Práce pro práci aneb co jsou to ty (absolutně zbytečné) bullshit jobs

Čas strávený v práci už pro mnoho lidí není jen nezbytnou nutností, jak si zajistit živobytí. Práce pro nás mnohdy znamená prostor pro seberealizaci, něco, co nám samotným nebo okolí dává určitou hodnotu, a možná proto čím dál více řešíme smysluplnost práce. Nejen mileniálům a generaci Z už nestačí obracet hamburgery ve fast foodu nebo vyplňovat tabulky pro tabulky.

Pokud by si nikdo nevšiml, že jste nepřišli do práce, nebo by se vůbec nic nestalo, kdybyste se ráno zavřeli ve skladu a na konci šichty se vytratili domů, co to znamená? Jaký má pak taková práce smysl? Jak to, že je možné se ze dne na den v době úspor zbavit celých oddělení a firma jede vesele dál? Možná jejich práce byla prostě nepotřebná.

Práce na h###o podle Davida Graebera

Stále jsou mezi námi a s nástupem AI jich bude pravděpodobně přibývat. Řeč je o tzv. bullshit jobs, fenoménu, který jako první představil autor David Graeber v roce 2013. Ten bullshit jobs velmi jasně popisuje jako: „Práce na 💩 je každá, jejíž vykonavatel ve skrytu duše ví, že by vůbec neměla existovat.“ Tedy je to zbytečná práce, která nemá žádný smysl, nebo by ji mohly jednoduše vykonávat stroje, možná AI, nebo třeba i jednoduchý algoritmus.

„Místo toho, aby díky průmyslové a technologické revoluci došlo k masivnímu zkrácení pracovní doby a obyvatelé světa se mohli věnovat svým vlastním projektům, radostem, vizím a nápadům, jsme svědky rozrůstání ani ne tak sektoru ‚služeb‘, jako spíše administrativního sektoru, a to až do vzniku zcela nových odvětví, která existují jen proto, že všichni ostatní tráví tolik času prací,“ píše David Graeber ve svém článku On the Phenomenon of Bullshit Jobs: A Work Rant.

Reakce na Graeberovu teorii byly různé, nicméně průzkumy potvrdily tvrzení některých lidí, že jejich práce skutečně nedává smysl. Výzkumníci se ptali Londýňanů, zda má jejich práce smysluplný přínos pro svět. Celých 37 % odpovědělo, že ne. Graeber se domnívá, že toto číslo je pravděpodobně ještě vyšší. Tak schválně, co byste odpověděli vy?

Když bullshit jobs berou jen čas. Který věčně nemáme

Zatímco práce nám ve větší či menší míře vydělává dostatek peněz a chudoba ve světě klesá, začínáme pociťovat jiný nedostatek – v moderní společnosti můžeme dnes už mluvit o časové chudobě. A netýká se pouze bohatých, existuje napříč celou ekonomickou sférou. V USA jí podle průzkumů trpí dokonce 8 z 10 lidí, 50 % uvádí, že jsou neustále ve spěchu a 70 % tvrdí, že nemá nikdy dostatek času.

Přitom už v roce 1930 John Maynard Keynes, anglický ekonom a filozof, předpověděl, že se technologie vyvine natolik, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou do sta let 15hodinového pracovního týdne. Je pravda, že na to máme ještě zhruba šest let, nicméně vezmeme-li v potaz náš (ne)pokrok s čtyřdenním pracovním týdnem, dvoudenní se nezdá být příliš reálný ani za 50 let.

Podle Graebera, jak popisuje ve své práci Bullshit jobs: A Theory, existují práce na nic kvůli ekonomickému systému, který upřednostňuje vytváření a udržování pracovních míst nad jejich skutečnou společenskou užitečností. V kapitalistických společnostech je práce často považována za morální hodnotu, což vede k vytváření pracovních míst, aby lidé byli zaměstnáni, i když jejich práce nemá jasný přínos.

A pozor, výjimkou rozhodně nejsme ani my v České republice, ač často přezdívaní montovna Evropy. „Takzvaných bullshit jobs máme dnes poměrně dost, jen jsou díky velké komplexitě organizací dobře skryté. Řada současných pracovních pozic však není o ničem jiném než o schůzování, přeposílání informací z jedné strany na druhou nebo o vytváření výstupů bez přidané hodnoty. Hezky to ukázal příchod pandemie covidu, kdy firmy ze dne na den přestaly dělat věci, které nebyly důležité. Nebo vstup investorů do firem jako Twitter či Groupon. Ukázalo se, že i když vyhodíte skoro dvě třetiny zaměstnanců, je možné, že se vlastně vůbec nic nestane a firmy budou fungovat dál,“ vysvětluje Filip Dřímalka, expert v oblasti digitální transformace, inovací a technologií a autor knihy Budoucnost nepráce.

Zbytečná práce bez tlaku s vyhořením nepomůže

Volání po práci bez stresu, přehnaného tlaku a v rovnováze s naším osobním životem vidíme v poslední době téměř všude – ať už si vzpomeneme třeba na „quiet quitting“, #iquitmyjob nebo nedávný fenomén „lazy girl job“. Dává to smysl, protože průzkumy stále ukazují, že mezi hlavní příčiny vyhoření patří např. nedostatek podpory nebo uznání práce ze strany vedení (31 %), nerealistická očekávání ohledně termínů a výsledků (30 %) nebo trvale dlouhá pracovní doba a práce o víkendech (29 %). Rysy bullshit jobs by se pak mohly zdát jako řešení. Nicméně tak jednoduché to není, dlouhodobě ani taková práce bez hlubšího smyslu není udržitelná.

