Jaké nesmysly se šíří o návratu do kanceláří?

Šéfové firem si právě teď ve velkém lámou hlavu nad tím, jak dostat zaměstnance z teplíčka home office zpátky do kanceláří. Občas se o tom mluví jako o „návratu do práce“, a vždycky když tohle zaslechnu, tak se rozčílím doběla: „Aha, a doteď jsme jako nepracovali?“ Řekněme si to na rovinu, člověk si v dnešní době občas musí vyslechnout hrozné nesmysly.

Tak zaprvé, když se dnes hovoří o „návratu do kanceláří“, všechno se točí kolem čistě praktických údajů, jako kolik dní práce na dálku se dělalo / bude dělat týdně nebo kolik metrů čtverečních kanceláří bude do budoucna vlastně potřeba. A nikdo se pořádně nezamyslí nad otázkou „proč“. Jako kdyby na světě záleželo jen na „jak“, a proto se řeší logistické, technické a účetní záležitosti, jen aby se nemuselo odpovídat na ty složitější otázky.

Někde se do moderních kanceláří investovaly nemalé peníze po vzoru gigantů ze Silicon Valley. Ze strachu, aby se nejednalo o nevratnou investici a tedy „vyhozené peníze“, se tyhle společnosti vůbec neodváží zpochybňovat, jestli je návrat do kanceláří dobrý nápad. Zmiňme například firmu Apple – náklady na výstavbu jejího sídla v Kalifornii se odhadují na 5 miliard dolarů!

Každopádně by se našlo pár dobrých argumentů, proč se do „kanceláří“ zase vrátit: obnova společenských styků, únik ze samoty, zvýšená produktivita u týmových projektů, prostředí umožňující lepší soustředění, klimatizace, drinky po práci s kolegy a znovunabývání důvěry v lidstvo…

Přestaňme tvrdit, že „osobní přítomnost povzbuzuje kreativitu“

Faktem bohužel je, že firmy (které se tak šikovně vyhýbají otázce, proč kanceláře vlastně znovu otvírat) nutí zaměstnance k návratu naprosto nekompromisně. Jako naprosto nezpochybnitelné dogma totiž berou to, že pracoviště podporuje inovace a kreativitu (údajně díky „plodnému pracovnímu prostředí“), posiluje pocit sounáležitosti a firemní kulturu, a ještě ke všemu zvyšuje produktivitu. Naprosto nemají potřebu to se zaměstnanci nějak řešit… Prostě to tak je a hotovo.

Ředitel bankovní skupiny Goldman Sachs dal například jasně najevo, že se o tom vůbec nebude diskutovat: „Investiční bankovnictví vyžaduje kreativitu, a proto musí zaměstnanci pracovat pohromadě.“ A šmitec. Kromě toho David Solomon také v minulosti řekl, že podle něj je home office jen odchylka od normálu. Stejně to vidí i Tim Cook, generální ředitel společnosti Apple, který bere návrat do kanceláří jako naprostou samozřejmost.

Dogma v náboženství označuje článek víry nepřipouštějící žádné pochybnosti. Pro církev dogma představuje také způsob, jak si zajistit poslušnost věřících, protože porušení dogmatu je považováno za kacířství, které může být potrestáno. A kdo by se odvážil tvrdit, že je proti společenským vztahům a proti kreativitě? Nikdo. Postavit se proti takovým dogmatům by totiž znamenalo riskovat, že vás ostatní budou považovat za individualistu toho nejhrubšího zrna.

Výpověď za výpovědí

Ne všichni ale těmhle řečem věří. Pro některé zaměstnance je to jen snůška nesmyslů. V dopise, který zaslali zaměstnanci Applu Timu Cookovi, zdůrazňují autoři, že během pandemie dokázali zajistit „stejnou kvalitu produktů a služeb, pro kterou si společnost Apple získala svůj věhlas, a to vše téměř výhradně na dálku.“ V dopise se dále píše, že „politika Applu v oblasti flexibilní práce a související komunikace už přiměly některé naše kolegy k odchodu. Bez inkluzivity, kterou přináší flexibilita, má mnoho z nás pocit, že musí volit mezi svými rodinami a s nimi spojenou kvalitou života, a prací, tedy tím, být součástí Applu.“

V některých firmách vládne kultura, která je skutečně postavena na kolektivním duchu, na projevech uznání a kreativitě, a tam probíhal nucený home office zpravidla velmi hladce. Přání zaměstnanců byla většinou vyslyšena, braly se ohledy na individuální situaci různých pracovníků. V takových firmách se teď vymýšlejí různé hybridní formy práce, na míru okolnostem a potřebám každého zaměstnance. Tam se nevykřikují žádná dogmata a hledají se nové, lepší cesty.

S plodným pracovním prostředím a pocitem sounáležitosti je to totiž jako se vším: ten, kdo má nejvíc řečí, toho většinou nejmíň dělá. Když budete zaměstnancům vyčítat, že se nepodřizují dogmatu a nevyslyšíte, co mají na srdci, těžko můžete kázat o pocitu sounáležitosti, který vám údajně zaručí čtyři stěny, mezi které zaměstnance zavřete. Je to typický příklad kognitivní disonance, tedy nesouladu mezi hlásaným postojem a skutečným stavem věcí. Mluví se o inkluzi, ale současně se určité skupiny lidí izolují od zbytku kolektivu, protože nikdo nebere v úvahu jejich potřeby.

Silicon Valley a Wall Street se v názorech na návrat na pracoviště různí. Pracovní prostředí zde totiž hrálo v minulosti důležitou roli. Někde (v Applu a u Sachse) si neoblomně stojí za svým, jinde (ve Facebooku) se s lítostí zamávalo starým dobrým časům a zaměstnanci dostali na vybranou. Tam, kde se dřív pracovalo jedině z kanceláře, se teď všude možně ve světě rozhodují, co dál. Kdo se ale rozhodne, že slepě uvěří těm nesmyslům, co se teď šíří, ten riskuje, že přijde nejen o zaměstnance, ale také o uchazeče o práci. V dnešní éře YOLO ekonomiky (You Only Live Once – Žiješ jenom jednou) se už dokonce hovoří o milionech podaných výpovědí a velké náborové krizi. Ať už tedy bude rozhodnutí o budoucnosti práce jakékoli, vždy bychom se měli v první řadě zeptat – proč?

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle