„Hlavně buďte sami sebou.“ Můžeme být v práci skutečně autentičtí?

Hledat práci, která vám bude dávat smysl a ve které budete šťastní, není jen tak. Je to asi stejně těžké jako udržet si kariéru, která vám dává dlouhodobě smysl. Přitom všude okolo vidíme jen samé úspěchy. Povýšení, zajímavé možnosti, nové tituly, exotické pracovní cesty. Na sítích se na vás usmívá spolužák, který právě prodal svůj startup a radí, ať jste hlavně sami sebou, ať jste autentičtí, a úspěch přijde sám.

„Co je to za kravinu, ať jsem sama sebou,“ stěžuje si kamarádka Simona, která po vystřídání různých pozic uvažuje, že se vydá znovu čeřit vody pracovního trhu. „Jak mám být sakra víc sama sebou, než už jsem?“

Co si budeme nalhávat, takovéto zaručené rady pomůžou málokomu. Autenticita se zdá jako lék na všechny problémy, všichni se jí snažíme dosáhnout, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Čím hlouběji se do tématu ponoříme, tím vzdálenější se ale tento svatý grál zdá.

Ani po vyzpovídání stratéga vrcholových sportovců, chození na přednášky, procházení knih a přečtení bezpočtu článků pořád nevím, co přesně Simoně poradit. Můžu ji i vás ale provést procesem poznávání toho, co se autenticitou myslí a jaké strategie použít, až vám někdo příště řekne, ať jste jen sami sebou, a co s tím vším pak v práci nebo na pohovoru.

Vytvořili jsme si svět, kde se neautenticky cítí všichni

Nejdřív by asi chtělo vyjasnit, kde se bere pocit neautenticity. Když nám někdo radí, ať jsme sami sebou, přeneseně tím tvrdí, že sami sebou nejsme. To znamená, že někde uvnitř by se mělo skrývat naše skutečné já, které jen musíme odhalit.

Zdá se, že tento pocit odcizení je znakem naší doby. Popravdě ale tohle téma řešili filozofové od Sokrata po Marxe. Pomůže tak vědět, že nejsme sami, kdo tento problém řeší. Že nejenže svou autenticitu neodhalil kreativní ředitel, který do práce nosí saténové bordó sako s ramenními vycpávkami a voní jako kadidlo, ale že se s autenticitou (více či méně úspěšně) potýkaly největší mozky našich dějin.

Několik věcí však přispělo k tomu, že se dnes cítíme falešnější než dřív. Přestali jsme věřit v Boha a vyšší síly, které řídí fungování světa. To sice napomohlo nebývalému materiálnímu blahobytu, ale odhození tradic a víry ve prospěch nahodilého vesmíru nás přirozeně nutí klást si podobné otázky.

Můžeme se svobodně rozhodovat, čemu budeme věřit, kdo nám bude vládnout, kde a jak budeme pracovat a za co budeme vydělané peníze utrácet. Najednou rozhodujeme o věcech, které byly často dané. Každý den musíme dělat tisícovky drobných rozhodnutí a nevíme, jak rozlišit, jestli jsou správná a skutečně naše.

Také práce je čím dál specializovanější a my čím dál odcizenější od toho, k čemu naše snažení je. Díky volnému trhu můžeme pohádkově zbohatnout, nebo skončit na ulici, a ze souseda se stává protivník v neviditelné hře na to, kdo má víc. A do toho přichází internet a sociální sítě. Je čím dál těžší rozlišit, kde je hranice mezi online a offline světem, naše existence se proměňuje v performativní skládání avatarů ze střípků reality.

„Ty mě snad chceš dostat do nějaké depky nebo co. Přesně kvůli tomuhle nekoukám na Black mirror,“ pronáší Simona otráveně a objednává další gin s tonikem. „A jak mi má něco z toho pomoct v práci?“ dodává. Nebojte, dojde i na praktické rady, musíme si ale vyjasnit, čeho konkrétně chceme dosáhnout.

Uvěřitelnost, nebo skutečné prožívání?

