Zaměstnanci vzkazují svým chlebodárcům: „Postavte se za naši věc!“

Čím dál víc zaměstnanců si přeje, aby firma, pro kterou pracují, dala jasně najevo své společenské a politické směřování a vyjádřila podporu aktuálním hnutím a akcím. Ale jak a kdy přesně to má udělat, není jasné. Nakolik mohou zaměstnanci očekávat, že se jejich zaměstnavatel vyjádří k aktuálním tématům? A není pouhé „vyjádření“ málo? Neměli by zaměstnavatelé dělat něco víc?

V létě 2020, když protesty Black Lives Matter začaly hýbat světem, požádal Liam Williams svého zaměstnavatele, aby vydal veřejné prohlášení na podporu tohoto hnutí. „Chtělo to notnou dávku odvahy,“ vypráví Liam. „Neměl jsem ani tušení, jakou reakci mám očekávat, ale měl jsem pocit, že někdo by se zeptat měl.“ Liam byl do celé věci zainteresovaný o to víc, že jeho partnerka je Afroameričanka. „Vždycky jsem patřil k aktivistům, ale v tomhle případě jsem cítil, že je to osobní, a proto jsem do toho šel víc po hlavě,“ říká. Liam Williams se obrátil přímo na generálního ředitele. Ale později se dozvěděl, že byl jeho návrh zamítnut správní radou. A to bez udání důvodu či jakéhokoli vysvětlení. Nevěděl, jak dál postupovat, a tak napsal na Twitter a ptal se: „Za kým jít teď?“

Není to jediný případ, kdy zaměstnanec žádá svou firmu, aby zaujala jasný postoj. 80 % společností očekává, že dojde ke zvýšení počtu aktivistů v řadách zaměstnanců, tedy alespoň podle zprávy mezinárodní právnické společnosti Herbert Smith Freehill. Celých 95 % firem očekává, že bude čím dál víc zaměstnanců používat sociální sítě k vyjadřování společenských a politických myšlenek.

Alison Taylorová, ředitelka organizace Ethical Systems, která se zaměřuje na poskytování etických školení, považuje hnutí Black Lives Matter a související protestní akce z roku 2020 za zlomový bod, co se týče ochoty firem veřejně se vyjadřovat o společenských tématech. „Firmy se tomu vyhýbaly jako čert kříži,“ říká v souvislosti s předchozími rasovými protesty, ke kterým v USA došlo. „Měly pocit, že by se namočily do něčeho toxického, kontroverzního – bylo to moc velké riziko. A podívejte se, přišel rok 2020 a Black Lives Matter a firmy se začaly předhánět v tom, kdo rychleji vyjádří podporu. Jedna přes druhou se snažily dokázat, jak jsou v téhle oblasti hrozně aktivní.“

Jejich úsilí však vyvolávalo smíšené pocity, protože mnoho firem vyjadřovalo podporu primárně přes sociální sítě. „Mnoho lidí začalo poukazovat na fakt, že zveřejnit na Instagramu černý čtverec prostě nestačí,“ říká Taylorová. „Problém je v tom, že firmy dávají najevo svůj postoj jen proto, že mají pocit, že se to od nich čeká. A pak dochází k tomu (zcela zaslouženě), že v tom zaměstnanci, zákazníci i široká veřejnost vidí jen to pokrytectví.“ Jinak řečeno, jen slova občas nestačí. Zaměstnanci chtějí vidět také činy.

Když firma září ve všech barvách duhy

Katy Waltonová, PR vedoucí v přepravní společnosti BJS Haulage, letos požádala vedení, jestli by nemohli veřejně podpořit Gay Pride, tedy pochody a hnutí za práva LGBT osob. Doufala, že by měla taková podpora víc než jen symbolický dopad. „V přepravním průmyslu se s velkou diverzitou nesetkáte. Proto jsem měla pocit, že bychom měli podpořit právě tuhle věc, abychom trochu pomohli měnit zažité představy a zvyšovat informovanost,“ popisuje. Její vedoucí souhlasil s tím, že část kamionů dostane nový kabát – v barvách duhy. „Doslova jsme hlásali do světa, že podporujeme diverzitu a inkluzi.“

Katy Waltonovou až tak nepřekvapilo, že firma na její nápad přistoupila. BJS Haulage se totiž jmenuje po náboženském vůdci Baba Jaswant Singh Ji. Duchovní a etické hodnoty jsou nedílnou součástí DNA této společnosti. Na začátku roku pojmenovali jednotlivé kamiony podle pracovníků, kteří bojovali s koronavirem v první linii. Podporují také různé charitativní projekty, například na pomoc lidem bez domova. Katy potřebuje vědět, že nepracuje pro bezcitnou organizaci. „Dodává mi to naději,“ vysvětluje. „Ve světě se toho tolik děje. Je uklidňující vědět, že pracujete pro někoho, kdo chce ve světě plném negativity měnit věci k lepšímu.“

Není sama, kdo hledá podobný pocit. Katy říká, že zaměstnanci chtějí aktivní zapojení od svých firem, protože mají pocit, že jinde se nedovolají. „Všichni mají až po krk zkorumpovaných a neschopných politiků, nemají se na koho obrátit. Proto se pozornost začíná stáčet k podnikatelům,“ vysvětluje. „Buď můžete čekat čtyři roky, než budou volby, nebo můžete zajít za šéfem a zatlačit na firmu – a výsledek se dostaví daleko rychleji.“

Aktivisté se ozývají hlasitěji a hlasitěji

Hlasy zaměstnanců volající po změně znějí čím dál silněji a je čím dál těžší je umlčet. Megan Reitzová, vyučující se zaměřením na řízení a dialog na obchodní škole Hult Ashridge, říká, že došlo k „přesunům síly uvnitř organizací, které způsobily změny rétoriky“, a může za to prý vícero faktorů. Nové technologie (jako sociální sítě) poskytly aktivistům veřejnou platformu, kde se mohou kolektivně vyjadřovat. Na pracovištích jsou také čím dál víc slyšet mladší generace, u kterých je pravděpodobnější, že se budou aktivně zapojovat do řešení etických otázek. Během posledních dvou let 44 % mileniálů a 49 % zástupců generace Z zakládalo svá rozhodnutí o tom, kde budou pracovat, na svých osobních morálních zásadách (vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte mezi mileniály a zástupci generace Z z roku 2021).

