6 frází, které od vás generace Z v práci nechce slyšet

Jmenuji se Petra a jsem příslušníkem generace Z. Co to znamená? Generaci Z tvoří lidé narození mezi lety 1996–2010. Těm nejstarším z nás je okolo 26 let, a tak se pomalu stáváme součástí pracovního trhu, kam vstupujeme s novým – a možná trochu jiným – viděním světa, myšlením a vlastně i mluvou. Right? A některé naše starší kolegy to může trochu provokovat. V reakci na sebe pak občas slýcháme fráze, které nejsou vždycky fajn. Jak s námi, prosím, (ne)mluvit, abychom se spolu domluvili?

1) A co že to máš vystudované za obor? To existuje?

Doba se mění, na vysokých školách přibývá oborů, které dříve – surprise, surprise – neexistovaly. Jako jejich absolventi pak někdy dokážeme svým titulem vyvolat v práci velké pozdvižení – stačí, abychom zmínili nějaké poznatky ze studií, zatímco se vyjadřujeme k nějaké problematice v práci. Plácáme blbosti? Ano. Fungovalo to dřív úplně jinak? Možná. Nezbývá než si povzdechnout a vysvětlit, že obor studia nových médií, kde se zabýváme třeba videohrami a jejich dopadem na tvorbu společenských témat, fakt existuje.

Proč nám takové zpochybňování vadí? Protože tím někdy shazujete váhu našeho vzdělání i snahu o to zapojit se do řešení problémů. A jak na to reagovat? Podle odborníka na rozvoj a vzdělávání Petra Sucháčka je nutné si v takových případech stát za vlastním názorem či rozhodnutím a nenechat se podobnými komentáři rozhodit. „Není nutné dosáhnout vzájemného porozumění. Ale já sám musím vědět, že v tom mám jasno, že nad tím přemýšlím takhle a je úplně v pohodě, že ten druhý nad tím přemýšlí jinak. Jde o moje studium, moji budoucnost a můj pohled na věc.“

A jak Sucháček dodává, vysoké školy tu navíc nejsou od toho, aby generovaly pracovní sílu pro aktuální pozice na trhu (i když taky jo). Jde hlavně o rozvoj schopností a spousta lidí nastupuje na pracovní pozice, o jejichž existenci při nástupu do školy neměli ani ponětí. Všechno se vyvíjí, a to i trh práce. A trend je, že na trhu práce se čím dál víc cení multioborovost. Takže nemusí být zase tak špatné vědět i něco jiného, ne?

2) Nemáš respekt ke starším a zkušenějším, jsi rozmazlený a nechceš pracovat

Dobře, au. Ale jak říká David A. Fiedler, jeden ze spoluzakladatelů projektu Nevyhasni, vyhořet se dá i v 19 letech. Takže co když si jenom chceme nastavit osobní hranice lépe a zdravěji?

Mladí lidé se dnes mnohem více zaměřují na work-life balance. To, že nechceme pracovat 16 hodin denně za minimální mzdu, přece ještě neznamená, že jsme rozmazlení a nechce se nám pracovat! Daleko víc nám jde o hledání rovnováhy mezi osobním životem a prací. Také si možná o něco více uvědomujeme, kde stojíme na trhu práce, a víme, jak monetizovat naše dovednosti. A to, že máme rádi home office a láká nás práce z pláže v zahraničí, říká přece něco i o naší schopnosti využít příležitostí, které současná doba nabízí. Nebo ne?

Co se týče respektu k autoritám – ano, mezi odvahou a drzostí může být někdy hranice tenká. Ale to, že se někdy nebojíme ozvat a dovolíme si oponovat vedení, přece lze chápat i tak, že se umíme ozvat a stát si sami za sebou! V práci u svého manažera dnes totiž hledáme především důvěru, podporu, zájem, komunikaci a umění naslouchat. A v silně hierarchickém a autoritářském prostředí, kde jsou pevně zavedené a nepružné postupy, se nám pak nemusí dobře dýchat. A taky nám může chybět pocit smyslu a užitečnosti.

