Začarovaný toxický kruh: Hledání nové práce po toxickém manažerovi

Ale klid, nechceme vás vyděsit! Právě naopak. Ve spolupráci s Chanin Zellnerovou, intuitivní léčitelkou a poradkyní pro osobní růst, a Candice Schaeferovou, klinickou psycholožkou a expertkou na syndrom vyhoření, vám chceme pomoci se z negativních zkušeností co nejvíce poučit a nasměrovat vás k nové práci, abyste si doopravdy polepšili.

Kdo si zaslouží označení „toxický šéf“?

Poznat toxického nadřízeného může být někdy těžké, protože neexistuje žádná univerzální definice pro všechny. „Pro každého to bude něco jiného,“ říká Schaeferová. „Ale co se mě týče, toxický šéf se pozná tak, že z každé interakce s ním odcházíte se silnými pocity, aniž byste tak úplně věděli proč – ale máte prostě pocit, že je něco špatně.“ Podle někoho se toxický šéf pozná podle toho, že je příliš nejistý, nebo že si připisuje zásluhy za cizí práci. Ale v některých (možná v těch nejhorších) případech je toxická povaha člověka tak rafinovaně maskovaná, že ji ostatní nevidí.

Matyášův příběh

Matyáš (v současné době administrativní pracovník ve veřejné správě) vzpomíná, co všechno si musel prožít, když v první práci dostal toxického šéfa. „Poprvé jsem dostal pořádnou práci, po jaké jsem už dlouho toužil. Byla to pozice redaktora v novinách,“ vypráví. „Když jsem nastoupil, měl šéf zrovna dovolenou, takže mě zaškoloval někdo jiný. Tenhle člověk byl jako dočasný vedoucí vážně skvělý, navíc mi pomáhali i všichni kolegové. Ale když se z dovolené vrátil skutečný šéf, atmosféra v redakci se okamžitě změnila o 180 stupňů.“*

Matyáš popisuje svého tehdejšího nadřízeného jako velmi nevlídného člověka, navíc silně kritického, který tvrdou práci přecházel bez povšimnutí a nerespektoval žádné hranice. „Často mi pozdě v noci volal, kdykoliv měl nějaký nenadálý nápad na článek, který chtěl mít sepsaný druhý den ráno, a očekával, že se hned pustím do práce. A hned druhý den mi zase volal brzy ráno na soukromý mobil, aby se mě vyptával, jaktože ještě nejsem v redakci, a abych okamžitě dorazil do práce. Připadalo mi, že prakticky (či spíš absolutně) nerespektuje mé soukromí ani soukromí kolegů.“

Příběh Izabely

Izabela (v současné době vedoucí marketingu v kosmetické firmě) má s toxickým vedením podobné zkušenosti z minulé práce. „Nejdřív jsem všechno viděla růžově, dělala jsem práci, která mě bavila, v prostředí, které mi vyhovovalo. Ale čím víc času jsem trávila se svou přímou nadřízenou, tím víc varovných signálů se objevovalo,“ říká. Izabela si vzpomíná na neprofesionální chování jako pravidelné stáčení pracovních diskuzí k osobním tématům, otevřené pomlouvání ostatních kolegů a stavění vlastní vize nad všechny ostatní, aniž by byly kdykoli uznány úspěchy či aspirace ostatních.

„Takhle se chovala šéfová úplně ke všem a na pracovišti kvůli tomu chyběla organizace, vládl tam chaos a stres,“ vysvětluje Izabela. „Přepracování pro nás bylo na denním pořádku, protože šéfová byla hrozně často mimo firmu. Nechávala nás, abychom si se vším poradili sami, a když se vrátila, dávala nám najevo svou nelibost, protože jsme to neudělali po jejím. Kvůli tomu bylo taky mezi zaměstnanci hodně napětí a sporů.“

Schaeferová potvrzuje, že toxičtí nadřízení většinou nedokážou jasně vysvětlit své požadavky a neumějí podpořit, nenajdete u nich rady, ale jen příkazy. „Mají tendenci jednat direktivně, místo aby své podřízené učili či je směrovali, což může být obzvlášť náročné pro zaměstnance, kteří začínají v nové práci nebo mají zájem o kariérní rozvoj.“

„Nedostatek podpory ze strany šéfové zabrzdil můj kariérní rozvoj a při práci jsem najednou velmi znejistěla.“

Co může taková toxicita způsobit

Dopady toxického pracoviště přesahují pracovní rámec, pronikají jak do profesionální, tak i soukromé sféry vašeho života. „Práce s toxickým šéfem může mít dalekosáhlé důsledky například na vaše sebevědomí a důvěru ve vlastní pracovní schopnosti,“ tvrdí Schaeferová. To potvrzuje i výzkum – negativní dopady toxického pracovního prostředí jsou naprosto evidentní, jak dokládají studie zaměřené na duševní zdraví a sebedůvěru, vztahy na pracovišti i profesionální motivaci.

