„Mám za sebou hybridní pohovor a byla to hotová noční můra!“

Práce na dálku je dnes populárnější než kdykoli předtím, a proto musí náboráři tomuto trendu přizpůsobit i proces přijímání nových zaměstnanců. Ještě před dvěma lety byl normou osobní pohovor, nyní se však častěji setkáváme s online pohovorem, popřípadě s kombinací osobního a online pohovoru. A právě to zažil Artur, který musel absolvovat pohovor s jedním člověkem přítomným osobně a dvěma dalšími připojenými online. A o tento asi nejhorší zážitek z celé své pracovní kariéry se s námi podělil.

Už první kontakt byl podezřelý

Živím se jako konstruktér. Po třech měsících bez práce jsem svůj životopis zaslal jedné společnosti. Přál jsem si najít práci, která by byla smysluplná, a také mě vždy zajímalo životní prostředí. Jednoho dne mě zaujala pracovní nabídka na LinkedInu. Jednalo se o pozici vedoucího oddělení orgánu veřejné správy v oblasti udržitelného rozvoje.

Rozhodl jsem se na nabídku odpovědět. Asi o týden později mi volala asistentka a říkala, že jsem byl „povolán“ k panelovému pohovoru. Trochu mě zarazil způsob vyjadřování, neboť z pojmu „povolání“ čišela jakási nerovnováha sil. Navíc se mě nikdo neptal na to, zda mám v uvedenou dobu čas. Zkrátka mě „povolali“ na konkrétní den a hodinu. To, že se jednalo o panelový pohovor, mě nijak nerozrušilo, neboť tento typ pohovoru je ve státní správě běžný. Pohovory zde velmi často probíhají za účasti dvou až tří lidí, na rozdíl od soukromého sektoru, kde s vámi pohovor vede jen jeden člověk.

Elektronicky mě pak informovali, že se pohovoru zúčastní další tři lidé. Naproti mně měli zasednout má budoucí šéfka, ředitel HR a ještě jedna osoba z jiné pobočky instituce. Na místo jsem ve stanovený den tedy dorazil v očekávání, že budu mít pohovor s tříčlenným týmem. Když jsem ale vstoupil do místnosti, seděla tam pouze má „budoucí“ šéfka. Řekla mi, abych se posadil naproti ní. Všiml jsem si, že mezi námi leží na stole malý notebook. Najednou jsem si uvědomil, že nejsme sami. Na stěně nalevo od stolu bylo umístěno velké promítací plátno, na které projektor promítal zbylé dva náboráře, o nichž jsem si původně myslel, že budou s námi v místnosti. Při příchodu jsem si jich vůbec nevšiml!

Nevěděl jsem, kam s očima

Tohle zmatené uspořádání znamenalo, že jsem musel hovořit s osobou sedící přímo naproti mně a zbylé dva lidi nalevo ode mě oslovovat prostřednictvím videa. Nevěděl jsem, kam se mám dívat, otáčel jsem hlavou nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. A nejnepříjemnější bylo to, že zvuk vycházel z notebooku samotného, namísto z reproduktorů, takže jsem ne vždy rozuměl tomu, co náboráři říkali. Musel jsem se naklonit k počítači, abych je slyšel, a oni se dívali, jak hloupě natáčím hlavu sem a tam. Navíc jsem měl na obličeji roušku.

Když se na to dívám zpětně, musím uznat, že by bylo daleko lepší, kdybychom se všichni setkali online a bez roušek, nebo osobně a všichni s rouškami. Ale zkombinováním obou možností vznikla situace, ve které se komunikovalo velmi nesnadno. Na pohovorech bývám většinou velmi úspěšný, neboť umím zůstat v klidu. Tento pohovor se však začal jevit jako „mission impossible“.

Vyveden z míry

Při zpětném pohledu mi přijde poněkud zvláštní, že mi o uspořádání nedali dopředu vědět. Náboráři nejspíš necítili potřebu mi vysvětlit, proč se dva z nich nemohli dostavit osobně. Prostě předpokládali, že to je naprosto normální. Na mě to však působilo spíš povýšeně.

I samotný pohovor byl nepříjemný. Pod palbou otázek od tří neznámých lidí jsem se cítil spíš jako žák u zkoušky než jako právoplatný člen diskuse. Náboráři působili jako soudní komise. Následující den mi přišel mail s požadavkem, abych jim zaslal poslední tři hodnocení výkonnosti od bývalého zaměstnavatele. To mi přišlo poněkud dotěrné. Jako by si potřebovali ověřit, jestli jsem na pohovoru říkal pravdu.

Nakonec jsem se rozhodl svou žádost stáhnout. Mezitím jsem absolvoval pohovor, na němž byli všichni osobně přítomní. Z pohovoru jsem měl celkově lepší pocit a bylo pro mě daleko jednodušší zapůsobit! Při pohovorech je totiž důležitá i neverbální komunikace. A když se jí do cesty postaví obrazovka, nejsou výsledky zdaleka ideální.

Kdybych mohl společnostem, které provádějí hybridní pohovory, dát jednu radu, doporučil bych jim, aby uchazeče předem varovali. Je také nezbytné zajistit, aby byli všichni (virtuálně i fyzicky) přítomní účastníci alespoň u sebe a aby byl kvalitní zvuk. V opačném případě jsou to pro uchazeče naprosto vražedné podmínky. Já jsem si z pohovoru odnesl jen špatný dojem. Ale pro introverty nebo celkově slabší povahy může být celý ten zážitek doslova traumatizující.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.