Pracovní pohovor: falešné skromnosti se vyhněte za každou cenu

Občas si totiž musejí od uchazečů vyslechnout povzdechnutí typu: „Je to únavné, ale když se mají prezentovat nová řešení naší firmy, pokaždé vyberou jako zástupce mě…“ Nebo: „Nechápu proč, ale když kolegové potřebují s něčím poradit, vždycky se obrátí na mě…“ Ale podobné „stížnosti“ či nechápavost často jen zakrývají falešnou skromnost. Uchazeč se tím možná snaží vyvolat soucit nebo obdiv náborářů, ale ve skutečnosti je to vážně jen špatně maskované vychloubání.

Jenže podobné triky (ke kterým se běžně uchylujeme všichni) se zřejmě náborářům vůbec nelíbí, jak odhalila jedna harvardská studie. Podle amerických vědců může takové „humblebragging“ (volně přeloženo jako „skromnomachrování“) dokonce uchazečům u pohovoru dost uškodit. Experiment prováděný v rámci studie odhalil, že během simulovaných přijímacích pohovorů hodnotili fiktivní náboráři negativněji ty uchazeče, kteří jako své slabé stránky uvedli věci jako perfekcionismus, workoholismus nebo přehnanou ochotu, a dali přednost těm, co uvedli skutečné slabiny – tvrdohlavost, nepořádnost nebo sklony k prokrastinaci. Závěr zní jasně: Falešně skromní uchazeči působí v očích ostatních pokrytecky a nedůvěryhodně.

Náborová pracovnice Juliette Naji-Dumasová tuto nelibost sdílí a říká, že ačkoli se s tím nesetkává každý den, rozhodně už měla tu čest, a to hlavně v případě obsazování vyšších pozic. „Tam se nám hlásí zkušení uchazeči, co si dobře uvědomují své silné stránky a co se za falešnou skromností rádi schovávají.“ Jak sama potvrzuje, k ničemu jim to není, spíš naopak: „Když vedoucí pracovník nedokáže na rovinu říct, v čem je dobrý, vyvolává to obavy, že nebude schopný přiznat chybu, až bude ve funkci.“ Takový uchazeč působí dojmem, že je neupřímný.

„Podle mě to nemyslí nijak špatně, ale není to moc chytré. To je stejné, jako když má někdo potřebu neustále všem vykládat, jak má hrozně moc práce a povinností, jen aby ostatní uvěřili, že je důležitý. Akorát tím všechny štve, místo toho, aby ho ocenili.“ Pokud je tedy falešná skromnost tak hrozně kontraproduktivní, proč se k ní tolik lidí stále uchyluje?

„Neumíme se pochválit“

Aude Fraïoli Marçal, francouzský lektor a odborník na personal branding, si myslí, že o sobě lidé neumějí mluvit pozitivním způsobem. „Když řeknu studentům, aby bez přemýšlení vyjmenovali všechno, v čem jsou dobří, nastane hrobové ticho. Ale když je naopak požádám, aby vyjmenovali to, co jim nejde, okamžitě se zvedne les rukou.“

Náš odborník to tedy vidí jasně: Je snazší si přiznat, že nám něco nejde, než že něco umíme. A když už, tak se snažíme vypadat skromně, a proto máme takový problém se pochválit za něco, v čem vynikáme. Tím se ovšem lišíme od Američanů, kteří se tolik nestydí otevřeně proklamovat své silné stránky. „Francouzi (stejně jako Češi) mají tendenci se shazovat, proto se u tolika uchazečů setkáváme se syndromem podvodníka,“ souhlasí Juliette Naji-Dumasová. „Mám pocit, že potkávám jen samé skromné lidi, někdy až příliš skromné, což představuje další problém.“

Ať už je skromnost uchazečů o práci falešná či opravdová, objevuje se na přijímacích pohovorech často kvůli domněnce, že ji náboráři očekávají. „Přijímací pohovor má tolik společenských pravidel, které je třeba dodržovat, ať už jste v roli uchazeče nebo v roli náboráře,“ pokračuje odbornice. „A je pravda, že někdo u pohovoru vážně očekává od kandidátů skromnost, a když se jí vůbec nedočká, může ho to rozhodit.“ Z toho vyplývá, že by se obě strany měly snažit, aby byla komunikace co nejspontánnější.

