Konec autosabotáže: Jak přestat v práci sabotovat sám sebe

Autosabotáž je podvědomý mechanismus

Scénář: Jsou čtyři hodiny ráno, za pár hodin si musíte stoupnout před všechny ostatní a odprezentovat extrémně důležitý projekt, na kterém jste tři měsíce dřeli. Jde o rozhodující moment vaší kariéry, který může všechno změnit. Ale vy stojíte u baru, řešíte světový mír s nějakým týpkem, kterého jste poznali sotva před hodinou. Každý má samozřejmě právo si jednou za čas trochu odfrknout (nikoho nesoudíme), ale vážně je nutné se zpít do němoty a dorazit domů až ráno zrovna před velkou prezentací? Zní to, jako kdybyste si sami házeli klacky pod nohy.

Pokud se v tom poznáváte, pak možná trpíte autosabotáží. Jedná se o syndrom, který psycholožka Johanna Rozenblumová definuje následovně: *„Autosabotáž je mechanismus lidského podvědomí. Postižená osoba si vlastními činy způsobuje selhání. Například přijde na důležitou schůzku špinavá a nevhodně oblečená, ačkoliv obvykle vypadá jako ze škatulky.“*

Co je horší, autosabotáž se projevuje hlavně v těch nejdůležitějších okamžicích, jak dodává psycholožka: „Tento syndrom se projevuje v situacích, kdy jde opravdu o hodně, v klíčových momentech našeho života – osobního i profesního. Typickým příkladem je student, který se celý rok důkladně připravoval, ale v den zkoušky zaspí a nestihne ji.“ Tím, že člověk sabotuje sám sebe v rozhodující chvíli, se tak sám připravuje o možnost dosažení stanovených cílů. Co je příčinou takového chování? Odpověď na tuto otázku musíme hledat v minulosti.

Traumata z dětství

Autosabotáž pramení z obav a pochybností, a ty nevznikají přes noc, ale neseme si je s sebou z minulosti. Například strach z toho, že nesplníme očekávání společnosti, kolegů, rodiny… „Je to přesvědčení, že si nezasloužíme úspěch, že nejsme oblíbení, nemáme na to a podobně. A protože tyhle věci jsou většinou v člověku pevně zakořeněné už od dětství, je velmi těžké se jich zbavit. Ten, kdo sabotuje sám sebe, navíc vždycky viní všechno kolem, jen ne sebe: ‚Neměl/a jsem dost času, abych se připravil/a‘ nebo ‚Tak když vy taky zorganizujete loučení se svobodou den před mojí velkou prezentací‘… A tak dále. Vždycky se najde něco. A proto dané osobě nikdy nedojde, že si za to může sama,“ vysvětluje psycholožka.

Strach ze změny, ze všeho nového, strach vystoupit z komfortní zóny, úzkostné stavy, fobie a podobně. Všechny tyhle obavy často souvisejí s nějakým dřívějším neúspěchem, se kterým se člověk nedokázal smířit. „Jde o selhání, která se nesetkala s porozuměním. Nevyřešila se rozhovorem s rodiči, nesetkala se se slovy uklidnění ani povzbuzení… Proto se začala opakovat znovu a znovu,“ tvrdí psycholožka. „Je to jako hluboká rána, která se v dospělosti znovu otevřela.“*

Pokud například ve škole učitel zavolá dítě k tabuli a zesměšní ho před spolužáky, může se stát, že až to dítě vyroste, bude mít problém s mluvením na veřejnosti klidně i o patnáct let později. Ve snaze přehlušit ozvěny minulosti proto přicházejí na řadu podvědomé mechanismy, jako je autosabotáž. Slouží jako úniková cesta před konfrontací strachu z neúspěchu, ale současně brání i potenciálnímu úspěchu.

Syndrom podvodníka v jiném kabátě?

Původ autosabotáže můžeme hledat i v pozdějším věku, nejen v dětství, ale také v absolvovaném vzdělání, v povaze člověka nebo v nedostatku sebevědomí. Za sabotováním vlastního úspěchu se totiž také skrývá myšlenka, že si úspěch nezasloužíme. Proto nelze nezmínit jiný, dobře známý syndrom: syndrom podvodníka. Ale tady podobnost obou syndromů končí, tedy alespoň podle psycholožky, která je jasně rozlišuje: „Autosabotáž aktivně brání úspěchu. ‚Mám pocit, že to nezvládnu, a tak to radši odpískám rovnou.‘ Ale syndrom podvodníka člověka nepřiměje k nečinnosti.“

Trpět syndromem podvodníka znamená mít permanentní pocit, že si svou pozici nezasloužíme, že při náboru někdo udělal chybu a myslí si, že máme schopnosti, které ve skutečnosti nemáme… Prostě pocit, že se to všechno stalo omylem. Je to těžké břímě, to ano, ale nijak vám nezabrání pokračovat v práci.