Zkuste si představit, jaké to je, když je někdo sám sebou. Je velká šance, že se nám vybaví konkrétní člověk. Možná někdo, koho potkáváte na ulici, známá, influencer na sítích, který našel svou „vysněnou“ práci v technologické korporaci, nebo snad nějaká celebrita. Jak ale víme, že se cítí skutečně autenticky a že se tak nesnaží jen vypadat?

Jinými slovy, když mluvíme o tom, jak být sám sebou, mluvíme vlastně o dvou věcech. O tom, jak autenticky prožívat, jak žít napojení na naše tělo a emoce a nesnažit se sami sobě nic nalhávat, ale taky o tom, jak přimět ostatní věřit, že to tak máme, že jsme našli sebe sama. Znamená to prostě působit uvěřitelně. A problém leží právě v rozporu mezi těmito dvěma definicemi, a to hlavně v pracovním životě.

Přesná a jasná definice autenticity neexistuje, probíhá o ní živá debata a vychází množství knih. Celkově ale platí, že autenticita není jen někde schovaná věc, kterou musíme najít, ale že je to těžko identifikovatelný sociální konstrukt, jehož definice se mění podle kontextu. Jsme totiž společenští a přejímáme kulturní normy našeho okolí. A pocit, že musíme být autentičtí, je hluboko zarytá kulturní norma, desítky let budovaná filmy, knihami, reklamou a podobnými nástroji.

A přitahuje nás práce, u které doufáme, že zacelí pocit vnitřní prázdnoty, a ve které se budeme cítit jako naše autentické já. Některé společnosti to samozřejmě vědí, a proto se některé práce začaly podobat kultům s vlastní mytologií, rituály i charismatickými vůdci a zahrnují všechny aspekty života zaměstnanců. Tady bychom si ale měli klást otázku, jestli chceme v práci hledat vlastní autenticitu, nebo jestli chceme, aby nám práce umožňovala hledat svou autenticitu někde jinde.

Začněte u sebe

Pokud ale chceme přetavit radu, ať jsme sami sebou, v praxi, nejlepší bude začít (asi ne příliš překvapivě) u sebe. S tím nám pomůže konzultant vrcholových sportovců a manažerů Vít Schlesinger. Podle něj je zásadním problémem náš vnitřní konflikt mezi tím, co vyžaduje naše tělo a podvědomí a co chce vědomá mysl. Tento vnitřní konflikt se podle něj projevuje v těle, bere nám energii a nutí nás hledat uvolnění tohoto napětí. Může to být třeba práce ve firemním kolektivu, jehož kultura nám nevyhovuje, nebo kde dlouhodobě necítíme možnost projevovat se tak, jak je nám to přirozené.

Společenské nátlaky moderního světa se tady spojují s našimi vnitřními pocity odcizení sami sobě a tento tlak potřebujeme nějak uvolnit. Tomu poslouží dobře známé berličky, ať už je to alkohol, kouření, závislosti na sociálních sítích, pornu, nebo třeba i na sportu. (Simona odstrkuje třetí gin s tonikem a objednává radši džus.) „Když jsme konstantně rozptýlení instantní zábavou nebo tlumicími prostředky, snadno se ztrácíme, protože nemyslíme na to, jak se cítíme a jaké jsou naše hodnoty,“ připomíná konzultant Schlesinger.

Spíš proces poznávání než objevení naší podstaty

Autenticita v tomto smyslu je tak spíše proces zkoumání a orientování se v kulturním nánosu a našem prožívání a nevědomí. „Pro začátek můžeme zkusit zjišťovat, jaké celospolečenské představy nás ovlivňují, dovolovat si experimentovat a dělat chyby, a sledovat naši energii,“ radí Schlesinger.

1) Prozkoumejte, které kulturní představy řídí vaše rozhodování

Většina naučených vzorců je nám bezpochyby užitečná, některé jsou ale pro hledání našeho já v práci škodlivé. „Život v představách a předpokladech bez jejich prozkoumávání je receptem na odcizení,“ říká Schlesinger. Může to být třeba představa, že peníze, úspěch a moc vedou ke štěstí.

