Pracující senior = šťastný senior?

Demografické složení dnešního světa se dramaticky proměňuje a my se musíme proměňovat spolu s ním. Ekonomicky aktivní období života každého z nás dnes probíhá úplně jinak, než tomu bylo před lety. Musí se změnit i přístup ke zdravotnické péči a důchodům. Co platilo v 20. století, je v 21. století téměř nepoužitelné. Zvyšující se průměrná délka života jde ruku v ruce s významnými kulturními změnami a faktem, že na světě začíná být víc osob nad 65 let než dětí. Svět marketingu a HR by měl vzít tyto změny v úvahu.

Prozatím jsou ale „odpovědné orgány i osoby žalostně neschopny držet krok s dobou.“ Je hodně specialistů, co pracují na prognózách pro trh práce, ale jen málo z nich se zaměřuje na důsledky této demografické revoluce (kterým už například Čína musí dnes čelit). Naštěstí se však objevují vědci a novináři, které téma stárnutí populace a z něj vyplývajících dopadů na trh práce, životní podmínky a společnost zajímá. Mezi ně patří například Andrew Scott a Lynda Grattonová (viz jejich nesmírně zajímavá kniha The 100-Year Life: Living and Working in an Age of Longevity neboli Stoletý život: jak žít a pracovat v éře dlouhověkosti*). Na toto téma se zaměřila i novinářka píšící pro Financial Times Camilla Cavendishová, hostující profesorka na Harvardu a členka britské Sněmovny lordů.

Její kniha Extra Time: 10 Lessons for an Ageing World (Hra v prodloužení: 10 lekcí pro stárnoucí populaci), která byla vydána v roce 2019 a která se s nastoupivší pandemií prokázala jako více než relevantní, se těší velké popularitě. Při práci na knize se autorka zajímala o situaci v různých částech světa a odkrývala nové pohledy na stárnutí i s ním spojená tabu, se kterými se stále potýkáme. Pokud bychom měli tuto knihu shrnout jedinou větou, pak by zněla následovně: Všichni bychom měli začít vnímat dlouhověkost pozitivnějším způsobem, abychom si mohli „hru v prodloužení“ náležitě vychutnat. Kniha nabízí užitečné informace pro všechny osoby v pozici moci (ve vedení firem, nejrůznějších institucí nebo ve vládách) určené k lepšímu zvládnutí „nastupující éry prodlouženého života“. Obsahuje celkem deset „lekcí“, které bychom si měli vzít k srdci a které jsou shrnuty v následujícím článku.

„Ve fotbale je prodloužení chvíle, kdy se ještě může všechno změnit. To platí i pro všechny, co vstupují do ‚prodloužení‘ svého života. Mnoho lidí se rozhodne neodejít do důchodu a místo toho se vrací do práce. Biologický a neurovědecký pokrok nám umožňuje zachovat si mládí déle než dřív. Ale lidé, kteří nám vládnou, ani zaměstnavatelé nezvládají držet krok s dobou.“ – Camilla Cavendishová v knize Extra Time.

Jak rozvíjet kulturu uznání v práci?Otevřít e-book

1. Musíme si uvědomit, že změna demografie přináší změnu kultury i rovnováhy sil

„Rok 2020 byl první v historii, kdy bylo na planetě víc lidí nad 65 než dětí do pěti let. Máme víc babiček a dědečků než pravnoučat.“ Čím méně je dětí, tím víc se mění rodiny i společenská solidarita. Věkové rozložení se mění o to rychleji, že v některých zemích „děti vycházejí z módy“ (například v Japonsku). Kořeny demografických změn sahají až do historie ženské emancipace. „Ženy se zbavují tradiční role pečovatelky oddané muži a domácím pracím a nechávají na mužích, aby se přizpůsobili.“*

