Společnost vyhořelých. Jak si konečně dopřát trochu odpočinku?

Slack zase v říjnu 2023 zveřejnil zjištění, že zaměstnanci stráví v průměru jeden pracovní den týdně jen tím, že sepisují e-maily. Krom toho se každý samozřejmě zoufale snaží vydělávat bokem, protože je potřeba vyrovnávat inflaci a dohánět ztráty z dob covidu. Počet každodenních povinností se zvyšuje, ale lidská kapacita ne.

Takže došlo k tomu, že se nám tu masově rozšířil syndrom vyhoření. A co je údajně nejlepší lék na vyhoření? Odpočinek. Návrhů, jak se naučit po práci i během ní odpočívat, je celá řada, od mikro přestávek až po celotýdenní dovolené. Ale soukolí, které může za tu nekonečnou únavu všech kolem, se nepřestává otáčet. Jaký má smysl se zotavovat z vyčerpání, když první, co pak člověk udělá, je to, že znovu rovnýma nohama skočí přímo do zdroje původního stresu?

Nastal čas, abychom objevili nějaké udržitelné řešení, jak se naučit odpočívat. Z toho důvodu vám přinášíme rozhovor s doktorem Alexem Soojung-Kim Pangem, odborníkem na budoucí technologie a korporátní plánování a programovým ředitelem společnosti 4 Day Week Global, která stojí za rozsáhlými pilotními projekty na zavádění čtyřdenního pracovního týdne, o nichž jste mohli v poslední době slyšet z médií. Je autorem knih Odpočinek (Rest, česky vyšlo 2017) a Shorter: Work Better, Smarter, and Less— Here’s How, (Kratší: Pracujte lépe, chytře a méně – řeknu vám jak) a v následujícím článku hovoří o tom, jak se mohou lidé naučit udržitelně odpočívat, co můžeme změnit všichni společně a co je to poměrně neznámá metoda „kontemplativního programování“.

„Práce se dřív odehrávala v jasně oddělených časových úsecích, ale postupně se z ní stal jemný prášek, který zaplňuje každou mezírku v našich dnech.“

Co a kdo může podle vás za to, že jsou lidé přepracovaní?

Problém přepracování spočívá v tom, že si zatím nedokážeme představit budoucnost práce, která by se lišila od současnosti. Existuje celá řada vzájemně propojených důvodů, proč se přepracování a neustálé přesčasy zdají být nevyhnutelné a neřešitelné.

Tak zaprvé tu máte dlouhodobou tradici americké kultury, která staví na protestantské pracovní etice, podle níž byly dlouhé hodiny trávené prací zdrojem ekonomického blahobytu. V eseji Williama Jamese Gospel of Relaxation (Zákony relaxace) si můžete přečíst srovnání americké a evropské pracovní kultury v 90. letech 19. století a autorův popis tehdejší americké posedlosti prací se v mnohém podobá 21. století. Takže naše stávající situace má historický základ.

Přepracování dřív představovalo problém konkrétních profesí, právníků nebo lékařů, ale nyní se jedná o otázku veřejného zdraví. Začalo to hlavně v 70. letech 20. století, kdy bylo dělnické hnutí i jeho zastupující organizace spíše na ústupu a do popředí se dostala zakázková ekonomika a její předchůdci, protože práce byla čím dál nestabilnější a pro trh i každodenní životy lidí to znamenalo daleko větší vzestupy i pády.

Dva největší podniky v USA v 50. letech byly General Motors a General Electric a oba měly v čele člověka jménem Charlie Wilson. Oba Wilsonové se vypracovali z příslovečného dna jednotlivých společností až na vrchol. Takhle přesně si představujeme úspěšný kariérní příběh minulé generace, nebo ne? Začnete dole, poctivě dřete a postupně se vypracujete, dokud nedostanete kancelář s oknem a otočnou židlí (nebo po čemkoli jiném toužíte).

