Genderová nerovnost v IT: Proč jsme se zasekli v 80. letech

Kathryn Ullrichová zahájila svoji pracovní kariéru v polovině 80. let minulého století. Vystřídala řadu pozic v technických oborech. Poté, co s vyznamenáním ukončila studium elektrotechnického inženýrství na Michiganské univerzitě, byla spolu se svým kamarádem najata jednou kalifornskou firmou. Zatímco ona dostala na starosti nenáročnou agendu, která nevyžadovala technickou expertizu, on spolu s ostatními manažery vypracovával komplexní návrhy na zlepšení stávajících procesů a účastnil se práce na unikátních projektech. O řadu let později, kdy Ullrichová pracovala v oboru strategického poradenství, jí bylo odepřeno povýšení a místo ní byl vybrán mužský kolega s horšími pracovními výsledky, než měla ona. Kathryn potom přesedlala na oblast marketingu pro softwarové společnosti, kde na pozici produktového manažera zastávala stejné množství práce jako generální ředitel.

Tak jako u většiny žen, které se rozhodly pro kariéru v technickém odvětví, i u Ullrichové platí, že by se zřejmě ke studiu technologického oboru nerozhodla, kdyby ji v tom výrazně nepodporoval její otec. Ten se stal jejím mentorem a Kathryn vzpomíná na konverzace, které s ním vedla a ve kterých probírali možnosti praktické aplikace teorií, které se naučila ve škole. Otec ji třeba také naučil mnemotechnické říkanky, které inženýři používají, aby si zapamatovali barevné značení rezistorů.

„Každý člověk potřebuje mít nějaký vzor,“ říká Ullrichová. „V té době sloužili za vzor pouze muži. A ženy, které se rozhodly dát se na technické obory, tak většinou potřebovaly nějakého mužského příslušníka rodiny, aby je přesvědčil, že do toho skutečně mají jít. Měly jsme podporu našich otců, strýců a bratrů.“ Dnes je Kathryn společníkem ve firmě Odgers Berndtson, kde pomáhá technologickým firmám s náborem na vrcholové pozice.

I přes podporu, které se ženám v informatice v USA už řadu let dostává, poměr žen mezi absolventy IT studijních oborů v Americe dlouhodobě klesá. Na svém vrcholu byl tento poměr v roce 1984, kdy dosáhl 37 %, ale od té doby míří střemhlav dolů, jak uvádí studie amerického Národního centra žen a informačních technologií (National Center for Women & Information Technology - NCWIT). Tato studie také odhalila, že procentuální zastoupení žen neklesá jen u IT studijních oborů, ale i u IT pracovních pozic. U IT profesí totiž poměr žen dosáhl maxima roku 1991 s 36 procenty. Naproti tomu v roce 2019 NCWIT uvedlo, že IT pracovní pozice jsou ženami obsazeny pouze z 26 %.

Už od 40. let 20. století patří USA mezi světové lídry v oboru počítačových technologií. I přesto je dnes v této zemi genderová propast u IT pracovníků nejhlubší od osmdesátých let. A právě mezi roky 1980 a 1990 byla v USA učiněna řada rozhodnutí na kulturní, ekonomické a politické úrovni, která znovu oživila genderové stereotypy a předsudky let minulých, pomohla zformovat podobu prudce se rozvíjejícího odvětví počítačového inženýrství a dodnes negativně ovlivňují všechny ženy pracující v IT oborech.

40. a 60. léta 20. století: Genderové rozdělení pozic v raném počítačovém inženýrství

Už v době svého vzniku se oblast počítačového inženýrství potýkala se společenskými nerovnostmi, které ovlivnily způsob, jakým se práce spojená s informačními technologiemi rozdělovala mezi příslušníky obou pohlaví a jak byla tato práce ohodnocena. Ve čtyřicátých letech financovala americká armáda první programovatelný digitální počítač v USA: elektronický numerický integrátor a počítač (ENIAC).

Vedoucí tohoto projektu uložili vývoj hardwaru samým mužům. Zatímco příprava hardwaru byla považována za něco velmi prestižního, neméně důležité a technicky i analyticky nesmírně náročné programování softwaru tohoto přístroje bylo bráno jako podřadnější práce, jak uvádí studie Jennifer Lightové z roku 1999 s názvem Když za počítači stály ženy (When Computers Were Women). Vedení projektu, které programování považovalo za spíše administrativní úkol, najalo na tuto práci šest žen – Kathleen McNultyovou, Frances Bilasovou, Betty Jean Jenningsovou, Betty Holbertonovou, Ruth Lichtermanovou a Marlyn Wescoffovou. Přestože byly tyto vědkyně pro úspěch projektu zcela klíčové, jejich práce byla při prezentaci počítače, v tiskových zprávách i v médiích zcela opomenuta.