I Izabela připouští, že ji zážitky z práce ovlivnily nejen z profesionálního, ale i soukromého hlediska. „Nedostatek podpory ze strany šéfové zabrzdil můj kariérní rozvoj a při práci jsem velmi znejistěla. Najednou jsem se snažila hlavně splnit její očekávání, místo toho, abych se řídila vlastními instinkty,“ vzpomíná. „Moje sebedůvěra tím hodně utrpěla. Celou dobu, co jsem tam pracovala, jsem se jen snažila někomu zavděčit a své chování jsem přizpůsobovala tomu, jakou měla šéfová zrovna ten den náladu, jen abych s ní byla zadobře. Nikdy jsem nebyla sama sebou.“

Podobně to bylo i s Matyášem, ten si zase zvykl na neustálou kritiku a negativní feedback tak moc, že když ho jedinkrát za ty tři měsíce, co tam pracoval, šéf pochválil, úplně ho to rozhodilo. „Upřímně řečeno jsem to nedokázal vůbec akceptovat a můj mozek pořád přemýšlel nad tím, co jsem udělal špatně, jen o tom ještě nevím,“ vzpomíná.

Je úplně běžné, že si člověk v toxickém prostředí internalizuje hlas autority, a ten pak ovlivňuje jeho vlastní vnímání ovládaných dovedností, vysvětlují odborníci. „V každém vztahu platí, že je-li jedna strana toxická, či zneužívá tu druhou, pak si oběť může sama vsugerovat přesvědčení, že si vlastně takové zacházení zaslouží,“ říká Zellnerová. K tomu Schaeferová dodává, že je potřeba umět odlišit hlas, názory a myšlenky toxického šéfa od toho, co o sobě člověk sám ví. „Přestože pracujete pod jejich vlivem, je důležité se naučit rozpoznat situace, kdy jejich názor začne zatlačovat do pozadí váš vlastní.“

Matyáš a Izabela se nakonec rozhodli toxická pracoviště opustit, protože si uvědomili, jak velkou daň si to vybíralo na jejich duševním zdraví i profesním růstu. Izabela podala výpověď několik týdnů poté, co její rodina upozornila na závažnost situace a pomohla jí otevřít oči, Matyáš podal výpověď na konci zkušební doby. Ani jeden z nich při podání výpovědi kolegům ani nadřízeným neřekl, proč odchází, což je podle našich odborníků naprosto běžné. „Vše záleží na tom, jak celou tu situaci vyhodnotíte – jestli stojí za to říct jim to upřímně, nebo ne,“ říká Schaeferová.

„Pracoviště může být někdy toxické proto, že má každý jiné hodnoty.“

Jak se vrátit zpátky do hry

Máte-li jednou trauma po zážitku s toxickým pracovištěm, může pro vás být těžké se tomu postavit čelem, natož pak začít si hledat novou práci. Popravdě, je komplikované se s tím vyrovnat a bude to chvíli trvat, ale rozhodně to není nemožné! Když vysvětluje, jak se vzpamatovat po zážitku s toxickým zaměstnáním, používá Schaeferová přirovnání k horkému sporáku: „Jak se jednou spálíte, už víte, že se k němu máte přibližovat opatrně, a než na něj znovu sáhnete, ověříte si, jestli není zapnutý. Berte to tedy podobně, až se budete snažit překonat pracovní trauma a začít přemýšlet o nové práci.“

Naši odborníci říkají, že nejlepší je na to jít postupně, krok za krokem.

1. Nejdřív se postarejte sami o sebe

„Abyste získali zpět ztracené sebevědomí, musíte se zaměřit na sebereflexi a osobní rozvoj,“ říká Zellnerová. Péče o duševní zdraví může pro každého znamenat něco jiného, někdo potřebuje meditovat, někdo si píše deník, pro jiného je to digitální detox, promluva s kamarádem nebo třeba terapie. Trik je v tom udělat si čas na věci, díky kterým se cítíte co nejvíc sami sebou. „Když se začneme lépe cítit, začneme k sobě přitahovat to dobré. Ale dokud máme pocit, že si nezasloužíme dobrou práci, a naopak máme nárok jen na špatné zacházení, není v nás dostatek sebevědomí na to, abychom k sobě přilákali to, co doopravdy potřebujeme.“

2. Nastavte si jasné mantinely

Jestli jste pracovali pro toxického šéfa, tak pravděpodobně budete muset znovu najít cestu ke svým hodnotám a (pře)nastavit si osobní mantinely, možná i přidat několik nových. Jak vysvětluje Schaeferová: „Toxické pracovní prostředí může být někdy toxické proto, že každý má jiné hodnoty – zaměstnanec, firma, nebo nadřízený.“

„Hlavní je si v hlavě srovnat, co ještě dokážete tolerovat, a co už je pro vás nepřijatelné, a pak se budete moci pustit do nových kariérních příležitostí,“ dodává Zellnerová. Nastavení mantinelů bude snazší, když začnete se svými blízkými – vezměte si například svého partnera/partnerku, kamaráda nebo děti, a zkuste s nimi přijít na to, jaké chování je naprosto nepřijatelné. Poté můžete nově objevené hranice začlenit i v práci.