Chcete-li zjistit, jak bude vypadat naše budoucnost z hlediska demografie, stačí se podívat do Japonska, píše Cavendishová. Mnoho lidí se tu nikdy nevdá ani neožení. V Japonsku jsou před ostatními částmi světa určitě o několik let napřed, ale nedá se říct, že by japonský scénář byl jakkoli ojedinělý či překvapivý. Obyvatelstvo Číny také velice rychle stárne. „Procento čínské populace v produktivním věku od roku 2012 neustále klesá a do roku 2050 se očekává jeho snížení až o čtvrtinu. (…) V polovině 21. století se bude čínská demografická situace v mnohém podobat Japonsku – až na to, že Čína není tak bohatá.“ Celá řada odborníků tvrdí, že po roce 2029 se začne počet obyvatel Číny drasticky snižovat. V Evropě, například, je nízká porodnost už tři desetiletí. Vzhledem k velké míře nezaměstnanosti mladých lidí vede Itálie v nejnižší porodnosti v celé Evropě.

Očekávaná délka života se přitom v průběhu celého 20. století nepřestávala zvyšovat: „Mezi lety 1970 a 2011 (…) se průměrná očekávaná délka života 65leté osoby zvyšovala dvacetkrát rychleji než v předcházejícím století. Čím to je? V první řadě je to díky masivnímu snížení počtu úmrtí na srdeční selhání a také díky tomu, že lidé méně kouří.“ Demografické změny budou mít vliv na rozložení sil mezi jednotlivými zeměmi (podle toho, v jaké se budou zrovna nacházet fázi) a mezi jednotlivými generacemi každé země.

2. Jste mladší, než si myslíte: Životní etapy se proměňují

„Zaměstnavatelé čelí velké výzvě. Lidský kapitál je už nyní věkově velmi heterogenní, ale není snadné s ním pracovat. I když dochází k automatizaci průmyslu, tím, že hromadně odcházejí do důchodu silné ročníky, vzniká nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Potřebujeme revoluci ve vzdělávání, abychom srovnali krok se čtvrtou průmyslovou revolucí.“ – Camilla Cavendishová v knize Extra Time.

Společnost stárne a v souvislosti s tím musíme změnit zažité vnímání toho, co to znamená, že je někomu 50, 60 nebo 70 let. Vlastně musíme změnit vnímání všech zažitých představ o jednotlivých etapách lidského života. Například období adolescence (dospívání) trvá dnes daleko déle. „Fáze dospívání trvá ve Velké Británii až do 24 let. Jedná se totiž o průměrný věk, kdy Britové vylétají z rodného hnízda.“ Neprodlužuje se období stáří, vysvětluje Cavendishová, ale roste průměrný věk. Například v USA nemá drtivá většina obyvatel (75 %) ve věku 60–75 let žádné tělesné nebo duševní zdravotní omezení. Senilitou trpí čím dál méně lidí. Jednu dobu panoval názor, že stařecká demence je ve stáří naprosto nevyhnutelná. Ale tak to není.

Země s nejstarší populací na světě, tedy Japonsko, si začala (alespoň částečně) tuto novou realitu uvědomovat a začala rozlišovat „mladé seniory“ (tedy nezávislé, aktivní osoby s pevným zdravím) a „staré seniory“ (osoby s křehkým zdravím, které potřebují asistenci). Čím dál více „mladých seniorů“ pracuje, má aktivní život, tah na branku a nevyhýbá se společnosti. „Stáváme se svědky odtržení biologického věku od věku chronologického. Díky ‚hře v prodloužení‘ se nám dostalo zcela nové životní etapy, můžou z nás být mladí senioři. Musíme (…) přestat házet všechny lidi od 60 do 100 let do jednoho pytle a přijmout fakt, že i v 70 letech může člověk žít dynamický a smysluplný život.“

Ačkoliv mít 65 let dnes neznamená totéž, co kdysi, většina důchodových systémů světa vychází z toho, že zhruba v tomto věku by měl člověk přestat pracovat. „Nikde v Evropě nedrží důchodový systém krok s očekávanou délkou života.“ Náboroví pracovníci i média stále podporují dávno překonané stereotypy, podle kterých jsou lidé nad 50 let již za zenitem. Podle toho, jakým způsobem se o seniorech vyjadřujeme, by se mohlo zdát, že se jedná o „podřadné bytosti“. Kvůli nenápadně se šířícímu ageismu (věkové diskriminaci) je situace ještě horší. Z reklam můžete nabýt dojmu, že všichni neustále „svádíme boj s věkem“.