S rozmachem technologického a finančního sektoru, hlavně v 80. letech, můžeme pozorovat, že se do popředí dostává jiný kariérní model – úspěch už není něco, na čem se musí pracovat v průběhu celého života. Úspěch přichází velmi rychle. Jména úspěšných podnikatelů se objevují na seznamu časopisu Forbes 30 pod 30 a Steve Jobs se poprvé dostává na obálku časopisu Time ve věku 26 let. Tyhle obory se vyvíjejí velmi rychle a úspěchu se v nich nedosahuje po skončení (nebo v průběhu) dlouholeté kariéry, úspěch je tu spíš kombinací štěstí, dobrého načasování, obchodní vize a dlouhých intervalů práce s šílenou pracovní dobou. V té době se začala měnit představa o tom, jak vypadá úspěch.

V 90. letech začala nabírat na síle ekonomika zaměřená na služby spíše než na výrobu či zemědělství a v tomto sektoru pro pracovní dobu nemusí platit zavedená omezení. Není to jako v továrně, aby se na noc zavíralo, nebo na poli, kdy se zemědělci vracejí, když zapadá slunce. Čím dál víc z nás dělá v prostředí, kde neexistuje žádná přirozená nebo jasná externí hranice toho, jak dlouho máme pracovat. Současně ale roste míra nejistoty pracovníků napříč všemi profesemi.

Platí to nejen pro výrobu, což byl případ 70. a 80. let, ale i pro kancelářské pozice. A v takovém světě nejen že neexistují žádná přirozená omezení pracovní doby, přesčasy se stávají obranným mechanismem. Představují způsob, jak dávat najevo motivaci pro práci, zaměstnaneckou loajalitu a vlastní nepostradatelnost.

U intelektuálních profesí a služeb je extrémně těžké měřit produktivitu práce. Takže pro mnoho vedoucích pracovníků a zaměstnavatelů obecně se měřítkem produktivity a výkonu stává počet odpracovaných hodin, ačkoliv díky 100 letům výzkumu už víme, že produktivita začíná každý týden klesat po zhruba 40 až 50 hodinách. Takže lidé pracující 60 či 70 hodin týdně jsou ve skutečnosti méně výkonní a dost často toho technicky vzato vyprodukují méně než ti, co dělají 40 hodin týdně.

S příchodem internetu a mobilních technologií můžeme nosit kancelář doslova v kapse a smazat tak jakékoli zbývající hranice mezi prací a životem mimo práci. Svá zařízení totiž nikdy nevypínáme a máme je neustále po ruce, takže ani my nesmíme nikdy vypnout a jsme stále po ruce. Práce se dřív odehrávala v jasně oddělených časových úsecích, ale postupně se z ní stal jemný prášek, který zaplňuje každou mezírku v našich dnech. V důsledku toho nyní žijeme ve světě, kde až absurdní počet lidí kontroluje e-mail už pár minut po probuzení.

A konečně, žijeme ve stavu přepracování, protože naši šéfové žili ve stavu přepracování a protože naši přátelé v něm žijí také. Protože to dobře zní, když je člověk mladý, protože to implikuje úspěch v mladém věku a protože díky tomu člověk teoreticky získává přístup k prostředkům, odměnám, povýšení apod., na které by jinak nedosáhl. Takže problém spočívá v tom, že existuje tolik různých faktorů, které přispívají k celkovému pocitu, že přepracování je jednoduše součástí našeho života. O to těžší je představit si nový, jiný způsob práce – a pak ho realizovat.

Studie společnosti Microsoft 2023 Work Trend Index se do hloubky zabývá tzv. digitálním deficitem, tedy stavem, kdy řešíme více e-mailů, telefonátů a upozornění, než je vůbec v lidských silách zvládnout. Vy jste ale v roce 2011 získal od společnosti Microsoft grant na výzkum něčeho, čemu říkáte „kontemplativní programování“. Můžete nám vysvětlit, oč se jedná?

V podstatě je to založeno na myšlence, že můžeme vytvářet způsoby, jak využívat digitální prostředí k tomu, abychom se lépe soustředili a byli více duchapřítomní, místo toho, abychom fungovali ve stavu neustálého rozptylování. Je to těžké, protože žijeme ve světě plném zajímavých, barevných a blikajících věcí, které apelují na nejprimitivnější (plazí) část našeho mozku. Jejich výrobci se usilovně snaží nacházet nové a nové způsoby, jak si získat lidskou pozornost, přeměnit ji ve spotřební záležitost a prodat nám ji nazpět. Takže kdykoliv si zapnete Facebook nebo X (původně Twitter) nebo si jdete zahrát nějakou hru, vlastně se tím pouštíte do souboje se zhruba stovkou behaviorálních vědců ze Stanfordu, kteří studovali s BJ Foggem a používají A/B testování k tomu, aby vás udrželi online třeba jen o sekundu déle.