Pro někoho to tak může být, ale ne pro všechny. Pokud si neuvědomíme, že naše chování řídí tyto zažité představy, budeme se cítit odcizení, když za nimi půjdeme nebo když jich dosáhneme. Další taková představa může být například to, že život není spravedlivý nebo že člověk na určité pozici by se měl chovat určitým způsobem. Ne všechny kulturní normy jsou škodlivé, naopak, většina slouží jako užitečné nástroje, proto je třeba sledovat (nejlépe s pomocí odborníků), které vám mohou ubližovat nebo které jsou v rozporu s kulturou firmy.

2) Dovolte si dělat chyby

Schlesinger dál zmiňuje, že bychom k sobě měli být shovívaví a dovolit si dělat chyby. „Jo, tak v tom jsem mistryně, obzvlášť s klukama,“ přitakává Simona. Stejně jako ve vztazích i v pracovním životě stojí energii neplnit něčí očekávání. Hlavním problémem totiž je, že pokud skutečně sledujeme, čím se řídí naše rozhodnutí, často se necháváme ovládat strachem. Strachem z toho, že něco nedokážeme, že uděláme chybu, že se nám ostatní vysmějí a tak podobně. Každý bude mít strach z něčeho jiného a nikdy úplně nezmizí, ale k dělání chyb a zkoušení, co nám bude vyhovovat, je třeba odvaha.

„Máme možnost buď udělat nějaké rozhodnutí, nebo ho neudělat. Pokud ho uděláme, tak může být správné, nebo špatné. A kdy se naučíme nejvíc? Když to rozhodnutí učiníme, ať už dopadne jakkoli. Dozvídáme se tím nové informace o sobě a o okolním světě,“ ilustruje Schlesinger.

3) Sledujte, co vám dává energii

Poslední klíčovou složkou je energie. Pokud jsme v nějaké situaci ve vnitřním konfliktu, stojí nás to energii a po čase se začneme cítit vyšťavení. Naopak pokud děláme něco, s čím jsme vnitřně v souladu, cítíme, že nás to nabíjí a motivuje. „Ale nebuďte na sebe moc přísní,“ varuje Schlesinger. „Dovolte si být občas líní. Časem spolehlivě poznáte, co je nedostatek energie a vyhoření, a co jen chvilková lenost,“ dodává.

„Super, díky, to jsem potřebovala,“ strká Simona zápisník do batohu a chystá se platit. Počkat, počkat, kdyby to bylo takto jednoduché, chodilo by po světě daleko víc spokojených zaměstnanců a podobné rady by nemusely zaznívat. Jenomže problém se skrývá právě v rozporu mezi tím, jak svou autenticitu vnímáme my a jakou ji čeká náborář, zaměstnavatelka nebo kolegové.

Narazíme na neshody mezi našimi hodnotami a představami zaměstnavatele

Když už máme trochu ujasněné vlastní hodnoty, měli bychom se pokoušet, aby se naše hodnoty a hodnoty firmy, kde chceme pracovat, co nejvíc shodovaly. I tak ale můžeme budeme narážet na neshody mezi našimi představami a představami zaměstnavatele.

Výzkumy ukazují, že struktury a kultura mnoha společností jsou pořád nastavené tak, že odměňují autenticitu dominantní společenské skupiny, která se jednodušeji přizpůsobí tomu, co je považováno za „profesionální“. Pokud jste žena, mladí nebo staří, příslušníci nějakých menšin, nebo máte jakkoli jiné autentické hodnoty, můžete narazit na problém. V lepším případě jsou vaše odlišnosti tolerovány, v horším případě je ale vaše role, ve které vám je autenticky dobře v rámci struktury firmy, podhodnocená nebo vyloženě nechtěná.

