Efekt přihlížejícího: Jak se může i v open space ztratit šikana

Pojďme si udělat jedno sociálněpsychologické okénko do kultury práce a života v kanceláři. Sociální psychologie se zaměřuje na studium člověka a jeho jednání ovlivňované společností. Jak a proč vlastně měníme své chování, když nejsme sami? Jak se to projevuje v práci? A kdy naše jednání nabere na špatném směru? Odborník na pracovní psychologii Christophe Nguyen sdílí pro Welcome to the Jungle svoje zkušenosti z oboru a vysvěltuje tzv. Efekt přihlížejícího. V článku se zaměřuje na nouzové či vypjaté situace a vysvětluje, proč čím více svědků, tím menší ravděpodobnost je, že někdo zasáhne. Jaký dopad to může mít u vás v kanceláři?

Pod lupou: tichá šikana

S Elodie jsem se seznámil poté, co se pokusila o sebevraždu, vyvolanou dlouhodobým psychologickým týráním ze strany nadřízeného. O několik let dříve se stala součástí týmu, jehož vedoucí měl pověst nesmírně náročného šéfa. Každé pondělí prováděl hodnocení práce všech svých podřízených (bylo jich asi deset). Elodie byla jediná žena v týmu. A každé pondělí ráno si Elodie za svou práci vyslechla jen kritiku, bylo jí nařízeno přidat a před všemi kolegy jí pokaždé vedoucí nakonec řekl, že je ‚úplně k ničemu‘ nebo že ‚na to nemá‘.

Tak to šlo celých šest měsíců, až jednou v pondělí ráno měla Elodie panický záchvat těsně před příchodem vedoucího, takže se do zasedací místnosti na pondělní poradu nedostavila. Několik měsíců byla doma na neschopence, a když se vrátila do práce, byla přeřazena na jiné oddělení. O pár let později probíhala reorganizace podniku, nařízená vzdáleným ústředím. Elodie bylo jednoho dne oznámeno, že bude přeřazena zpět pod onoho obávaného člověka. Ještě ten večer rozeslala Elodie e-maily všem svým kolegům a pokusila se spáchat sebevraždu.

Během sezení se mi Elodie svěřila, že nejvíc ji drásal fakt, že během celé té doby, kdy musela neustále poslouchat hanlivé poznámky na svou adresu, se jí nikdo z kolegů nezastal. Nikdo na slovní útoky šéfa nereagoval a nikdo za ní nepřišel a neřekl, že takové chování už není normální. Aniž by to věděla, zažila Elodie něco, čemu v sociální psychologii říkáme efekt přihlížejícího či syndrom nezúčastněného diváka. Tento jev vysvětluje, proč v nouzové či vypjaté situaci platí – čím více svědků, tím menší pravděpodobnost, že někdo zasáhne.

Efekt přihlížejícího

Tento sociologický jev byl podrobněji popsán během 60. let, poté, co došlo k neblaze proslulému útoku na mladou Newyorčanku, Kitty Genovesovou. Vyšetřování odhalilo, že vraždu vidělo nebo ji zaslechlo přibližně 30 svědků, ale žádný z nich nezasáhl.

Mnozí autoři (Brewster & Tucker, 2016, Peggy Chekrounová, 2008) se od té doby pokoušeli vysvětlit, čím je tento příval pasivity způsoben a jak proti němu bojovat. Peggy Chekrounová uvádí jako příklad experimenty, které prováděli v roce 1968 dva američtí vědci, Darley a Latané. Ti pozorovali, jak zareagují různé skupiny svědků na (předstíraný) epileptický záchvat jiné osoby. Výsledky byly alarmující: Pokud se incident odehrál před jediným svědkem, pak tento svědek v 85 % začal okamžitě jednat. Ale pokud u toho byla další osoba, pak došlo k reakci už jen v 62 % případů. A když události přihlíželi čtyři lidé, tak zkoušený člověk zareagoval jen v 31 % případů.

Co tento jev způsobuje?

• Rozmělnění odpovědnosti. Jakmile vedle sebe stojí několik svědků, každý si myslí, že by měl něco udělat ten druhý. Také má člověk pocit, že když nic neudělá ani on, ale ani nikdo jiný, pak ho nemůže nikdo z ničeho obvinit. Všichni tu výmluvu známe: „Proč to házíš na mě, ostatní taky nic neudělali!“ Naopak v případě, že je přihlížející jen jeden, má pocit odpovědnosti a snaží se situaci nějak řešit.
• Vnímaná míra nebezpečí. Čím větší nebezpečí podle nás hrozí, tím větší je pravděpodobnost, že zasáhneme. Ale když se staneme svědky nebezpečí, které není tak úplně jednoznačné, pak se pečlivě rozmýšlíme, jestli jednat, nebo ne. Problém je v tom, že ostatní svědci současně přemýšlejí nad tím samým, a tak se dostáváme do začarovaného kruhu: Nikdo nic nedělá, protože ostatní také nic nedělají…
• Pocit (ne)kompetence. Syndrom nezúčastněného diváka slábne, má-li člověk pocit, že je kompetentní a schopný zasáhnout a krizi vyřešit. Stanete-li se svědkem epileptického záchvatu a jste lékař nebo máte za sebou kurz první pomoci, pak je daleko pravděpodobnější, že okamžitě začnete jednat. Je ovšem samozřejmé, že i když lékař nejste, nic vám nebrání v tom, abyste se pokusili nemocnému pomoci a zavolali pomoc.
• Typ vztahu mezi svědky. Když se přihlížející dobře znají a mají dobré vztahy, pak krizi řeší lépe než ti, co se vůbec neznají. Je to dáno tím, že když se nemusíme bát toho, „co řeknou ostatní“, a že nás pomluví nebo se nám vysmějí, tak se nebojíme zasáhnout v situaci, která se nás vlastně netýká (sic!).