„Obě strany musejí být upřímné, protože jen tak se pozná, jestli se uchazeč do dané firmy a její kultury hodí.“

„A také neumíme naslouchat“

Není to náhodou tak trochu český kolorit, že hned zkritizujeme každého, kdo se umí pořádně pochválit? „Máme automaticky tendenci odsoudit každého, kdo tvrdí, že je v něčem nejlepší,“ vysvětluje Aude Fraöli Marçal. „Naše první instinktivní reakce je: Nojo, machry machry!“ A když je pak řada na nás, abychom se pochválili, skoro se omlouváme za to, že jsme v něčem dobří. „Stačí, aby se náborář jen malinko posměšně pousmál, když mu budeme vyjmenovávat své úspěchy, a sekundu nato už se budeme předhánět ve vysvětlování a dokazování, že si vážně nevymýšlíme. A toho vysvětlování bude dvojnásob, pokud jste žena.“

Říká, že bychom se všichni měli naučit, jak se vyjadřovat, ale také, jak naslouchat druhým. Jedná se o dvojitou dovednost, kterou by si měli osvojit úplně všichni, bez rozdílu pracovní pozice. Díky ní by pak komunikace na pracovišti i na pracovním pohovoru probíhala plynule a upřímně.

Náborářka Juliette Naji-Dumasová říká, že v dnešní době se na pracovních pohovorech hledá hlavně upřímnost. „Obě strany musejí být upřímné, protože jen tak se pozná, jestli se uchazeč do dané firmy a její kultury hodí. V tom tkví celý smysl přijímacího řízení. Když si bude hrát uchazeč na skromného, ale pak se ukáže, že pravda je jinde, riskuje, že ho vyhodí ve zkušební době, protože po pohovoru očekávali něco jiného, a naopak.“

Podle Juliette Naji-Dumasové je ve firemním světě místo pro každého, jen je třeba, aby každý našel to svoje, co bude nejlépe odpovídat jeho potřebám. Ale náborář by tyhle potřeby rád odhalil snadno, aby si na to nemusel brát lupu.

„Uchazeči mají na pohovorech pořád problém vyjádřit svá očekávání. Trochu za to můžou samozřejmě i náboráři, protože ne vždy umějí pokládat ty správné otázky a uchazeče zbytečně stresují…“ přiznává. „Ale cíl máme všichni stejný. Porozumět tomu, co uchazeč umí, v čem se potřebuje zlepšit a co je pro něj důležité. Nebude mi například nijak vadit, když se uchazeč přizná, že je pro něj důležitá výše platu. Naopak, aspoň budu mít hned jasno, že pro něj bude rozhodujícím kritériem odměna, zatímco pro někoho jiného budou priority ležet úplně jinde. Všem to ušetří hroznou spoustu času!“

Jak říká Aude Fraïoli Marçal, upřímnost je nejen úspora času, ale také záruka spokojenosti, protože když se hned od začátku nebudete bát ukázat, jací jste, máte daleko větší šanci, že budete v dané firmě dlouhodobě spokojení: „Když je zaměstnanec sám sebou, má větší šanci, že ho bude práce dlouhodobě naplňovat.“

Existuje tedy naděje na lepší zítřky? Začínají se zvyklosti pracovních pohovorů měnit? Ano, pomalu, ale jistě. Zásluhy na tom má mladá generace uchazečů o práci, jak potvrzuje i náš expert na personal branding.

„Mladí lidé nemají takový problém bez ostýchání mluvit o svých silných stránkách a slabinách, což může jejich starším protějškům vadit. Nebojí se na férovku říct: Mám tři roky praxe a chci padesát tisíc čistého, protože za to stojím!“ S takovým přístupem a takovou upřímností se pomalu mění zažité zvyklosti pracovních pohovorů. Možná se jednoho dne budeme moci nadobro rozloučit s opatrnými tanečky na pracovních pohovorech, jichž je falešná skromnost dnes ještě přirozenou součástí.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.