„Média a někdejší americké Ministerstvo války hrály zcela zásadní roli v tom, jak celá společnost projekt vývoje nového počítače vnímala. A přestože měly v té chvíli ženy potenciál získat veřejné uznání a všeobecný respekt ke své práci, tento potenciál se nikdy nenaplnil,“ píše Lightová.

Během 50. a 60. let, kdy stále více firem začalo využívat možností řízení svých podniků a továren softwarem, se poptávka po programátorech zvýšila. Hlavním kritériem při náboru se staly schopnosti kandidátů. Při výběrových řízeních museli uchazeči nezřídka procházet testy a časté bylo i školení nových a stávajících zaměstnanců. A právě v této době tvořily ženy 30–50 % všech počítačových programátorů, jak uvádí Claire L. Evansová ve své knize Široké pásmo: Zapomenutý příběh o ženách, které daly vzniknout internetu (Broad Band: The Untold Story of the Women Who Made the Internet).

Na práci programátora počítačů sice bylo nahlíženo podobně jako na práci sekretářky, ale protože zároveň programování nabízelo kariérní postup a možnost seberozvoje v technickém oboru, pozice programátora se stala u tehdejších žen velmi populární. V roce 1967 napsala Lois Mandelová ve svém článku Dívky od počítače (The Computer Girls) vydaném v časopise Cosmopolitan, že dobře organizované a pečlivé ženy mají dokonce nad muži v programování výhodu. Ve stejném článku Mandelová cituje i známou počítačovou vědkyni Grace Hopperovou, která řekla: „Musíte umět plánovat dopředu a práci si rozvrhnout tak, abyste měli už vše připravené předtím, než to budete potřebovat. Programování vyžaduje trpělivost a smysl pro detail. Proto mají ženy pro počítačové programování přirozený talent.“

V polovině 60. let ale programování přestávalo být doménou žen a začalo se stávat doménou mužů. Programování vyžadovalo stále složitější procesy, analýzy, plánování, testování a kontrolu. Ale specifika a limity první generace počítačů zároveň znamenaly, že pro ně museli programátoři „vyvinout řadu unikátních a vysoce specifických systémů“, jak uvádí Nathan Ensmenger ve své studii Jak se programování stalo maskulinním (Making Programming Masculine) z roku 2008. A v té dále píše, že programování brzy „získalo pověst něčeho, co je pro lidi zcela nepochopitelné, s výjimkou malé skupiny vysoce expertních zasvěcenců.“

Mužští programátoři se snažili zvýšit prestiž celého oboru a začali vytvářet profesní sdružení, která neumožňovala vstup ženám. Firmy byly podporovány v tom, aby ve výběrových řízeních zavedly testy dovedností, které se zaměřovaly na učivo a předměty, které si mnohem častěji zapisovali muži. Stejně tak se u kandidátů začaly preferovat určité specifické osobnostní rysy spojené se samotářstvím, antisociálním chováním a obsesí s počítači. Ensmenger zjistil, že v polovině 60. let používalo tyto osobnostní testy a testy dovedností při selekci kandidátů na programátorské pozice na 80 % společností.

70. léta: Zlepšení situace žen na pracovišti a vzestup osobních počítačů

Hnutí za práva žen bojovalo během 70. let proti celospolečensky vžitým předsudkům, které byly až do té doby běžné přípustné na pracovišti. A i přesto, že ženy se programování profesně věnovaly už od 50. a 60. let, ještě na začátku let sedmdesátých byla obecně kultura na pracovišti otevřeně sexistická. Badatel William F. Vogel zjistil, že ponižující, rádoby vtipné články o ženách působících v technických oborech se hojně tiskly i v odborných periodikách. V časopise Datamation se například v roce 1962 psalo: „Když někdo při výběrovém řízení upřednostní při výběru kandidátů ženu před nějakým líným, podvodným beatníkem, tak ta žena se stejně neumí sama za sebe rozhodnout a jde domů záležitost probrat se svojí matkou.“

Vogel ale uvádí, že v polovině 70. let se vnímání žen v počítačových odvětvích změnilo. Ženy začaly být více přijímány a podporovány. I třeba tón článků v periodiku Datamation se změnil a začaly v něm vycházet články podporující ženy v IT odvětvích. Tři velké počítačové firmy – IBM, Control Data a Burroughs Corporation – se inspirovaly bojem za práva žen a v návaznosti na celonárodní legislativní změny zajišťující ženám rovné příležitosti začaly propagovat genderovou vyváženost na pracovišti.

