Co jste si vždycky přáli říct svému šéfovi... Ale nikdy jste se neodvážili

V hlavě vždycky začínáte stejně: „Sedněte si, šéfe, musím s vámi mluvit…“ Kolikrát jste si už přehrávali, co byste v práci řekli, kdybyste měli odvahu? Kdo to zná, ten ví. Až na to, že ve své (trochu bujné) fantazii si většinou představujeme, že najednou víme přesně, jak se dokonale vyjádřit, u toho máme dokonalou řeč těla, a tak celá situace dopadne o něco lépe, než by to bylo v reálu.

Pak ale zazvoní budík. A realita je taková, že příležitost říct nadřízenému hezky od plic, co si myslíte, je dávno ta tam. Je to tak frustrující. A proto jsme některým z vás v tomto článku dopřáli tu satisfakci vyjádřit se konstruktivně k některým prožitým situacím, ačkoli ve skutečnosti by si nic takového šéfovi říct netroufli.

1. „Nejsem váš domácí mazlíček“

Linda, content manažerka
Náš šéf byl pro mě tehdy opravdovým vzorem, v oboru to byl skutečně uznávaný člověk. Kdykoli jsem šla kolem jeho kanceláře, zdvořile jsem pozdravila, ale jinak jsem s ním prakticky nekomunikovala. Jednou měl odjet na letiště vyzvednout nějakého VIP klienta. Zavolal si mě k sobě na chodbě a požádal mě, jestli bych jela s ním. Překvapilo mě to, ale souhlasila jsem. Práci jsem nechala ležet.

Jeli jsme spolu v autě a mně to po chvíli došlo. Šéf věděl, že bude muset strávit dlouhou dobu v autě, tak se rozhodl, že je to skvělá příležitost, jak se seznámit se mnou, novou zaměstnankyní, protože to zabije nějaký čas. Takže jsem dvě hodiny strávila cestou na letiště a zpátky, jen abych zabavila svého šéfa a povídala si s ním. Vyplnila jsem mu mezeru v harmonogramu. Dělala jsem mu společnost, jako nějaké domácí zvíře. Když se mi něco podobného stane dneska, tak stavím na první místo svůj vlastní pracovní plán, protože svůj čas považuji za stejně cenný jako ten šéfův.

2. „Řadový zaměstnanec má stejnou hodnotu jako vedoucí pracovník“

Rudolf, obchodní ředitel
Přesně to jsem měl odpovědět své šéfové, když mi poslala sms: „Myslím, že by ses neměl integrovat takhle pod svou úroveň.“ Co jsem provedl tak špatného? Trávil jsem až moc času s „řadovými zaměstnanci“, tj. s hudebními producenty ve studiu naproti mé kanceláři. Místo toho jsem se měl asi bavit se sousedy v open space, což byli všechno vysoce postavení pracovníci jako já. Jako kdyby ti ostatní byli nějak podřadní. Já se bavím s lidmi podle toho, jací doopravdy jsou, a ne podle toho, jak vysoko v hierarchii firmy stojí!

Nejhorší na tom je, že ačkoli mi ta její sms přišla naprosto nevkusná, v ten moment jsem měl naprosté okno a nenapadla mě žádná trefná odpověď. Jen jsem poslušně odpověděl: „OK, budu na tom pracovat.“ Achjo… Nenávidím se za to. Ale znovu už se mi to nestane. Na jakoukoli další podobnou poznámku mám připravenou pádnou odpověď, která naprosto složí na kolena tyhle manažerské manýry z pravěku.

3. „Proč mě nezvete na porady, které se mě přímo týkají?“

Klára, právnička
Můj bývalý šéf mě rozčiloval tím, že mě nikdy nezval na meetingy, na kterých jsem měla být. Musela jsem poslouchat (přes tenké zdi zasedačky), jak ostatní řeší věci z MÉ specializace, o kterých vím první poslední, aniž bych se do toho mohla jakkoli zapojit. Brala jsem to jako projev nedostatečné důvěry v mé dovednosti, ačkoli jsem jinak měla velmi dobré výsledky. Mohl se mě přece přinejmenším zeptat, jestli bych se nechtěla taky zúčastnit nebo jestli může mluvit za mě, ale to ne.

Nejhorší bylo, že to on mě pak sám informoval o výsledku porady a rozhodnutích a opatřeních, která byla odsouhlasena beze mě… A se kterými jsem samozřejmě nesouhlasila. Udělala jsem chybu, že jsem nic neřekla. Měla jsem totiž strach, že si budou ostatní myslet, že si chci zahojit ublížené ego. Ale když se na to dívám zpětně, měla jsem právo se zeptat, proč mě tam nezvou!

4. „Nemůžu pořádně pracovat, když mi pořád někdo dýchá na záda“

Samuel, obchodní zástupce
Náš šéf byl velkým zastáncem amerického stylu firemního managementu. Byl tak soutěživý, že jsme si mysleli, že snad upsal svoji duši nějakému žralokovi. Byl posedlý čísly. Počet prodaných produktů, porovnávání výkonnosti mezi zaměstnanci, čas strávený v kanceláři, o kolik minut se přetáhla pauza… To ho všechno zajímalo. Hrál si na pána času – ale problém byl v tom, že si hrál na pána MÉHO času.

Dusilo mě to a připadal jsem si pod neustálým dohledem. Cítil jsem ten nedostatek důvěry, který ke mně má, ale vždycky jsem se snažil pracovat naplno. Tehdy jsem byl ještě zelenáč, takže jsem neměl dost odvahy na to, abych mu řekl, že když si bude hrát na Velkého bratra, tak to k žádnému lepšímu výkonu nepovede, spíš naopak, úplně mě to ochromovalo. Dnes je pro mě důležité pracovat tam, kde je pro nadřízené hlavní spokojenost zaměstnanců, protože ji vidí jako motivaci k lepším výkonům.

