Fair Play. Když se feminismus a křehká maskulinita střetnou v kanceláři

Média odrážejí společnost, ve které žijeme, a film je obzvláště mocný prostředek, skrze nějž můžeme zkoumat měnící se vztah žen k práci. Ideály a příležitosti se mění a ženy dokázaly prolomit kariérní tabu a přetvořit způsob, jak jejich roli na pracovišti vnímá společnost. A film otevírá dveře do světa žen na pracovišti, překážek, které musejí překonávat, a hluboce zakotvených systémů, které ovlivňují jejich vztah k práci.

O co ve filmu jde?

Emily (Phoebe Dynevorová) a Luke (Alden Ehrenreich) jsou ve zdánlivě šťastném vztahu, který se jim zničehonic začne rozpadat pod rukama.

Jejich příběh začíná na cizí svatbě, kde Luke požádá Emily o ruku, a ona s nadšením souhlasí. Druhý den ráno jim zazvoní budík ve 4.30. Rozloučí se a vyrazí do práce. První varovný signál přichází, když se potkají ve stejné kanceláři a chovají se, jako by se neznali. Pokud se vám ten ranní budík zdál přes čáru, tak jste nebyli daleko od pravdy. Oba totiž pracují jako investiční analytici v toxickém prostředí plném stresu a napětí.

Každý zvlášť pokračují ve své práci, dokud se nestanou svědky toho, jak je jeden z manažerů vyhozen. Ten následně golfovou holí rozmlátí svůj počítač a celou kancelář, zatímco jeho kolegové nerušeně sledují video o rozvoji pohody na pracovišti. Když se Emily doslechne, že Luke má být povýšen, najde si záminku, aby mu mohla šťastnou novinu sdělit. Když se vrátí domů, blížící se povýšení společně oslaví a řeknou si, že jakmile bude povýšena i Emily, nebudou muset svůj vztah dále skrývat.

Radost však netrvá dlouho, protože Emily zjistí, že namísto Luka má být povýšena ona. Následuje nadsazený příběh toho, jak zakořeněné předsudky, které jsou stále součástí mnoha soudobých romantických i profesních vztahů, vyvstávají na povrch poté, co se hierarchie vztahu převrátí.

Pracovaly ženy odjakživa?

Spousta obtíží čekajících na ženy na pracovišti je způsobena stále přetrvávajícími ideály ženskosti vytvořenými v 19. století a později posílenými v poválečné americké společnosti. I když se ženy s muži o práci od pradávna dělily, v 19. století začaly vznikat represivní představy o tradičním ženství, např. kvůli tzv. „kultu domesticity” a diktátu hodnot propagovanému střední a vyšší třídou.

Ten prosazoval myšlenku, že ženy mají svou vlastní sféru působnosti oddělenou od mužů a že jejich doménou je domácnost, kde mají zastávat morálně silnou roli a být oporou celé rodině. V praxi bylo rozdělení sfér ale možné jen pro bohaté ženy, zatímco ženy z nižších tříd dřely jako vždycky. Ženám sice bylo znemožněno vykonávat většinu profesí, ale představa výhradně mužské pracovní síly je mýtus. Kromě práce v domácnosti zastávaly ženy pozice ve službách, výrobě a vzdělávání.

Ve 20. století ženy během válkypřebíraly pracovní místa tradičně vyhrazená pro muže. Bohužel byl tento pokrok ztracen v kulturní rekonstrukci poválečné Ameriky. Muži se vrátili do práce a ženy byly odsunuty do domácnosti ve víru oživení ideálů 19. století a se vzestupem nukleární rodiny. S koncem války se opět zavedla rigidní genderová polarizace, která měla usnadnit ekonomický boom a prudce stoupající porodnost.

Paradox oblíbenosti

Film Fair Play (v češtině Fér hra) jasně naznačuje, že se od Emily očekává tyto standardy dodržovat i dnes. Jako velmi úspěšná žena v odvětví, kterému dominují muži, se i přes svoje obrovské úspěchy stále snaží sladit s tradičním obrazem ženy a dělat to, co se od ní očekává.

Je zdrženlivá, tichá a bezmezně podporuje Luka, zatímco se on s ostatními mužskými kolegy promenádují po kanceláři a z každé situace dělají drama. Její mírná povaha ji dovedla až sem, ale s povýšením v práci je nucena otočit, protože ji ostatní vnímají jako hrozbu.