Kontemplativní programování vychází z myšlenky, že se člověk nemusí všem těm silám, které se snaží upoutat jeho pozornost, poddávat. Když nad tím budeme přemýšlet, můžeme přetvořit vztahy, které máme se všemi těmi zařízeními, upravit jejich nastavení i to, jak je používáme, tak, abychom díky nim mohli svou pozornost lépe chránit, a ne s ní plýtvat.

Jednoduchým příkladem je například vytvoření tzv. mobilního whitelistu, to znamená seznamu prioritních kontaktů na telefonu. Mobily jsou trochu jako malé děti – každý příchozí hovor je pro ně stejně důležitý. Pro malé děti jsou také všechny věci rovnocenně zajímavé: dům hoří, na botách jsou třpytky. Obě věci jim přijdou super. Také mají problém s dodržováním vytyčených hranic a mají tendenci hodně vyrušovat. Když jim nezačnete věnovat okamžitou pozornost, je to pro ně konec světa. Ve svém výchozím nastavení jsou naše digitální zařízení stejná jako ty malé děti.

Telemarketingový telefonát a hovor od člena rodiny pro ně vyjdou nastejno. Snaží se vynutit si naši pozornost a nevědí, kdy se mají držet zpátky. Ale existují způsoby, jak z nich udělat chytré osobní asistenty místo čtyřletých dětí. Jedním z nich je vytvoření seznamu prioritních kontaktů, které mají povolení si nárokovat vaši pozornost.

Beru to jako takový test pro zombie apokalypsu. Kdyby nastala zombie apokalypsa, komu budete volat? Já mám takových lidí asi tak pět a dal jsem jim speciální vyzvánění (úvodní tóny písničky Layla od skupiny Derek and the Dominos). Poznám ho kdekoliv. Je jedno, co dělám, nikdy ho nepřeslechnu. Dělám to proto, že nechci zmeškat žádný hovor od svých dětí. Existuje pak velká pravděpodobnost, že jim to vždycky zvednu. Všem ostatním volajícím jsem přidělil začátek jednoho ze sól pro violoncello od Johanna Sebastiana Bacha, takže to když slyším, můžu to ignorovat, pokud zrovna dělám něco důležitějšího.

Kontemplativní programování dále vychází z toho, že lidé mají s technologiemi velmi mocný vztah a mají úžasnou schopnost je využívat k rozšiřování kognitivních i fyzických dovedností. Poměrně nově však dochází k tomu, že chytrá zařízení nejenže plní lidské rozkazy, ale jedná se o prostor, do kterého mohou bez pozvání vstupovat i jiní lidé s vlastními záměry. Je to, jako když řídíte auto, ale výrobce toho auta po vás chce, abyste zastavili v restauraci, se kterou má domluvenou spolupráci, a navigace vám tak neustále opakuje, že „ta a ta restaurace právě teď nabízí mocha latté v akci“. Stojíme tedy před úkolem, jak současně akceptovat fakt, že naše vztahy s technologiemi mohou být hluboké, cenné a uspokojivé, ale že musíme přijít na způsob, jak nad nimi znovu převzít kontrolu, abychom mohli využívat jejich přínosy a nenechali je jednoduše diktovat naše životy.

„Zkrácením pracovního týdne vzniká více prostoru pro volný čas.“

Zaznamenal jste v poslední době zájem o kontemplativní programování ze strany zaměstnavatelů?