Petr Sucháček nicméně zmiňuje, že odpor starší generace dává smysl. „Je to spojené s tím, jak lidé prací v životě postupují a zdokonalování se v práci vede přes algoritmizaci. Pokud už něco děláte podesáté, tak už na to máte svůj systém a nepřemýšlíte nad tím pokaždé znovu od začátku. Takže v momentě, kdy k vám do práce přijde někdo nový s jiným pohledem na to, jak se mají věci dělat, může být pro ostatní těžké připustit jakékoli změny,“ vysvětluje. „Potíž nastává hlavně ve chvíli, kdy narazíte na opravdu zkostnatělou neochotu nechat se čímkoli ovlivnit, učit se novým věcem a otevřít se svěžímu pohledu na věc.“

3) Už nevědí, co by chtěli, za rok být ze stážisty rovnou manažerem!

Tohle hodnocení možná nemá zas tak daleko od pravdy. Až 57 % příslušníků generace Z totiž očekává povýšení jednou do roka. Touha po rychlejším kariérním postupu ale také nevznikla sama od sebe. Je způsobená zrychlením světa a sociálními sítěmi, kde každý dostane okamžitou přímou zpětnou vazbu, a stejnou transparentnost a typ růstu očekává i v práci.

Generace Z přistupuje k hledání práce zkrátka jinak. Časté změny zaměstnání nepovažujeme za známku nestability nebo nezodpovědnosti, ale spíš za prostředek k rychlejšímu rozvoji dovedností, navazování nových kontaktů a v neposlední řadě také hledání pracovního prostředí, které je v souladu s našimi hodnotami a ambicemi. No a pak se taky možná snažíme držet tempo s tím, kolik stojí nájem v České republice.

Petr Sucháček říká, že tento trend by měli reflektovat především pracovníci v HR. Ti si dnes musí poradit s tím, že lidé neodcházejí ze zaměstnání jen proto, že nejsou spokojení, ale i proto, že jejich cíl leží jinde, přestože jsou v práci spokojení. „Co se týká vidiny rychlého povýšení, tak ta bohužel není příliš realistická. Proč? Vysokých pozic ve vedení firem není zase tolik, jenže mladí lidé mají pocit, že když povýšení za krátkou dobu nevyšlo v jedné firmě, tak v jiné to určitě vyjde.“

4) Potřebuješ víc práce, když máš tolik času řešit ty vaše moderní blbosti

A jaké moderní „blbosti“ mají naši starší kolegové na mysli? Už jsem to párkrát slyšela v reakci na náš zájem o ekologii, udržitelnost, genderovou rovnost nebo třeba duševní zdraví. Může se jednat i o náš nesouhlas se zažitými stereotypy – jako třeba to, že na rodičovské dovolené musí být vždy jen žena a muž je živitel rodiny.

Generace Z je motivovaná změnit svět k lepšímu a není nám jedno, co se děje v našem okolí. Jsme otevřenější a liberálnější v řadě témat, což ale může vést i v práci k menším konfliktům. Podle Petra Sucháčka je však důležité si uvědomit, že je to celé o vzájemném respektu. Co říct? „Já vnímám, že to vidíš jinak, ale jsem ochotný hledat průsečíky, pokud budeš ochotný i ty.“ Určitě není dobrá cesta to, aby se starší generace musela vzdávat svých zkušeností a mladší se zase cítila méněcenná a slabá. Zásadní je prostě připustit si, že neexistuje jedna jediná dobrá cesta. Pokud ale druhá strana nechce, tak s tím bohužel nic moc neuděláte.

Jak ale reagovat, když se s kolegy ani v tomhle neshodnete? Často se stává, že například v otázce „moderních blbostí“ je reakce generace Z rovněž nevybíravá. „No a vy jste ten svět zase zkazili a my ho teď musíme spravovat“ taky není nejlepší reakce. Kdybychom řekli spíš: „Tohle jsou aspekty současného světa, které mě zajímají, a pokud by tě zajímalo, proč je to pro mě velké téma, tak jsem samozřejmě ochotný se s tebou o tom bavit“, nebylo by to lepší?