5. „Omlouvám se, ale neumím číst myšlenky“

Julie, vedoucí pro plánování akcí
Hned jak jsem nastoupila do firmy, okamžitě jsem pochopila, že šéf nebude žádné dobračisko, ale naopak věčně nespokojený hnidopich. Nejdřív ho štvalo, že „nikdy nedokážu převzít iniciativu“, a pak ho štvalo ještě víc, když jsem se ujala vedení. Měla jsem pocit, že se snažím přejít minové pole. Každou chvíli mi přímo do obličeje vybuchla bomba (tj. osočil se na mě šéf).

Naštěstí už jsem za sebou měla pár let praxe a podle klientů jsem odváděla dobrou práci, jinak bych měla opravdu pocit, že jsem naprosto neschopná. Kéž bych mu tehdy řekla, že ačkoli technologický pokrok je vskutku nevídaný, tak žádnou aplikaci na telepatické čtení myšlenek ještě neobjevili. Takže by se měl naučit se svými zaměstnanci komunikovat, aby věděli, co po nich vlastně chce, než na ně začne řvát, že to udělali špatně. Když to nepůjde, může aspoň doufat, že za pár let jeho myšlenky odhadneme díky GPT chatu a umělé inteligenci!

6. „Jmenovali jste mě vedoucí projektu, tak mě nechte, ať ten projekt vedu!“

Max, architektka
Měla jsem hroznou radost, když mi nadřízený začal svěřovat vedení některých projektů, to je jasné. Ale moje nadšení rychle opadlo, když mi došlo, že můj šéf má velký problém s delegováním úkolů a nedokáže do všeho přestat strkat nos. Měl připomínky ke všemu, co mě napadlo, odmítal moje návrhy, neustále mi házel klacky pod nohy. Nedokázal se smířit s tím, že máme každý trochu jiný pohled na věc a že nedělám všechno stejně jako on. Takže ve výsledku jsem sice měla nálepku „vedoucí projektu“, ale o všem rozhodoval on.

Nikdy jsem nedostala šanci jemu i ostatním dokázat, že mám pravdu, protože žádný můj návrh nikdy nespatřil světlo světa. Kéž bych ho tehdy dokázala odvést stranou a mezi čtyřma očima mu říct: „Buď věříte, že na to mám, a tak mi předáte odpovědnost a budete mi pomáhat růst, nebo si to dělejte všechno sám. Ale upřímně řečeno už mám dost toho, jak se tu neustále snažím, a nic z toho!“

7. „Až budete příště zase rozhodovat o mém osudu, řekněte mi to do očí!“

Gabriel, vývojář
Právě teď je náš podnik ve velmi složité ekonomické situaci. Hodně lidí muselo odejít, složení týmů se mění každý měsíc a celkově tu panuje velmi neveselá atmosféra. Problém je v tom, že jakmile můj vedoucí (a současně ředitel celé firmy) přijme nějaké rozhodnutí týkající se mé osoby, nedokáže mi to říct do očí. Třeba mi zruší projekt, změní strategii nebo (a to je nejhorší) provede změny v managementu, ale všechno mi to vzkazuje po ostatních.

Hrozné bylo, když jednu z mých kolegyň povýšil, a ta se tak stala mou novou šéfovou. Radši pověřil ji, aby mi to řekla, než aby za své rozhodnutí převzal zodpovědnost a řekl mi to přímo do očí. Štve mě to, protože nikdy nedostanu příležitost mu ukázat, že se mi něco nelíbí, nebo se ptát na důvody… Navíc nás jeho chování poštvává proti sobě, přitom za všechno může on sám! To, jak se neustále vyhýbá jakékoli konfrontaci se mnou – jistě ze strachu, že mu dám najevo nesouhlas –, z něj dělá zbabělce.

8. „Nemůžu dělat všechno za vás!“

Amélie, produktová manažerka
Jsem sice produktová manažerka, ale připadám si tu spíš jako Popelka, protože šéf jako kdyby tu vůbec nebyl. Já sama si přiděluji práci, šéfovi dodávám veškeré informace, ostatním týmům oznamuji přijatá rozhodnutí, řídím harmonogram, aby se nic nepřekrývalo, připravuji porady a informační materiály… A aby toho nebylo málo, musím si sama zařizovat i kariérní postup. Hrozně moc bych mu chtěla položit otázku, která mě už delší dobu pálí na rtech: „K čemu tu vlastně jste?“

9. „Bylo by fajn občas slyšet i nějakou pochvalu“

Alexandr, HR
Tak přesně tohle jsem chtěl vždycky říct tomu věčně nespokojenému člověku, co mi dřív šéfoval. Trpěl chronickým perfekcionismem (což je požehnání i prokletí), a měl proto na své zaměstnance naprosto extrémní požadavky. Dobré na tom bylo, že výsledky práce byly vždy naprosto precizní. Ale na druhou stranu, pokaždé když jsem měl odprezentovat svou práci před ostatními, úplně se mi svíral žaludek.

Byl to naprostý mistr v hledání i těch sebemenších chybiček a upozorňoval na ně asi tak taktně jako slon v porcelánu. Ale nebylo to zjevně nic osobního, protože jsem ho občas slyšel, jak i svému synovi vyčítá, že na obrázku, který namaloval, není domeček dost realistický, takže by se to mělo předělat. Tak tedy pardon, pane Picasso! Nic pro něj nikdy nebylo dost dobré, takže byl samozřejmě dost skoupý na jakékoli pochvaly. To je škoda, protože podle mě uznání za dobrou práci zaměstnance spíš povzbudí k dalším dobrým výkonům. Zvlášť někoho, kdo v práci teprve začíná.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.