Většina lidí má tendenci podceňovat svou očekávanou délku života, protože vychází z věku, kterého dosáhli jejich prarodiče. Faktem ale je, že očekávaná délka života se u každého výrazně liší. Velkou roli hraje například vzdělání. *„Nevíme přesně, proč je vzdělání tak důležitým faktorem. Někteří odborníci tvrdí, že vzdělanější lidé jsou organizovanější a kontrolovanější, a proto si umějí častěji zvolit zdravý životní styl. Vzdělání také ovlivňuje typ práce, kterou celý život vykonáváme.“

3. Kdyby se sport a zdravá výživa daly polykat jako prášky, brali by je všichni

Mezi lidmi jsou obrovské rozdíly v biologickém věku. Jen za malou část těchto rozdílů mohou geny. Ale biologický stav člověka závisí především na vnějších faktorech: „Na tom, co jíme a pijeme, na míře stresu a úrovni znečištění prostředí, v němž žijeme, ale také naší fyzické aktivitě.“ Během posledních třiceti let bylo publikováno nespočet vědeckých prací zdůrazňujících význam sportování – jedná se o téměř zázračný lék proti chronickým onemocněním a zhoršování zdravotního stavu obecně.

Přesto je sedavý způsob života stále na vzestupu. Jak říkají mnozí odborníci, sezení je nové kouření. (To je další z důvodů, proč může mít pandemie trvalé negativní dopady na naše zdraví – lidé se totiž od jejího začátku hýbají ještě méně.) Často si pleteme škodlivé účinky sedavého životního stylu s normálním průběhem stárnutí: „Zaměňujeme důsledky skutečného stárnutí se ztrátou kondice, kterou však způsobuje především nedostatek pohybu.“

Existují čtyři oblasti fyzické zdatnosti, na kterých můžeme pracovat: síla, vytrvalost, ohebnost a obratnost. Rozvojem všech těchto oblastí dochází ke snižování rizika zdravotních i psychických problémů. Aby mělo ale cvičení skutečné blahodárné účinky na zdraví člověka, je třeba ho provozovat v každém věku, ne se v 80 nebo 90 rozhodnout, že už je čas si „odpočinout“. Samozřejmě, sportovat je daleko těžší než jednoduše spolknout prášek. Sportování navíc nepropaguje žádný miliardový průmysl a nemá oporu v mocných lobbistech (jako farmaceutický průmysl). Ke sportování je také potřeba, aby měl člověk silnou vůli a disciplínu.

Mnoho lidí se bohužel ochuzuje o pěknou řádku let života z důvodu obezity. Zemí s největší obezitou ze všech vyspělých států jsou USA. To je jeden z důvodů, proč se očekávaná délka života Američanů už několik let nezvyšuje. Obezita a sedavý životní styl mohou za to, že dlouhověkost a zdravé stárnutí jdou ruku v ruce čím dál vzácněji. A jedná se o dva problémy, které bohužel nejsou v rámci zdravotnických systémů zohledněny, protože z historického hlediska byly takové systémy zřizovány „za účelem léčby nemocí, ne za účelem dosažení lepšího zdravotního stavu populace“.