Je to nekonečný boj. Ví se, že existují nástroje určené k tomu, aby se uživatelé mohli lépe soustředit. Mnoho populárních programů dneska nabízí tzv. focus mode, například Microsoft Word s ním přišel před několika lety (jedná se o režim pro soustředěné čtení). Některé další firmy přicházejí s nástroji nebo aplikacemi, které mají napomáhat se získáním větší rovnováhy. Meditační aplikace Calm je hezkým příkladem společnosti, jejímž cílem je zvyšovat soustředěnost a učit se relaxovat. Problém je v tom, že rozptylování lidí, získávání jejich pozornosti a obchodování s ní, to je obrovský byznys, ve kterém se točí velké peníze, ačkoliv vlastně lidi nutí cítit se nekompetentně nebo mít výčitky. Těžko přinutíte celé jedno průmyslové odvětví k tomu, aby se vzdalo strategie, která generuje neskutečné množství peněz, ačkoliv páchá nedozírné škody.

Jste také příznivcem čtyřdenního pracovního týdne. Proč si myslíte, že díky zkrácení pracovního týdne budou zaměstnanci odpočívat víc?

Zkrácením pracovního týdne vzniká více prostoru pro volný čas. Aby čtyřdenní pracovní týden fungoval, udělá navíc většina firem to, že začne budovat lepší hranice mezi prací a soukromým životem, aby to neskončilo tak, že si nakonec budou lidé nosit práci s sebou domů. Takže se zavádějí opatření, aby mohli být zaměstnanci po pracovní době skutečně offline.

Firmy, které na čtyřdenní model přešly, si uvědomují, že práce v časovém presu, přepracování i vyhoření, to jsou věci, které mají důležitý společenský a kolektivní rozměr. Vzhledem k tomu, že v aktuálním nastavení trpíme úplně všichni – a všichni se snažíme najít nějaké řešení –, tak problém asi nebude v tom, že máme úplně všichni mizerný time management nebo musíme pracovat o něco efektivněji. Spíš se asi bude jednat o strukturální problém, na který se můžeme společně zaměřit a vyřešit ho.

To zní jako něco, co bude vyžadovat neskutečné organizační schopnosti. Jen těžko se to asi může povést milionům malých firem, které nemají dostatečné prostředky na restrukturalizaci v tak velkém měřítku. Kontemplativní programování bude jednodušší zahrnout do každodenního života jednotlivců, ale jak plošně převést do praxe čtyřdenní pracovní týden?

Zaprvé, kontemplativní programování má také důležitý kolektivní rozměr: Je daleko snazší se od nějakého zařízení odpojit, pokud to udělají všichni. Některé školy například zavedly pravidlo, že na „žádný e-mail nebude reagováno po 19:00“. Vytváření podobných společenských norem může být velmi užitečné při úspěšném zavádění kontemplativního programování do praxe.

Co se týče organizační náročnosti čtyřdenního pracovního týdne: právě malé a střední podniky patřily k prvním, kdo kratší pracovní týden zaváděl, částečně proto, že jejich rozhodovací procesy a hierarchie jsou jednodušší než u velkých firem. Malé společnosti mají často stále ve vedení zakládající členy – někdy třeba i po 20 letech –, takže mají potřebnou autoritu na to říct, teď provedeme tuhle radikální změnu, a zbytek firmy je prostě následuje.

Nejrychleji také myšlenku čtyřdenního pracovního týdne přijímají lidé, kteří se považují za zkušené inovátory. Mají třeba 10 nebo 15 let praxe v oboru a často dělali ve firmách, které jsou na špičce. Vyznají se, mají mírně neobvyklou minulost a často se považují za nekonvenční průkopníky. Tím je pro ně o něco snazší si představit, že zavedou čtyřdenní pracovní týden jako první v oboru nebo první ve svém okolí.

Myslím si také, že je čtyřdenní pracovní týden přitažlivější pro transformační styl vedení než pro transakční styl vedení. Transformační lídři vytvářejí takové podmínky, aby mohli jejich zaměstnanci odvádět dobrou, smysluplnou práci a měli velkou míru autonomie. Není to ten typ vedoucích pracovníků, kteří mají pocit, že dohlížejí na systém a musejí kontrolovat tabulky a grafy, aby měli jistotu, že každý dosahuje stanovených cílů.

