Nebezpečí robotického úsměvu: Jak (a proč) se vyhnout toxické pozitivitě?

Radost, štěstí, úsměv. Sice vás děsně naštval šéf, kampaň šla do kytek a kvartální výsledky stojí… no za nic, ale hlavně to berte pozitivně! Urputná snaha neustále hledat pozitivní aspekty na něčem, kde zkrátka nejsou, vás dřív nebo později vyčerpá. A nejspíš výrazně víc, než kdybyste si jednoduše přiznali, že věci stojí za starou belu. Kde je tedy hranice mezi pozitivitou a optimismem a toxickou pozitivitou, která nám i našemu okolí může leda tak zavařit či nadělat pěknou paseku?

Nonstop šťastný? Ani náhodou…

• Buď optimista!
• Nebuď tak negativní.
• Měl bys být vděčný.
• Vždyť to nic není.
• Vždycky může být hůř…
• Prostě jdi dál.
• Čas zahojí všechny rány.
• Tak se přece trochu usmívej!

Kolikrát už jste slyšeli tyto dobře míněné rady a konejšení? A kolikrát jste si u toho chtěli sešívačkou prošít obě ruce najednou? Možná jste to vy, možná máte v práci kolegu, který si nikdy nepřipustí, že by mohl být nešťastný. Na první pohled silný člověk, to zní dobře. No, úplně ne… Dost možná má totiž dotyčný problém s tzv. toxickou pozitivitou. I přesto, že na první pohled můžeme působit silně a nezdolně, opak bývá pravdou.

Hranice toxické pozitivity

Radovat se ze společného úspěchu, vyhlížet dobré zprávy či výsledky a udržovat dobrou náladu v týmu zní jako prima pracovní prostředí. Radovat se ze společné chyby, vyhlížet dobré zprávy i tam, kde zaručeně být nemůžou, a udržovat dobrou náladu ve vyhořelém týmu je přinejmenším pošetilé. Přesto nás naše víra v neustálou pozitivitu může dovést právě do tohoto stadia.

Toxická pozitivita přináší neustálý tlak na to, abychom byli šťastní a pozitivní. A to za každou cenu, bez ohledu na okolnosti. V tomto duchu si pak život a prožívání značkujeme na „dobré – pozitivní“ a „špatné – negativní“, veškeré negativní emoce a zážitky následně odmítáme. Aktivně se snažíme udržovat vlastní dobrou náladu a strkáme hlavu do písku, abychom násilně zabránili ostatním vyjádřit nepříjemné obavy. Uzavření ve vlastní bublině se pak ocitáme zcela mimo realitu.

A to dřív nebo později začne mít vliv i na lidi kolem. Pozitivita se totiž stává také toxickou v okamžiku, kde začne dusit okolí. Tvůrce toxické pozitivity druhé přehlíží, vytváří iluzi něčeho, co ani neexistuje, nebo se ostatní snaží umlčet. Představte si, že jste se v práci stali obětí toxického šéfa nebo vám totálně vybouchl poslední projekt a chcete si postěžovat kolegovi. Ten váš problém přechází s úsměvem, uklidňuje vás a celou situaci bagatelizuje. Pomohlo vám to? Asi moc ne… Toxická pozitivita v druhých lidech totiž akorát vyvolává pocit útlaku, přehlížení nebo nerespektování, v některých případech i agresi. Na toxickou pozitivitu můžeme také nahlížet jako na obranný mechanismus, prostřednictvím kterého odmítáme uznat cokoli, co by mohlo vyvolat negativní pocit.

Přitom to není tak složité: Zdravá pozitivita znamená vytvořit prostor pro realitu i naději. Toxická pozitivita popírá emoce a nutí nás je potlačovat.

Vždyť pozitivní myšlení je přece správné. Říkají to všechny motivační knihy

Ano, ale… pozitivní psychologie je dobrý sluha, ale zlý pán. Myšlenka světa plného produktivity a úsměvů je krásná, ale musíme myslet na to, že není reálná. Není špatné poslouchat motivační podcasty a snažit se zvládnout hodně věcí do práce, ale nedělejme z toho dogma a mysleme i na to, že je dobré si někdy ulevit. Hranice mezi křečovitým úsměvem a vyhořením je až nebezpečně tenká.

Emoce jsou pro nás vodítko, vyjadřují to, jakou realitu žijeme. A bohužel máme tendenci si tenhle obrázek trochu upravovat. Přiznat, že se nám v práci (nebo i ve vztazích a dalších částech našeho života) nedaří nebo že jsme v ní dokonce nešťastní, můžeme vnímat jako osobní prohru. A to si přiznáváme jen velice neradi.