Ačkoliv vykonávání „bullshit jobu“ automaticky neznamená nudit se, má k sobě vyhoření z nudy, tzv. boreout, a vyhoření z nedostatku smyslu v práci velmi blízko, jak potvrzuje Barbora Riedl Černíková, Managing Director v SHL Talent Assessment a organizační psycholožka: „Mezi nudou a vyhořením je komplexní vztah, což máme potvrzené i výzkumy. Nuda může vést taky k vyhoření, ale funguje jinak. Při standardním vyhoření je to tak, že mě na začátku moje práce strašně moc baví, hořím pro ni. Následně do ní investuju hodně energie, času, pořád o ní přemýšlím. A to do takové míry, že mě to vlastně začne sžírat a vyčerpávat. Je tady přemíra stresu. U bullshit jobů má ten stres jinou příčinu, je to vyčerpání z absence smyslu, z nutnosti se přemlouvat do práce, u vyhoření ‚standardnějšího‘ to je o vyčerpání z náročnosti práce. Výsledek ale může být dost podobný. Ztráta motivace, pokles výkonnosti. U obou dvou je přítomna složka emočního vyčerpání, což je klíčová složka vyhoření. Paradoxem ale je, že i nedostatek pracovní aktivity, tedy nuda, je pro člověka stres.“

Dělám práci na nic? Co s tím?

Zvednete občas hlavu od excelových tabulek a ptáte se sami sebe: „Co tady vlastně dělám? Kdybych zítra skončil, všiml by si toho vůbec někdo?“ Prvním krokem je vůbec zjistit, že moje práce mi nedává smysl a proč mi přijde zbytečná. Je to kvůli povaze práce, nedostatku uznání, nebo chybí osobní smysluplnost? Můžeme si odpovídat na otázky, co mě v práci nejvíce baví, co mě naplňuje a jakou přidanou hodnotu svou prací přináším. Pocit smyslu je velmi individuální, co dává smysl jednomu, druhému nemusí dávat ani trochu.

A co když přece jen začínám tušit, že dělám bullshit job?

„Pocit ztráty smyslu pracovního života je pro vyhoření velmi typický. Zpravidla se pak v rámci koučování anebo lépe dlouhodobější psychoterapie pracuje právě na znovunacházení smyslu. Někdy tím smyslem může být i to, že si člověk otevřeně a vědomě přizná, že zkrátka nyní prochází takovým životním obdobím, kdy smysl práce je obživa a vydělávání peněz. Samotné peníze víme, že nejsou dlouhodobý zdroj smyslu pracovního života, ale na nějaký časově ohraničený úsek to je v pořádku. Takže je potřeba si otevřeně přiznat, že nyní mi práce smysl nedává, a na to konto začít jednat. Někdy pomáhá se podívat do minulosti: Co mi smysl v práci dávalo dřív? Kde se to ztratilo? Na čem bych si zase přál/a pracovat? Kdy mi práce smysl dávala? Samotná změna práce s vyhořením nepomůže. A rozhodně není podmínkou pro znovunalezení jejího smyslu,“ radí Bára Riedl Černíková.

Práce budoucnosti je práce bez bullshitu

Stejně jako jsme se díky průmyslovým a technologickým revolucím posunuli od pásu k počítačům, je možná načase se přesunout od zabíjení osmi hodin pět dní v týdnu prací, která nedává smysl, a soustředit se skutečně na to, co je důležité, abychom něco tak vzácného, jako je náš čas a život, neinvestovali do bullshit činností a jobů.

Filip Dřímalka má o budoucnosti celkem jasno: „Práce budoucnosti je taková, která mi dává smysl, ve které mohu uplatnit své talenty a která v ideálním případě nevypadá jako práce. Ať už z toho důvodu, že mě baví, nebo proto, že se dostávám do stavu flow. Díky tomu jsem produktivnější, rychleji se učím a i díky tomu dělám svoji práci čím dál lépe.“

Zmíněná produktivita by podle něj mohla vést nejen ke čtyřdennímu pracovnímu týdnu, ale klidně i kratšímu: „Dnes už se dokonce uvažuje o třídenním pracovním týdnu, což by mi u některých typů pracovních pozic nebo u některých pracovníků dávalo smysl. Osobně si myslím, že to v několika nejbližších letech nebude aktuální. Ale určitě se kolem nás začnou objevovat firmy, které budou malé a štíhlé a budou díky umělé inteligenci generovat podobné příjmy jako několikanásobně větší tradiční organizace. Z povahy věci za nimi ale budou stát lidé, které práce baví a kteří nemají ambici pracovat méně,“ předpovídá Filip a dodává:

„To, co může ale každý z nás udělat, je zamyslet se a zkusit si vytvořit svoji digitální vizi. To znamená představu, jak chci pracovat za pár let, kdy budeme mít všichni k dispozici ještě o řád chytřejší AI. Jak (moc) budu pracovat? Co budu vlastně dělat? Co za mě bude dělat AI? Jaké dovednosti budu potřebovat a co mám udělat pro to, aby se tento můj sen stal realitou? Jakmile si toto uvědomím, mám před sebou daný směr a vím, na čem pracovat, aby se mi ho podařilo uskutečnit. A je jedno, jestli tím snem je pracovat méně, pracovat v zimě z tepla, nebo naopak pracovat na projektu, kterým budu chtít změnit svět.“

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.