V IBM například HR ředitelka Barbara Boylová během celých čtrnácti let svého působení vyvíjela interní strategie podporující rovnoprávnost na pracovišti. V roce 1970 se v IBM stala první manažerkou programů zaměřených na podporu žen. Poté založila vlastní konzultační firmu radící ostatním společnostem při nastavování interních procesů s cílem dosažení genderové diverzity, jako je například zavedení objektivních standardů při hodnocení dovedností jednotlivých pracovníků, které pomáhají minimalizovat zaujatost jednotlivých manažerů.

Kolem roku 1977 natolik pokročil vývoj mikroprocesoru, že se otevřela cesta k výrobě osobních počítačů (které byly tehdy nazývány „mikropočítači“). Ty se vyráběly za dostatečně nízké ceny, aby byly dostupné i pro koncové uživatele. Výzkum zpětně ukázal, že nástup osobních počítačů paradoxně napomohl poklesu počtu žen studujících IT obory na vysokých školách. Otcové totiž obecně více než se svými dcerami trávili čas se svými syny, a s počítačovými technologiemi tak seznamovali právě spíše své mužské potomky. „Na každém kroku cesty od dětství až po státnice se o počítačích mluví jako o ‚mužské záležitosti‘. Výpočetní techniku coby obor tak dívky a ženy přenechávají chlapcům a mužům,“ píše Jane Margolisová a Allan Fisher v knize Jak se dostat do klubu: Ženy a informatika (Unlocking the Clubhouse: Women in Computing). Osobní počítače se navíc marketingově zaměřovaly primárně na chlapce a muže. A popkultura 80. let nadále podporovala stereotyp, že počítače jsou určené počítačovým nerdům mužského pohlaví, jak můžeme vidět například ve filmech jako Tron, Podivná věda nebo Válečné hry.

Výzkum nadále ukázal, že v období před 80. léty neměl téměř nikdo možnost se s počítačem v běžném prostředí setkat, a drtivá většina studentů IT oborů se tak s první výpočetní technikou potkala až na škole. V polovině 80. let už ale byla situace jiná. Profesoři začali zjišťovat, že nově nastoupivší studenti už nějakou zkušenost s počítači mají. Patricia Ordóñezová, která dnes působí na fakultě výpočetní techniky na univerzitě v Portoriku, za svých studijních let nedokončila studium informatiky, protože neměla zkušenosti, které její spolužáci už měli z dřívějška, a zaostávala tak za ostatními studenty. „Na něco jsem se třeba zeptala a profesor se zarazil, podíval se na mě a řekl: ‚To byste už ale měla vědět,‘“ řekla Ordóñezová rozhlasové stanici NPR v roce 2014.

Poptávka po studiu informatiky stoupala a začal být nedostatek lektorů, kteří by ji učili. V návaznosti na tento fakt začaly univerzity u uchazečů o studium požadovat zkušenosti s programováním a znalost pokročilé matematiky. Tyto požadavky ale zároveň znamenaly „efektivní, i když nechtěný způsob, jak z uchazečů o studium IT odfiltrovat ženy“, jak uvádí Thomas Misa, kulturní historik se zaměřením na historii technologií a zároveň editor knihy Gender a programování: Proč ženy opouští IT obory (Gender Codes: Why Women Are Leaving Computing).

Způsob, jakým se programování na univerzitách učilo, pravděpodobně odradil mnoho potenciálních zájemkyň z řad žen o studium tohoto oboru. V jiných studijních oborech, jako je lékařství, práva nebo obchod, se počet studujících žen během 80. let naopak výrazně zvýšil, ale informatika ženám takové možnosti profesního rozvoje zatím nenabízela.