4. Pro někoho může být lepší, když odchod do důchodu odloží

Odejít do důchodu v 65 letech může znít lákavě, ale pravda je taková, že odchod do důchodu nutně neznamená šťastnější život. „Co když kvůli odchodu do důchodu rychleji zestárneme?“ ptá se Camilla Cavendishová. Ztráta cíle, ztráta společenského uznání, omezení styků s lidmi, nuda a nečinnost – to vše se může s odchodem do důchodu objevit a mnoho lidí se kvůli tomu nakonec trápí. Proto začala být v Japonsku zřizována tzv. stříbrná centra, jejichž účelem je právě navrátit do života seniorů smysl a pocit sounáležitosti. „První stříbrné centrum založil v roce 1975 profesor tokijské univerzity spolu s několika kamarády v důchodu, kteří chtěli získat nějaký ten příjem navíc, ale také potřebovali místo, kde by se udržovali ve fyzické kondici a byli aktivním přínosem pro společnost. (…) Plat není všechno, člověk potřebuje také nějaké místo, kam bude patřit a kde bude šťastný.“

Společnost má tendenci podceňovat přínosy starších podnikatelů a zaměstnanců. V USA je přitom u osob ve věkové kategorii 55–65 let o 65 % větší pravděpodobnost, že založí vlastní firmu, než osoby mezi 20 a 34 lety! Mají navíc větší úspěšnost v podnikání. Investoři rizikového kapitálu, co tak rádi pomáhají se vznikem nejrůznějších start-upů, by si neměli nechat ujít tuto příležitost a investovat do takových podniků – není důvod k věkové diskriminaci! Čím dál častěji se setkáváme s tím, že se lidé rozhodnou do důchodu vůbec neodejít nebo se do práce z důchodu vrací. „Každý čtvrtý Američan a Brit se do práce vrátí poté, co oficiálně odejde do důchodu. Důvody jsou finanční i psychologické.“ Často se jedná o osoby se značným vzděláním. Pracovat v důchodovém věku je samozřejmě vhodné hlavně pro ty, co mají svou práci rádi. Jestli svůj job nenávidíte, je lepší odejít co nejdřív a začít si užívat života.

Kvůli všudypřítomné diskriminaci na pracovním trhu je pro mnoho lidí, co chtějí v práci pokračovat, těžké najít místo. „V roce 2018 zveřejnil britský parlamentní výbor zprávu, ve které se uvádí, že talent více než milionu osob starších 50 let zůstává nevyužitý jen kvůli předsudkům a zastaralým náborovým postupům.“ Tenhle trend bohužel ještě v budoucnu způsobí veliké problémy. Rychle stárnoucí země (jako je Německo nebo Japonsko) budou potřebovat udržet v aktivním zaměstnání čím dál víc seniorů, aby vyrovnali čím dál větší nedostatek pracovních sil.

Je mylné se domnívat, že jsou senioři a seniorky méně produktivní. Stačí pár drobných opatření (z hlediska ergonomie a organizace práce) a lze snadno zajistit produktivitu, která předčí veškerá očekávání. (Podobná opatření již začala zavádět například německá automobilka BMW a zaznamenala velký úspěch.) Aby se mohl potenciál osob každého věku plně rozvíjet, vyplatí se vytvořit „systém odměňování celoživotního vzdělávání“.

5. Mozek se potřebuje neustále něco učit, aby se udržel ve formě

Neurovědci tvrdí, že lidský mozek je daleko plastičtější, než jsme si mysleli. Ztráta paměti není vůbec nevyhnutelná. Není to tak, že by mozek zamrzl v dospělosti a dál se nevyvíjel. „Spoje mezi neurony se neustále přetvářejí na základě nových zkušeností a zážitků, a my tak můžeme s mozkem neustále pracovat.“ Používejte mozek: každý nový poznatek, každá změna prostředí, hledání nových podnětů – to všechno přispívá k udržení plasticity našeho mozku. Věk nemusí být při učení překážkou. Je to naopak další důvod, proč se neustále vzdělávat a hledat si nové a nové životní výzvy.