Čtyřdenní pracovní týden je vhodný pro všechna odvětví. Neplatí, že by ho zaváděly jen malé firmy v sektoru služeb nebo start-upy. Naposledy ho zkoušel nemocniční systém na východním pobřeží USA, kde na čtyřdenní pracovní týden přecházely hlavní sestry, nebo policejní oddělení v Coloradu. Je to jako s každou novou technologií. Nejdřív to začne jako šílený a nekonvenční nápad, postupně se rozšíří mezi širokou veřejnost, pracuje se s ním čím dál snáz, a tak ho využívá čím dál víc lidí, protože už vědí, o co jde.

Podle mě je čtyřdenní pracovní týden a metody, které se s jeho zavedením nutně pojí, atraktivní hlavně pro ty, kdo se nebojí zkoušet nové věci, chtějí získat výhodu na trhu, vidí přínos v tom být v něčem první a považují se za inovátory, co tento nový postup vidí jako způsob vyjádření firemních hodnot své společnosti – ať už je jejich motiv jakýkoli. Třeba jim záleží na zaměstnancích, usilují o udržitelnější způsoby práce nebo chtějí být průkopníky v oblasti technologií a organizace. Každopádně se jedná o model, který je čím dál dostupnější nejen pro firmy všech velikostí, ale i pro vedoucí pracovníky a zaměstnance všeho druhu.

Nakonec bych ještě dodal, že čtyřdenní pracovní týden je z větší části kolektivní úsilí, a ačkoliv je dobré, když na jeho spouštění dohlíží nějaký vizionář, tu největší práci odvádějí nakonec všichni společně. O tom, jak funguje práce ve skupině, víme jednu věc: Porovnáte-li práci dvou skupin v obtížných podmínkách, přičemž v jedné skupině jsou samé „super hvězdy“ doplněné o nevýrazné osobnosti a v druhé jsou všechno poměrně slušní pracanti oddaní své práci, pak druhá skupina překoná v pracovním výkonu tu první prakticky za všech okolností. Takže nemusíte být nijak výjimeční. Jen vám musí na vaší práci záležet, musíte vycházet s kolegy a mít skutečný zájem, aby se zavedení čtyřdenního pracovního týdne povedlo.

Doporučujete kromě kontemplativního programování a čtyřdenního pracovního týdne ještě nějaké jiné způsoby, jak bojovat proti hromadnému vyhoření a přepracování?

Aktuálně pracuji s jednou architektonickou kanceláří a tamější vedoucí personálního mi popsala místní kolektiv jako „stovku ctižádostivých osobností, které touží vytvářet krásné věci“. Je to skupina lidí, pro které je myšlenka „méně práce“ skutečně velmi neschůdná. Myslím, že lidé s vášní pro svou práci, kteří nacházejí velké uspokojení z dobře odvedeného díla, jsou k přepracování a syndromu vyhoření daleko náchylnější než kdokoli jiný. Špatně se jim říká, že musejí vypnout, a jen těžko je donutíte, aby to skutečně udělali.

Během psaní své knihy Odpočinek – která mimochodem právě vyšla v novém vydání – jsem přišel na jednu klíčovou věc. Když se podíváte na životy opravdu úspěšných lidí, výherců Nobelovy ceny, spisovatelů, skladatelů, lidí se skutečně dlouhou a udržitelnou kariérou, tak zjistíte, že mají několik věcí společných. Zaprvé pracují méně než si asi představujete, že je potřeba pro dosažení takového úspěchu – soustředěné práci věnují obecně tak 4 až 5 hodin denně. Ale pracují opravdu velmi konzistentně a každý den. Mají každodenní zavedený rozvrh, v němž se střídají intervaly práce a odpočinku. Také mívají velké a zajímavé koníčky, které jejich mysl odvádějí od práce, a to jak duševně, tak v některých případech i tělesně. Najdete mezi nimi příznivce lezení po horách, plachtění, pěší turistiky, zahradničení – přičemž se těmto aktivitám věnují denně.

Takže tohle je podle mě ten poslední, ale důležitý dílek skládačky. Abyste si nastavili zdravé hranice mezi prací a volným časem, musíte být schopni brát své umělecké či sportovní zájmy ne jen jako ztrátu času, ale jako aktivity, díky kterým můžete mít delší a udržitelnější kariéru. O jaké aktivity přesně se bude jednat, to se bude lišit podle konkrétního člověka, ale myslím si, že když si najdete tu svoji, tak vám to vážně pomůže najít zdravější přístup k práci, ze kterého budete těžit celý život.