Jak předcházet efektu přihlížejícího v práci

Na pracovišti může docházet k násilným situacím stejně jako kdekoliv jinde a kolegové mohou snadno podlehnout syndromu nezúčastněného diváka, jako se to stalo v případě Elodie. Pomohou programy prevence násilí a školení proti obtěžování na pracovišti:

Školení na téma rozpoznání obtěžování

Je třeba, aby tváří v tvář nebezpečné situaci svědci věděli s určitostí, že se jedná o obtěžování, a proto se ho musí zaměstnanci naučit rozpoznávat. Užitečné jsou kurzy pro vedoucí i řadové zaměstnance zaměřené speciálně na chování, nad kterým nelze mávnout rukou. Důraz je třeba klást na sexistické, rasistické, ponižující a další podobné jednání.

Zaměstnanci si musí uvědomit, že slova a činy, které mohou na první pohled vypadat nedůležitě nebo jen „trochu nevhodně“, mohou mít z dlouhodobého hlediska velký negativní dopad na zdraví obětí. Vedou někdy až k závažným psychosociálním problémům (posttraumatickému stresu, úzkostem, sebevražedným sklonům atd.).

Na důrazu těmto školením přidá, když zahrnují přímé citace ze zákoníku práce, občanského zákoníku či z firemních direktiv. Chce to jasně vymezit, co je a co není obtěžování, a vysvětlit, že je lepší preventivně zasáhnout než potom řešit problém, nad kterým se třeba zavíraly oči měsíce a měsíce.

Je navíc prokázáno, že taková školení jsou efektivnější, když probíhají přímo v místě pracoviště, takže si jejich účastníci dokážou obsah školení lépe propojit se skutečným prostředím.

Jasné rozdělení rolí

Na každém oddělení by měl být ustanoven jeden pracovník, který bude fungovat jako poradce pro obtěžování na pracovišti. Jasnou roli mají také členové personálního oddělení. Ale kromě toho je důležité proškolit všechny ostatní zaměstnance o tom, jakou roli mohou zastávat oni. Musí pochopit, že i oni se mohou zasadit o to, aby byla na pracovišti zdravá atmosféra, týká se to totiž úplně všech. Společná ostražitost celého pracovního kolektivu je pro zdravé pracoviště to nejlepší.

Více důrazu na inkluzi

Aby mezi zaměstnanci vznikl pocit solidarity bez ohledu na jejich pohlaví, původ, obor, postavení a podobně, musí být ve firmě naprostou prioritou rovnoprávnost a inkluze. Firma by měla dlouhodobě a usilovně pracovat na tom, aby se v ní dobře cítili lidé s nejrůznějšími profily a aby vznikaly různorodé týmy, které spolu dokážou spolupracovat. V případě Elodie hrálo obtěžování do karet i to, že nebyla součástí tvrdého jádra společnosti, nikdy nebyla úplně přijata do kolektivu, a navíc tam byla jediná žena.

Pádná ruka vedení

Obtěžování na pracovišti může být vymýceno jen tehdy, když je vedení naprosto nekompromisní a aktivně prosazuje hodnoty společnosti. Musí se zavést postupy pro hlášení podobných situací a vznikne-li podezření, pak musí dojít k vyšetřování a ověření jeho pravdivosti.

Poté musí následovat zavedení preventivních opatření. Vedení firmy musí jít příkladem a pokaždé svým zaměstnancům připomínat, že jakékoli násilí je nepřípustné a musí se proti němu jednat… Nikdy jen přihlížet.

Případ Elodie měl na moji kariéru obrovský vliv. Nikdy nezapomenu na její slova: „To, jak se všichni kolem upřeně koukali na špičky svých bot, když mě před nimi ponižoval, mě přesvědčilo, že problém je ve mně. Myslela jsem si, že si to zasloužím, protože nikoho jiného takhle veřejně nelynčoval, že jsem vážně naprosto k ničemu. Proto jsem začala postupně sklouzávat k depresi.“ Někdo by v tom mohl téměř vidět „neposkytnutí první pomoci“, což je vlastně trestné. Ale jde hlavně o to si uvědomit, že nezúčastněnost, pasivita a malá společenská podpora na pracovišti mohou závažným způsobem poškodit duševní zdraví zaměstnanců. A tím pádem i fungování firmy.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.