Hledání práce je tak kromě hledání způsobu obživy také hledání externí validace našich hodnot a preferencí; hledání místa, kde můžeme být užiteční, a také nedělitelnou součástí hledání vztahu k nám samotným. Zjišťujeme, jestli nám firemní kultura a role, kterou v ní zastáváme, vyhovuje, nebo nevyhovuje a tím se sami poznáváme.

„Musíme se sebe neustále ptát, jestli jsme šťastní, a pokud nejsme, zaměřovat se na to, odkud se tento pocit bere. Buď se můžeme snažit situaci změnit, hledat, jak nám může situace sloužit nebo vyhovovat, nebo od ní odejdeme,“ vysvětluje Schlesinger.

Simona přikyvuje a dodává, že jediná možnost, jak v současné práci povýšit, je stát se manažerkou. „Na kolegy funguje jen bič a já neumím být tvrdá a chovat se jako chlap,“ stěžuje si. Bohužel i výzkumy potvrzují, že snaha zapadnout může být silnější než hlas toho, co cítíme, a vede k neautenticitě, k předstírání, které nás vysává a může vést k vyhoření.

„Některým ženám nevyhovuje tvrdé a soupeřivé prostředí v náročných podmínkách, ale některé v něm dokážou najít svoji roli,“ říká Schlesinger, který radí i manažerkám nebo vrcholovým sportovkyním, a dodává, že pokud podobnou pozici opravdu chceme, můžeme se snažit najít vlastní styl řízení a polohu, která nám bude vyhovovat. Stejně tak muži mohou preferovat spíše pečovatelské pozice. Jde o to zkoušet nebo konstatovat, že jít tímto směrem byla chyba, a poohlédnout se po jiné kariéře.

Není povinnost zaměstnavatele, aby naše odlišnosti přijímal

Není to ale jen na nás, i zaměstnavatel by měl usilovat o to, abychom si mohli dovolit být co nejvíce sami sebou. Výzkumy totiž potvrzují, že pocit autenticity a psychologické zdraví se vzájemně posilují a vedou k vyššímu pracovnímu výkonu. Naopak neautenticita nás vysiluje, vede k nudě, presenteismu, chybám a naše výkonnost se snižuje.

Firmy si to ale začínají uvědomovat, a proto je teď nejlepší doba pro přijímání autenticity a odlišností v práci. Typickým příkladem můžou být třeba tzv. mad skills. Pro nás to může znamenat, že být sami sebou znamená bojovat za to, aby naše odlišnosti byly v práci přijímány. Musíme si ale uvědomit, že není povinností zaměstnavatele, aby naše odlišnosti přijímal. Nakonec součástí pracovního vztahu je, že dostáváme zaplaceno za dělání toho, co nutně dělat nechceme.

Úplný soulad přání, pocitů, motivací, kultur a odlišností všech by měl být umožněn, ale nemusí být dosažitelný. Vynucování toho, aby všichni byli autentičtí, nutně nebuduje psychické bezpečí. Měli bychom se ale snažit vytvářet podmínky, kde je různorodost uznávána a podporována, a sledovat, kdy se cítíme šťastní. A ani my nejsme neměnní, jak bylo řečeno,autenticita je proces, a proto se může stát, že některé normy, které nám byly v jednu dobu cizí, později přijmeme za své, nebo naopak.

Je také možné, že nám nejvíce pomůže vytvářet si vlastní prostředí a svobodně rozvíjet své motivace a talenty. Díky nejrůznějším online nástrojům máme dnes možná největší možnost práce na volné noze a být tak, po vzoru ideálu liberalismu, autentičtí a šťastní skrze volné podnikání.

Pokud vás dál zajímá téma autenticity, zkuste tyto knihy:

• Cultures of Authenticity – multidisciplinární sborník editovaný sociální antropoložkou Akademie věd Marií Heřmanovou, nebo
• Authenticity Hoax – monografie kanadského novináře a výzkumníka konzumerismu Andrewa Pottera.
• Work, Pray, Code – kniha Carolyn Chenové zkoumá, jak technologické společnosti využívají spiritualitu, aby maximalizovali produktivitu i skrze pocit autenticity zaměstnanců.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.