V souvislosti se změnami pracovního uspořádání došlo k tomu, že mají zaměstnanci daleko větší vliv. „Pokud pracujete na vývoji technologií a jste v práci nepostradatelní, tak když pohrozíte, že odejdete, nevyjádří-li se vaše firma v nějaké kauze, pak vaše slova nebude nikdo brát na lehkou váhu,“ říká Reitzová. *„Čím usilovněji se snaží společnosti udržet si talentované pracovníky, tím větší moc mají lidé, co skutečně něco umí, a tím víc jim zaměstnavatelé musí naslouchat.“*

Když to ale vygraduje v boj o moc, mohou vznikat nové třecí plochy. „Pro mnoho vedoucích pracovníků je to opravdu nepříjemné,“ říká Reitzová. „Dlouhá léta jsme lidem na vedoucích pozicích říkali, že jejich úkolem je být hlavně těmi nejlepšími. Ale nyní si situace žádá dialog a oni se musí pouštět do konverzace, aniž by věděli, jak zní správná odpověď.“ Na tohle vedoucí pracovníci nejsou vyškoleni, říká Ritzová. A nejen to, opravdu vysoce postavení lidé se v podobných věcech mohou vyhýbat rozhodování, protože když se něco pokazí, budou mít terč na zádech. „Lidé dnes přicházejí o práci i o společenské postavení, protože řekli něco špatně,“ říká Reitzová.

Společně pracovat na změně

Když se spojí zaměstnanci a vedení a spolupracují, začnou se dít věci. Natasha Knowlesová přišla v březnu 2020 v šestém týdnu o dítě. Dostala týden volna, aby se po té události zotavila, ale ukázalo se, že to bylo málo. „Šla jsem třeba na poradu a najednou mi začalo být hrozně úzko,“ uvádí. „Nebyla jsem ve své kůži.“ V té době se dostala ven zpráva, že na Novém Zélandu budou páry dostávat placené volno, aby se vyrovnaly s potratem. Knowlesová, která pracuje jako projektová manažerka v marketingové agentuře Hallam, se začala zajímat o to, jaká práva mají pracovníci ve Velké Británii. „Zjistila jsem, že právo na tyto případy prakticky nemyslí,“ řekla.

Zašla ve firmě za vedením s nápadem na novou podnikovou směrnici. Vedení jí dalo za pravdu a dostala za úkol ji sepsat. Všechna opatření, která doporučila, byla přijata a agentura se jimi nyní řídí. Teď se Natasha Knowlesová i její společnost snaží zvýšit povědomí o této problematice a zlepšit pracovněprávní podmínky pro rodiče, kteří se musí vyrovnávat s potratem. Podle Natashy byla podpora zaměstnavatele naprosto klíčová: „Když máte za zády celou firmu, všichni berou vážněji vás i to, co se snažíte prosadit. Jednotlivec toho tolik nedokáže, ale když celá organizace řekne ‚přijali jsme tato opatření‘, ostatní firmy to povzbudí, aby udělaly totéž. Nejsem v tom boji sama, společnost Hallam mě podporuje na každém kroku cesty.“

Mluvit, nebo mlčet?

Ne všichni to ale mají tak snadné. Liam Williams dlouho přemýšlel o tom, zda vytrvat a tlačit na svou společnost poté, co se rozhodla veřejně hnutí Black Lives Matter nepodpořit. Nakonec se rozhodl, že od toho upustí. „Mělo vůbec smysl plýtvat energií, když byl jejich přístup takový? Nebyla by užitečnější jinde?“ říká. „Solidarita je velmi komplikovaná věc.“ Nebyl si totiž jistý, jak velký dopad by mělo vyjádření podpory od soukromé firmy, která by to dělala „jen s vidinou dalšího zisku“.

Taylorová by také dala přednost tomu, aby firmy podporovaly demokracii, než aby se do aktivismu samy pouštěly. „Firmy by měly přestat finančně dotovat politiky, měly by se postavit proti kandidátům, kteří se snaží omezit právo volit, nebo třeba dopřát zaměstnancům volno, aby mohli jít k volbám,“ říká.

Jedno je jasné: Situace je daleko komplikovanější a rozhodnutí, jestli být, či nebýt společensky a politicky slyšet, není pro zaměstnavatele už tak jednoznačné. Společnost jako taková se k politice vyjadřuje čím dál hlasitěji. Počet demonstrací se od roku 2009 zvyšuje každý rok v průměru o 11,5 %. Podle Reitzové dnes „neexistuje nic takového jako neutralita nebo apolitičnost. Zaměstnavatelé musí přijmout fakt, že jsou součástí systému, k jehož vytvoření sami přispívají, za což musí přijmout odpovědnost. Firmy jsou nedílnou součástí společnosti a to se jen tak nezmění.“

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.