Poznávací znaky autosabotáže

Podle naší psycholožky bychom měli zpozornět, když zpozorujeme některý z následujících symptomů:

• Prokrastinace: Problémy s time managementem, věčné odkládání, nedostatek elánu, motivace. Když na projektu začnete dělat večer před jeho odevzdáním, když vyhodnotíte nějaký úkol jako nedůležitý, ačkoli důležitý je, když pravidelně odevzdáváte dokumenty po termínu – to a mnoho dalšího je prokrastinace.
• Perfekcionismus: Když pracujete na projektu, seminární práci, prezentaci… Zkrátka na čemkoli s pevným termínem odevzdání, ale podle vás není vaše práce nikdy dost dobrá na to, abyste ji ukázali ostatním – to je perfekcionismus. Pokud ale nikdy žádný projekt neodevzdáte, nikdy nedostanete zpětnou vazbu a nebudete muset čelit kritice.
• Vymlouvání: „To není moje chyba, může za to…“ nebo „Dobře, ale…“ Tendence vinit všechno možné kolem (jiné lidi, okolnosti, podmínky atd.), jen ne sebe. Jen abyste nemuseli nést odpovědnost za případné selhání.
• Neschopnost dovést věci do konce: To znamená nedojít do cíle, ačkoli už jste ušli tak dlouhou cestu. Například když absolvujete všechny fáze výběrového řízení, jen abyste pak nedorazili na poslední pohovor.

Samozřejmě, každému se může stát, že se v jedné nebo více z výše uvedených charakteristik pozná, ale to ještě nutně neznamená důvod k obavám: „Dochází-li k tomu ojediněle, je to signál, že jsme někde udělali chybu nebo se nesprávně rozhodli. Může to být i prospěšné, pokud díky tomu začnete více naslouchat sami sobě,“ upřesňuje psycholožka. Řeč je třeba o situaci, kdy vám ujede vlak a na důležitou schůzku přijedete o hodinu později.

Autosabotáž je však opakující se mechanismus, který se s postupem času stává chronickým. Uveďme příklad: „Už se mi několikrát stalo, že jsem tu práci hrozně chtěl/a, ale jako naschvál jsem vždycky přijel/a na pohovor s hodinovým zpožděním.“ Zpozornět by člověk měl v případě, že se výjimka stává pravidlem.

Jak z toho ven?

Jakmile přijdete na to, že se u vás tento vzorec chování opakuje, můžete proti němu začít strategicky bojovat. Zde je několik doporučení z pera psycholožky:

• Požádejte o pomoc okolí. Řekněte jim o svém problému a nebojte se požádat o pomoc. Pak můžete například den před důležitou událostí přespat u kamaráda, který se postará o to, abyste nezaspali a neujel vám autobus.
• Dodržujte určitý řád. Stanovte si přísná pravidla, která vám pomohou k lepší duševní pohodě a snazšímu zvládání situací, ve kterých jde o hodně. Zakažte si například chodit pít ve všední dny, vždy se na pohovor připravujte dva dny předem a ne patnáct minut, plánujte si důležité schůzky spíš na pozdní odpoledne, nejste-li zrovna ranní ptáče, a podobně.
• Předvídejte. Víte-li, že se u vás autosabotáž projevuje vždy před důležitými životními či kariérními událostmi, pak musíte zbystřit pokaždé, když se nějaká taková na obzoru objeví. Například měníte-li zrovna práci, můžete se poradit s psychologem, který vám pomůže, abyste neopakovali některé chyby, které jste dělali v minulosti.

Výše uvedené metody jsou skvělým pomocníkem pro lepší zvládání destruktivních tendencí, ale Johanna Rozenblumová přesto doporučuje v každém případě kontaktovat profesionála: „Neměli bychom opomíjet kognitivní rozměr tohoto syndromu. Jinými slovy, je třeba porozumět hluboko zakořeněným vzorcům chování. Díky tomu nakonec dokážete autosabotáž porazit.“

Podvědomé sabotování vlastního úspěchu může být velmi bolestivé. Proto se upřímně zamyslete a zeptejte se sami sebe, zda náhodou tímto syndromem netrpíte. A nebojte se, pokud ano, neznamená to, že nikdy nedosáhnete svých cílů. Postavte se svým vnitřním démonům čelem a vydejte se konečně na cestu za osobními i pracovními úspěchy.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.