6. K dispozici jsou stále účinnější léky

Fyzická aktivita a správná výživa jsou účinnější než jakákoli léčiva. Současně ale medicína postupuje neuvěřitelnou rychlostí. V Silicon Valley například právě teď probíhá „honba za nesmrtelností“ – vědci se usilovně snaží vyvíjet nová řešení, která by snížila na minimum období „stáří“ lidského života. Firmy i jednotlivci posedlí přepočítáváním na čísla a osobním rozvojem zkoušejí nejrůznější metody, včetně půstů a omezeného příjmu kalorií, a získávají cenná data pro další vědecký výzkum. Pokročil také genetický výzkum stárnutí. „Existují geny, které jsou za stárnutí odpovědné (…) a které můžeme upravovat.“ Většina vědců se shoduje na tom, že biologický věk, jehož může člověk dosáhnout, je omezený (cca 120 let). Ale to neznamená, že se tahle hranice nemůže hýbat. Fyzické limity lidského těla mohou být posouvány dál a dál díky dalším vynálezům a objevům, které si v současnosti ani nedokážeme představit.

7. Člověk je tvor společenský

„Klíčem ke zdravému stárnutí jsou mezilidské vztahy a nic jiného,“ prohlásil George Vaillant, psychiatr a přednášející na Harvardu. Každý člověk potřebuje „komunitu“, tj. prostředí, do kterého patří, cítí se v něm bezpečně a rozvíjí zde mezilidské vztahy. Moderní způsob života ale vede k tomu, že lidé čím dál častěji zůstávají úplně sami. V Čechách žilo v roce 2011 více než půl milionu seniorů (osob nad 65 let) o samotě ve vlastní domácnosti. Mnoho seniorů navíc žije osamoceně v nejrůznějších zařízeních pro seniory, kde bývají podmínky často až nelidské. (Tragickým důkazem o těchto podmínkách jsou statistiky úmrtnosti seniorů v těchto zařízeních během probíhající pandemie.)

Proto se na celém světě začínají objevovat nové iniciativy, které se snaží seniorům zajistit život v příjemnější „komunitě“. V Dánsku a Nizozemsku například začalo být už v 60. letech velmi populární „spolubydlení“ se seniory. Jedná se o novou příležitost pro realitní trh, založenou na myšlence, že různé generace by měly žít ve vzájemném kontaktu (s tou výhodou, že například studenti mohou seniory znovu propojit se světem tam venku). „Mladí senioři“ netouží po klidném dožití, chtějí žít prostě po svém. „Staří senioři“ nechtějí, aby je někdo vodil za ručičku a říkal jim, co mají dělat, chtějí o vlastním životě rozhodovat sami. „Každý potřebuje někam patřit, mít kolem sebe skupinu lidí, na jejímž vytváření se v nejlepším případě sám podílel. Výhody udržování společenských vazeb a komunitního cítění jsou naprosto zjevné, a mělo by být proto ve vlastním zájmu státu, aby se zasadil o možnosti spolubydlení.“

8. Sociální služby musí doznat revolučních změn, s roboty nebo bez

Péče o seniory je téměř ve všech částech světa podceňovaná, nedostatečně placená, a přitom velmi náročná. Současně, jak uvádí Cavendishová, se jedná o práci, kterou mohou provozovat jen vysoce kvalifikovaní odborníci. Jak populace stárne, poptávka po sociálních pracovnících bude stále stoupat, ale bude těžší a těžší sehnat dostatek lidí, kteří by tuhle práci dělali (s tímto problémem se již Evropa potýká dnes). Zdravotní péče je zatížená velkou byrokracií a nesystematičností. „Mnoho lidí je zmateno nesynchronizovaným přístupem, je tzv. posíláno od čerta k ďáblu, přičemž každý z nich má dlouhé čekací lhůty a každý z nich chce znovu a znovu slyšet anamnézu. Zdravotnictví a poskytovatelé sociální péče dostatečně nespolupracují.“