80. léta: Dramatický pokles počtu žen v IT oborech

Z hlediska rovnosti pohlaví bylo průměrné pracoviště v 80. letech už podstatně progresivnější než pracoviště v předcházejících dekádách. Svoji roli v tom sehrála například i nově založená Komise pro rovné pracovní příležitosti (Equal Employment Opportunity Commission – EEOC), která v USA hlídala dodržování antidiskriminačních zákonů přijatých v polovině 60. let. Někteří historici ale poukazují na to, že tento pokrok se bohužel tolik netýkal amerických technologických společností. Ty totiž musely čelit tlakům z neustále se měnícího trhu i ze strany politické garnitury, která se stále vzpouzela feministickým myšlenkám. „Když už to konečně vypadalo, že ženy bojující za rovná práva na pracovišti dosáhnou svého, silně negativní reakce společností tyto snahy zhatila,“ píše Susan Faludiová ve své knize Negativní reakce: Studená válka proti americkým ženám (Backlash: The Undeclared War Against American Women) z roku 1991. „I když ze strany zaměstnavatelů a předních podnikatelů slyšíme, že jsou si vědomi diskriminace na základě pohlaví a že tuto nerovnost odsuzují, korporátní Amerika ženám stále ještě dluží vážně míněný pokus o vymýcení této diskriminace.“

V 80. letech musela řada amerických firem čelit finančním a organizačním obtížím, které měly svůj původ v souhře několika ekonomických a historických okolností. Mezi ty patřila finanční deregulace americké ekonomiky v 70. letech, zvyšující se mezinárodní konkurence ve vývoji technologií a ve výrobě či přijetí neoliberální politiky během úřadování prezidenta Reagana, které vedlo mimo jiné k tomu, že prioritou korporací se stalo vytváření hodnoty pro akcionáře a nikoliv investice zisků firmy do dalšího rozvoje zaměstnanců. Na základě těchto zásadních změn mnoho amerických firem „víceméně zavrhlo jakékoliv interní změny vedoucí k rovnosti pohlaví, ke kterým daly podnět ženská hnutí v 70. letech,“ říká Misa.

Kvůli ekonomickému vývoji v 70. a 80. letech si kvalitní a dobře organizované HR oddělení mohly ponechat pouze ty největší americké firmy. A právě to je možná důvod, proč tyto velké firmy nadále uplatňovaly náborové praktiky navržené EEOC, které nebyly předpojaté vůči ženám a které byly genderově neutrální. Když Thomas Misa sbíral materiál ke své knize a vedl rozhovory s řadou žen působících v IT oborech, zjistil, že většina z nich si byla schopna udržet své pozice ve vysokém a středním managementu právě jenom díky tomu, že pracovaly v těch největších technologických firmách: AT&T, Lockheed Martin, American Airlines nebo IBM.

Odborníci poukazují na to, že ekonomické okolnosti 80. let donutily tehdejší malé a začínající firmy interně přijmout kulturu zaměřenou na získání rozvojového kapitálu a následně na zajištění jeho maximální možné návratnosti. Na začátku 80. let existovalo v Americe pouze několik málo desítek firem věnujících se investicím venture kapitálu, které dohromady spravovaly fondy o celkové hodnotě 3 miliardy amerických dolarů, zatímco na konci dekády to bylo kolem 650 firem s fondy o celkové hodnotě 31 miliard.

Investování rizikového a rozvojového kapitálu je odvětví, kterému dominují muži. Prudký rozvoj tohoto druhu investic v 80. letech dal vzniknout modelu, který se u financování technologických start-upů venture kapitálem užívá dodnes. Nedostatečné zastoupení žen ve firmách investujících formou venture kapitálu napomohlo tomu, že do start-upů, které vedly ženy nebo management složený z mužů i žen, se desítky let investovalo podstatně méně než do firem vedených pouze muži. V roce 2019 získaly firmy založené ženami nebo týmem namixovaným z žen i mužů pouze 11,5 % veškerého investovaného venture kapitálu. A jak uvádí PitchBook, firma analyzující data o trzích, i toto číslo představuje navýšení oproti předchozím letům. V roce 2018 to totiž bylo pouze 10,6 %.

Anastasia Pashová, zakladatelka společnosti Globetrotter VR, která se zabývá virtuálními prohlídkami, vzpomíná, jak v roce 2019 debatovala s jinými ženami na jisté konferenci o technologických trendech a jak všechny zúčastněné ženy shodně vyprávěly o problémech, se kterými se setkaly, když se pro své projekty snažily získat investory. „Tato debata mi skutečně otevřela oči. Zjistila jsem, že i ty nejproslulejší ženy ve svých oborech čelí problémům se získáváním investic pro své projekty,“ říká Pashová.

