Digitální nomádi a udržitelnost. Jde to vůbec dohromady?

Představte si bandu baťůžkářů. Právě vystoupili z letadla a hned si to namířili k velkému bazénu, kde se s notebooky na zpocených kolenou usadili na lehátkách a s drinkem v ruce začali vyřizovat po Zoomu pracovní záležitosti. Teď si uvědomte, že tihle lidé zneužívají špatné ekonomické situace v zemích, do kterých si to namířili, a přetěžují místní infrastrukturu.

To, co vydělají, však místní komunita nikdy neuvidí, protože tihle světoběžníci si radši dají hamburger z fast foodu, než aby šli nakoupit na místní trhy. Když se to takhle podá, už život digitálních nomádů nevypadá tak stylově, co? A to ještě zdaleka nevíte všechno. S výše uvedeným nelichotivým vykreslením nomádského života v oblíbeném mexickém městečku Tulum přišel časopis Business Insider.

Jak to tedy je?

Původně ušlechtilé poslání

Michel Maffesoli je skutečným odborníkem na nomádský život. Ale jestli teď na Instagramu hledáte jeho profil, abyste si prohlédli úchvatné záběry ze všech koutů planety, budete zklamáni. Bělovlasý Michel Maffesoli nosí dobře padnoucí obleky a není to žádný influencer, ale emeritní profesor sociologie na pařížské Sorbonně. V rozhovoru pro deník Figaro popisuje dlouhou historii nomádství a jeho prapůvodní příčinu, „snahu přiblížit se něčemu většímu, zemi, světu a ostatním lidem“. Toto ušlechtilé poslání je ale na hony vzdálené tomu, co dnes nazýváme nomádství a co nekontrolovaně plní sociální sítě.

„Digitální nomádi dneška úplně ztratili pojem o reálném světě,“ říká bez okolků Audrey Baylacová, koučka, blogerka a odbornice na tzv. pomalý turismus. „Osobně je považuji za hejna kobylek, co zdevastují, na co přijdou.“ Její názor není zcela neopodstatněný. Do roku 2035 by na světě mohla být až miliarda kočovných pracovníků. Jen v USA už na tento styl života přesedlalo 10,9 milionu lidí. Ochranářům přírody se tahle čísla nelíbí: „Narůstající počet digitálních nomádů představuje velký problém,“ říká Heather Froemingová, vedoucí iniciativy Red Tulum Sostenible zaměřené na ochranu životního prostředí v mexickém městě Tulum. „Oni si totiž vůbec neuvědomují, že přispívají k likvidaci džungle. Platí za to, aby tu mohli být, a jejich peníze nutí lidi dělat špatné věci,“ pokračuje Heather v článku pro Business Insider.

Na lovu požitků

Felipe Koch, sociolog imaginace a autor knihy Slow travel, De l’individu sédentaire à la personne nomade (Slow Travel: Od sedavého života k nomádskému osudu) přirovnává dnešní digitální nomády, děti světa wifi a práce na dálku, k novodobým „conquistadorům“ (cizím dobyvatelům), kteří hledají eldorádo a kteří se ve finále chovají podobně (hrozně) jako příznivci masového turismu. Romantická a dobrodružná představa světoběžníků už jim nic neříká. „Digitální nomád chce ze svého života udělat umělecké dílo, hledá vnější krásu a požitky, chce si užít každý den na maximum,“ říká sociolog. A co je na tom špatně? Že se zachází do extrému. Dnešní digitální nomád se snaží z místa, na kterém se právě nachází, vytěžit co nejvíc, ale už nic nevytváří – žádné skutečné vazby.

„Za šest měsíců se z nikoho nestane Mexičan tělem i duší, to je jasné. Ale nomádství v původním slova smyslu zahrnovalo propojení s kolektivní představivostí a společenským nastavením země, do níž se putovalo,“ vysvětluje Felipe Koch. Podle něj je zásadní problém ve způsobu pojetí místa a času. Nezáleží na tom, jestli jste někde šest týdnů nebo rok, „pomalým nomádem” se člověk stane, „když si vytvoří neopakovatelné návyky spojené s novým místem. Když se dokážeme odtrhnout od starého způsobu života, začneme se cítit jinak,“ pokračuje Felipe.

To znamená přizpůsobit se místnímu rytmu, nezůstávat v časovém pásmu své domovské země. Také to ale znamená vzdát se knižních průvodců a Googlu a objevovat na vlastní pěst, hledat nové chutě a vůně, splynout s přírodou nebo místní architekturou.

Mimo vyšlapané cesty

Ale k tomu musí mít nomád dost času a také dost odvahy. Musí vystoupit ze své komfortní zóny. Jen tak si pořádně uvědomí, co je kolem něj. A tomu se právě říká „pomalé nomádství“.