Snadno se radí, abyste se hlásili jen na pozice, které odpovídají vašim hodnotám a prioritám, ale realita je taková, že peníze jsou prostě potřeba – a každý si nemůže dovolit dlouho vybírat a trpělivě čekat, než se objeví nová práce. Proto je tak důležité si jasně říct, přes co nejede vlak a co prostě tolerovat nebudete, jak říká Schaeferová. „Poslední dobou lidé mění zaměstnání čím dál rychleji, takže se zamyslete nad tím, jak dlouho dokážete v práci něco tolerovat, než budete chtít jít zase o dům dál.“ Budete-li mít jasno v tom, jaká máte očekávání a jak chcete, aby se vyvíjela vaše kariéra, bude pro vás další rozhodování o to snazší.

3. Ukažte iniciativu a ptejte se

Až si uděláte jasno v mantinelech a pracovních prioritách, zaměřte se na aktivní vyhledávání pozic, které jim budou odpovídat. Díky tomu ochráníte nejen sebe, ale i své duševní zdraví, a to hned od začátku.

Schaeferová i Zellnerová doporučují prohledávání internetu a networking – buď můžete oslovit lidi ze svého okolí a ptát se jich na zkušenosti se zaměstnavatelem, nebo můžete kontaktovat zaměstnance firem, které vás zaujmou. „Vybudujete si tak základnu znalostí vycházející z cizích zkušeností v různých firmách, takže budete moci následně udělat informované rozhodnutí. Každá organizace má totiž odlišný styl vedení i management,“ vysvětluje Schaeferová.

Až začnete chodit na pohovory, buďte iniciativní a dávejte jasně najevo, co je pro vás důležité. „Nebojte se na pohovoru ptát naprosto na rovinu,“ říká Zellnerová. „Zeptejte se náborářů, jak se jim tam pracuje, jak často lidé odcházejí a na všechno další, co vás zajímá.“

Schaeferová krom toho doporučuje také promluvit si s někým, kdo úzce spolupracuje s vaším potenciálním nadřízeným a také přímo s ním. „Získáte díky tomu přesnou představu o tom, jak se s tím (a pod tím) člověkem pracuje.“

4. Připravte si odpověď na nejobávanější otázku

Je dost možné, že se vás na pohovoru zeptají, proč jste odešli z minulé práce. Co teď? Otevřeně říct, jak toxické bylo vaše pracoviště, nebo si vymyslet nějaký jiný důvod?

„Doporučila bych zachovat se profesionálně a nechat si ten pravý důvod pro sebe,“ říká Zellnerová. „V průběhu let jsem dělala pohovory s mnoha lidmi, a kdyby mi někdo řekl, že odchází kvůli toxickému pracovnímu prostředí, automaticky bych předpokládala, že má nějaké nedořešené osobní problémy.“ Místo toho doporučuje najít si nějaký jiný, profesionální způsob, jak to popsat. Můžete například říct, že jste tam neviděli dostatečné příležitosti ke kariérnímu růstu.

„Ve finále záleží jen na tom, jak upřímní a jak zranitelní chcete být,“ dodává Schaeferová. „Osobně mám za sebou vyhoření na několika různých pozicích, takže bych byla velmi otevřená a jasně bych řekla, že potřebuji v práci cítit podporu a pochopení. Věřím tomu, že upřímnost vám pomůže najít práci, která vám bude vyhovovat nejlépe.“

5. Nezapomínejte na to, čím jste si prošli

Hledání práce máte úspěšně za sebou a chystáte se brzy nastoupit do nové práce? „Pamatujte, máte za sebou pracovní trauma, a tak budete muset ke každé nové práci přistupovat obzvláště opatrně,“ říká Schaeferová. „Neignorujte žádné pocity úzkosti či negativity, ale připomínejte si, že už pracujete v úplně jiném prostředí. Nesnažte se tam hledat nebo očekávat podobné problémy a soustřeďte se jen na přítomnost.“

Poučení na celý život

Když se Izabela i Matyáš ohlížejí zpátky, berou svou zkušenost s toxickým šéfem jako proces, který je změnil a ze kterého si do života odnášejí cenné poznatky. Izabela se naučila, jak je důležitá rovnováha mezi osobním a pracovním životem, Matyáš se zase ve svém profesionálním životě naučil nastavovat jasné hranice.

„Dřív jsem stavěla práci nad všechno ostatní, ale teď už vím, že vážně nestojí za to, abych jí obětovala své zdraví. Radši budu dělat něco, co mě bude naplňovat, odměňovat a umožní mi to budovat smysluplný život i mimo pracoviště,“ říká Izabela.

„Já teď mnohem lépe dokážu poznat toxické vedení a umím se ozvat, když nechci, aby se se mnou nějak zacházelo. Vím, co chci a co nechci, ale současně vím také to, že lidi prostě nezměníte,“ dodává Matyáš.

Oba dva se rozhodli změnit obor ve snaze najít prostředí, které bude více vyhovovat jejich osobnímu i profesnímu růstu. Možným klíčem k uzdravení může být přetvoření negativní zkušenosti v něco pozitivního. Všechno zlé je pro něco dobré a aspoň teď, až si budete hledat práci, už toxický management poznáte na míle daleko.

*Všechna jména byla změněna z důvodu zachování anonymity.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.