Zkusit se podívat na svět očima toho druhého je důležité a měli bychom to umět i my. Starší generaci potkávala zase jiná závažná témata a řešili své složité otázky (třeba všudypřítomnou hrozbu jaderné války), takže proč nezkusit tu mezigenerační propast překlenout vzájemným respektem?

5) Pracuju jako X. Aha, takže děláš Y

Jedná se o takový evergreen aneb já ti řeknu, co jsem vystudoval a co dělám za práci, a ty z toho uděláš úplně něco jiného. Samozřejmě je pochopitelné, že ne všichni si umějí hned představit, co v té své práci vlastně děláme. Ale když už vám to vysvětlíme a vy si stejně pojedete svoji… no, tak pak už asi nebude chyba na naší straně. Zde pár příkladů:

„Ajťák, říkáš? Tak to mi pomůžeš rozchodit tiskárnu, viď?“
„Ne, já se starám spíš o kyberbezpečnost.“
„No tak ale to s tiskárnou určitě umíš taky, přijď se na ni podívat!“

„Takže ty děláš sociálního pracovníka? Tak to jen utíráš zadky, ne?“
„Ne, řeším adopce.”
„Ajo, takže vychováváš malý děcka.“

Jako vážně? Proč?

6) Ženské se mají starat o rodinu, a ne chodit do práce, ha ha ha

Tuhle větu berte trochu s nadsázkou – i když možná vlastně vůbec. Ve většině firem se drží organizační struktura, kdy ve vedoucích pozicích dost často zasedají starší muži a jejich podřízené tvoří mladé ženy. Problém může nastat, když se na řadu dostane boomerovský humor, který ale mladší generaci bohužel už vůbec vtipný nepřijde a z nějakého důvodu má často sexistický podtext a nějak tematizuje naše tělo nebo vzhled.

Proč je to tak problematické? Petr Sucháček říká: „Co může starší generaci připadat normální, a dokonce to někteří považují za ukázku náklonnosti a vlídnosti, přijde generaci Z úplně přes čáru. A pak vzniká napětí, kdy třeba ženám z mladší generace není podobné chování příjemné, ale jakmile vysloví svůj pocit nahlas, druhá strana může zareagovat tak, že v sebeobraně buď celou situaci shodí, nebo mezi oběma začne panovat napětí. A z toho se nedá lehko vymotat.“

My a ti druzí

Abychom to shrnuli. Jsme příliš ambiciózní, nebo dokonce „drzí“ a bez respektu k pravidlům. Za vlastní práci prý nepřijímáme žádnou odpovědnost a taky jsme rozmazlení. Moc brzy požadujeme home office, chceme pracovat ze zahraničí, odmítáme pevnou pracovní dobu a neumíme chodit včas. Protože jsme celé dospívání strávili ve společnosti smartphonů, jsme neustále připoutaní k elektronickým zařízením a kvůli tomu nepozorní, líní a tak trochu narcisové, co se chtějí neustále bavit. A kromě toho se o nás také říká, že jsme sněhové vločky, které nic nevydrží a vymlouvají se na psychické problémy.

Milá starší generace. Jestli dřív nebylo příjemné vám, když se na vás starší dívali spatra a dělali na vaši adresu rychlé soudy, proč to opakovat s námi? Co kdybychom diskuse o tom, jaká je, nebo není generace Z a jak je to s námi v práci hrozné, vzali za jiný konec? My jsme totiž otevření diskusi – ale nemusí to trvat věčně. Naše generace vyrůstala v čase, kdy technologický pokrok zrychloval, a pořád zrychluje. Snažíme se s ním držet tempo, učíme se sami sebe prodávat a k tomu čelíme samým nepříznivým prognózám o budoucnosti. A když přijdeme do práce, narazíme na neochotu nás zaučit a pak pustit k tomu, na čem se chceme podílet (a z hlediska technologií je to pro nás taky trochu návrat v čase).

Vy máte zkušenosti a my nové nápady. Takže… budeme se spolu přít o to, kdo je důležitější, nebo budeme spolupracovat?

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.