„Podle mě není možné k cestování přistupovat zodpovědně, když všude jezdíte po více než dvanáctičlenných skupinách, a moderní nomádství je přesně ten případ,“ říká lítostivě Audrey Baylacová. „Ideální je cestovat maximálně ve třech, čtyřech lidech. Tak můžete bydlet přímo u místních a neizolovat se. Já osobně si ráda vyhledávám ubytování u místních zemědělců přes speciální webové stránky, takže můžu nejen cestovat, ale také přiložit ruku k dílu,“ říká blogerka.

Nedostatečné začlenění nomádů do místního života zpozoroval během svého pobytu v Barceloně i Antoine Demeestère, který pracuje pro Talent Garden, společnost nabízející coworkingová pracoviště na celém světě. „Sledoval jsem, jak se během šesti let situace neustále zhoršovala až do bodu, kdy začali místní obyvatelé usilovat o to, aby se cestovatelů zbavili, protože se s nimi nedalo žít. Jak to? Protože tihle nomádi se chovají, jako kdyby byli na návštěvě v Disneylandu. A ze všech bytů bylo najednou Airbnb. Obyvatelé Barcelony už se na to nemohli dívat, protože pro ně je harmonický život ve městě velmi důležitý a aktivně se ho snaží budovat,“ vysvětluje.

Šlo by to bez letadel?

Nejde napsat článek o digitálním nomádství a nezmínit se přitom o letecké dopravě. „Děsí mě, když vidím, jak se digitální nomádi každý týden chlubí tím, že si zaletěli letadlem na víkend sem nebo tam. Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) přirovnal ve své poslední zprávě podobné letecké výlety prakticky ke zločinu. Nechci moralizovat, ale myslím, že je důležité mluvit o tom, jak je podobné chování nezodpovědné a že patří do minulého století,“ rozčiluje se Audrey Baylacová.

Sama vyzývá k rozumnějšímu cestování a k tomu, aby si člověk spočítal svoji uhlíkovou stopu – jen cesta jednoho člověka z Prahy do Paříže vyprodukuje 280 kg oxidu uhličitého!

Antoine Demeestère se domnívá, že se hlavně musíme konečně zbavit pocitu, že cestovat se musí automaticky jen letadlem. Naštěstí se na obzoru začínají rýsovat i nové způsoby cestování, jako je třeba digitální nomádství na lodi. Tento trend se začíná rozmáhat především v Karibiku a Středomoří. Jak to funguje? Skupina osmi až deseti lidí si pronajme loď a ve společné místnosti tu mohou přes satelitní připojení pracovat na dálku. Tenhle luxus si ale samozřejmě nemůže dovolit každý a nejzelenějším způsobem dopravy dodneška zůstává vlak a hlavně kolo.

„Jsem velkým příznivcem pomalého digitálního nomádství provozovaného na kole. Na popularitě získávají tzv. gravel kola, která jsou velmi všestranná a můžete s nimi na všechny povrchy. Vznikají i organizované skupiny cestovatelů na kole, jako je třeba projekt Warm Showers, a snad jich bude čím dál víc,“ doufá Antoine. Závěrem dodává: „Pandemie nám ukázala, že digitální nomádství se nemusí provozovat jen na Bali nebo v Mexiku, nádherná místa najdete často daleko blíž k domovu. To největší dobrodružství je často hned za rohem!“

10 přikázání zodpovědného digitálního nomáda

Upřednostňuj ekologické způsoby dopravy. Vlak, kolo, plachetnice a co nejméně létání (maximálně jednou za rok na dlouhou cestu).
Cestuj raději sám. Nebo v malých skupinkách, jinak v destinaci nezapadneš.
Vybírej si méně frekventovaná místa. Nedojde tak k přetížení místní infrastruktury.
Ubytování si hledej nejlépe u místních obyvatel.
Napoj se na lokální tempo života. Snaž se mu přizpůsobit své vlastní zvyky.
Objevuj místní kuchyni. Nestravuj se v mezinárodních řetězcích.
Chovej se ekologicky. Stačí k tomu maličkosti, vlastní lahev na vodu, látková taška, vlastní misky a příbory. Každé malé gesto se počítá.
Zkus pochopit místní mentalitu. Přizpůsob se zvykům v zemi, která je tvým novým domovem.
Necestuj na pár dní. Lepší jsou delší výlety.
Plánuj dopředu. Ekologická odpovědnost vyžaduje pečlivou přípravu.

Jde to i lépe. Je jen na každém z nás, jak se k digitálnímu nomádství postaví.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.