Workoholismus: „Kolem práce se točil celý můj život.“

Prožitek osobní krize může zaměstnance dovést k vypěstování závislosti na práci. Ta pak slouží jako „způsob, jak zahnat černé myšlenky“ nebo prostě berlička, jak definovat vlastní osobnost prostřednictvím nějaké činnosti. Z práce se stane záchranný člun. Ale tenhle člun pluje ke špatnému břehu – do přístavu jménem workoholismus ze zoufalství. Z jednoho nebezpečí vás veze k dalšímu. Přinášíme vám čtyři příběhy plné vyčerpání, zhroucení a světýlek naděje.

„Měla jsem tři možnosti, buď s prací seknout, dát do ní všechno, nebo si vzít život.“ – Kamila (25), umělkyně

Vždycky jsem měla ve zvyku hodně pracovat, ale věci nabraly nevídaných – až nebezpečných – obrátek v momentě, kdy mi diagnostikovali deprese. To bylo těsně před mou první vlastní výstavou. Tehdy jsem pracovala sedm dní v týdnu, prakticky bez ustání. Střídala jsem hodiny práce v ateliéru a hodiny v restauraci, kde jsem byla zaměstnaná. Hranice mezi soukromým a pracovním životem se postupně stíraly, až nakonec zmizely úplně. Filmy, které jsem si pouštěla před spaním, výstavy, na které jsem chodila… Všechno muselo nějak souviset s výzkumem na téma výstavy. Práce nebrala konce, jakoukoli pauzičku jsem si hluboce vyčítala.

Odpočiň si, potřebuješ pauzu… To mi říkali lidé z okolí, když se dozvěděli o mém zdravotním stavu. Ale já jsem nedokázala sundat nohu z plynu. Zaprvé, když jste umělec na volné noze, „nemocenská“ pro vás prostě neexistuje. Zadruhé, nikdo nedokázal pochopit, že práce je to jediné, co mě rozptyluje od vnitřního pocitu úzkosti. Místo zpomalení jsem ještě zrychlila. Musela jsem. Byla to otázka přežití. Když den za dnem pracujete deset hodin v kuse, vašemu mozku nezbývá dost energie na to, aby se věnoval nějakým úzkostem. Bylo to velmi účinné – ale nese to s sebou nevyhnutelné důsledky.

Tak jsem se soustředila na práci, že jsem odkládala i naléhavé lékařské prohlídky. Až teprve když jsem omdlela, šla jsem na měsíce odkládané neurologické testy… To bylo moje první varování. A pak mě během září dorazila poslední výstava, kterou jsem organizovala. Bylo to jako dohrát Mortal Combat. Cítila jsem se úplně vyšťavená, prázdná, vysátá. Kompletně jsem se zhroutila. Nedokázala jsem se vrátit do práce. Uvědomila jsem si, že posedlost prací – která mě bezpochyby uchránila před ještě horším rozhodnutím – mě dovedla až do fáze, kdy jsem se o sebe přestala starat. Od té doby se snažím vypěstovat si zdravější přístup k práci. A co bude můj první krok? Uznat, že vzít si dovolenou nemusí být konec světa.

„Během pandemie jsem měla víc a víc práce, skončilo to vyhořením.“ – Naďa (28), vedoucí pro obchodní spolupráci

Někdo bral omezení volného pohybu jako příležitost začít meditovat nebo sportovat. Já to brala jako kariérní příležitost. Jako kdyby se mi pootevřely dveře a já jimi mohla proklouznout až na vrchol žebříčku hierarchie v naší firmě. Moje dny, stejně jako dny mnoha dalších lidí v té době, vypadaly zhruba takto: vstát, pracovat, jít spát. Žádný společenský život, žádná zábava.

Ale můj srdcový projekt – moje vášeň – to byla moje práce, a ta nabírala na obrátkách. Na to jsem se celá upnula. Jenže během druhé vlny koronaviru jsem naprosto zkolabovala. Byla jsem tehdy jediná plně placená zaměstnankyně dané firmy. To znamenalo, že jsem toho měla na starosti vážně hodně, od všeho trochu. Řídila jsem síť kontaktů, organizovala školení, sháněla financování, starala se o dobrovolníky, webové stránky… Nemělo to konce. Porada za poradou, od rána do večera.

Aniž bych si to pořádně uvědomila, kolem práce se začal točit celý můj život. Když jsem na něčem pracovala, byla jsem jako v transu. Mísily se ve mně pocity nadšení a úzkosti. Bylo to šílenství, při kterém mi stoupal adrenalin. Začalo to být návykové. Vzbudila jsem se třeba v pět hodin ráno, protože mě něco napadlo – a pak už jsem nemohla usnout. Měla jsem toho plnou hlavu.