V současnosti se společníky v investičních společnostech stává čím dál více žen. U nich je větší pravděpodobnost, že porozumí produktům, které jsou vyvíjené ženami nebo které se ženám prodávají, a že budou více v kontaktu s podnikatelkami a jinými ženami působícími v technologických oborech. Někteří experti ale poukazují na to, že model, ve kterém se při investování rozvojového kapitálu preferují firmy s mužským vedením, je natolik zažitý a silný, že je celý systém do určité míry obrácený proti ženám.

„Špičkové technologické firmy se svojí ideologií ‚nové ekonomiky‘ prakticky totálně zrušily svá progresivní a dobře fungující HR oddělení. Tato praktika rušení programů podporujících ženy na pracovišti byla k vidění skoro u všech velkých firem,“ říká Misa a poukazuje na problémy, se kterými se potýkaly ženy v Silicon Valley, když si u HR oddělení firem, kde pracovaly, stěžovaly na sexuální obtěžování. „Univerzity, nadace, státní instituce jako Národní vědecká nadace (National Science Foundation) i profesní sdružení jako Asociace počítačové techniky (Association for Computing Machinery – ACM) se v rámci svých možností snažily situaci zlepšit. Technologické firmy ale mohly dělat mnohem více, kdyby chtěly.“

Ženy v IT dnes

V porovnání s tradičními technickými obory je informatika pořád relativně novým odvětvím, které je stále ovlivňováno společenskými předsudky, které tímto oborem hýbaly už v 80. letech. V roce 2012 zjistil výzkum financovaný Národní vědeckou nadací (National Science Foundation), že ženy, které podávají výpověď z práce v technologickém oboru, tak nejčastěji činí z důvodu nepříjemného pracovního prostředí. Tento důvod odchodu dokonce převažuje nad odchodem kvůli přání trávit více času s dětmi a rodinami.

Ještě v roce 2016 byl poměr žen studujících informační technologie velmi nízký. A nejen to. Procentuální poměr žen, které studium technického oboru nedokončí, je podle NCWIT dvakrát vyšší než u mužů. I když je v celém oboru patrný určitý pokrok a ženy jsou ve výběru technicky zaměřené kariéry více podporovány, než tomu bylo v minulosti, je to pokrok stále velmi pomalý.

Podle statistik zveřejněných americkými technologickými firmami se mezi lety 2014 a 2019 poměr mužů pracujících na technických pozicích v Google zmenšil z 83,4 % na 77 %. Apple a Microsoft disponují podobnými čísly – u nich se poměr žen na technických pozicích ve stejném období zvýšil o 3 procentní body. Výhled americké Kanceláře pracovních statistik (Bureau of Labor Statistics) uvádí odhad, že mezi lety 2018 a 2028 se poptávka po softwarových inženýrech navýší o 21 %, což je vyšší nárůst než u jiných oborů. I přesto ale podle dat NCWIT platí, že mezi absolventy bakalářských programů se zaměřením na IT bylo v USA v roce 2018 jen 20 % žen.

Naštěstí ale existují iniciativy, které pomáhají narovnávat genderovou nevyváženost v technologických oborech a které firmám i vzdělávacím institucím pomáhají lépe reflektovat složení a očekávání komunity koncových uživatelů výpočetní techniky. V USA se jedná například o iniciativy Black Girls Code, Women Who Code nebo Ladies of Code, které všemožně podporují zájemkyně o programování. V Česku v tomto ohledu působí například nezisková organizace Czechitas nebo iniciativy PyLadies či Rails Girls. Všechny tyto programy se snaží přiblížit svět programování ženám a propojit aspirující IT pracovnice s technologickými firmami.

Rhiannon Little-Surowskiová, zakladatelka programovacích kurzů WP Code Camp působících v USA, říká, že pro rozvoj příští generace technologických pracovníků je nutné, „aby lidé viděli svoji komunitu zastoupenou na pracovních pozicích v oborech, o které mají zájem“. A dodává, že ženy „potřebují vzory, se kterými se mohou ztotožnit“. Doufejme, že v příštích letech budeme svědky nárůstu poměru žen v technologických oborech a že více žen bude k vidění nejen mezi programátory a řadovými zaměstnanci, ale i ve vedení inovativních start-upů a velkých technologických firem.

Přeložil Matěj Moravec

Ilustrace: Victoria Roussel pro Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.