Zároveň často dáváme v životě přednost tomu, co se od nás očekává, místo toho, co skutečně chceme. Toxicky pozitivní lidé na první pohled vypadají, že mají vše zvládnuté, ale ve skutečnosti jdou sami proti sobě – potlačují, co opravdu v životě chtějí nebo potřebují. Emoce nám pomáhají navigovat se v životě podle našich tužeb. Pokud je budeme potlačovat, pak se velice jednoduše může stát, že se ocitneme v práci, která nás nedělá šťastnými, v týmu, kde nám není dobře, nebo ve firmě, se kterou nesdílíme stejné hodnoty.

Konec toxické pozitivity v českých kancelářích

Rčení, že s úsměvem nejdál dojdeš, v kontextu toxické pozitivity tak trochu bledne před očima. A ač vás v žádném případě nenabádáme k tomu vzdát se své pozitivní noty, buďte s přílišným optimismem přece jen opatrnější. Ať už máte sami sklony k toxické pozitivitě, nebo ji vídáte v práci, nepřecházejte ji. Tady jsou její nejčastější projevy a tipy, jak jí dát jednou provždy sbohem.

5 frází, kterým bychom se měli vyhnout všichni

Všechno je v pohodě. Vždycky.

A přiznat opak by byl konec! Ať už se vás ptá kolegyně nebo šéf, je lepší (pro vás, ale i pro výsledky firmy) mluvit o věcech tak, jak jsou. Buďte k sobě shovívaví, nebičujte se za chyby a přiznejte si vlastní nedokonalost. Nejste stroj, vy ani nikdo jiný. Stejně tak je v pořádku (dokonce žádoucí), že vám v práci něco chybí nebo byste potřebovali něco změnit. Pro vlastní pohodu i lepší výsledky.

Pamatujte, že nebýt občas v pohodě je v pořádku a normální. A stejně to platí i u vašich kolegů!

Oni jsou akorát přehnaně negativní.

Nemáte rádi, když si lidé kolem vás stěžují? Jasně, někteří se v tom tak trochu vyžívají, ale není na místě kohokoli (ani sebe) odsuzovat za projevy negativních emocí. V prostředí, kde jsou projevy jakýchkoli emocí odsuzovány, a chybí tím pádem psychologická bezpečnost, se zaměstnanci izolují, mají strach říct svůj názor, potažmo odmítají sdílet nové nápady či řešení.

Pokud se negativní nálada mezi kolegy šíří už dlouho a jsou opravdu hodně negativní, asi je načase podívat se, co to způsobuje. A vaše kancelářské motto zkuste změnit z „good vibes only“ na „all vibes only”.

Může být i hůř, tohle je nic.

Řekla kolegyně a dodala historku, jak od kamarádky slyšela, že u nich ve firmě je to ještě horší. Tak ať si u vás v kanceláři nikdo nestěžuje! V otázkách diverzity, inkluze, ale i toxického vedení, porušování pravidel a zákonů neexistuje správná cesta, která se vydává směrem zametání problému pod koberec s tím, že může být i hůř. Je to podobné, jako kdybyste si u oběda stěžovali, že na jídlo máte alergii, a dočkali se odpovědi „Co by za to děti v Africe daly“. Aha, díky…

Problémy své nebo ostatních nezlehčujte, neporovnávejte s jinými, ale aktivně řešte. Stačí se zeptat, co přesně dotyčného trápí a jak mu s tím můžete pomoct.

Všechno se děje z nějakého důvodu.

Velmi často dobrá snaha o podporu či uklidnění kolegy, která zcela popírá, že by se (nejen) v práci mohlo něco jednoduše řečeno po…kazit. Slepá důvěra v to, že to nakonec dobře dopadne, může vyznít jako podrývání závažnosti problému, nebo dokonce jako netečnost vůči jakémukoli řešení.

Pokud vám návštěvnost webu nečekaně spadla o 50 %, není asi na místě čekat, že to dopadne dobře, protože se to děje z nějakého vyššího důvodu. Ano, děje se to z nějakého (nejspíše velice jasného) důvodu a vy byste jej měli co nejdříve najít, identifikovat a vyřešit.

Těžké chvíle budují charakter.

A vycházení ze své komfortní zóny nás posouvá směrem k lepšímu já. Au! Pokud budete pár měsíců nebo let v kuse permanentně budovat svůj charakter, dost pravděpodobně se dopracujete leda tak k vyhoření. Hledat pozitivní stránky i v těžkých chvílích není nutně špatná věc, to určitě ne. Problém nastává v okamžiku, kdy dlouhodobé problémy nálepkujeme jako „příležitost stát se odolnějším, lepším jedincem“, místo abychom řešili skutečný důvod nekončící krize – špatně nastavené cíle, toxický management, nefunkční strategie a podobně.

Pokud se vám tedy kolega svěří, že aktuálně prochází v práci krizovým obdobím, spíše než motivační řeč o psychické odolnosti a růstu ducha mu jednoduše nabídněte pomoc s hledáním řešení, jak z toho ven.

Foto: Thomas Decamps z Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.