků, jak tvrdíme, budeme muset přehodnotit naše ekonomické modely a strategie růstu. Pokud nám záleží na stromech, nejlepším způsobem, jak je ochránit, není se k nim přivazovat, ale přehodnotit současný ekonomický systém založený na exportu komodit.

Tato změna v přístupu je jistě složitá a vyžaduje mnoho interních změn v rámci Greenpeace. I když byla moje předchozí práce zajímavá a důležitá, musím říct, že má současná pozice je náročná a cítím na ní ještě větší odpovědnost. Po celém světě je nás na tři tisíce. Usilujeme o změnu systému a chceme chránit planetu i lidi na ní. To je ohromný úkol. A já jsem hrdá, že můžu být součástí této skupinky bláznů, kteří se tohoto cíle snaží dosáhnout.

Autor je anonymní