„Nejde o to brát odpočinek jako něco, co musíte udělat sami pro sebe. Jde o to vytvořit více času na odpočinek, který bude kvalitnější, což je věc, na které můžeme pracovat a užívat si ji společně.“

Vážně si myslíte, že je možné udělat všechnu potřebnou práci a současně mít dost času na odpočinek? Mnoho lidí má pocit, že je za každou chvíli oddechu život potrestá. Jako kdybychom se zpozdili v plnění seznamu úkolů, co visí na ledničce: Jakmile si člověk zdřímne, vezme si na den volno nebo odjede na dovolenou, vždycky se to odrazí na nějakých pozdě zaplacených účtech nebo prošvihnutých termínech odevzdání.

Přiznávám, že to vyžaduje lepší plánování, organizovanost a také trochu bezohlednosti a ochoty říkat ne. Je nutné rozlišovat, co je skutečně důležité, a tomu se věnovat, a naopak odmítat věci, na kterých tolik nezáleží. Je to všechno daleko snazší, když to člověk dělá s někým dalším, a ne když se na to snaží přijít úplně sám.

Já osobně dělám jednu věc, kterou považuji za naprosto klíčovou nejen pro psaní knih, ale také proto, že se jedná o cennou strategii při hledání více času na odpočinek během každého dne: Když pracuji na knize, vstávám každý den v 5 hodin ráno a jdu psát. Zjistil jsem, že takhle brzy ráno mám prostě nápady, které v žádnou jinou denní dobu nemám. Taky je fakt, že když už jednou vstanu – a to nejsem žádné ranní ptáče –, tak nebudu trávit cenný čas brouzdáním po Twitteru nebo Instagramu. Kromě toho ještě nikdo z rodiny ani přátel není vzhůru, dokonce ani pes. Takže mám záruku, že mě při práci nebude nikdo rušit. Tím pádem mám nejdůležitější část práce hotovou ještě před snídaní.

Ale aby to fungovalo, musím si všechno na ráno připravit už večer předtím. Takže než definitivně zavřu notebook, vždycky si na lísteček napíšu cca tři věci, na kterých chci pracovat druhý den. Dělám taky to, že s psaním pro daný den vždycky skončím v půlce věty, protože druhý den ráno je pak snazší navázat tím, že dokončím myšlenku, a nemusím čelit té existenciální hrůze v podobě prázdné stránky. Kromě toho si také naprogramuji kávovar, připravím si oblečení, co si ráno vezmu apod., takže do chvíle, než si sednu za klávesnici, nemusím absolutně o ničem přemýšlet. Každé ráno pak probíhá naprosto automaticky, abych svou kognitivní kapacitu nevyplýtval na rozhodování o tom, jakou si obleču mikinu, ale šetřil si ji na to, jak dokončím větu z předchozího dne.

Také si podle mě musíte uvědomit, že snažit se dostat z jakéhokoli deficitu, ať už časového, finančního nebo jakéhokoli jiného, je třikrát těžší než se snažit udržet stabilitu a rovnováhu v životě nebo na účtu. Vyžaduje to neustálou disciplinovanost. Ale jakmile se do té rovnováhy dostanete, začne to být snazší. Záleží však na tom, v jaké životní etapě se zrovna nacházíte, protože někdy je to těžší než jindy. Možná je pro vás časově intenzivní práce opravdu důležitá, přesto ale přijdou v životě chvíle, kdy se objeví něco důležitějšího, a v ten moment je v pořádku věnovat jim pozornost.

Co mohou stát, zaměstnavatelé i sami jednotlivci udělat pro to, aby se snižovalo přepracování?

Začněme tím jednodušším.