Od chvíle, kdy vstoupí do své nové kanceláře, cítí, že se k ní kolegové chovají jinak. Jeden jí například nabídne chabou omluvu za to, že se k ní v minulosti choval nevhodně, čímž nepřímo naznačuje, že se bojí, aby ho ze své nové pozice teď nepotrestala. Jiní se brzy začnou pídit po tom, proč povýšili zrovna ji, přičemž jeden z nich poznamená, že by si měl asi „nechat změnit pohlaví“. Naráží tak na běžnou a sexistickou mylnou představu, že úspěšné ženy jsou na svých pozicích jen kvůli tomu, jak vypadají.

Ve skutečnosti na každých 100 mužů povýšených a přijatých do vedoucích pozic připadá pouze 72 žen.

Emily se stává obětí tzv. paradoxu oblíbenosti, kdy ženy potřebují být vnímány jako sympatické a oblíbené, aby mohly uspět, ale v momentě, kdy úspěchu dosáhnou, jejich oblíbenost klesá. Dokonce i Luke začne Emily kritizovat a v jednu chvíli vypustí, že přece nemůže očekávat, že ji ostatní budou brát vážně, když se obléká jako „pitomá nána“. Emily reaguje tak, že se snaží mermomocí zavděčit všem mužům okolo sebe. Začne se oblékat více „mužsky“ a dělá všechno pro to, aby do pánského klubu zapadla. Chodí s nimi na striptýz, dělá oplzlé vtipy o ženách a dokonce slíbí Lukovi, že mu pomůže s povýšením, aby se opět vyrovnaly mocenské misky vah.

Máme zpátečnické tendence?

V rozhovoru pro časopis Harper’s Bazaar přibližuje režisérka Domontová, co ji vedlo k natočení filmu, a mluví o typu muže, kterého má představovat Luke: „Je zástupcem generace mužů, kteří se zmítají mezi touhou držet se principů moderní feministické společnosti a výchovou založenou na tradičních představách o maskulinitě…Kdyby Luke stoupal po kariérním žebříčku a byl vždy o stupeň výš než Emily, měli by bezproblémový vztah.“ To vypovídá o současném stavu věcí, kdy jsou ženy nezávislejší než kdy dřív. Ale i dnešní feministé mají stále podvědomé předsudky, které musejí překonat s ohledem na úspěšné ženy.

Zatímco feministická hnutí dosáhla v oblasti ženských práv v několika posledních dekádách exponenciálního pokroku, stále jsme nedosáhli rovnosti. Ve skutečnosti jsme u mladých pracovníků svědky alarmujícího trendu.

Jedna studie ukazuje, že muži z generace Z (ve věku 16–29 let) mají mnohem konzervativnější názory na genderovou politiku než generace Baby boomers (ve věku 60+). Studie zjistila, že 26 % mužů z generace Z si myslí, že je těžší být mužem než ženou, a 30 % má pocit, že tvůrci mizogynních videí jako Andrew Tate přicházejí s pádnými argumenty o „hrozbách pro mužskou identitu a genderové role“. To jsou znepokojivé údaje vzhledem k tomu, že generace Z má do roku 2030 tvořit téměř třetinu pracovní síly.

Proč se tedy v době, kdy jsou někteří mladí Američané progresivnější než kdy dřív, část mladých mužů obrací k sexistickým ideálům? Někteří odborníci se domnívají, že nedávné oživení konzervativních hodnot a představ o tradiční maskulinitě je důsledkem hnutí #MeToo. V několika posledních letech čelila řada mocných mužů veřejnému odsouzení za své chování vůči ženám.

Jiní experti se zase domnívají, že řada mužů začala vnímat ženy jako hrozbu poté, co sledovali další muže čelit následkům svého sexistického chování. Časopis Harvard Business Review provedl průzkum, který zjistil, že v důsledku #MeToo 21 % mužů uvádělo, že se zdráhají najímat ženy na pracovní pozice, kde se od nich očekává „úzká osobní interakce s dalšími muži“, a že 27 % z nich se vyhýbá osobním schůzkám s kolegyněmi.

Co si z toho odnést?

Přestože Fér hra s nadsázkou vyobrazuje vývoj toxického vztahu doma i v práci, film poukazuje na skutečné problémy, kterým ženy na pracovišti i nadále čelí. I když se může zdát, že profesní překážky, se kterými se ženy odedávna potýkaly, v dnešním světě již vymizely, realita je taková, že i nadále přetrvávají v méně nápadných formách, jako je latentní předpojatost a podvědomá diskriminace. Pokud dotazovaní mladí muži s věkem nezmění svůj názor, můžeme očekávat, že sexismus bude na vzestupu. Proto je potřeba, aby lidé všech pohlaví pokračovali v prosazování rovnosti na pracovišti i mimo něj. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než budeme moct na tyto odvěké problémy zapomenout.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.