Až když jsem dospěla do stádia vyhoření, došlo mi, že jsem to přeháněla. Bezhlavý úprk, jímž jsem se hnala od začátku pandemie, se najednou změnil ve vratký domeček z karet, který se nakonec zhroutil. V létě 2021 jsem odešla na nemocenskou, a nakonec jsem dala výpověď. Postupně se z toho traumatického zážitku vzpamatovávám a vracím se do pracovního tempa – zatím dva dny v týdnu. Ale pořád ve mně hlodá strach, že mě to znovu porazí.

„Brala jsem si víc a víc práce, abych přehlušila bolest zlomeného srdce.“ – Ella (34), učitelka divadla

Je to trochu podobné trápení z románu Paní Bovaryová. Před několika lety mě opustila žena, kterou jsem milovala a se kterou jsem chtěla zestárnout. Rozchod mě citově úplně rozložil, jako hrdinku nějaké romantické knížky, všechno pro mě úplně ztratilo smysl. Kouřila jsem jednu cigaretu za druhou, nejedla jsem, nespala jsem. Úplné peklo. Když se mi „to“ stalo, pracovala jsem jako učitelka v divadle. Z pudu sebezáchovy jsem se do práce vrhla naprosto extrémním způsobem.

Chtěla jsem zapomenout na své neštěstí, a tak jsem si našla rozptýlení – ale tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Já i moje ex jsme měly stejný vkus na knížky a stejný smysl pro pomoc druhým. V zoufalé snaze ji získat zpět jsem si proto k výuce přidala ještě půl úvazku v knihovně a začala jsem se angažovat v různých charitativních organizacích. Pomáhala jsem s domácími úkoly i bezdomovcům… Pracovala jsem deset hodin denně bez jediného dne volna.

Tajně jsem snila o tom, že se o mé nové práci dozví bývalá. Že vzbudím její zájem a možná i… Nakonec, proč ne? Možná zase zažehnu jiskřičku lásky a současně najdu svou ztracenou sebeúctu. Protože už mě nemilovala, musela jsem se znovu naučit mít se ráda sama. To, že jsem se vrhla do práce, ze které jsem měla dobrý pocit, mi psychicky pomáhalo. Byl to takový balzám pro moji narcisistickou duši. Ale byl to poněkud vyčerpávající, až nezdravý způsob, jak najít vlastní nezávislost a osvobodit se od bývalé přítelkyně, která se stala alfou a omegou mého bytí.

Fungovalo to, dokud to fungovat nepřestalo. Opakovaně jsem se v práci hroutila, proběhlo i slzavé údolí, až jsem zanechala práce v knihovně a dobrovolničení a začala se soustředit na svou vášeň – vyučování komedie. Samozřejmě už jsem nebyla tak „výkonná“ jako v období těsně po rozchodu. Ale tehdy jsem nasadila naprosto neudržitelné tempo, neřkuli pekelné. Se zoufalou energií jsem se pustila do závodu, aniž bych si uvědomovala, že žádná cílová čára neexistuje. To už se mi znovu nestane.

„Přišel jsem o syna, a tak do práce chodím kvůli anestezii.“ Jiří (58), komunikační poradce

Práce mě dřív hezky naplňovala, ale od doby, kdy mi před čtyřmi lety onemocněl a zemřel syn, se z ní stal ošidný způsob, jak zaplnit prázdnotu v duši. Pracovní doba se prodlužovala a prodlužovala, o dovolené nemůže být ani řeč. Hlavní bylo nějak si zaměstnat hlavu. Ještě dnes, když na mě padne pocit osamění, který vede k nebezpečným myšlenkám, musím soustředit veškerou svou pozornost na nějaký úkol před sebou.

V hloubi duše vím, že mě práce „nezachrání“. Před zármutkem se prostě nejde „schovat“, moc dobře to chápu. Ale když má člověk pořád něco na práci a pořád si nějakou hledá, pak tolik nepřemýšlí. A to stačí. Každý den proto přicházím do práce, jako kdyby to bylo divadelní jeviště. Hraji s ostatními tu komedii, plním roli, která se ode mě očekává. Cítím se díky tomu líp. Kdybych měl umělecké ambice, mohl bych třeba svůj smutek vyjádřit obrazem. Ale já mám jen svou práci. Moc dobře vím, že jsem si nezvolil „nejlepší“ řešení. K tomu by mě asi lépe navedla návštěva psychologa. Ale na to je ještě moc brzy. Tahle vrátka si nechávám otevřená. Do budoucna.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.