Myslím, že v osobní rovině je nejdůležitější brát odpočinek vážně a mít v životě věci, kvůli kterým bude stát odpočinek za to. Na to konto je dobré si umět věci naplánovat tak, aby pro vás bylo snadné se rozhodovat a pracovat efektivněji. Jedním z důvodů, proč mohou extrémně kreativní lidé pracovat 4 až 5 hodin denně a současně vytvářet věci jako O původu druhů nebo Pátou symfonii, je to, že se během času na práci dokážou neuvěřitelně soustředit a nenechají se ničím rozptylovat. Prakticky celý svůj den zorganizují tak, aby mohli věnovat přesně stanovený čas opravdu hluboké a soustředěné práci. Když se vám podaří střídat intervaly soustředěné práce a cíleného odpočinku, znamená to, že během obou těchto fází toho dost stihnete a budete mít více času na relaxaci po práci a odpočinek v průběhu dne.

Ve společenské rovině jsem toho názoru, že pokud na tom dokážete v jakékoli možné míře pracovat s dalšími lidmi, pak je to super. Příliš často se stává, že aby mohl jeden člověk odpočívat, musí ten druhý odvádět neviditelnou práci. Mezi lidmi, kteří uměli krásně řečnit o důležitosti odpočinku jakožto základní ingredienci spokojeného života, byste našli mnoho otrokářů. Měli bychom si z toho vzít ponaučení, a sice že je snadné vybudovat systém, kde se z odpočinku jednoho stane dřina druhého. Současně ale žijeme v době výjimečných technologií, které (užívají-li se správně) mohou pomáhat s propagací odpočinku a umožnit nám všem, abychom se naučili lépe relaxovat.

Nejde o to brát odpočinek jako něco, co musíte udělat sami pro sebe. Jde o to vytvořit více času na odpočinek, který bude kvalitnější, což je věc, na které můžeme pracovat a užívat si ji společně. Na firemní úrovni by potenciální výsledky mohly stát skutečně za to, ačkoliv první rozhovory na toto téma možná budou trochu ošemetné.

Začít můžete klidně u sebe doma, s partnerem, partnerkou a dětmi, pokud jsou dost staré. Existuje nespočet tipů a triků, jak získat víc volného času, a jejich výsledkem může být nakonec právě zmiňovaný zkrácený pracovní týden. Podle některých studií vyplýtvá každý kancelářský pracovník v průměru 2 až 3 hodiny produktivního času denně kvůli zbytečné práci, moc dlouhým poradám, rozptylování nebo neefektivním postupům, což znamená, že pro mnoho z nás už je čtyřdenní pracovní týden vlastně realitou. Akorát to nevíme, protože každý pátek stejně přijdeme do práce, jen abychom seděli na schůzi a snažili se přijít na to, kam se poděl toner do tiskárny.

Podaří-li se vám kontrolovat trvání a četnost porad, identifikovat zdroje rozptylování a naplánovat vhodný pracovní postup, pak najednou čtyřdenní pracovní týden není žádnou hudbou budoucnosti. Důležité je, abyste na tom pracovali jako kolektiv. Jen tak bude mít každý motivaci dodržovat nově nastavené společenské normy, až se příště bude konat nějaká porada a až bude potřeba začít zavádět další časově úsporná opatření. Všichni by na tom měli pracovat společně, aby pak všichni mohli spokojeně odejít ve čtvrtek odpoledne a užít si třídenní víkend.

Teď k tomu, co může dělat stát. Některé země stále usilovně prosazují pětidenní (či 40hodinový) pracovní týden. Nechci říkat, co by měly dělat jednotlivé státy v ideálním případě, ale myslím si, že právě začíná éra pořádného experimentování se zkracováním pracovní doby na státní úrovni. Na Islandu a ve Spojených arabských emirátech už došlo ke zkrácení pracovní doby ve veřejném sektoru a v Emirátech se v pátek omezila i školní docházka. V USA probíhají menší experimenty na úrovni městských i státních samospráv, stejně jako v Kanadě a v Dánsku. Zkouší se, jaká kombinace daňových úlev, změn v pracovním právu a regulaci pracovišť bude motivovat zaměstnavatele k tomu, aby začali kratší pracovní týden zavádět. Celkově vzato však není žádnou záhadou, jak to udělat, aby to fungovalo. Jde jen o to na státní úrovni zjistit, jaká opatření budou nejlépe vyhovovat konkrétní zemi nebo konkrétnímu sektoru.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.