Camilla Cavendishová se ve své knize na několika stránkách věnuje nizozemské iniciativě nazvané Buurtzorg, kterou považuje za naprosto revoluční. „Takhle by to vypadalo, kdybychom dali přednost lidskosti před byrokracií.“ Buurtzorg je organizace poskytující péči přímo v domovech pacientů založená roku 2007. Zdravotníci pracující pro tuto službu mohou sami rozhodovat o vhodné péči pro každého pacienta. Zdravotníci pracují naprosto samostatně v malých týmech s 10 až 12 členy, přičemž chod celé organizace Buurtzorg zajišťuje jen malá skupinka lidí, která má na starost administrativu a výplaty. Tento model péče funguje naprosto skvěle, a to ze tří důvodů: prvním je kontinuita péče, druhým je vytváření vazeb mezi zdravotníky a rodinami, třetím je systematický přístup k práci. V sektoru sociálních služeb je často věnováno mnoho prostředků na výběr a přidělování úkolů co nejlevnějším poskytovatelům služeb, vzniká tedy tzv. falešná ekonomika.

„Zní naprosto logicky, že by mělo být s lidmi zacházeno s úctou, mezi sociálními pracovníky a pacienty by měly existovat dobré vztahy a odborníci na poskytování péče by měli být dobře placeni. Ale co zní jako zdravý rozum, je v dnešním světě naprosto nemyslitelné. Zdravotnictví a systémy sociální péče jsou nastaveny tak, aby se staraly o problémy minulosti. Dodneška se stejně jako v poválečné době zaměřují především na léčbu akutních problémů, a ne na prevenci a léčbu chronických onemocnění.“

9. Najděte ikigai, najděte smysl svého života

„Ten čas navíc, to by měl být dar.“ Ale když nemáte, jak svůj čas trávit, nemáte žádný cíl ani společnost, jako dar to neberete. „Lidé potřebují cítit, že má jejich život smysl.“ Veškerý výzkum potvrzuje, že senioři, kteří si připadají užiteční, jsou také šťastnější a zdravější. Výše zmíněná „stříbrná centra“, zřizovaná v Japonsku, vznikají na základě principu ikigai a spojují tak dohromady praktickou i duchovní stránku věci. Ikigai je totiž kombinací práce, rodiny, povinností, ale i vášně.

Známý Vennův diagram hezky znázorňuje, že ikigai se nachází v průsečíku toho, co nás baví, co svět potřebuje, co nás uživí a co nám jde. Někdo najde své ikigai tím, že bude pomáhat ostatním. Ve společnosti, ve které mají senioři možnost pomáhat druhým, najde ikigai více lidí. Camilla Cavendishová uvádí (nádherný) příklad ze Zimbabwe. Tamější projekt „Friendship Benches“ je založený na tom, že babičky pomáhají ostatním členům vesnice s jejich problémy (ukázalo se, že dokážou depresi léčit lépe než leckterý kvalifikovaný lékař). „Dělej dobro a dobro se ti vrátí.“

Zapojením většího počtu seniorů by se vyřešila celá řada problémů, se kterými se právě teď potýkáme, jako je například nedostatek učitelů, nedostatek sester nebo třeba narůstající počet seniorů žijících o samotě a v izolaci. „V oblasti sociální péče mohou být nedocenitelní také dobrovolníci.“

10. Potřebujeme změnit přístup i způsob myšlení

„Celé generace lidí žijících ve vyspělých zemích se poslední desetiletí spoléhají na jakousi nepsanou dohodu: Když budu tvrdě pracovat, budu platit daně, pak mohu očekávat určitý životní standard, a kdyby se náhodou něco pokazilo nebo až odejdu do důchodu, stát se o mě postará. Ale tahle nepsaná dohoda je nyní v ohrožení.“ Mladí Američané a Evropané dnes už ani neočekávají, že jim ve stáří někdo bude vyplácet důchod. Ví, že poměr ekonomicky aktivních a ekonomicky pasivních lidí do budoucna způsobí, že stávající systém bude prakticky neudržitelný. Demografické změny v kombinaci s rapidně rostoucími rozdíly mezi chudými a bohatými upozorňují jako nikdy dřív na to, že současné společenské nastavení nemůže fungovat. Nesmíme dovolit, aby si současné generace přivlastnily zdroje, které budou potřebovat i budoucí generace. Jedná se o možná nejdůležitější společenskou a politickou otázku 21. století, která čeká na odpověď.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.